sobota, května 30, 2009

BV Kamenická 15 29.5.2009

Kamenici jsem letos neplánoval. Očekával jsem, že předpověď počasí odradí i zbytek rodiny. To jsem se ovšem přepočítal. Kristýnka doma zdůrazňovala, že Kamenice je její nejoblíbenější závod a že do Kamenice musí. I Terča chtěla jet, ta však má volejbalový trénink, přešla do "vyššího" družstva a nemůže si dovolit neúčast. Lenka, která zde loni běžela svůj první závod, zůstala v Brně kvůli Terči. Já jsem vyrazil s Kristýnkou směr Kamenice. Vstříci závodu se snad největší účastí v dětských kategoriích. Jaký je recept na tuto účast? Kameničtí mají několik menších sponzorů, kteří věnují zajímavé ceny. Vítěz třeba dostává malý dortík. A spoustu jiných drobností. Děti to baví a chodí. Nikde není k vidění tolik místních dětí jako v Kamenici. Kristýnka tu nemá moc šancí na umístění, ale jede. Co kdyby.

Projíždíme hustým studeným deštěm, na teploměru 8 stupňů, jak bude v Kamenici? Kupodivu docela fajn. Po příjezdu na místo neprší, teplota šplhá přes desítku. I tak se Kristýnka rozhoduje běžet "v zimním". No, taky si vezmu tříčtvrťáky a dlouhé triko. Za pasem si ponesu i cyklovestičku. Co kdyby přišel ten škaredý studený déšť. Kamenickou 15 jsem běžel jen v roce 2005. Pak termín kolidoval s jinými závody, loni jsem tu závodil jen v kategorii příchozích. Pamatuji si ještě trať? Po startu si vzpomínám. Ano, tady se bude stoupat do kopce:-) Stoupám a stoupám v zajímavém rozpoložení. Tělo má vytrvalosti a chuti na rozdávání, nohy však běhu trochu odvykly a stávkují. Už od druhého kilometru se trochu peru sám se sebou. Běžím na dohled prvních žen, letos jich začalo chodit neobvykle mnoho. Postupně se mi všichni trochu vzdalují, mne však nikdo nepředbíhá. Jsem dobrej:-) Na čtvrtém kilometru mne někdo dobíhá. Kdo to jenom je? Výjímečně se ohlédnu - je to sedmdesátiletý Zdeněk Novák. Asi od minule potrénoval a zlepšil se nebo co:-) Vbíháme na lesní asfaltku, dobíháme dva přepalovače, běžím se Zdeňkem dlouho ve dvojici. Jsem mírně rychlejší do kopce, on v sebězích. Já se ta klesání snad nikdy nenaučím:-( Bolavá pravá noha mne nutí běžet na levé straně silnice, tento sklon jí vyhovuje. Občas tím běžím trochu nelogicky a Zdeňkovi zavazím:-) Pořád nejde přede mne. Čekám, kdy mi tento mladík uteče. Tipuji klesání na 13.km. Zdeněk mi však kazí předpověď, utíká mi už o kilometr dřív a to na rovince:-) Na hodinkách však vidím, že si tu udělám místní osobák, tak jsem v klidu:-) Předbíhají mne ještě dva běžci, kteří si nechali více sil a jsem v cíli. Ani to moc nebolelo:-)

Hledám Kristýnku, ta je trochu zklamaná, že jí v závěru vytuhly nohy. Přesto svůj loňský čas zlepšila téměř o minutu. A jak správně poznamenává komentátor, holek tohoto věku je spousta mezi diváky, jen dvě si však troufly vydat se na trať. První holka však není atletka, Kristýnka dnes vybojovala pro mne nedostižných devět bodů. Dostává balíček s ovocem a dvě tašky dobrot. Bonboniera, pití, oplatky. Terča - vítězka tohoto závodu z roku 2005 - doma při pohledu na hromadu dobrot hodně litovala, že nejela. Ale laťka v kategorii mladších žaček byla dnes neuvěřitelně vysoko, kdo ví, zda by se dostala na stupně vítězů. Tak třeba příště:-)
Plavkyně Komety Brno se opět probojovala na stupně vítězů běžeckého závodu a dostala spoustu dobrot:-)

Já jsem svůj čas z roku 2005 vylepšil o pět minut a za svůj výkon si připisuji slušných 7,38 bodu. A co je velmi zajímavé, v mé kategorii je ještě pět běžců za mnou. To na Vysočině nebývalo. Letos prostě začalo chodit více lidí, i těch, co běhají jen občas. A to je určitě dobře. Přeji Běžci Vysočiny, ať tento trend dál pokračuje. Víte, je to fajn vyklusávat se mezi běžci, kteří ještě naplno finišují:-)

pondělí, května 25, 2009

Pohár Ľadových Medveďov 23.5.2008 (plavání)

