pondělí, října 11, 2010

Kam s Diamantem?

No ano, kam s ním? O kom je řeč? Vlastně spíš o čem? No o kole přece:-) Dodnes si pamatuju, jak jsem to kolo pořizoval. Právě jsem prodal svoji první motorku, pokud se tak dá padesátce Simson Enduro říkat a v 17 letech jsem se takto získané peníze rozhodl dát do kola. Řekněme asi tak před 25 lety:-) Možná vám to přijde některým legrační, ale tehdy se kolo v podstatě nedalo koupit. Zcela nedostatkové zboží:-) Volba i z tohoto důvodu padla na kolo jeté. Chvíli jsem sháněl, hledal a brzy našel svého modrého krasavce. Kolo z druhé, či spíše už z několikáté ruky, které mne spolehlivě vozilo spoustu let. Přesněji let 20. U bazarového kola byste možná čekali, že se brzy rozsype, ale opak je pravdou. Další dvě moje kola, která jsem koupil jako nová, vyžadují servisu více. Možná je to dané sadou Campagnolo Record roku výroby tak dávného, že se ho neodvažuji ani odhadovat. Z této sady neodešlo vůbec nic točivého. Středy kol původní, dodnes se točí jako zamlada. Velká placka s 54 zuby roztahala několik řetězů, ale vypadá, jako by včera opustila soustruh. A to jsem, vyhříván mládím kombinovaným s nerozvážností, často vyrazil s prvními teplými dny na silnice s nánosem soli. Kde také vzít v té době zimáka, že? Ostatně zimní oblečení tehdy taky nebylo:-)) Pravda, jakmile jsem se oženil, nebyl čas, kolo vyjelo na vyjížďku jen občas. A už jen v létě.

To je on. Modrý krasavec. Diamant. Rám je větší než tehdy běžný Favorit. A o to mi taky šlo. S kolem jsem koupil i kožené tretry Botas. Tretry vydržely po celou dobu ježdění na tomto kole, poté shnily u tchýně. Tam se nějak všechno kazí nebo co:-)

Gumy na ručkách brzd nejsou původní. Někdy kolem roku 2000 mi je v HaPe vyměnili. Tedy jinými slovy měli náhradní díl na typ brzd, který se v té době asi tak 20 let nedělal. Zatraceně dobře zásobený servis.

Kožené sedlo Brooks. Na ničem lepším mé pozadí nikdy nesedělo. Bohužel sedlu neprospěl pobyt ve sklepě u tchýně, jinak bych ho přendal na současnou jednici značky Duratec:-)

Vzadu je 6 - slovy šest - možností k přeřazení. To bývalo dřív fakt hodně:-) Šestikolečko jsem vyměnil asi čtyřikrát. Jako by dřív tato součástka míň vydržela. Nebo jsem víc jezdil? :-)

Kdysi jsem vážil i 95kg. Možná i to je důvod, proč původní ráfky trochu popraskaly:-) Toto jsou fakt ty, co byly na kole od pořízení v roce 1985 do opravy v roce 2000.

Rám vyrobili soudruzi v NDR, v Karl-Marx-Stadtu (co je to dnes proboha za město?? :-)) A dopustili se při výrobě chyby - závit řízení povoluje. V roce 2000 ho v HaPe přesoustružili, do roku 2005 jakž takž držel. Další oprava je ale už asi marná. Závit není standardní, jiná vidlice se tam nedá dát. Možná se měli soudruzi na výrobu rámů vyprdnout a vozit celá kola.

Na tomto kole jsem občas vyrazil na nějaký amaterský závod a v roce 2005 jsem na něm objel své první triatlony. Startovní číslo 54 jsem měl 6.8.2005 ve Vysočanech. Na trať tamějšího kopcovitého sprint triatlonu jsem potřeboval 1:35:58 a skončil jsem na krásném 45. místě. I to už je tak dávno:-))

Krásné kolo, že? Bohužel kvůli neutáhnutelnému řízení už nepoužitelné. A protože si musím udělat doma trochu místo, nezbývá, než kolo rozdělat, rám vyhodit a díly z nostalgie uložit někde v krabici. Jako vzpomínku na doby, kdy jsem dokázal vyjet Hády na velkou placku. Jako první kopec dne. A pak hurá dolů do Adamova a nahoru do Útěchova. I to šlo na velkou. Silou. Co nešlo silou, šlo ještě větší silou. I Babice po těchto dvou. Trend kadenčního šlapání se tehdy nepěstoval. Dnes ty kopce horko těžko vyjedu na nejlehčí převod. Inu, ono je to všechno už tak dávno, že tomu asi nikdo neuvěří. A tak jsem si to tady aspoň napsal, ať se máte čemu divit :-)

středa, července 28, 2010

Challenge Roth 18.7.2010

Nějak mě úplně opouští chuť psát, ale protože vím, že někteří na zápisek z Rothu čekají, tož musím:-)

Je nádherné páteční letní dopoledne, 38 stupňů ve stínu a já si vyrážím směr Roth. Až do Prahy pohoda, Barranďák taky a najednou kolona. No, ten kousek vydržím. Hele, někomu se tu přehřálo auto. A tady je odstavené druhé. Se nedivím v tom teple. Hele, mně se taky hýbe rafička. Co se to děje? Pravda, celý život jezdím skoro výhradně Škodovkama a v minulosti jsem párkrát chladič uvařil, ale proč se hýbe teplota vody u poměrně zánovního Superbu?? No, prostě se hýbe. Nepomáhá ani rozjetí se po D5, teplota klesá jen na chvíli. Musím někde zastavit. Kde? V Loděnici raději ne, zkusím to dotáhnout do Berouna, tam je servis. U cedule Beroun odstavuji auto, rafička je úplně za rohem. Zkouším dolít vodu, teče na zem. Aha:-) Auto pochopitelně odmítá startovat. Odtahovka přijíždí do hoďky a jsem záhy v servisu. Budou schopni to opravit? Sedím, piju kafe, zprávy jsou protichůdné. Nakonec po pěti prosezených hodinách se daří auto zprovoznit a já můžu pokračovat. Původně jsem plánoval dnes prezentaci, to asi nestihnu... nakonec jsem ve 20:45 v Rothu a stíhám si vyzvednout číslo. Rezervuji si ještě místo v ranním autobuse z Rothu do Hilpoltsteinu a proběhnu Expo. Mám chuť si koupit spoustu suvenýrů, nedaří se. Oblíbený artikl - tričko se jmény účastníků, je letos černé. Nelíbí se mi. Po dlouhém váhání kupuji aspoň kšilt a zlevněné tričko z nějakého staršího ročníku a můžu se jet konečně ubytovat. Tentokrát ne na hrad, jako předloni, ale do příjemného hotýlku na kraji Nürnbergu. Zvolil jsem ho hlavně proto, že je to do Rothu blíž, cesta trvá jen kolem dvaceti minut. Dobrá volba.

Sobota je ve znamení předání kola do depa. To je pro mne vždy trochu krizový prvek. Když jsem před lety kupoval triatlonovou hrazdu Syntace, přišla mi bez ucpávky jedné z trubek. Marně jsem Petra Valeše uháněl, špuntík mi už nikdy nedodal. A od té doby s tím mívám na větších závodech problémy. Jo, i dnes. Hned jak mne rozhodčí vidí, ukazuje na hrazdu, že takhle to nejde. Ujímá se mne druhý rozhodčí a barvitě popisuje kusy masa, které bych mohl soupeři vytrhnout při srážce. Je to hodně hypotetické, ale kývu, už to znám a říkám, že to přelepím další vrstvou pásky. No a teď je tu ten obrovský rozdíl mezi českou a německou přejímkou - rozhodčí se najednou mění na technika a nabízí se, že mi vlastnoručně uřízne kus korku, kterým trubku ucpe. Neschopen reakce jen koukám, jak si chystá nádobíčko, vtom se přitočí třetí organizátor, vytáhne z kapsy stříbrný špunt a vsune ho do trubky mé hrazdy jak kdyby na tuto chvíli od rána čekal! Uf. Takový přístup je možný snad jen v Rothu. Sotva stíhám poděkovat, už se věnují dalšímu. Naprosto neuvěřitelné a přesto je to pravda!

Stříbrný šputník jsem dostal darem. Díky!

Jako jeden z prvních dávám kolo do stojanu, přikrývám ho igelitem a mizím z depa. Netrpělivě telefonuji do Brna. Kristýnka dnes plave svou první dvacítku. Jsem dost zvědav, jak si s ní poradí. Mezičas na 10km 3:10 vypadá až moc dobře. Nepřepálila tempo ve snaze splnit limit 3:30/10km? Vracím se do hotelu a jdu si zaběhat. Ještě před během ověřuji stav v Brně. Kiki má za sebou 15km a otočila do posledního kola! To už nepochybuji, že to zvládne, což se potvrzuje hned po mém návratu. Čas 7 hodin na 20km je prostě skvělý, ještě jednou gratuluji!

Spokojená Kiki v cíli 20km plavání. (foto J. Kuřina)

Je tu noc, špatně spím. Mění se počasí, prší. Přes den by mělo být rozumně, ale ta změna je dost silná. Budíček o půl páté, v 5:20 sedím v autobusu z Rothu, v šest už sleduji start profíků. Já startuji až v předposlední vlně v 7:30. Holt nemám psát do přihlášky reálné časy, měl jsem si tam napsat nějakou hezkou výzvu a mohl jsem startovat dřív:-) Ale to je fuk. Plave se v neoprenech, pořadatelé už týdny dopředu avizovali, že voda v kanále se neustále míchá a na zákaz neoprenů to nebude. Spíš se však o nás, neplavce, bojí. Koukám jak vybíhají profíci z vody, nechápu, kam tak spěchají:-) a můžu se jít taky nachystat na svůj půldenní výlet. Můj plán je skončit pod 12 hodin. Zdá se vám to při mém mini tréninku troufalé? Mně ani ne. Plán je jednoduchý - zaplavu určitě hůř než v roce 2008, ale snad ne o moc. Doufám pod 1:30. Kolo by mělo být obdobné jako minule (6:11), věřím tajně i v malé zlepšení. Už v zimě na rotopedu bylo zjevné, že silově jsem na tom neobvykle dobře, po změně součástek kola jezdím i venku na všech tréninkových trasách lepší časy než v minulosti. Ne o moc, ale zlepšení tam je. Potvrzené i půlkou ve Vídni s kolem za 2:54. Jen absence více delších vyjížděk mi "brání" plánovat pod 6 hodin. Věřím v 6:05, nejhůř tak 6:15. Čas chci dostat pod 12 hodin zlepšeným během. Minule v bouřce jsem "běžel" 4:27, za 4:15 bych to měl dát bez problémů, přestože běh bude o něco delší než minule díky menší změně trasy:-) Taky chci uspořit v depech (minule přes 15 minut) - letos to dám celé v kombinéze. Snad to půjde. I když se zase nedostavuje žádná velká motivace. Ta pravá chuť se s tratí porvat. Sedím si tu jako na výletě. Uvidíme:-)

Start! Konečně. Už jsem myslel, že se dneska ani nedočkám:-) Starý známý kanál, dnes neobvykle teplý. Na to, že nemám odplaváno letos ani 30km je to asi docela slušné. Držím se při kraji, lepší mi uplavávají, normálka. Už točím pod prvním mostem, všímám si, že už nějakou dobu plavu vedle podobně rychlého plavce. Šup a zavěšuji se mu do vláčku. No to vám je pohoda! Občas zkouším někoho uviset, obvykle to bývají lepší plavci. A to se mi moc nedaří. Dnes naprostá paráda, dlouhý kus trati plavu v háčku, i přes nerovné plavání mého vodiče se to zjevně vyplatí. Valí se před nás lepší plavci z poslední vlny, no jen si plavte. Přece jen mi trochu vadí teplota vody, i na mne je to moc teplé. Co teprve chudáci na čele, že. Dobře jim tak:-) Ve vláčku nakonec nevydržím a zkouším si "přestoupit" k plavci, který bude mít na celé trati tak o 7 minut lepší plavání než já. Najednou nestačím s dechem. Ouha, to nejde, musím se pustit. Podplavávám druhý most, bude to dnes bez křečí? Houby. Pravé chodidlo, jako obvykle:-) Zbytek zvládám jen rukama a můžu z vody. Plavání za 1:26 je nečekaně slušné. Horší je, že se cítím dost unavený. Možná jen slabší dehydratace. Šourám se do stanu, shazuji neopren. Je zataženo, poměrně chladný vzduch, ale pršet snad nebude, beru si jen návleky na ruce a hurá na kolo.

