úterý, července 18, 2017

Challenge Roth 2017

Ano, vím, sliboval jsem, že Klagenfurt 2013 bude asi můj poslední ironman. A víte co? Rozmyslel jsem si to :) Tak je tu další zápisek z dlouhého triatlonu. A možná ještě někdy bude další. Kdo ví, že. Nikdy neříkej nikdy :)

Jak další účast v Rothu vznikla? Víceméně náhodou. Pracovně jsem jel v červenci 2016 do Norimberku. A ubytoval se z nostalgie v Hilpoltsteinu, tedy v místě startu plavání Challenge Roth. Viděl jsem, jak připravují plavecké depo. Běžel jsem ráno podél kanálu. Vlezl jsem do půlky lýtek do vody a věděl, že se prostě musím zkusit na rok 2017 přihlásit. Vyšlo to. Dokážu to vůbec po menší pauze dokončit? Ona ta pauza teda nebyla úplná. V podstatě každoročně se účastním na Czechmanovi na polovičních distancích, tak snad vyjdou opět i plné distance.


07/2016 Tady jsem už dvakrát vylézal z vody. Chci i potřetí :)



07/16 Budou stavět depo a já tu nebudu. Smutný. Musím se přihlásit další rok :)

A jak jsem se připravoval? Jako obvykle oproti ostatním účastníkům poměrně málo.

Plavání - za posledních 12 měsíců mám před letošním Rothem naplaváno cca 60km. Hodně z nich až v posledních měsících, řadu plavání mám venku v neoprenu. V plavání mám velkou obavu ze svého obvyklého problému - z křečí. Pravidelně je dostávám i při tréninku. Snad venkovní plavání pomůže a křeče přijdou co nejpozději. Tipuju, že by to mohlo být někde po uplavaných 2,5km. To by bylo fajn :)

Kolo - posledních 12 měsíců cca 3200km. To je na mne poměrně hodně, a na dokončení to stačí bohatě. Z kola opravdu strach nemám, možná tak z defektu.

Běh - naběhaných 1600km je téměř jen polovinou toho, co kdysi. Ale co - na ironmanu se běží jen maraton. Co neuběhnu, dojdu. O nic nejde, běhu se rozhodně nebojím. Navíc letos běhám překvapivě rychle, opět je tu půlmaraton pod 100 minut, to jde.

Prostě se ve čtvrtek 6.7.2017 řítím opět směr Roth, jako zkušený borec dojíždím napřed na prezentaci, vyzvedávám číslo, zamlouvám si místo v ranním autobuse na start plavání a mám vše potřebné vyřízeno :) Co tu budu dál dělat? Koupit není moc co. Nabídka poměrně chudá. Kupuju aspoň blbosti. Například gely PowerBar, rozhoduji se dva nalepit na kolo jako velcí závodníci... Vlastně já jsem taky docela velký... Tak jako zkušení závodníci? Vlastně já mám zkušeností na rozdávání... Prostě si je tam nalepím a je to :) Do startu už jen polehávám a sleduji s obavami předpověď počasí. Má být napřed vedro, pak hlásí silný déšť, pak to dávají někde mezi. Trochu vedro, trochu déšť. Já chci vedroooo. Jinak zmrznu :) Jo taky dávám kolo do depa a potkávám tam Dana. Tak jsme si udělali selfie :)

Koupil jsem si samozatmavovací brýle. Nechápu, jak jsem mohl dřív jezdívat bez nich :)

Přiznávám, že mám před startem tentokrát trochu obavy. Chci dokončit. Dokončit. Jen dokončit. Chci tolik? Představuju si, že mi déšť nevadí. Že křeče nevadí. Z vody mne dobrovolně nedostanou. Klidně si stoupnu na dno a počkám až křeče přejdou. Klidně pojedu kolo osm hodin. Chci dokončit... chci...

Start! Myslím, že nejsem ten první.