Léto začíná kdy? Léto začíná v květnu, když se jede na první závod dálkového plavání do Bratislavy. Nevím, jak to tamější medvědi dělají, ale vždycky mají nádherné počasí. Letošní předpověď opět nenechávala na pochybách, že prožijeme v Bratislavě krásný den, navíc s příjemně teplou vodou. No kdo by si nejel zaplavat, že. Jedeme celá rodina. Lenku s Terčou vysazujeme v centru, jsem zvědav, jestli je tam odpoledne najdeme:-) Já pokračuji s Kristýnkou dál na Zlaté piesky. Jede s námi i moje únava ze Schwechatu, nějak jsem ji zatím nestihl setřást:-)

Sluníčko svítí, voda se třpytí, bratislavané se přicházejí slunit. A mezi nimi budeme plavat:-) Zkouším rukou vodu, moje zkušené termočidlo říká, že je to určitě nad dvacet. Snad to nebude jako loni, kdy to byla jedna z posledních teplejších vod:-( Kristýnka začátkem tohoto roku skončila s basketbalem, její ročník nějak neměl štěstí a v podstatě se rozpadl. Takže se z Kristýnky stala po letech plavkyně na plný úvazek. Naplaváno docela má, uvažovala i o tom, že dnes bude plavat desítku. Už je totiž ve čtrnácti letech v plavání dorostenka, takže je v podstatě považována za dospělou. Může i na maratonské tratě. Ale i trenér ji přesvědčoval, ať si v prvním závodě sezony dá raději pětku. A když to půjde, vyplave se potom na trojce:-) Tak jo, Kristýnka skáče po desáté do vody se samými zkušenými plavci. Startovní pole se po startu dělí na několik skupinek, Kristýnku mezi ostatními rychle rozeznávám. Má dva problémy - první na začátku trochu s brýlemi. Druhý problém je v tom, že nemá moc s kým plavat. Na elitní plavce v čele ještě nemá a ambiciozní hobby plavci už jsou oproti loňsku za ní. Kristýnka si plave v území nikoho a docela pěkně ty kilometry seká 15:28-15:53-16:30-16:43-15:56 a je z toho nový osobák 1:20:30:-). No abych to přiblížil čtoucím ironmanům, vzdálenost 3,8km proplavána těsně po hodině:-) Bez neoprenu, ve 14 letech:-) Jasně, možná okruh zase neměl celý kilometr. Ale pořadatelé se snažili délce přiblížit a jednu z bojek oproti loňsku posunuli. Loni tu plavala Kristýnka 3km za 58:09. Letos mezičas 3km za 47:51. Skvělé zlepšení.

Start závodu na 5 a 10km

Kristýnka si dává něco k jídlu, trochu se ohřeje, vezme druhé plavky a jde znovu na start. Tentokrát se mnou. Ona poplave 3km, já jeden. Na víc dnes nemám:-( Plave se na jiné trati, letos podél břehu. Tento vyměřený kilometr vypadá opticky kratší a přitom je delší než ranní kilometr:-) Voda je teploučká, jsem v ní raz dva. Řadím se na konec davu a startujeme. To je maso! Zleva mne okopává prsařka, zprava prsař, zepředu zavazí nadšený kraulař:-) Úplná mlýnice:-) Já už jsem zkušený plavec:-), brzy si nacházím svůj životní prostor a nacházím i své tempo. Snažím se plavat svižně, přece jen je to pouhý kilometr, tady by mne křeče neměly dostihnout. Houby:-) Křeč do pravého chodidla dostávám ještě před obrátkou:-) Snažím se kopat jen levou nohou, to je docela náročné na koordinaci i na udržení směru:-) Vidím v protisměru Kristýnku, má plavat volně a už má na mne obrovský náskok. Křeč za chvíli povolí, první plavec mi těsně před cílem dá kolo a ukáže mi, že pořád plavu dvakrát pomaleji než čelo závodu. A co, já si v pohodové teploučké vodičce doplavávám do cíle za 20:40. Pro opravdové plavce by takový čas byl obrovská ostuda, pro mne úspěch:-) Já jsem přece jen běžec nebo tak něco:-) Vyhlížím Kristýnku, už je zase skoro v půlce okruhu. Vidím, že opravdu ctí pokyny trenéra, plave volně, v podstatě se vyplavává. 3km za 51:43. Jo, takhle kdybych to uměl já naplno, to by bylo něco:-)

Hezky opálení a vykoupaní sedáme do auta, nacházíme na první pokus dvě unavené výletnice a míříme prázdnou dálnicí k Brnu. Jsem tak unavený, že bych nejradši spal. Ale já nemůžu, já řídím. Jsem já to ale chudák. Zbytek výpravy opravdu usnul. A spali a spali... až do příštího dílu:-)