Jedu a hned poznávám trať. Je příjemné vědět, co bude za kterou zatáčkou. Piju, jím, koukám na cyklocomputer, je to nějaké pomalé. Snažím se zvýšit úsilí, moc se to nedaří. Až teď poznávám nevýhodu předposlední startovní vlny - skoro nemám s kým jet. Ne že bych chtěl jet v háku, ale minule se pár jezdců podobné výkonnosti našlo a hned bylo podle koho se motivovat. Dnes mne ti lepší předjíždí, okolo mne nikdo. Fouká silný vítr. Nesnáším vítr. Kdo se s ním má prát? Minule bylo velkou vzpruhou, když mne předjeli nejlepší o kolo. Zejména Llanos. Letos mi přijde, že jedou tak nějak normálně:-) A je tu další doprovodná motorka a šok - cyklista stíhající ty nejlepší je žena!! Chrissie Wellington jede naprosto neskutečně. Úplná oslava toho, kam lze dovést tělo tréninkem. Ve chvíli, kdy mne rozdílem mnoha tříd míjí pochopitelně netuším, že jsem právě svědkem nejlepšího ženského času všech dob - 8:19:13. Na druhou v pořadí bude mít nepatrný náskok - půl hodiny. Docela rozdíl.

Cyklista v akci :-)

Je tu největší stoupání na trase. Aspoň tu není ten blbý vítr. Cítím, že jedu pomaleji než minule. Jsem utahaný jak želva. Tak brzo? Odpočívám ve sjezdu, snažím se chytit srovnatelných cyklistů z poslední plavecké vlny. Jde to, ale dře to. Vracím se do Hilpoltsteinu, je tu dost diváků. Davy houstnou. Tady je kopec?? Jsem si ho minule nějak nevšiml. Vjíždím do krátkého stoupání, vůbec nemůžu pohnout nohama. Zkouším jít ze sedla, pokouší se o mne naprosto neznámé křeče do stehen. Honem zase do sedla a lehký převod... já do toho blbýho kopečka jedu desítkou!!! Diváci zasypali celé stoupání, dav se rozestupuje sotva na to, abych mohl projet. Je mi jasné, že se za mnou kupí cyklisti - štafetáři a ti, co mne dojíždí o kolo - a nadávají. Být tu někde úniková cesta, zahodím kolo a uteču. Diváci nakonec chápou, že ten divný borec v modrém rychleji nepojede a výjimečně dělají širší mezeru. V mžiku se přede mne dostává snad desítka jezdců. Uf. Konečně jsem nahoře. Podle cedule další dědiny - Solar začínám chápat, že toto je ten proslulý Solarerberg, doteď jsem za něj mylně považoval největší stoupání na 40.km:-) Mám v nohách 75km a mám neodolatelnou chuť to vzdát. A to jsem si vždycky myslel, že kolo je snad nejlehčí disciplína ironmana a vzdát je na něm možné jen kvůli problémům s kolem. Dnes mám problém s tělem a vůbec nevím, co je příčinou mého stavu. Není to hlaďák. Natrénováno nemám na nic moc, ale na lepší výkon by to být jistě mělo. Nechápu. Jsem nemocný? Cítím známky slabého nachlazení, asi díky změně počasí. Ale to by mne nemělo natolik ovlivnit. Cítím na sobe podivný studený pot. No, ať je to co je to, recept na takový stav je asi jen jeden - volněji točit nohama, jíst a pít a vono se hukáže...

Takto vypadá ulička hanby, kterou jsem si protrpěl :-(

Jet po rovině průměrnou rychlostí asi 25km/hod je psychicky velmi náročné - míhají se kolem mne další a další borci. Někteří o kolo, spousta štafet a bohužel i řada jednotlivců s čísly poslední vlny. Ještě chvíli a budu poslední. Ach jo. Ale objevuje se motivace. Mám obrovskou chuť dostat se do cíle. Vjíždím do druhého kola. Soupeřů ubývá. Sugeruju si to, nebo se můj stav opravdu zlepšuje? Opatrně přidávám. Jé, to je sranda, předjíždím! Jednoho. Za chvíli druhého. Tak to jsem nejhůř třetí od konce:-) Nečekaný úspěch mne povzbuzuje a cítím, že kolo i dnes dojedu. Jen prosím, ať ti diváci ze Solarerbergu jsou pryč! Pro jistotu. Blížím se k místu, které mne tak zradilo, davy diváků opravdu prořídly. Kopec vyjíždím zcela bez problémů lehoučce v sedle rychlostí aspoň o 5km/hod vyšší než v prvním kole. Divné. Vůbec mi nějak k závěru přibývá sil. Pocitově jedu najednou podobně jako před dvěma lety. Dokonce si připadám být méně unavený. Vůbec se nechápu. Odbočuji k Rothu, švihám si poslední měřený úsek průměrně 32km/hod, předjíždím další a další opozdilce. Najednou si vzpomínám, že jedu jen v kombinéze a měl bych zhodnotit, jestli se mi v ní nejede hůř než v cyklokalhotách... no, dneska fakt nebyl čas se nějakým rozdílem zabývat, klidně si vezmu kombinézu na dlouhý častěji:-) Bolavé koleno, které mne dokázalo minulý týden na cyklovyjížďce skoro zastavit jsem dnes chvílemi cítil. Ale měl jsem jiné starosti než ho podrobně sledovat:-) Jsem v cíli kola za neskutečně dlouhých 6:27. Jako kdybych to jel v kopcích u Brna a ne v rovinatém Rothu. No co už.

Druhé depo by měla být bleskovka, plánovaně není. Měním si Vabronožky. Z pravého malíčku mi slezl nehet, musím před během přelepit a namazat. Blonďatá víla, která mi pomáhala minule asi dost rychle zestárla:-), i tak je pomoc ve stanu fajn. Beru si pivo a jdu si zaběhat. Zase mi nabízí vodu nebo jonťak. No jsou hloupí? Nevidí, že mám lepší nápoj? ;-)

Jsem sám zvědav, jak mi to po tragickém kole poběží. Rozbíhám se kupodivu naprosto standartně. Ke své velké radosti ve stoupání ke kanálu předbíhám i štafetáře. To mají za to, jak mne na kole štvali:-) Běžím, je krásné odpoledne, 24 stupňů, sluníčko. Předbíhám a předbíhám. To vám je tak příjemný pocit:-) 10km za 57:30, to opravdu vypadá na předpokládaný cíl za 4:10-4:15. Ale já se najednou rozhoduji jinak. Nebudu se honit, prostě si to dnes užiju. Povoluju si zpomalit a už teď kousky chodit, i když nemusím. Toto rozhodnutí je jako pramen živé vody, obrovská psychická úleva. Doplňuji to i ůlevou fyzickou a nekompromisně zabočuji do první kadibudky, kterou potkám. Barvy se rozjasňují, fakt nádherný den:-). Diváci sedí u piva, povzbuzují a já si jen tak nezávazně běžím. A vidím to, co většina lidí, kteří považují ironmana za něco velmi těžce překonatelného nikdy neuvidí. Vidím třeba obézní angličanku. Běží. Pochopitelně pomalu, tuky se přelévají ze strany na stranu. Ale ona už je na 195.km závodu a jistě dnes doběhne. Vypracovaná lýtka ukazují, že na kolo se připravovala. Na běh jistě taky a co neuběhne, to dojde. Připravovala se přesně tolik, kolik potřebovala na splnění svého snu - dokončit. Ne víc. Proč taky. Nepotřebuje to dát pod 10. Ženy startují hned v prvních vlnách, její čas odhaduji přes 15 hodin. Ale dá to. Plamínky v jejích očích to zaručují. Má kuráž, kterou nemá u nás řada vysportovaných chlapů. Nebo je jen ... chytřejší? Kdo ví:-) Když bude trénovat déle, jistě zhubne a dá to za míň. Ale pochybuji, že z případných dalších ironmanů bude mít takovou radost jako dnes:-)

Atmosféra běhu podél kanálu. Krásný den, samé předbíhání, no pohoda, ne? :-)

Ještě větší respekt u mne získává běžec, kterého potkávám o něco později. Je zajímavý tím, že... běží. Nečekal bych to od něj. Ne za půlkou maratonu. Moji postavu nepovažuji za běžeckou, on je na tom výrazně hůř. Je aspoň o půl hlavy vyšší než já. Je o dost těžší. Odhaduji tak 130kg. Na rozdíl od angličanky to není tuk, ale čistá svalovina. Patří k těm lidem, kteří radši nemrkají, aby jim do večera nenarostly na očních víčkách svaly. Lépe by se uplatnil v silových sportech. Ale asi se mu do nich nechce. Uvědomuji si, že ho vlastně znám. Viděl jsem ho včera na jednom z letáků. Je to Andreas Denk. Šestačtyřicetiletý ředitel firmy, amatérský sportovec, účastník letošního RAAM (ve 4členné štafetě skončili osmí). Dnešního ironmana dává za 14:07. Když slyším některé hobby sportovce, že ironmana plánují tak někdy za pět let, a přitom na dokončení dávno mají, vždycky si říkám, že by měli takovéto lidi potkat. Tak o nich aspoň píšu:-)

Andreas Denk s Arndt RAAM teamem. Jistě poznáte, že jde o prvního zleva. Internet uvádí váhu v zimě 145kg...

Běžím a předbíhám. Občerstvovačka, jdu, piju a zase k další běžím. Naprosto pohodové odpoledne. Dobíhám na "druhý konec" kanálu, vnímám krásnou letní oblohu. Minule tu nepředstavitelně lilo, dnes ideální počasí. Tady jela minule sanitka... a už je tu zase:-) Nejede však pro závodníka, ale pro jednoho z diváků, hasiči ho na zemi ošetřují. Trasa běhu je letos mírně modifikovaná, protáhne se centrem Rothu. A asi se protáhne celkově, minule to 42 km prostě nemělo, letos to bude skoro mít:-) Snažím se na to připravit a poslední kousek u kanálu jdu. Abych ve městě už chodit nemusel. Omotávka náměstíčka se mi vůbec nelíbí, znamená další kostky a stoupáníčka. Ale já jsem nějak plný sil, zvládám to dobře a blížím se k cílovému stadionku. K cíli ironmana číslo 9. S prvními kroky na cílovém koberci se mnou najednou zacloumají emoce. Jsem se sebou neuvěřitelně spokojený - poté, co jsem kolo málem nedojel dobíhám do cíle úplně v pohodě. Klidně bych běžel ještě jednou:-). Zvláštní pocit. Cíl za 12:31. Běh 4:24. Paráda. Dostávám medaili, později zjištuji, že mi slečna omylem dala štafetářskou. Beru si kolo a ještě před setměním jsem v hotýlku. Doufám, že letošní kolo nebylo předzvěstí nějaké vážnější nemoci. Rád bych se totiž ještě někdy do Rothu vrátil. V pohodě, ve zdraví bych rád zase někdy dokončil. Ne v nějakém konkrétním čase, to už nechám mladším. Přece jen mi je letos 43. Ale rád bych ještě někdy dokončil. A dostal medaili. Vo tom to je.

Zde se můžete podívat na další moje fotky i třeba na video mého ladného proběhnutí cílem:-)

Roth finisher 2010. Tož zase brzy, Rothe:-)

Rád bych ještě poděkoval všem asi osmi čechům, kteří mne na trati oslovili, ač zdaleka ne se všemi se znám osobně. Je vidět, že můj blog čtou i opravdoví triatleti:-)

P.S. Problém na kole po dlouhém uvažování přisuzuji počasí. Respektive prudké změně tlaku, na kterou moje tělo asi reaguje poněkud těžkopádně. O týden později v Hlučíně mne potkalo něco podobného.