V neděli stejně nemůžu dospat, v 5 jsem v Rothu na autobusu a po půl šesté na startu. Zkontroluji kolo a jsem připraven na start. Čekám na něj do 7:40... a jsem konečně zase ve vodě. Ve známé vodě. Letos je neobvykle dobrá. Pohoda, to by nemusely být křeče :) Plave se mi dobře, nikam nespěchám. A najednou - ještě před první obrátkou - ouha. Náběh na křeče. Už po 800m? Jsem na to připraven. Okamžitě propínám nohu, křeč nedostávám. Přecházím kus na prsa, ač jde v mém podání v neoprenu o neobyčejně pomalý plavecký způsob. To bude hodně dlouhý plavání. Zpátky na kraula... tři sta metrů... a opakování. Nevím, čím jsem si to zasloužil, je mi to jedno. Prsuju, krauluju, střídám. Vidím na břehu cedule. Teprve 1700m? No nazdar :) Další náběh křečí. I teď jsem je vyhmátl. Nestíhají se zakousnout. Střídám, plavu, pokračuju. Všímám si neobvykle silných rukou. Asi jak jsem víckrát plaval v neoprenu, toto pomalé plavání mne vůbec neunavuje. Vidím druhý most. Vidím dva závodníky stojíci na dně a protahující nohy. To já nemusím. Předplavávám je... a prsuju :) A plavu. A vidím výlez z vody! To už je skoro ironmanský cíl! No já si procházím výlezem z vody jako by se nechumelilo. Ono teda taky nechumelí. Je zatím docela pěkně. A já se cítím dobře. Doplaval jsem v podstatě bez křečí :) Po plavání tady se cítím pocitově nejlíp. Divný. Čas odhaduju tak 1:45? Kouknu na hodinky - jen něco přes 1:30? Kdybych tušil, že se po pomalejším plavání budu cítit tak dobře, dělám to vždycky :)

Vylézt v vody znamená skoro dokončit :)

Depo pohodové, mizím na kolo. Po pár kilometrech zkoumání pocitů bych řekl, že se mi jede docela dobře. Nejlepší cyklo formu jsem měl před dvěma týdny. Tu jsem si nepřivezl. Ale jde to. Ano, trochu mi vadí neobvykle silný vítr. Nicméně to ujedu se ctí, je na čase se začít kochat. Brzy mne dojíždí motorka s časomírou a první závodník. Krásný sportovní pohled. Postupně se trousí další. Kupodivu já občas také někoho předjíždím. Dělá mi to radost. Nejsem nejpomalejší :) Další radost mi dělá rozpadající se černý mrak. Zdá se, že se vypršel a cyklistiku budu mít v suchu. Po trati fanoušci, je jich však o dost míň než pamatuju. Asi konkurence IM Frankfurt, nebo se triatlon okoukal. Ale pořád příjemná atmosféra. Vyjíždím si Solar Berg, předjíždím v něm. Trochu mi dělá starost občerstvení. Vůbec nemůžu letošni ionťák. A ani gely. Tyčinky jdou. Kolo s tím půjde dobře. 

 Jezdím i v hrazdě :)
 Modrá mi sluší :D
Do kopců obvykle předjíždím. Ve sjezdech naopak :)


Najíždím do druhého kola, nohy v pohodě. Předjíždí mne víc a víc cyklistů - samí štafetáři. Oproti závodníkům z čela pořadí to není příjemný pocit. Proč jen je těch štafet tolik? Dopíjím svůj ionťák. Mám ho pateticky v bidonu z mého minulého Rothu. Chystám se bidon odhodit na místě k tomu určeném. Pomocník vidí nezvyklý bidon s logem Challenge, zasprintuje a chce, abych mu dal ten neznámý bidon do ruky. Tu máš tu starožitnost! :) Vidím cyklistu spravujícího ... řetěz? Vůbec nevím, jak se to dělá. Moje kolo mi skvěle servisují v HaPe, snad kolo trasu vydrží. Asi jen technická závada mne může připravit o finišerskou medaili. Beru si jeden z mých gelů. Je skvělý. Proč jsem si jich nekoupil víc? Stále příjemně plný sil se blížím k druhému depu. Než odložím kolo, odtrhnu si poslední svůj gel a dám si ho do kombinézy. Projdu depem a jdu se proběhnout...

