úterý, října 17, 2006

Amsterdam marathon 2006

Po úspěšném absolvování maratonu v České Lípě jsem se rozhodl, že si zkusím zaběhnou i některý z velkých maratonů. A hned mne napadl Amsterdam. Není to možná největší ani nejlepší maraton, ale já mám prostě mám rád Nizozemí a Amsterdam obzvlášť. Líbí se mi architektura i atmosféra města. Jakási míra svobody, kterou je protknut. Rozhodnutí ovlivnilo i to, že Amsterdam je u moře, tudíž noci v říjnu nebývají studené a nehrozí tak velké teplotní skoky jako jinde na kontinentu. Přidejte k tomu vyšší vlhkost vzduchu a rovinatý charakter trati - co víc si vůbec přát?

Pravda, Amsterdam má i stinné stránky. Je daleko. Dostupných letenek už v květnu poskrovnu, navíc co když nebudu moci jet třeba ze zdravotních důvodů? Tak pojedu autem, no. Stejně pořád někde jezdím. Když už jsem se rozhodl pro maraton tak daleko, rozhodl jsem se poprvé na tento závod "speciálně" trénovat a od začátku září podřídil plán Amsterdamu. Cítil jsem se fajn, přestože chci velké maratony běhat spíše pro radost, dal jsem si "cíl" 3:40 (o 12 minut zlepšení OR).

Cesta samotná je nakonec bez potíží, po přespání v pátek v Německu jsme se Standou v Amsterdamu dříve, než jsem čekal. Víkendová doprava po městě je také milým překvapením, vše jde hodně rychle, jedeme se nejdřív ubytovat. Hotely jsou tu hodně drahé, já vybíral podle ceny a nečekal jsem v centru za 50€/twin zázrak. Nicméně pokojík, kde člověk musí před otočením se pro jistotu vydechnout, překvapuje i mne. Palandy na vojně také působily důvěryhodněji a komfortněji. Ale co, na přespání to stačí a stejně budeme pořád pryč. Parkovné 30€/den překročilo míru, kterou jsem ochoten tolerovat, měníme program a jedeme autem do levnějších zón. Nakonec nacházíme parkování zdarma pár minut pěšky od Olympijského stadionu, místa startu. Od hotelu je to na trase metra, auto tu dva dny počká. Registrujeme se tím pádem nečekaně brzy, po prohlídce nepříliš zdařilého Expa vyrážíme do centra a vzdáváme plánovaný večerní sraz s ostatními tragédy, respektive špičkovými reprezentanty Č i S R.

Po dobré večeři dojde i na seznámení se s místní architekturou v Red Light District. Možná stárnu, ale zdá se mi, že její charizma trochu uvadá. No, ale chtěl jsem psát o maratonu, že?

V neděli po sacharidově bohaté snídani jsme na místě překvapivě brzy. Získanou časovou rezervu brzy ztrácíme v nervozní frontě na odevzdání věcí do šatny. I díky těmto dojmům mírním své výhrady vůči PIM, zorganizovat větší akci prostě je náročné a určité problémy se nevyhnou žádnému maratonu. Nicméně na startu jsme včas. Je zataženo, asi 12 stupňů, pofukuje. Teplota přes den zřejmě přes 15 nepůjde. Docela dobré počasí na běh.

10:30 – Start! Nepřepálit, nepřepálit, nepřepálit… Je jedno, kolikrát si to člověk řekne. V davu se to běží. Řada lidí to bere především jako zábavu, třeba skupinka lidí z reklamní agentury vyběhla v oblecích, dámy v kostýmku, jen boty mají běžecké. Předbíhá mne muž jistě přes 70 let. I král s korunou na hlavě. A členem mého osobního doprovodu se na sedmém kilometru stává sličný havajec. Oděný do sukýnky z trávy a květinových náhrdelníků. Sklízí zasloužený aplauz, ze všech stran se ozývá "Aloha, Hawai". Diváci z něj mají obrovskou radost. Já ne. Když ho vidím, je mi zima. Zkouším mu utéci, nejde to. Tak raději pár metrů zaostávám. Že bych se raději chytnul nějaké příjemné ženské společnosti? Blonďaté štíhlé Holanďanky ale od startu už moc nevidím. Jsou na mne moc rychlé. Budu muset nejspíš ještě v tréninku přidat. Tak zkusím běžet tady s tou dvojicí otce (cca 55 let) se synem? Běží krásně pravidelně. Když se za ně zavěsím, začínám chápat, že vysoký doprovod onoho muže není syn, ale na kluka ostříhaná žena. Manželka? Číslo 9115, kde kdo ji zná a povbuzuje ji jménem. Mieke. Drží moje tempo. 5 min/km. To jsem plánoval do půlky. A po úvodních emocích si tempo sedlo. Na půlce jsem za 1:46. Doprovod Mieke zrychluje, já zpomaluji na plánovaných 5:10, které chci držet do cca 34km. V davu vidím první chodce, překvapuje mne, že se objevují i v první polovině běžeckého pole. A postupně jich přibývá.