Docela hezký diplom, že? :-)

pondělí, června 28, 2010

Moraviaman 26.6.2010



Plánování této sezony mám poněkud narušené. Dlouho to vypadalo, že se do předem zaplaceného Rothu nedostanu. Jakž takž se to vyřešilo. V červnu jsem zvažoval účast na K100 dne 18.6. Avšak noční pochod dne 4.6. ukázal, že stovku asi ujdu, nicméně to nejde s Rothem dohromady. No co s načatým červnem? Před časem jsem plánoval jako přípravu na Roth účast v Moraviamanu ve štafetě. Chtěl jsem odjet cyklistickou část a měl jsem "domluveného" běžce. Jenže běžec dal přednost půlmaratonu v Olomouci. Co teď? Žádná chůze, žádný Moraviaman? Na úplně poslední chvíli jsem zjistil, že se Radek Kopčan necítí na sólo závod. Přemluvit ho do štafety dalo překvapivě málo práce - ihned souhlasil:-) Přihlašuji tedy už po uzavírce termínů přihlášek štafetu s názvem Relay001 a dělíme si role - o kolo a běh se podělíme s Radkem napůl. Do vody nepolezeme. Brrr, plavání. No od čeho máme Kristýnku, že? Té zrušili závod v dálkovém plavání, může klidně do Otrokovic:-) Stanovujeme si také předběžné cíle. Pobavit se a trochu si zablbnout v rychlostech, které bychom na sólo závodě nebyli schopni. Něco natrénovat. Pokud možno to dát pod 11 hodin. A cíl úplně poslední? Předběhnout Aldamana:-) To pochopitelně nebereme nijak vážně. Ale oba Aldamanův blog čteme a lišíme se v názoru, jak Aleš dopadne. Radek se přiklání k názoru, že se Alešem odtrénovaný velký objem hodin ve slušné rychlosti projeví a dá to k 11 hodinám. Protože štafety startují o hodinu později, při takovém výkonu bychom neměli šanci ho doběhnout, na to výkonnost prostě nemáme. Já si však myslím, že v Alešově tréninku chybí "crash" jednotky - odběhnutý maraton, 200km kolo, prostě něco opravdu dlouhého a domnívám se, že po dobrém plavání a slušném kolu k 6 hodinám se bude na běhu hodně trápit a skončí ke 12 hodinám. Prostě že i on se svým objemově slušným tréninkem bude muset zaplatit nováčkovskou daň. To pak šanci máme. Uvidíme:-))

Zkušený ironman na prezentaci štafet. Triko Roth 2008, bundička Moraviaman 2007:-D

Radek to vidí optimisticky. Netuší, co předvedu na kole:-)

Na prezenci v Otrokovicích zažíváme milé překvapení - díky pozdnímu přihlášení nemáme nárok na trička, jenže organizátoři jich prozíravě objednali víc a my trička dostáváme. Nádherná, s velkým nápisem Moraviaman - 226km distance triatlon. Hned mne napadá spousta příležitostí, kam si tričko vezmu:-)) Vyslechneme si rozpravu a mizíme přespat ke tchýni. Přestože je ráno start v osm, přijíždíme o půl sedmé, abychom dobře zaparkovali. Vychází to tak tak:-) Potvrzujeme si střídání - první kolo pojede Radek, abych mohl být s Kristýnkou po doplavání. Nevýhoda této varianty je, že na mne zbude poslední úsek. Dopředu upozorňuji, že spurtovat nebudu ani náhodou, i kdyby šlo o jakýkoli čas či doběhnutí kohokoli. Prý dobrá:-) Sledujeme start jednotlivců, je jich letos požehnaně - 150. Štafet má být 28. Na Moraviamanu se dá střídat po každém okruhu, štafeta může mít až 13 (3+6+4) nadšených sportovců. Některé štafety jsou hodně početné, my jen tři, snad nebudeme poslední:-) Blíží se start, Kristýnka se souká do plavek. Říkám Radkovi, že by měla být v cíli tak za 1:05-1:10, realistický čas.

Kiki si stěžovala na barvu čepičky. Ale já myslím, že dobrý, ne?

První sólo plavci se řítí do cíle, blíží se start štafet. Kiki jako jedna z mála bez neoprenu. Ale voda je teplá a i kdyby nebyla, moji zimní plavkyni nemůže nějaká teplota rozházet. Bum a i štafety startují. Od prvních temp udiveně koukám... je s Kristýnkou něco? Plave pomalu. Jako kdyby to nebyla trojka, ale spíš dvacítka. Při 15km před dvěma týdny plavala prvních 3,8km o dost svižnějším tempem. Hodně ospalé. V cíli prvního kola ji čekám za 20 minut. A ona pořád nikde... nakonec přes 25 minut. Při výběhu je zřejmé, že jí nic není, jen jí to dnes absolutně nesedí. Vím, že v dalším kole zase zpomalí. Pořád uvažuju, jestli jí něco není. A jestli si nemám jít navlíknout neopren a odplavat poslední kolo. No, Kiki není malá holka, pořád na to nějak zapomínám. Štěrkoviště je snad nejbezpečnější plaveckou tratí, kterou jsem kdy absolvoval - je to pořád kolem břehu. Nechám ji v tom vykoupat:-)) Ona každá zkušenost je dobrá. Posílám Radkovi sms, že Kiki poplave déle než jsme čekali. Můj soukromý rozpis pod 11 hod se tím hroutí. Druhé kolo 28 minut, sleduji třetí. Kristýnka zase neplave rovně. Ale musím si přiznat, že sám bych to ani touto rychlostí nezvládl. V cíli je za těžko uvěřitelných 1:22. Běh do depa však zvládá dobře:-) Dává čip Radkovi a má svou ironwomanskou premiéru za sebou:-) A má docela slušný prostor ke zlepšování do příště:-)
Tento maďar mi připomněl mého Moraviamana 2006. Po dvou kolech zmzlý a vyčerpaný sedl na břeh a snažil se zahřát. Rozeseděl se však moc dlouho. Plný odhodlání se rozběhl do vody a dostal ihned křeč. Sice se plavat snažil, ale nedokončil. Já měl před čtyřmi lety víc štěstí. Asi hlavně díky o dva stupně teplejší vodě a kratšímu sezení.

První dva volili zadní disková kola. Nechtěl bych je na této trati neustále roztáčet!
Radek do toho šlape od prvních metrů a umazává ztrátu na mé propočty.
Snad jsem taky připraven:-)
Petr Vabroušek jezdí tak rychle, až ujíždí ze záběru a rozmazává pozadí:-)

Radek vyráží na trať, jdu s Kristýnkou k autu a sám si chystám kolo a věci. Snad to stihnu:-) Beru si cyklodres ze St. Pölltenu, k mým cyklogatím moc neladí, ale je v teple příjemný. A dnes bude dost teplo. Radek prosvištěl první kolo jako vítr, předání čipu a čísla je chvilka, konečně jsem na trati. Divné, je až po desáté, to se už od sedmi závodí:-) Jet štafetu je oproti opravdovým ironmanům něco zcela jiného. Najednou nepatřím na trati k těm úplně nejpomalejším, dokonce předjíždím. Pochopitelně ti nejlepší předjíždí mě, i tak mám radost, že ve stoupání třeba Tomáši Bednářovi skoro stačím. Docela si to užívám, předjíždím dvě štafety, příjemně rozehřátý končím první kolo za 57 minut. Užívám si i pauzu. První minutu, dvě... a nejradši bych znovu vyrazil. Ale já musím čekat. Protahuji si záda, lehám si na zem... a z nevyspalosti posledních dnů na chviličku i usínám. Na výměnu po Radkově okruhu však přicházím včas:-) Radek zajel své druhé kolo rychleji než první. Chci to taky zkusit. Ale ouha - nohy ztuhlé, vůbec to nejede, neskutečně mi vadí vítr, to je asi tím, jak jsem na chvilku usnul. Najednou padám rychlostně mezi sólo závodníky. Aspoň sleduji vývoj závodu, ale upřímně řečeno, dnes nic zajímavého. Petr Vabroušek do toho od prvních metrů kola šlape, brzy se dostává do vedení. Tomáš Bednář nemá svůj nejlepší den, Rudolf Cogan dnes bude evidentně druhý. A kdo bude třetí se asi uvidí až na běhu. Prostě tak trochu nuda:-) Moje druhé kolo za 1:01 je fakt ostuda, to už jsem tu zajel lepší:-) Snažím se neopakovat chybu z první odpočívky, něco sním, nespím:-) a už zase abych jel. Naštěstí je třetí kolo lepší než druhé. Tedy žádná velká sláva, ale dostávám čas pod hodinu a vo tom to dnes je. I když výkonnostní cíle ztracené, nemusím se loudat, že.
Petra v cíli posypali třpytkami. Moc se jim dolů nechtělo:-)

V příjemném odpoledním parnu se oblékám do běžeckého. Konečně není zima. Neměl jsem si dát radši závod jednotlivců? Kdo ví, kdy zase bude tak hezky. Čekám u depa, někteří závodníci se teprve vrací z kola. Pěkně se to startovní pole natahuje! Je zajímavé, že ironman tak málo láká mladé kluky. Třeba pro hokejisty by to mohla být dobrá letní kondiční příprava:-) Jasně, pro ty vrcholové ne. Ale mladí prostě spíš nechodí. Mezi nováčky jsou spíš starší "kluci". Letos je k vidění i borec s horským kolem. Několik kol má řazení na rámu. Staré kolo s blatníky je taky dobré:-) Je tu i víc žen než dřív, na start se jich postavilo devět, všechny dokončují. Je tu víc závodníků ze zahraničí - maďaři, slovinec, chorvati, kteří najednou zmatkují v depu, neví kudy běžet a protože si štěbetají chorvatsky, není jim moc rozumět:-) Prostě Moraviaman počtem účastníků roste.

Radek se vrací ze svého prvního běžeckého kola mokrý jako kdyby proběhl Štěrkáčem. No to bude zábava:-) Běžím, není to žádný zázrak, těžko se mi volí správné tempo. Většina běžců je o dost pomalejších. No mají to prostě delší než já. Už teď řada závodníků místy chodí. Opravdu JE teplo. Mám rád teplíčko. Mám v něm šanci stačit i těm, kteří mi normálně utíkají. Dnes mi neutíká fakt skoro nikdo:-) Aspoň ne z jednotlivců. Oni ti nejlepší totiž už odpočívají v cíli:-) Trochu se až stydím za to, že můžu relativně slušně běžet. A zároveň se mi líbí, že většině běžců utíkám. Tomu teda říkám smíšený pocit:-) Asi abych byl za své pocity potrestán, odchází mi Garmin. Blikají na něm všechna čísílka, pípá ze všech sil, na nic nereaguje. Inu, taky už není nejmladší. Kolo za 56 minut, v tom vedru slušný. Jestli dá Radek další kolo pod hodinu, budu mít problém. Budu mít šanci dostat celkový čas pod 11 hodin. Ach jo, to ale bude bolet! Nenápadně zkoumám, kde je Aldaman. Probíhá cílem. Radek přibíhá 12 minut po něm. Pod hodinu to dal. Musím to zkusit. I když Aldamana nedoběhnu... Při výběhu ven potkávám Jirku Večerku. Je to zkušený ironman, viděl jsem ho vybíhat do posledního kola, když už jsem byl u auta. Tak to jsou moje propočty zcela chybné. Najednou chápu, že 12 minut na Aleše zcela určitě stáhnu. Je jen otázkou kde. Stíhám to ještě před obrátkou. Rád bych ho víc povzbudil a běžel kus s ním, jenže... ano, je tu těch 11 hodin. Chci aspoň jednou v životě dokončit ironmana pod 11. I když ve štafetě:-) Běžím seč můžu, dýchám jako lokomotiva, omlouvám se všem jednotlivcům, kteří se po mně otáčí, že já nic, já jsem jen štafeta a ujišťuji je, že běží úplně perfektně. Díky výpadku Garmina jsem bez informací, nevím, kolik mi ještě zbývá metrů a ani kolik času. Mám sice hodinky, ale na nich jen běžný čas, stopky jsem nezmáčkl. Štafety startovaly asi minutu po "mém" čase. Nezbývá než dát poslední dva kilometry úplně naplno, abych byl v cíli před devatenáctou hodinou. Kristýnce utíkám ze záběru, mé šílenství aspoň nebude vyfoceno. Říkal jsem, že nebudu spurtovat. No já už toho v životě nakecal. Spurtuju jak o život a málem se v cílové bráně rozplácnu. Ale i podle mých hodinek je to pod 11 hodin, oficiálně by to mělo být ještě lepší. Taky jo. 10:58:23. Na tento diplom si počkám. Jo, i štafetám ho dávají:-)

Běžím. Vo tom to je.

Co dodat k závodu? Moraviaman je největší český ironman a ještě jím nějakou dobu bude. Hezká trička, medaile, diplomy. Ano, to má řada závodníků ráda - třeba já:-) Diplom v roce 2007 jsem nevyloudil, letos už bez problémů:-) Téměř záruka dobrého počasí. Rozumná trať. Zlepšující se sortiment na občerstvovačkách je taky na pochvalu. Je fajn, že se podařilo uzavřít aspoň trať po Kvasice, bohužel však bez účasti policie někteří řidiči značky ignorovali. Pomocníci se aspoň z mého pohledu stále zlepšují, dvojice kluků u obrátky v Tlumačově však při dvou mých průjezdech seděla ve stínu a kašlala na zastavování aut. To jste tam k ničemu, kluci! Většina aut sice zastaví sama od sebe, ale jakmile jedno nezastaví, může být průser. Závodníci mají totiž občas před očima mlhu... No aby to bylo vyvážené, musím naopak pochválit pomocnici, která na obrátce u Kotojed naopak před mnou statečně zastavila Tatru 815. Tu ženu jsem obdivoval. Když jsem viděl, jak je tatrovka rozjetá, byl jsem připraven počkat:-) Prostě organizace spíše na pochvalu, buďme rádi, že takový závod na Moravě máme. Potěšitelné je, že rozpětí závodníků je velmi široké, svého soupeře tu najde každý.