Vybíhám, nechávám nohy najít si své tempo. Kouknu na hodinky. Vypadá to, že to dám celé pod 13? To znamená, že budu mít všechny Rothy stejné. 12 hodin a něco. Neuvěřitelný! První kilometr běhu za 5:15? Šílený. Zvolňuji. Chci doběhnout tak na 21.-25.km a pak plánuji zařadit občasnou chůzi. Přece se neuštvu. Po zvolnění mne předbíhá spousta štafetářů. Ach jo. Proč jen tu jsou! Naštěstí jsou dobře označení. A já si všímám, že pomalu začínám předbíhat solo závodníky. Podle čísel vím, kdy startovali. Šup a další je za mnou. No ještě že je tu účastníků tolik, hned si připadám jako na závodě. Běžím a běžím. Škoda, že není větší vedro! Běží se mi dobře. Až na občerstvení. Z ionťáku či gelu bych okamžitě zvracel, ty nechci ani vidět. Zkouším běžet na melounech. Jde to. Nějakou dobu. Asi do půlky...


Ano, říkal jsem si, že doběhnu do půlky a přejdu do chůze. Jenže se blíží obrovský mrak. Bude pršet. Zkouším doběhnout co nejdál než to začne. Už jen o vodě a cole. Zkouším nealko pivo, jenže je to weizen a to fakt není ono. Málem jde hned ven. Kus s ním pochoduji, pak se opatrně znovu rozbíhám. Jde to. Budu muset na vodě a cole vydržet až do cíle. No co už. A je tu má noční můra - začíná pršet. Jenže - velmi droboučce, nepatrně. Navíc je déšť teplý, toto prostě nevadí. Běžím, předbíhám. Jednotlivce, skupinky. Solo závodníky i štafetáře. Běžím a nechápu, jak je to s mým tréninkem vůbec možné. Já totiž běžím oproti těm okolo fakt rychle! Předbíhám jednoho štafetáře za druhým. Naštěstí je jich tu dost. To je tak příjemné! Když mi na 35.km totálně dochází energie, beru si svůj gel. Úplná mana! Běžím dál, předbíhám a předbíhám. Počítám a vidím, že se s časem vlezu pod 12:30. Vážně budu rychlejší než v roce 2010? To jako fakt? Běžím. Jen běžím. Nemůžu už na nic myslet. Máloco vnímám. Běžím a předbíhám. Snažím se doběhnout až do cíle a... nejde to. 900m před cílem musím přejít do chůze. Energie je fuč - to je tak, když ji člověk nemá čím doplňovat. Naštěstí je tu brzy tráva a já vím, co bude za ní. Běžím. Vidím stadionek. Dobíhal jsem maratony na olympijských stadionech v Mnichově i Amsterdamu. A stejně mi k srdci nejvíc přirostl tento pidi stadionek z trubek v Rothu. My race, my legend. S došlapem na cílový koberec uvnitř mne nekontrolovaně explodují emoce. Já jsem zase na tom koberci! Není energie, aby se emoce projevily navenek. Bouří si vevnitř. Probíhám cílem zcela resetovaný, zcela spokojený sám se sebou. Mám na krku velkou a těžkou medaili. Jestli tu zůstanu stát, začnu brečet. Není z čeho, není voda, není sůl. Raději z cílového prostoru odcházím....
Cílový stadionek se nikdy neomrzí... :)

Cítím se fyzicky svěží, místo sprchy a jiných věcí se jdu nejdřív najíst. Tělo ochotně přijímá rýži s čímsi, pak další jídlo. Nevím proč, ale tato moje účast, dlouhých devět let od první, byla nějak nejjednodušší. Šlo to samo. Asi zkušenosti nebo co :)


Časy Roth. Prostě stabilní výkonnost :)

Co k tomu dodat? I po desíti letech účastí na ironmanech mne stále fascinuje, že je možné ráno skočit do vody a v podvečer být o 226km dál. Pořád mne to baví, pořád mi to jde. Myslím, že to ještě někdy zkusím :)