Na občerstvovačkách nabízí Gatorade a vodu, od půlky banány. Gatorade mám rád, vždy mne skvěle nakopne. Přesto po 25 km se mé časové plány hroutí, zpomaluji na tempo 5:30. Nějak to není ono. Začínají mne předbíhat větší skupinky běžců. Já kupodivu i tímto tempem předbíhám ještě více schvácené běžce. I jednoho pochodujícího Keňana. Odstoupivší vodič? A šup – mám další skalp. Předbíhám skupinku japonců. No to je mi konkurence. Tempo 5:30 držím asi do 35.km. A pak – najednou – kde se vzala, tu se vzala, uprostřed Amsterdamu je hora. Výběh na most na Museumplain. Vím, že to v téměř absolutní rovině Nizozemí zní neuvěřitelně, ale ta výška mostu mne dostala. Já, který mám za sebou fůru kopců Vysočiny i hodně hornatý Chřibský maraton jsem v náběhu na most přešel do chůze. Děsné. Na mostě si vynadám a zakazuji si chůzi, i když cíl 3:40 splněn evidentně nebude, jsem na závodě. Tak prostě poběžím a hotovo. Nicméně přichází další zpomalení, teď už mne předbíhají přímo davy běžců. Ale samá vybraná společnost. Trička z Amsterdamu 99, New York 2001, rozsypaný čaj neznámého ročníku… Zkušení maratonci. A já víc běhám teprve rok. No počkejte příště! A co příště, řadu mládežníků s končícím dechem předbíhám už dnes. Drží se mne jen jeden stín. Mieke. Vbíháme spolu do parku. Začínám mít jasný cíl. Porazit Mieke. Nevím proč jsem si vybral jako soupeřku starší ženu. Možná proto, že mne doprovází celou cestu. Nebo já ji? Zrychluji a s radostí zjišťuji, že můj "nástup" nevnímá a běží si pořád rovnoměrně dál. Sláva. A je tu meta 1 km do cíle! Super. Jenže… tato meta povzbuzuje daleko víc Mieke, ta ze mne dělá statistu a lehkým krokem se mi vzdaluje. Uf. Příště budu vybírat soupeře pečlivěji. I se svým hlemýždím tempem jsem znovu na dráze stadionu. V klidu ho obíhám, v cíli trochu zahanbeně koukám na čas. 3:47:52 Není to ono. Ale proč vlastně? Je to jasně osobák. No tak mi zbyl prostor na zlepšování někdy jindy.

Dostávám na krk další medaili. Z letošního roku jich mám už sbírku větší než lecjaký olympijský vítěz. A jak si tak stojím a sleduji dobíhajícího hada zkušených běžců, přichází na mne euforie. Možná z toho, že oni musí ještě běžet a já si můžu v klidu stát. Možná z toho, že se od prvního maratonu jsem za rok ukrojil z času přes půl hodiny. Možná jen tak, z příjemných dojmů z hezkého dne. Každopádně maratonská turistika je zajímavá. Určitě si zase někdy na větší maraton vyrazím. Jdu se podívat, co se běží na jaře…

8 komentářů:

Lastboyscout řekl(a)...

Pěkně napsáno a gratuluji

Maratonec řekl(a)...

Na jaře se běží třeba Hamburk:-)
Hezky napsáno a také gratulace. Viděl jsem na videu loňský Amsterdam a vypadalo to moc hezky. Zvláště proto, že se to celé neběží v centru jako jiné městské maratony.

Iva řekl(a)...

Moc dobré čtení a pěkný výkon, jen tak dál. Veelká gratulace.

Tosk řekl(a)...

fajn příspěvek, sympatický blog! přidáno do Oblíbených, zastavím se častěji. T.

Vl001 řekl(a)...

Díky všem za příspěvky.

Hamburk mne jako město moc nezaujal. Do Německa se velmi předběžně chystám až na podzim do Berlína, ten sice není hezčí, ale je to velký maraton. Na jaře z toho asi bude blízká Vídeň. Trošičku uvažuji ještě o Barceloně, kdybyste se někdo náhodou chystal... :-)

Maratonec řekl(a)...

Vídeň mohu vřele doporučit. Je to dobře organizovaný maraton v hezkém městě, téměř dvakrát víc lidí než na PIM + spousta půlmaratonců.
A k tomu Berlínu: je to fakt velký maraton, se skvělou atmosférou, v ulicích přes milion lidí. Ale jak jsem zjistil, ono je nakonec jedno, jestli někde za mnou běží 2000 nebo 20 000 lidí:-)

Anonymní řekl(a)...

Jsi dobrý komentátor , a výkony klobouk dolů, nevím jestli ti příští rok budu ukazovat záda v brněnském poháru. Zdraví Vlastik

Vl001 řekl(a)...

Vlastíku, když zpomalíš, tak ano. Ale na takovou dálku fakt moc dobře nevidím :-)