My jsme z obliga. Jsme třináctí. Co na toto heslo říká Ruda Cogan fakt nevím:-)

Co říci k "výkonu"? Jet štafetu je pro někoho horší než sólo půlku. Třeba pro mne. Odpočinek po první cyklistice jsem naprosto přehnal a už jsem to kolo moc nerozjel. Kdybych jel 90km vcelku, čas by byl nejspíš lepší. Naštěstí čas štafety je daný silou týmu a Radek zajel kolo perfektně. O deset minut rychleji než já. Já jsem pak měl víc sil na běh, kde jsem byl o tři minutky rychlejším běžcem, pochopitelně hlavně díky snaze finišovat pod 11. No a to nám vyšlo, takže dobrý a basta. Jsme třináctí z 28 štafet. I umístění slušné. Na profi štafety triatlonových oddílů jsme neměli, naopak rodinné štafety těžko mohly konkurovat nám. Startovní pole je fakt široké, i u štafet. Nadávat si třeba budu, až někdy nedokončím. Možná. Spíš teda ne. Ona je někdy odvaha už postavit se na start. S tím mým tréninkem. Trochu mne taky zlobí koleno. Mám kvůli tomu rezignovat na turistiku? Proč? Během závodu se koleno chovalo vzorně, takže do Rothu asi můžu odjet. Přestože jsem po závodě u auta nerozvážně udělal dřep. A málem se bolestí pos..... No co už. S chutí do dalších zážitků:-)

Úspěšná suchozemská část štafety.
Pro statistiky:
Kiki plavání 1:22:00 (25:47, 28:01, 28:11)
VL001 3xkolo 2:58:09 (57:08, 1:01:18, 59:43)
2xběh 1:51:45 (55:58, 55:47)
RK 3xkolo 2:48:02 (55:29, 55:02, 57:31)
2xběh 1:54:42 (54:52, 59:50)
plus nějaké přeběhy dává celkem 10:58:23 a pro hnidopichy přidám vosum desetinek:-)

pátek, června 11, 2010

Vokruch 4.6.2010

Občas se jen tak projdu. 40-60km, prostě taková delší procházka. Ne moc často, párkrát do roka. Údolím Oslavy, Vysočina, nijak daleko od Brna. Sám, v klidu, svým tempem. Není asi divu, že mne lákají procházky delší. Asi tak sto kilometrové. Takovou procházku je těžké odejít za světla, a proto jsem se rozhodl natrénovat si noční chození. A přihlásil jsem se na akci organizovanou - Vokruch kolem Brna. Tréninkově. Plán je dojít někam k polovině trasy a brzy ráno se vrátit domů. Mé milé děti mi nedovolily akci absolvovat celou. Výjimečně jsou o víkendu obě doma a tak chtějí v sobotu vyrazit na nákupy do Rakouska. Inu, ženské..


V pátek večer jsem v Mariánském údolí zbytečně brzy. Organizátoři teprve vytahují věci z aut. Prezence asi není tak náročná jako na běžeckých závodech. A opravdu není. Za lidových 50Kč dostávám dobře připravené materiály a čekám na "start". Pokukuji po spolupochodujících, jsou velmi různorodí. Trampové se širáky. Horolezci v Garmontech. Není to na procházku kolem Brna zbytečně těžká obuv? K vidění jsou i obyčejní výletníci. I takoví, u nichž je v podstatě jasné, že trasu nemohou zvládnout. Ujít stovku není zase tak jednoduché, jak to možná na první pohled vypadá. Jistě, není to ani žádný maxi extrém, ale těžko předpokládat, že by to zvládl student s výraznou nadváhou v plátěných teniskách...

Vychází se po skupinách po půlhodině, každá skupina má svého vodiče. Požádal jsem organizátory o zařazení do první skupiny, rád bych byl brzy doma. Vyhověli mi a tak můžu ve 20.00 vyrazit. Teda hned co dostanu první razítko. Jsem zvědav, kolik jich dnes nasbírám. Vodičem naší skupiny je známý brněnský horský průvodce a maratonec Pavlis (má teda i jinou korýšovskou přezdívku, ale tu už jsem zapomněl :-)), cítím se být v jeho péči v bezpečí před nástrahami divočiny. Ale ona to divočina moc není. Aspoň ne ze začátku. Polní cestu s pár kalužemi brzy vystřídá asfaltka. Jdeme rychlostí přes 6km/hod. Krok za krokem, kilometr za kilometrem, bez žádných zastávek. První zastávkou je až místo, kde nám sličné slečny nabízí Red Bull:-) V Sokolnicích? Zastavujeme však jen na pár vteřin, sotva si stihnu vytáhnout něco dobrého z batohu, už zase pokračujeme. Pochvaluji si, že jsem si vzal prima trekové tenisky Salomon, na tyto asfaltky jsou jak dělané. Ale jak to bude vypadat v údolí Bobravy? Přece jen poslední dny trošku pršelo, ony ty povodně asi neukazovali v televizi z legrace. Vzorek bobravského terénu máme hned na první polňačce. Bahno, kaluže, jde se kopřivami... no, já mám dlouhý kalhoty, na rozdíl od některých okolo:-) A to je pořád ještě světlo. Nedá se ta Bobrava nějak obejít? Je tu zase silnice, pěkně hnusná. Stmívá se. Na silnici je i provoz, kousek před přechodem dálnice u NC Olympia špatně šlápnu na krajnici a mírně si pohnu s kotníkem. Chůze je prostě docela náročný sport, musím si dávat víc pozor:-)

Blíží se půlnoc, stále se pohybuji na čele skupiny. Nezvyk:-) Na náměstí v Modřicích dostáváme razítka a čaj, nikomu se moc nechce dál. Jako první odchází chodec, který vyrážel o půl hodiny později a došel nás. Pořád se nikomu nechce ho následovat, vyrážíme ve třech. Náš odchod aspoň některé vyburcuje, za chvíli je nás sedm. To není moc z původních asi třiceti:-) Nesměle navrhuji, že bychom mohli Bobravu obejít po silnici. Kontroly nemineme, nic nezkrátíme, naopak. A neutopíme se v bahně:-) Můj návrh je nekompromisně zamítnut a od této chvíle mne všichni ostatní - vesměs studenti - považují za zhýčkaného staříka :-) V Želešicích poslední asfalt a hurá do lesů. Je tu jen vlhko. Uf. Zatím dobrý. Cesta se párkrát rozdvojuje, nejen vodič ví, kam jít, většina účastníků je tu opakovaně. Sundávám čelovku z čela a dávám si ji do ruky. Už místy kličkujeme mezi kalužemi. První z nás mají totálně promočené boty:-) Já ne. Já si je naimpregnoval. Jsem já to ale šikovný kluk:-) Míjí nás dvojice běžců. No, běžců. Pochopitelně se v noci v tomto terénu nepohybují moc rychle. Cesta je místy fakt zrádná. Ve světle čelovky vypadá bahno průchodně. Šup - a jsem v něm až po kotník:-) Mám však podkolenky, pořád mám v botách relativně sucho. Relativně. Cítím neobvyklou bolest na obou malíčcích. Budou puchýře:-) Rychlost pohybu se dost snížila, na bahnité úseky jsem si zvykl. Maxibahno obcházíme mezi stromy. Dobrý. Může mne ještě něco překvapit?

Cesta vychází z lesa na louku. Krásná travička. Mokrá jaxviňa. Nikdy, už nikdy neuvěřím reklamě na impregnace. V protisměru se vrací první chodec. Údolí je neprůchodné, Bobrava vše zatopila. Má tam být náhradní značení, ale není k nalezení. První borec se vrací k odbočce a půjde do Střelic po silnici. Náš vodič volá hlavního organizátora. Je prý někde v lese kousek od nás, hledáme se. A nacházíme. Dostáváme razítko. Tajná průchozí kontrola. Hlavní organizátor nese nelibě, že první chodec šel jinudy. Chápu, že jsem svým návrhem jít po silnici spáchal chodeckou svatokrádež. Odevzdaně čvachtám loukou za ostatními, půjdeme krajem lesa. Svahem. Moc příjemná cesta. Blíží se třetí hodina ranní. Za pár hodin mám odjet do Rakouska. Rozhoduji se skončit už ve Střelicích. První vlak jede až v pět, půjdu po silnici do Brna. Ony ty silnice jsou přece jen fajn:-) Do Střelic je to ještě vyčerpávající kus lesem. Pak do kopce. Uf, už tu dědinu vidím! Posílám naivní sms manželce, jestli spí. Nemívá u postele mobil, vzbudit ji nemůžu. Kupodivu mi volá zpět. Prý se před chvílí vzbudila. Asi souznění duší:-) A přijede pro mne do Střelic, heč! Být ženatý je výhodné jen velmi, velmi zřídka, dnes evidentně takový den nastal:-) Nenechá mne bídně zhynout v divočině:-) Odpojuji se od ostatních a jen zvolna kráčím na druhý konec Střelic. Chvíli před čtvrtou ranní, už za svítání, po uražení 41km nasedám do auta a za chvíli jsem v posteli. No a před polednem se procházím po Parndorfu. V naprosto suchých Adidas Supernova Cushion. Po nádherné kamenité podlaze v nákupním centru. A myslím na chodce, kteří stále ještě nejsou touto dobou v cíli. V pět odpoledne jsme ve Vídni a chodíme a chodíme. To už by někteří chodci mohli být v cíli. Taky bych rád jednou byl. Až mi narostou nové nehty na malíčcích, tak koupím jiné boty, načerpám nějaké ty zkušenosti a v době sportovně předdůchodové snad ještě nějakou tu stovku dojdu. Takže až tu najdete další chodecký článeček, nebuďte překvapeni:-)
K obkroužení Brna mi chyběla víc než půlka :-)

Výletům zdar a stovkám obzvlášť:-)

úterý, června 01, 2010

Viennaman HIM 29.5.2010

Na první triatlon v sezoně se vždy dost těším. Letos mi však situaci zkomplikovalo, že nemůžu na Czechmana 5.6. kvůli kolizi se závodem dálkového plavání, na kterém mám plánovanou službu na kajaku:-). Tak s předstihem hledám další varianty a zvažuji dvě půlky v sobotu 29.5. v Rakousku. Táhne mne to do St. Pölltenu, vysoké startovné na této oficiální Ironman 70.3 akci mne však odrazuje a přihlašuji se s asi dvouměsíčním předstihem do Vídně. Tak tak, brzy po mém přihlášení je závod s kapacitou 400 účastníků vyprodán. Plánování dopředu je však velmi ošidné. Závod dálkového plavání 5.6 je nakonec zrušen, na Czechmana bych klidně mohl. A kdyby mi oddílový kolega Filip Ospalý dopředu sdělil, že v St. Pölltenu hodlá famózně vyhrát a v klidu porazit i McCormacka, jistě bych neváhal vydat nějaké to Euro navíc a jel bych si to užít tam:-). Ale pryč se zbytečnými kdyby, je zaplacené startovné do Vídně, tak mířím v sobotu tam.
Takový hezký diplom si může každý stáhnout z internetu. Mám ho tu kvůli fotce místa, kde se plave:-)

Velké vrásky mi dělá předpověď počasí. Další závod v chladu a dešti? Brrr. Hledám další a další předpovědi počasí. Jen jedna tvrdí, že by ve Vídni nemuselo pršet. Chystám si bohatou výbavu do deště a zkouším se s dalším startem v podzimním počasí smířit. Ve čtvrtek zděšeně zjišťuji, že se mi ztratil pásek na chip. Opravdová hrůza! Co s tím? Mám si chip přivázat nějakou tkaničkou? Blbost. Volám Luďka Šíra, brněnského championchip zástupce. Ten když slyší zděšení v mém hlase, hned přerušuje své přípravy na Krále Šumavy a doslova v minutě dvanácté mne zachraňuje darováním vhodného pásku. Uf. To bylo o fous:-) Díky moc! Nervozita však ani po tomto incidentu úplně neustupuje. Nakonec v sobě nacházím poslední zbytky morálních sil, zavrhuji poměrně silnou myšlenku zůstat doma a jakž takž smířen s deštivým závodem vyrážím do Vídně s tím, že se nikam nepoženu a jen si tak trochu potrénuju. Kdyby bylo moc hnusně, prostě to zabalím. O co jde, že. O vítězství tam bojovat nejedu.

Start ve Vídni je velmi blízko startu maratonskému, lokalitu tak znám docela dobře. Mnohem hůř se mi parkuje, ulice jsou plné aut lidí nakupujících v okolních obchodech, parkování na kurzpakzone není v sobotu zdarma. Já navíc nechci nijak daleko pochodovat s kolem a spoustou věcí, hledám podzemní garáže poblíž blízko startu, ač jsou placené. Daří se mi to až na druhý pokus. Vidím z garáží vycházet dva závodníky s koly, jinak bych to minul:-) Jsem na místě už kolem půl deváté, start je až v poledne. Proč tak brzy? Chci se v klidu nachystat a podívat se na závod sprinttriatlonistů, který startuje v 10. Napřed se registruji, dostávám triko s nápisem Vienna City Triatlon, bez uvedení vzdálenosti. Je to univerzální triko pro sprint i pro HIM závod, není na něm uvedena vzdálenost. Ach jo. A já mám trika s jakoukoli podobou slova Ironman tak rád:-) Vracím se do garáží, je v nich živo. V blikotu zářivek se tu připravuje ke startu několik karbonových speciálů a mé hliníkové kolo:-) Hurá zpět do místa startu. Přehledné depo s dostatkem místa, dostatek toalet a další drobnosti mne přesvědčují, že jsem na dobře zorganizované akci. Dávám kolo do stojanu a sleduji závod na sprint distancích. Výkonnost závodníků je velmi rozdílná. Od profíků přes hobíky až po... skoro nesportovce? Když vidím jednoho z chlapů valit se od vody, nevěřím svým očím. Jeho postava není rozhodně vytrvalecká. Nejvíc připomíná zápasníka sumo. Mohutné kusy masa a tuku lítají na všechny strany, no pere se s triatlonem statečně. Po plavání není ani zdaleka poslední. Otepluje se, dělá se docela hezky. I vítr trochu ustává. Mám vše nachystáno, co teď? Jako správný přemýšlivý čech se vracím do garáží a vyjíždím ven. A o pár minut později zase vjedu dovnitř. Inu, zdarma jsou jen tři hodiny :-)

Jeden z mnoha úspěšných sprinttriatlonistů. Není to ten nejhmotnější:-) Prostě sprint je tu závod pro každého.

Nasoukaný do neoprenu čekám na start. Jsem nějaký malátný, jakoby ospalý, ale plavání se vůbec neobávám. Mám sice letos naplaváno jen 21km, ale z toho jsou hned tři plavání v moři v neoprenu nedávno v Chorvatsku. Nehrozí mi díky tomu bolest ramen, obvyklá při prvním neoprenovém plavání. Jsem taky zvyklý na vodu o teplotě 17-18 stupňů, měla by to být pohoda. Jdu do vody, jo, teplá. Snad i víc než 18. Zařazuji se ke konci balíku necelých čtyř stovek závodníků a je po startu rozvážně vyrážím. Plavou se 2km, dva okruhy bez výlezu z vody v rameni Dunaje, kde se voda vůbec nehýbe. Čekám, že mi všichni uplavou, ve Vídni je spousta "škol", kde učí přestárlé triatlety plavat. A ono ne, pořád se kolem mne někdo motá. Díky mé výkonnosti nepříliš kvalitní plavci, dělá jim hodně problémy orientace. Nechápu proč, trať je naprosto přehledná, bójky maxiobrovské, všechny jsou krásně vidět. Holt tito plavci nemají trénink ze závodů dálkového plavání, kde se častou používají bezbarvé minibójky:-) Voda je překvapivě čistá. Až tak čistá, že vidím pár desítek metrů ode mne klesat do hloubky tří metrů žlutý blyštivý předmět. Ano, chip:-) Přivázání tkaničkou se prostě nevyplácí, takových plaváčků už jsem pár za svou krátkou trikariéru viděl. Můj chip je přichycen novým páskem a pečlivě schován pod nohavicí neoprenu. Dobře vím, proč jsem kvůli pásku tak šílel. Začínám chápat, že má uhýbací strategie před nápady okoloplovoucích není nejlepší a sněruji si to přímo na bójku a dávám najevo, že s uhýbáním je konec:-) Ani v mlýnici kolem bójek nemám problémy. Možná díky mé rozhodnosti se mi stává zvláštní věc - jeden z plavců se za mne zavěšuje. Je sice rychlejší, ale jeho orientace byla naprosto tragická, možná mu teče do brýlí, nevím. Neustále mi sahá na nohy, nechávám ho být. Když mi tak důvěřuje:-) Plavu, sleduji oblohu. Vyjasňuje se. Vždyť hlásí déšť! To si nemám brát na kolo všechno své připravené oblečení?? No to jsou mi problémy:-) Pohodové koupání končí, začíná obávané kolo. V dešti jezdím strašně nerad. Vylézám za 44:48/2km. Žádná katastrofa, v podstatě loňská výkonnost. Malinko se mi motá hlava, do depa rozvážně jdu, je to hezkých pár metrů. On se ten tlak srovná. Pořád jsem nějaký rozmrzelý, ospalý, pohodové plavání mne nijak moc neprobralo.

Mám na sobě krásnou triatlonovou kombinézu Kiwami, nemusím se tolik převlékat. Shodím neopren, strávím minutu soukáním do Vabronožek a pro jistotu beru na kombinézu cyklodres, ve kterém jsou schovány aspoň návleky a vesta. Kdyby dešťová předpověď vyšla. Z depa na start kola je to opět kus cesty, tentokrát po louce, zase jen jdu. Ano, zase budu mít pomalá depa. Nějak si nemůžu zvyknout, že bych měl v depu vyšilovat jako ostatní. Jsem zvědav na svou výkonnost na kole. Nedávno jsem dal kolo do servisu a nechal se přesvědčit k drobným změnám. Prý by mne mohly zrychlit. No to určitě:-) Při mé výkonnosti nevěřím, že by nějaká menší změna kola mohla pohnout s časem. Přesto jsem změny udělal, z mnoha dobrých důvodů. A... minulou sobotu jsem si objel svou tréninkovou trasu a v nepříliš pěkném počasí jsem si tam zajel svůj nejlepší čas. Divný. Mám najeto letos jen 689 km, z toho na silničce slabé tři stovky. Potvrdí Vídeň cyklistické zlepšení? Jedou se čtyři okruhy po 22,5km. Na konec ostrova a zpět. Úplně uzavřená trať. Místy uzší silnice, občas horší povrch. S chutí do toho.

Vyrážím, kodrcám přes pár kostek a docela se rozjíždím. Na cyklocomputeru vidím divné rychlosti, někde k 35km/hod a to jedu vcelku bez úsilí. Fouká vítr? Předjíždím prvního cyklistu. Divný. O pár kilometrů dál dalšího. Dost divný. Tři ženy si skromně nepočítám. Mnohem větší počet žen než u nás je na závodech v zahraničí normální. A je jasné, že na kole máme my chlapi přece jen podstatnou výhodu. Jsem už na spodním kraji ostrova, vracím se zpět, to jde přece jen hůř. Je to proti větru. Ale není to žádná hrůza, velkou část cesty zpět brání stromy tomu, aby se mohl vítr víc opřít. Nejsem na trati ani chvíli osamocen. První kolo je za mnou a průměr skoro 32km/hod. Ty brďo. Definitivně se probouzím a zvyšuji trošku úsilí. Je jasné, že jinak bych zpomaloval:-) Míjí mne čelo závodu, docela sviští, ale mám pocit, že jim chybí obvyklá vabrouškovitá jiskra:-) Předjíždím další cyklisty. Za chvíli mne předjíždí první žena. Inu, profík. Otepluje se. Kdybych měl s sebou doprovod, cyklotriko shodím. Takto si beru aspoň další bidony s pitím, jím, piju, hezky se mi jede. Kdesi jsem četl, že se tu hodně dělají skupinky cyklistů. Já teda žádnou nevidím. Občas se nás samozřejmě pár sjede, ale není to žádný vláček, za chvíli je složení úplně jiné. Rozhodčí na trati jsou a dávají o sobě vědět, žádné napomínání však nevidím. Přesto je ve výsledkové listině pár diskvalifikovaných, důvod diskvalifikace však neznám. Ale na hákování je tu prostě potřeba dát si pozor. Povrch cesty je místy opravdu problém, ač organizátoři trať zametli a třeba povrch dřevěného mostku pokryli kobercem, přesto vidím pár defektů. Někteří rezignovaně pochodují zpět k depu. Výhoda je, že to tady je velmi blízko, málokdo pochoduje víc než pět kilometrů. Řítím se do posledního kola a je jasné, že se mi konečně splní sen - objet na triatlonu kolo průměrem nad 30km/hod. Předjíždím ještě pár cyklistů, kteří se jen protahují, naopak pár finišujících fanatiků mi předjetí vrací a za nádherných 2:53:58 sesedám z kola. I podle GPS trať 90km určitě má. Takže průměr nad 31. Na kole jsem se posunul o 22 míst dopředu! Jsem plný endorfinů:-) Ale zase ne tolik, abych do depa běžel. Klídek. Přezout, sundat triko, vyndat pivo, vypít pivo:-), odskočit si na toaletu a můžu si jít zaběhat:-) A co to slyší moje ucho? Vítěz není ještě v cíli? Třetí vbíhá do posledního kola běhu? No nejsou ti rakouští triatlonisté nějací pomalí? Nebo jsem já zrychlil? :-)
Na kole mám přes kombinézu cyklodres. Déšť to nádherně odehnalo a bylo teplo:-)

Běží se pět kol. Vlastně obrátek. Dva kilometry tam, dva zpět. Po poměrně úzké cestě. Trať je tak dost plná, pořadí je naprosto nepřehledné. Od začátku roku mám naběháno 600km, dost na to, abych 20km uběhl docela v pohodě. Rozbíhám se tak jak tělo zrovna napadlo a předbíhám a předbíhám. Je nádherné počasí, krásné vedro. Určitě nad 25 stupňů, v kombinaci s vysokou vlhkostí s tím má řada závodníků problém a jen pochodují. Já si vedro užívám. Konečně mi není zima! Polévám se vodou z kelímků. Nádherný den! První kolo za 20 minut. Jestli nezpomalím, bude to pod 5:30:-) To je pochopitelně nereálné, zpomalovat trochu budu. Překvapuje mne, že trať není tak rovinatá, jak bych čekal. "Tam" se běží o dost hůř než "zpět". Rozdíl dělá skoro minutu! Při mém obvykle velmi rovnoměrném tempu je to na dvou kilometrech hodně velký rozdíl. Na startovním čísle jsou natištěna jména, to mé opět vídeňáky fascinuje. Fandí mi důchodkyně s řehtačkou, mladý pár i děti. Přece nebudou fandit nějakému Wolfgangovi nebo Thomasovi, když můžou Wladymyrovi, že :-) Běžím a hnán fan clubem předbíhám. Uvažuji o tom, jaké mám štěstí, že jsem slabý plavec a podprůměrný cyklista. Na běhu pak můžu spoustu soupeřů předběhnout:-) Postupně se ochlazuje, blíží se mrak. Možná deset kilometrů daleko prší. Tady ne. Po čtvrtém kole všichni čekají, že už běžím do cíle. Ne, mám ještě kolo. Ale díky, že mi tak věříte. Opravdu běžím líp než ti okolo. Vypadám prostě jako triatlet s výkonností 5:10 :-D. Poslední kolo je i pro mne náročné, já uvadám a ti kolem s blízkostí cíle ožívají. Pár závodníků mi předběhnutí vrací. A co, za 1:44:42 mám běh za sebou. Dost dobrý běh. Předběhl jsem 40 závodníků. Běžeckým časem jsem v půlce startovního pole, mám 136 běžecký čas. Celkově jsem 196 a čas 5:32:58 je na půlironmanské trati nejlepší a to o dost:-)

Cíl. Únava i spokojenost. Jako obvykle u delších triatlonů:-)

V cíli finišerské tričko, hezčí než to startovní, ale zase bez uvedení vzdálenosti. A dostávám medaili. A na ní vzdálenosti jsou, heč! Jsem půlironman:-) Čepují tu i pivo, dávám si jen malinkaté, prohodím pár vět s Rudou Vilčekem a plný pozitivních dojmů mizím. Jestli jste to nepoznali, jsem svým výkonem nadšen:-) Vždycky po takovém závodě si říkám, že bych mohl začít i trénovat. Hlavně to kolo a plavání, že? Ale on pak nikdy není čas. A tak se zase poněkud nepřipraven postavím někdy na další start. A doufám, že ještě párkrát zažiju to, co dnes - pozitivně sám sebe překvapím:-)

Podrobné mezičasy. Dobře udělané, vlastní stopky tady fakt nejsou potřeba.

pátek, května 07, 2010

Brněnský půlmaraton 2.5.2010

Mám za sebou další půlmaraton. Jaký byl? Hlavně mne těší, že vůbec byl. Trochu jsem se o tento závod v době ne zrovna ekonomicky ideální obával. Ale nakonec se na webu objevily informace o závodu, tož jsem se hned nahlásil. Letos web nic neříkal o tom, že by první nahlášení dostali tričko. Že by toto byl důsledek krize?
Po startu to na čele vypadá, jako by se běželo v Keni...

V neděli jsem po poledni na náměstí, dostávám krásné číslo 77 a v tašce mám i tričko. Pravda, na rozdíl od minulých let není funkční, ale hodit se bude. Obleču si ho třeba na plavecké závody. Plavcům připadá uběhnutý půlmaraton děsně dlouhý. A to někteří klidně podobnou vzdálenost plavou:-) Šatny mají malinko jinou organizaci, ale to je fuk. V předpovědi hrozil déšť, přesto volím krátké oblečení, obouvám si však starší boty. Ať si nerozmočím nějaké fungláče:-) Dnes mi o žádný velký výkon nejde, tak je to fuk. Chtěl bych běžet jako loni, to je pod 1:50. S těmi našimi kopečky by se sub100 běželo velmi těžko a jinak minuta sem, minuta tam...

Start, vyrážíme v docela velkém chumlu. Účast se zdá být vyšší než loni. Přesto tu některé známé tváře nevidím. Především brněnské elitní běžce. Tedy vidím Dana, ten tu jen stojí s foťákem. Proč neběží? Jako jeden z mála to otevřeně popisuje na svých stránkách. Důvodem je zvaní většího množství druhořadých keňanů, mezi nimiž si nejlepší čeští běžci musí připadat zvláštně. Chápu, když pořadatel zaplatí účast dvěma keňanům. Ale proč jich tu je šest? Nebylo by lepší investovat peníze jinam? Opravdu to není pro mladé běžce, kteří by měli šanci stát se dobrými, ideální postup. Dan není se svým názorem nejspíš sám. Další dobří brňáci stojí o kus dál. A povzbuzují mne:-) No to mám teda publikum:-) Počasí nějak k dešti nesměřuje, vyjasňuje se. Běžím poměrně volně a až po pěti km kouknu na čas. Hleďme, o pár vteřinek rychleji než ve Vídni:-) Ono je to od startu spíš z kopce. Teď začnou stoupání. Běžím v poměrně velké skupince a zajímavé je, že většinu spoluběžících vůbec neznám. To se mi na závodech v Brně nestává:-) V posledním roce rapidně narůstá množství běžců na cyklostezce. A někteří si troufli přijít na závod. Většinou mladší než já. Kdyby se dali víc na běhání, díky svým dispozicím by dnešní trať dali v pohodě pod 90minut. Jenže oni dělají možná jiné sporty nebo mají jiné zájmy. Přes své lepší běžecké dispozice jsou mi dnes soupeři. Teda vlastně ani to ne. Za chvíli nebudou. Já jim totiž uteču! Ale teď ještě ne. Do největšího kopečka zpomaluji. Mohl bych snaživě dupat jako ti okolo, ale já ten kopec znám. Je to potvora. Z kopečka už s ostatními držím krok. A na rovince - jaká krása - jim utíkám:-) Velmi, velmi zvolna se blížím k další skupince přede mnou.

Brno běhávám v oranžovém triku New Balance. Tady jsem ho dostal, tak ho vždycky donesu:-)

První kolo 50:40, na tuto trať skvělý. Dokážu doběhnout ty přede mnou? Dost se otepluje, někteří běží v dlouhém, ti jdou doběhnout snadněji. Ale snad ještě ta čtveřice přede mnou by mohla jít. Ano, já vím, neběžím dnes naplno, neběžím na žádný super čas a přesto, nemůžu si pomoci, dnes mne to prostě baví. Na křižovatce u Pisárek neuvěřitelná příhoda - Prásk, něco padá na zem. Něco, co držel v ruce policista řídící dopravu. Najelo na něj auto! "Pane řidiči, jménem zákona, vystupte si z vozu!". Řidič někde kolem důchodového věku spěchající asi do oblíbeného hypermarketu sedí a ani nedutá. Myslí si, že mu taková hovadina projde? Neskutečné. Míjím je, běžím dál, dobíhám konečně čtveřici běžců, předbíhám a ... zvolňuji. Tento týden mne trochu zlobí levé lýtko, něco mu není vhod. A dnes hrozí křečí. I na tak krátké trati jako je půlmaraton. Zvolnění není velké, zvolňuji v podstatě na rychlost ostatních. Svou pozici si asi udržím. A taky skoro jo. Dobíhám ještě Huga, který to přepálil a teď pochoduje. Jsem v tak dobré náladě, že místo toho, abych ho mlčky minul a utekl mu, tak do něj hučím, jen co se do něj vejde:-) Vždycky se rozběhne, uteče... přejde do chůze. Já ho doběhnu a znova. Ženu ho tak před sebou až do cíle. 1:43:51. Na této trati můj zatím nejlepší čas. S nízkými tepy avg 150. No být já minulý týden v Olomouci, snad bych i atakoval osobák. Asi jsem formu vyležel nebo co:-)

Ženu před sebou Zdeňka až do cíle. Kupodivu do kopce už nechodí:-)

Po doběhu si beru vodu, loňské Powerade asi taky odnesla krize:-) Převlékám se a za chvíli jsem znovu na náměstí. Sedám si na zahrádce jedné kavárny, dávám si neskutečně hnusné kafe (nevíte na které zahrádce mají dobré??) a sleduji běžce nad 2hodiny. Na některé nezbývá v cíli už ani voda. To by se stát nemělo. Pořadatelé vynakládají obrovské úsilí i prostředky, zabezpečit dost vody by neměl být problém. Předloni nad dvě hodiny běželo 14 běžců, loni 30, letos 53. Díky vyšší účasti běžců jsem letos v první půlce výsledkové listiny,to se mi v Brně ještě nestalo. Brněnský půlmaraton pomaličku roste směrem k masovosti a to je dobře. 21km nic není. Klidně si to zkuste taky. Takovou vzdálenost zvládnou maminky na mateřské dovolené, důchodci a klidně i studenti gymnázia. Ha! Nápad. Jdu agitovat. Znám jednu gymnazistku, co nerada běhá, ale jistě by to také dokázala. Držte mi palce, předpokládám tuhý odpor:-)

pondělí, dubna 19, 2010

Anker Halbmarathon Wien - 19.04.2010

V minulých letech jsem jarní běhání otestoval nejdřív na půlmaratonu a pak si zaběhl maraton. Letos je to nějaké převrácené - napřed jsem zkusil šestihodinovku, asi abych naběhal nějaký objem. Následoval maraton v Bratislavě, asi abych si potvrdil, že jedna šestihodinovka jako objem nestačí a nakonec je tu půlka. Proč? Prostě jsem si chtěl nějakou zkusit. Jen tak, nezávazně. Co kdyby z toho byl osobák jako loni v Olomouci? Původně jsem chtěl o tomto víkendu běžet půlmaraton v Pardubicích. Ale ten je v sobotu a to z různých důvodů nešlo, tak jsem se již měsíc dopředu přihlásil do Vídně, která se běží v neděli. Na půlku je potřeba hlásit se dopředu, zájemců je spousta, limit 10.000 účastníků byl asi dva týdny před akcí naplněn. No, kdybych věděl, jaké bude začátkem dubna počasí, hlásil bych se na celý maraton. Ale to neřešme, prostě rozhodnutí bylo učiněno dopředu, jede se na půlku...

Číslo mi vyzvedává v pátek Milan Mišák, přicházím tím o prohlídku Expa. Nevadí, prohlídnu si nějaké jinde na podzim:-) V neděli vyrážím po šesté směr Vídeň. Provoz žádný. Vídeňský maraton je jedním z těch, které mají start a cíl kus od sebe. Já jedu k místu startu, chci jet po Wagramer Strasse až k uzávěrám a zkusit zaparkovat co nejblíž startu. Závěra pořád nikde. Až ji vidím skoro u mostu. Co tu dělají ty kropicí vozy? Budou sprchovat běžce? Pamětliv rozhánění demonstrací vodními děly raději otáčím o kus dřív. Všude spousta míst k parkování, jsem zbytečně daleko, skoro kilometr od startovní čáry:-) Oblečen do šusťákovky se vydávám k místu startu. Už chápu, na co tu byly kropicí vozy. Mezi dvěma směry silnice je pruh s trávou a kytičkama. Je ohrazen plůtky, ale jistě by je někteří nezbední běžci překročili a trávník podupali. Za normálních podmínek. Ale trávník je tak prolitý vodou, až to čvachtá. Jen ten, kdo nemá rád svá chodidla, by do toho před závodem vstoupil:-) Start a cíl jsou ve Vídni na různých místech. Start před mostem přes Dunaj, cíl o pár kilometrů dál v centru. Pořadatelé proto převáží pytle se svrchním oblečením od startu k cíli nákladními auty. Teplota ráno cestou nula stupňů, teď je poměrně teplých osm, poběžím v krátkém. Dávám šusťákovku do pytle, ten odevzdávám v příslušném autě. Hledám toalety. Je jich dost, jsou však na druhé straně. Za trávníkem:-) Ale ono čurat na čerstvém vzduchu do Dunaje je stejně příjemnější než nějaká kadibudka:-) Jdu do svého koridoru, podle uvedeného času mám modrý puntík, což je druhý koridor z pěti, respektive ten můj je prvním koridorem v "protisměru" silnice, elita a první a třetí koridor startují z pravého dvojpruhu. Řazení do koridoru není oproti třeba důsledné Paříži nijak extra sledováno, přesto se běžci řadí vcelku zodpovědně. Kdo by se taky cpal jinam, když se pořadí bude stejně dělat podle netto časů, že. Jen Praha si hraje na brutto časy a potom se diví, že má v sektorech binec:-). Jsem v sektoru vcelku vepředu, je příjemné počasí, čekám na start.

Most hned po startu (foto web závodu)

Bum a můžeme běžet. Vlastně pochopitelně to chvíli nejde, na kraji sektoru jsme byli hodně namačkáni, rozbíhá se to pomalu. Necelé dvě minuty ke startovní čáře jsou však zcela v normě. Od čáry běžím, ale přes most to nějak není ono. Kde se přede mnou vzalo tolik lidí a s tak podivnou výkonností? Neumím si to vysvětlit jinak, než že přeběhli z pravého dvojpruhu do levého. První zatáčka za mostem je s nájezdem a je v obou pruzích různě dlouhá. Přeběhnutím zprava doleva se dá o pár desítek metrů zkrátit trať:-) Naštěstí je most široký, i v té mase lidí to docela běží. Po prvním kilometru mrknu na hodinky a podle času a stavu své tělesné schránky odhaduji své dnešní možnosti mezi 1:38-1:40. Sub100, to bych bral. Má cenu se snažit:-) Trať zahýbá do Prátru, probíhá parkem. V minulosti někdo popisoval, že to je nudná pasáž, bez diváků. Mně se líbí. Stín, zeleň, rovná silnice. Předbíhá mne bosý běžec. Evropan. To musím někdy taky zkusit. Ale půlmaraton je na takové frajeřinky až moc dlouhý:-) Vbíháme do městské zástavby. První pětka 23:02, takové tempo budu držet jen stěží, běžím na hranici svých aktuálních možností. Trať není úplná placka, některé ulice záludně malinko stoupají. Dav desítek tisíc běžců je docela hustý, to hlavně v zatáčkách o 90 stupňů vyžaduje trochu pozornosti:-) Z amplionů slyším komentář k maratonu, z otevřených oken okolních domů je víc slyšet komentář Formule 1. Multisportovní den:-) Na občerstovacích stanicích je i Powerade, bezva. Beru si flašku, kelímky jsem přehlédl. Aspoň se mám chvíli čím bavit:-) Desítka za 46:36 a mám toho vcelku dost. A to vím, že bude hůř. Běží se i štafety, občas se kolem mne mihne rychlejší běžec, zkouším se aspoň chvilku držet. Je za mnou 15km, netrpělivě vyhlížím obrátku zpět do centra. Už je tu. A s ní i nejhorší úsek. Několika kilometrová Mariahilfer Strasse. My, co jsme tu kdysi strávili nejednu nákupní chvíli víme, že není rovinatá. Teď stoupá. Na mé dnešní možnosti až moc. Sleduji pomalu klesající čísla na domech. Tempo se blíží k 5min/km. Loučím se s časem sub100. Cítím se mizerně, přesto předbíhám přestárlého keňana. Vzápětí silnice zase o něco víc stoupá a on mi to vrací. Ach jo. Zcela zdeptaného z nemožnosti běžet sub100 mne dobíhá Milan Mišák. Tedy abyste správně rozuměli, junior. Ale stejně, se svou běžeckou výkonností by měl být o kus vepředu. Udílím mu několik dobrých rad, které si bere k srdci, mizí dopředu a po první odfláklé maratonské půlce dává druhou o víc jak sedm minut rychleji. Tomu říkám negative split:-) Teda spíš neodhadnutí svých možností:-). Milan fuč, blednoucí keňan na dohled. Zkouším ho dotáhnout. A najednou - je tu zázrak. Ta proklatá ulice kousek před centrem samozřejmě zase klesá. Nohy to vítají, rozbíhají se, už vidím, kde se půlmaratonci oddělují od maratonců, vybírám si správnou polovinu a makám, makám, abych o svých sub100 nepřišel. Půjde to! Finišuji s větší skupinkou, na spurt na rozdíl od kolem mne dupajících mlaďochů nemám sil, přesto stopky zastavuji za 1:39:44. Beru:-)

Vyřízený víc než po maratonu v Bratislavě se šourám pro vodu. Trochu mi pomáhá. Dostávám tašku s něčím k jídlu a jdu si pro vak s oblečením. Přece jen je ideální běžecké počasí - 14 stupňů, skoro zataženo islandským mrakem. Je mi chladno:-) Mám hodně vysoké startovní číslo, moje auto je až vzadu. Z předních aut už nějaké vaky ubyly, vzadu je plno. Jakoby všichni ještě běželi. Aniž to tuším, blížím se k nejhezčímu okamžiku dne. Obsluha "mého" auta netrpělivě vyhlíží nějakého běžce. Vtom mne jeden z nich zahlédne na vzdálenost možná padesát metrů. Zkušeně přečte mé startovní číslo druhému. Ten v tom plném, přeplněném autě s vaky zajde ke správnému věšáčku. Najde můj vak, podá ho druhému. Jsem stále ještě deset metrů od auta. Můj helfer stojí s úsměvem od ucha k uchu v napřažených rukou drží můj vak, za ním úplně plné auto. Připadá mi to jako vítání vítěze:-). Medaili mám sice už pár minut na krku, ale dnes se prostě podávání vaku povedlo líp:-D

Oblékám se v zámeckém parčíku. Pozoruji probíhající had maratonců. Tito už jsou nad čtyři hodiny a je jich obrovský dav. Dal bych si k tomu pozorování kafe:-) Ale jsem na sebe přísný, kafe si odpustím. Nebudu přece pořád pít kafe, udělám ze sebe zdravého, výkonného sportovce. Mizím do metra. Pro formu se ptám chlapíka od metra, zda mají maratonci dopravu zdarma. A vono né!! Naštěstí mám s sebou dvacetieurovku, jdu si pro jízdenku. Automat nemá rád dvacítky. Prý deset a dost. To je znamení osudu, nedá se nic dělat, jdu si pro kafe:-) Dnes mi obzvlášť chutná:-) Za dvacet minut i s přestupem jsem u auta, je tu pořád. Od nastartování auta jsem doma sub90. Nový kus dálnice je poznat. Vídeň je tak blízko, že sem budu jezdit častěji:-)

Co říci závěrem? Vídeňský maraton je dobře zorganizovaná akce s poměrně příjemnou tratí, i když trať v Linzi se mi líbila víc. Startovné je docela významné, triko není v ceně a platí se zvlášť. Přesto je zájemců o běh víc, než ulice pojmou, je potřeba hlásit se dopředu. Běžet půlku na tak velkém závodě jako je Vídeň má také své výhody, mám krásné umístění - celkově jsem skončil 1.194., což z cca 10.000 dokončivších není vůbec špatné. V kategorii M40 pak 196. z 1197 běžců této kategorie . Předběhnu devět běžců z desíti!! Vynikající:-) To není jak na menších závodech u nás, kde jsem často rád, že neskončím poslední:-)) A jen drobnost na závěr - kvůli problémům s leteckou dopravou prý nestihlo dorazit více než 1.500 registrovaných účastníků...

Obvyklá tabulka

pátek, dubna 02, 2010

Bratislava marathon 28.3.2010




Psát o Bratislavě či ne? Nenapadá mne napsat nic jiného než loni - příjemný, dobře zorganizovaný závod. Jenže když nenapíšu, zase budou mít někteří kecy... ach ano, těžký je život blogera. Dobře, pár písmenek sem naplácám.

Startovní číslo si vyzvedávám v pátek, shodou okolností potřebuji něco v Bratislavě vyřídit. Přestože na vydávání čísel nejsou skoro žádní běžci, trávím tam asi čtvrt hodiny. Přede mnou Milovník Pranjal vyzvedává asi deset čísel a pak mne slečny posílají zpět ke vchodu, ať si opíšu čísla z tabule, mají seznam startujících jen podle čísel a nejsou schopny čísla podle jména vyhledat. Když se vracím, zase všechny přepážky prázdné... až na maratonskou. Vystojím si frontičku znovu a mám pět čísel. Tolik nás do Bratislavy v neděli jede. Čtvrt hodina na vyzvednutí čísel není zase tolik času, jenže když běžíte dobře zorganizovaný závod, nějakou mušku najít musíte. Na vyzvedávání čísel by se ještě dalo trochu zapracovat a proces zefektivnit. Vyzvedávám i účastnická trika, maratonské je letos funkční. Asics, docela příjemné. Dobrá změna oproti loňské čelence!

V neděli se mění čas na letní, raději stanovuji dobu odjezdu trochu s rezervou. Část rezervy nám jako obvykle bere Jarek, kterého budí až moje sms, že vyjíždím:-) Přesto jsme v Bratislavě poměrně brzy - asi o čtvrt na devět. Míst k parkování hafo, stojíme kousíček od šaten. Paráda. Nemám co dělat, tak si zkouším do místa registrace zanést vlastní občerstvení. Ne že bych to potřeboval, jen jako test, zda ho pak na trati najdu:-) Mám však smůlu, občerstvení už je na cestě na trať. Nechápu moc proč, registrace je na webu také do 8:30 a čísla vydávají i po tomto čase, občerstvení by mohli odvézt klidně v 9:30. Ale na webu mají, že občerstvení je možno odevzdat do osmi, tak je to prostě můj problém, beru to jako procházku a jdu se do šaten převléci. Místa fůra, pohoda, potkávám Téčko s jeho kecama... :-) Představte si, že se letos přeregistroval na půlku. No řekli byste to do něj? Velký kluk a jen půlka :-)

Do místa startu přicházím asi třináct minut před desátou. Skoro nikdo tu ještě není, zařadím se zvolna do koridoru, protože jsem vysoký, vidím vepředu i na elitní běžce, třeba na Petra Vabrouška. Po chvilce se prostor plní, jsem mezi vodiči na 3:00 a 3:15. No co už, dozadu se tlačit nebudu:-) Start! Na čáře jsem za 13 vteřin. Když si vzpomenu, že Jarkovi včera trval pochod na start na 1/2PIM 8 minut tak nechápu, co vede běžce ke startu v Praze...

Běžím, řítí se přede mne spousta půlmaratonců a štafetářů, ale na široké ulici nikomu nezavazím. Kontroluji tempo podle gps, snažím se běžet stále nad 5min/km. Nemám zapotřebí přepálit, zejména po letošní zimě, naběhaný objem není tak kam bych se honil. Probíháme centrem, konečně mne míjí vodič na 3:30 a pořadí se ustaluje. Vlastně ani moc ne. Začínám předbíhat první odpadnuvší štafetáře:-) Třeba dámu mého věku v křiklavém aerobicovém oblečku a botách, spoustu mladých, třeba volejbalistku v sálových Mizunech. Dobře se mi mezi nimi běží, není nuda, je na co se koukat. Štafety vystřídaly a zase mizí nadšeně vpřed. V prvním kole si prostě člověk užije neustále měnící se společnost:-) Míjí mne Petr Kaňovský, chce běžet půlku na osobák a pak doklusat. Běží se mi docela dobře, desítka za 51 minut, podél řeky mi to jde zpět snad ještě líp. Před cílovou rovinkou prvního kola kouknu na hodinky, čas se blíží času Pavla Nedvěda ze včerejška, co se dá dělat, spurtuji v maratonské dráze. Vyděšený půlmaratonec vedle kouká, proč ho předbíhám a zda se třeba neznáme - ne, spěchám z jiného důvodu:-)

Půlka něco přes 1:50, podobně jako loni, to jde. Běží se mi lehce, přesto na mne jde krize. Velká krize. Potřebuji toaletu. To se mi při maratonu nikdy nestalo. Mám vběhnout do nějaké hospody? Tak urgentní to není. Probíhám centrem, přebíhám most, problém se stupňuje:-) V tomto stavu mne zahlédne IronPepa, díky mému novému outfitu - dlouhé triko Adidas, výprodej Hatě a kšiltovka Salomon, výprodej Pandorf - mne málem nepoznává. Anebo mne nepoznává kvůli mému šklebu na tváři?:-) Kde je ta benzinka? Nutně si potřebuji odskočit, nemám s sebou toaletní papír, abych to vyřídil v keříčku:-) Pepa běží kousek se mnou, zaběhl nádherný čas. Ale má mysl se koncentruje jen na můj problém:-) Nakonec se vřítím do kadibudky na občerstvovačce. Uf. To bylo o fous:-) Hned je mi líp,
pouštím se do předbíhání hada běžců. Oproti loňsku je maratonců určitě víc, i v druhém kole pořád s někým běžím. Míjím podruhé čističku, letos mi z ní špatně není. Asi je to tím, že fouká jiný vítr. Přemýšlím o tom, jak si skvěle umím s čističkou poradit a během chvíle je mi pěkně blbě. Ne na zvracení jako loni. Spíš jakoby na omdlení. Jen kouknu na sporttester - opravdu, přes klesající rychlost stoupá tep. No co už, chtě nechtě musím přejít do chůze. Čím to může být? Dehydratace? Těžko. Je příjemné počasí, od počátku piju, ani se moc nepotím. Je to tím, že jsem si nevzal žádný kofein? To u dlouhých tréninků taky nedělám a nic mi nebývá, přípravky typu Shleha si beru jen na "důležité" závody. No ať je to co je to, nijak vážné to není, po chvíli se zase rozbíhám. Střídám kousek chůze a dlooouhý úsek běhu, utíká to. Sleduji, že i ve druhém kole jsou organizátoři u kdejaké polní cesty a regulují kde co. Fakt dobře zorganizovaný závod. Můj stav se trochu zlepšuje, už vidím most. Pod 4 to bude, není kam spěchat, nájezd na most jdu. A v tom za sebou vidím obrovský chumel běžců - vodiči na 4 hodiny odvádí dobrou práci, s běžci komunikují a asi proto je jich tolik. Vodiči na 3:45 běželi mlčky a stejně jako loni prakticky osamoceně. Nechci se nechat tímto hroznem předběhnout, tak zase běžím. Mám náskok, nebude problém moji pozici uhájit:-) Vbíhám do již zmlklé cílové rovinky, všichni už jsou fanděním běžcům nějak unavení. A sotva mne vidí, ožívají a povzbuzují jako zběsilí:-) Pravda, ne mne. K běžci přede mnou se přidali jeho potomci, menšímu prckovi dochází síly, unavený tatínek ho už za ruku dost táhne:-) Divákům se ta scéna líbí, vyvádí jak kdyby běžel vítěz:-) V oficiálním čase 3:57:02 jsem v cíli, čistý čas je o těch cca 13 vteřin lepší.

Trať závodu po široké silnici kolem Petržalky není asi úplně fotogenická, ale běží se dobře. I třeba proto, že auta tu nejsou hned vedle za páskou jako v Praze.

Jdu si na pivo. Nealko už není, ale i alko rychle zlepšuje můj stav. Jo - to byl asi ten problém, na občerstvovačkách nebylo pivo! :-) Pak už jen vzhůru do šaten, kde už skoro nikdo není, tak se v pohodě sprchuji. Zjišťuji, že jsem vlastně dobrej, z našeho auta druhej:-) Předběhl mne jen Petr Bělohoubek, Helena si zaběhla po Tokyu i Bratislavu a má krásný osobáček pod 4 hodiny, Pavlis jí dnes dělal pacemakera, tak je taky za mnou:-) A pochopitelně i Jarek, který včera běžel Prahu, bo musel:-)


Muž, kterého slovákům závidím. Komentátor promine, ale on to není.

Jdu zpět na náměstí, chci si dát někde kafe. Od stolečku jedné z kaváren tak vidím úplný závěr závodu - kolem 5 hodin dobíhají dvě švédky a pak ještě jeden muž s pár kily navíc. Není nijak zničený. Asi si spočítal, že na limit pět hodin stačí běžet jen kus a zbytek se dá v pohodě dojít. Zvláštní, že řada lidí takto uvažovat neumí a považuje maraton v limitu za ohromný výkon, či snad dokonce za něco život ohrožujícího:-))


Co říci závěrem? Za maraton pod 4 si nikdy nadávat nebudu, tu zásadu jsem si dal už kdysi, kdy jsem o metu 4 hodin usiloval:-) Takže jako výkon dobrý:-) Co však určitě stojí za zmínku je i závěr z loňska - Bratislava je vynikající malý velký maraton. Za 22€ funkční triko, výborně organizovaný závod s poměrně rovinatou tratí, no co chtít víc. Taky tu počet závodníků docela stoupá. Myslím, že mne tam za rok mají zase.

neděle, března 14, 2010

Lískovecký ultra 6H - 13.03.2010

Předchozí záznam na blogu je z listopadového maratonu. Co bylo pak? Vzhledem k rozumným podzimním výkonům jsem se již v prosinci přihlásil na svoji první běžeckou šestihodinovku - na Lískovecký ultra. Když je v Brně a venku, proč toho nevyužít. Spřádal jsem plány na překonání hranice 60km. Jinak jsem v prosinci plánovaně odpočíval, naběhal jsem jen 95km a těšil jsem se, jak na to po Novém roce vlítnu. Jenže ouha. Začal mne bolet zub. Taková malá součástka a kolik dokáže udělat neplechy. Nedá se spát, na sportování ani pomyšlení. Třetího ledna jsem uběhl Tuřanský novoroční půlmaraton za 1:45 jen díky ibuprofenu. Pak paní zubařka zub léčila, vrtala, zlobil dlouho. Více nebo méně tři týdny. Že bych aspoň v únoru něco natrénoval? Houby. Bolest se přestěhovala ze zubu do sanice a okolních zubů, které jsou najednou velice citlivé na chlad i teplo. Z pár výběhů se vracím, protože prostě nemůžu dýchat studený vzduch. Těším se na jaro a ono nepřichází. V půlce února se k zubům přidává i okostice. Asi že tak málo běhám. V lednu mám v deníčku 75km, v únoru 60. Pár minut na běžkách statistiku moc nezlepšuje. Prostě nejslabší měsíce po mém návratu ke sportování. Mám se z šestihodinovky odhlásit? No, to je zbytečné. Je to jen šest hodin. Pružně měním cíl na překonání 50km. Na trati si zkouším, za jak dlouho jsem schopen jeden okruh ujít. Docela slušný čas:-) Ono to nějak dopadne...

Myslím, že okolo bydlící se probudili poněkud překvapeni. Běžecký závod uprostřed sídliště? Inu, proč ne... (všechna foto - Alka, více jich je zde)

V sobotu se na místo snažím přijet brzy, abych mohl zaparkovat auto hned u trati. Rozkládám si v něm náhradní oblečení, kdyby pršelo. Kdybych měl mokro v botách, mám tu hned dvoje na přezutí. Připraveno mám i bohaté občerstvení. Kdo ví, na co budu mít chuť. Pochopitelně nechybí pivo, snad budou tři plechovky stačit:-) Kromě 6H se běží i čistý maraton, ale tito běžci jsou v menšině. Jen nás díky očekávané vyšší rychlosti budou častěji míjet.

Je tu start a první problém- jak najít správné tempo? Nechávám tělo běžet jak si chce, volí tempo asi 5:30/km, tj. malinko přes 4:30 na 807 metrů dlouhý okruh, který dobře znám. V září jsem tu běžel "hamburkovský" půlmaraton za cca 1:48. V září jsem tedy kolo běžel jen asi o 15 sekund rychleji. Není to moje dnešní tempo moc rychlé, spíše maratonské? Možná. Nicméně tepy jsou kolem 140, v klidu pokračuji. V doprovodu dvou zkušených ultraběžkyň - Martiny a Pavlíny. Běžíme na úzké cestě vedle sebe, rychlejším běžcům určitě trochu zavazíme. Zejména Danovi Orálkovi, který před závodem s klidem angličana potvrdil, že se pokusí zaběhnout český rekord. Rád bych mu při jeho průbězích udělal místo, ale Dan běhá tak tiše, že to prostě nejde, vždy ho vidím, až když nás míjí. V některých okruzích nás míjí i dvakrát:-) Není to tím, že by Dan běžel až o tolik rychleji, ale často ho vidím vbíhat do přistavené kadibudky. Dá se takto běžet český rekord? Naše trojice navíc určitě není největší překážka na trati. Vidím třeba běžkyni, která těsně před Danem zastaví a najednou jde stranou, jemu přesně do cesty. Nedělá to schválně, na poslední chvíli se rozhodla vzít si pití, které má pohozené na lavičce u trati. Dana to nevyvádí z míry, bez jediného komentáře udělá jeden skok do strany místo dopředu a běží dál. Taky bych chtěl umět jen tak mimochodem míjet překážky, které nemůžu ovlivnit. Danův zápisek si můžete přečíst zde.

První hodina uběhla jako voda, snažím se nezapomenout pít a vzít si gel. Voda a ionťák z občerstovačky jsou studené, což i přes preventivně vzatý ibuprofen vadí mým zubům. Naštěstí je k dispozici i vlažný čaj. Celých šest hodin se na něj běžet nedá, ale v autě mám další pití, které je z domu nahřáté a teď zabalené v kufru tak, aby úplně nevychladlo. Z druhé hodiny chci s holkama běžet jen půlku, přece jen nemám naběháno. Rychlost běžců už se o dost liší. Máme dokonce srovnání, jak by oproti nám, kondičním příležitostným běžcům, dopadl "průměrný" člověk. Ani ne třicetiletý Luboš vyhrál start na závodě v tombole. A protože není žádná bábovka, i s nějakým tím kilem navíc se na start postavil bez tréninku a s občasným usilovným popoběhnutím vydržel na trati hodinu a půl, během nichž nakroužil 9,6km. Zajímavé srovnání, díky za něj. Já s holkama nakonec vydržím hodinu a tři čtvrtě, poté se přinutím se odpojit. Povoluji si přidat pár vteřin na okruh a to tak, že významný "kopeček" na trati s převýšením cca 5m chodím. Po něm dojdu k první lampě a zase se rozběhnu. Čas na kolo tím roste na cca 4:50, tj. tempo 6min/km. Na mne, neběžce, docela slušné a po pár takto absolvovaných okruzích se cítím odpočatý a mám chuť zase běžet i stoupání. Nakonec se rozhoduji pokračovat stále s pár metry chůze. Zpětně se ukazuje, že právě toto rozhodnutí je možná jednou z příčin, proč nakonec dobíhám o dost dál, než jsem před startem čekal...
Mám dalších 807,36 m.

Dvě hodiny za mnou a s nimi uběhnutá půlmaratonská vzdálenost, je čas na první pivo. Má příjemnou teplotu. Je fajn mít auto hned u trati:-) Počasí trochu zlobí - začal foukat silný vítr a chvilku poletovalo i pár vloček, na převlékání to není. V cíli kola s údivem zjišťuji, že jsem přestávku vlastně ani neměl. To jsem to dohnal? Houby. Na Garminu mám zapnutou autopauzu:-) Od této chvíle se mé stopky mírně liší od oficiální časomíry. Ve třetí hodině se projevuje únava, čas kola postupně narůstá přes pět minut. Chodím až k další lampě a tempo zvolna klesá. Dan běží stále jako hodinky, druhý Jaroslav Bohdal dává do běhu hodně úsilí. Třetí je Milan Mišák a jeho výkon mne přímo děsí. Jak ho znám, určitě trávil zimní měsíce spíš na skialpech než běháním. A on si tu i ve třetí hodině švihá zlehka okruhy za 3:50 a ještě se usmívá:-) Talent či neobvykle vysoká úroveň obecné vytrvalosti? Nejspíš obojí.

Světelná tabule dává krásný přehled o závodě. Všimněte si Milanova času na kolo po 30km. Celkově dal 69.226m. Strašný:-) A co teprve kdyby se v mládí věnoval atletice:-)

Čtvrtá hodina se vleče. Maratonskou vzdálenost během ní nestihnu, připadám si pomalý. Přesto nad sebou cítím jisté uspokojení, že pořád zvládám kola za 5:00-5:15. Běžím, jdu, běžím, to pořád dokola a cítím se dobře. I kdybych měl už jen jít, padesát kilometrů překonám. Dobré to bude! Na doplnění tekutin dávám další pivo. Nevím proč, ale po něm se prostě běží hned líp.

Pátá hodina je hodinou prozření. Šestihodinovka není ultra. Ne v tom smyslu, že se člověk úplně uzavře do sebe, do popředí se dostane psychika či vůle, každé nadechnutí je zážitek... Ne, dnes nic takového nezažívám a jsem z toho mírně zklamaný. Prostě jen běžím, jdu, běžím, piju, jím, koukám na ostatní. Ano, v některých kolech pochoduji zase o pár metrů víc a čas kola občas překoná 5:30. No a co. Pár sekund sem nebo tam. Maraton mám za sebou cca za 4:15, dál než maraton jsem zatím nikdy neběžel, takže to dnes bude jasný osobák:-)

Je tu šestá hodina a s ní se blíží konec! Nepatrně zrychluji. Už žádné kolo za 5:30. Mám chuť přestat chodit a chce se mi jen běžet. Jsem normální? Zakazuji si to. Kousek půjdu a basta! Chodecké části znovu zkracuji. Půl hodiny do konce! Už jen půl hoďky! Dnes je to nějaké krátké. Chci si to užít, už jen běžím. Kolo 5:06. Poslední čtvrthodina. Dám kolo pod pět? Dan má český rekord! A já dávám kolo pod pět, jo! Držím tempo s mnohem lepšími běžci. Vydržím i další kolo? V pohodě:-) Výstřel - minuta do cíle. Probíhám cílem kousek za Vilmou. Ona má stejnou vzdálenost jako já! Dobíhám ji a říkám jí, že budeme spurtovat:-) Vilma je rychlejší než já, ale hodně často chodí. Protože v posledních vteřinách chodit asi nebude, čekám, že mi uteče. Jenže dnes houby. Nestojí jí za to honit se s chlapem a o pár metrů jí utíkám. Jen tak, pro radost z pohybu, ještě předbíhám Štefana, který má pochopitelně o dost víc než já a další výstřel mne zastihuje na vzdálenosti 57.560m. To je mnohem, mnohem lepší než jsem vzhledem ke své "přípravě" čekal. A kdybych trochu běhal, šedesátka vypadá překonatelně :-)

Dan Orálek prokličkoval mezi běžci různých kategorií k českému rekordu 86.716m. Gratuluji!

Co říci o závodu jako takovém? Petr Kaňovský chtěl původně uspořádat takový šestihodinový "hamburk". Nakonec mu z toho vyšel i díky okolnostem velmi seriozní závod s účastí většiny ultrareprezentantů, na trati však bylo dost místa i pro obyčejné běžce. Měření čipy při tomto počtu závodníků je asi nutností, tabule dávala každému jasný přehled o jeho výkonu. Výborný byl komentátor, který se pravidelně věnoval nejen pořadí, ale pozval si i některé bývalé běžce a tak jsme se mohli dozvědět řadu zajímavých skutečností. Ozvučení neřvalo, přesto bylo slyšet na většině okruhu. Občerstvení, zázemí ve škole, marně přemýšlím, kde hledat v závodě problém. Počasí? To pořadatel neovlivní. Ostatně nebylo zlé, teplota byla poměrně stabilní a nějaký ten vítr nás těžší váhy jen tak neodfoukne. Z mého pohledu prostě výborně zorganizovaný závod.

Petr Kaňovský - ten co za to může. Chtěl uspořádat šestihodinový hamburk. Vyšel z toho špičkový závod okořeněný českým rekordem. Díky, Petře!


No a co teď? Další zastávka Bratislava. Původně bych bral čas 4:15, ale copak můžu po takové úspěšné šestihodinovce chtít něco jiného než pod 4? Či lépe 3:50? Ach ty ambice:-D