pátek, května 22, 2009

Schwechater Radmarathon 21.5.2009

Jak jste se mohli dočíst v mých minulých cyklo příspěvcích, stanovil jsem si pro veteránský cyklo věk cíl - ujet vzdálenost alespoň 100km s průměrem začínajícím trojkou, lhostejno zda při sólo jízdě nebo na cyklomaratonu. Nepříliš náročný cíl se mi zatím nikdy nepodařilo splnit. Asi nejblíže jsem k této cifře byl loni na Mamutovi, docela slušně jsem zajel kolo i v Rothu. Podrobně jsem analyzoval příčiny tohoto stavu. Pochopitelně jsem problém nesplnění cíle nehledal ve své trénovanosti, připraven jsem vždy skvěle. Ale někdy se mi postavilo do cesty počasí, ať už déšť či vítr a jindy ... trať. Ano, vybíral jsem špatné tratě. Vo tom to je. Že já na to dřív nepřišel. Minulý týden jsem měl cyklistickou pauzu, ve volných chvílích jsem prohlížel internet a našel stránky cyklomaratonu ve Schwechatu. Zaujaly mne rychlé loňské časy řady účastníků a taky příznivý profil. Okamžitě jsem se přihlásil, ať má moje pravé koleno před sebou jasný termín, do kdy se má dát dohromady. Mimochodem, očekával jsem, že pokud nebudu od manželky přímo pochválen, že jedu na závod ve čtvrtek a ne o víkendu, tak že to aspoň v klidu akceptuje. Nicméně - zmýlil jsem se. S manželkama je to těžké:-)

118 km s poměrně příznivým profilem, jako stvořené pro rychlý čas.

Do Schwechatu jedu ve čtvrtek ráno přes Vídeň. Protože nemám rakouskou dálniční známku, nejedu městem po dálnici, ale po Handelskai. Doprava ve státní svátek samozřejmě téměř žádná, na místě jsem za méně než dvě hodiny a to ještě mírně bloudím ve Schwechatu. Na místo jsem vlastně trefil hned, ale ono když stojíte poblíž pivovaru a sugerujete si, že to není pivovar, protože u nás vypadají obvykle jinak, tak je to těžké:-) Zázemí v pivovaru je perfektní - spousta parkovacích míst, dost volného místa, i sprchy budou po závodě k dispozici. A já nemám ručník:-) Jinak jsem si nabalil vše potřebné, dokonce včetně opalovacího krému, ten se mi povedlo vzít poprvé. Dnes přijde vhod, sluníčko se snaží. Už v devět jsem kompletně připraven, start až za hodinu. Co teď? Zařazuji novinku - jdu se rozjezdit:-) Dokonce si nacvičuji příjezd do cíle - no co kdyby třeba všech dvě stě lepších cyklistů spadlo a já musel spurtovat o vítězství? Poměrně brzy se zařazuji do startovního koridoru, jsem však opět docela vzadu. Ach jo. Proč se neumím cpát, jako někteří, kteří s kolem suverénně napochodují kousek za startovní čáru. Ale nejsem sám. Vedle mne stojí takový rakouský Pepa - triatlonový speciál Specialised, trikot 2XU, říkám si, že toho se budu držet, ať vidím, jak s tou kozou pojede v balíku:-). Najednou si ke mně stoupne zřejmě čech - dres Znojma, rám Colnago, kola Campagnolo Bora, tuším, že mám tu čest s loňským vítězem St. Pölltner Radmarathonu. Vyhraje i dnes? Dřív, než se ho odhodlám oslovit, ho odvádí kolega dopředu, kam oba pochopitelně patří.

Start! Rakouský Pepa udělá tři kličky ještě na území pivovaru a mizí dopředu. Fakt nechápu, jak to s takovým kolem může dokázat. Usilovně se také posouvám vpřed. Tak usilovně, že si až po pár minutách uvědomuji, že jsem zapomněl zapnout Garmina. Předjíždím, jsem předjížděn, jízda je hodně nervozní. Začínají se tvořit balíky, propracovávám se na čelo toho svého. Balík před námi je rychlejší, ten už asi nechytím. Kdyby tam tak byl pád! A fakt - doufám, že jsem ho nezpůsobil svou myšlenkou - balík před námi brzdí kvůli pádu. Znovu se prokousávám na čelo dalšího balíku. Využívám k tomu řadu kruhových objezdů, jezdím protisměrem. Všechny jsou zabezpečeny policií, je to bez rizika, jen trochu nezvyklé:-) Po pár kilometrech jsme v hodně otevřené krajině, fouká poměrně silný vítr, ujíždění vpřed se stává bez skupiny nemožné. Zařazuji se do menšího balíku do jeho první třetiny. Je to dobré rozhodnutí, ztrácíme pár slabších jezdců. I na mně je tempo tak rychlé, že mne začíná bolet žaludek:-) Ale zase kdy uvidím na computeru čtyřicítku, že. V našem balíčku je málokdo ochoten táhnout. Ujíždí nám dvojice - muž, dělající vodiče ženě, kterou odhaduji na můj věk. Jedou hezky! Šup a jsem za nimi. I s pár dalšími z našeho balíčku děláme ještě menší balíček. Začínáme rozumněji střídat. Dostávám vynadáno, že špatně odstupuji ze špice. Ano, mají pravdu, ale já jen následoval chování mých předjezdců:-) Míjíme jednu dědinku za druhou, krajina se začíná mírně vlnit. Většina cyklistů jsou asi rovinatí vídeňáci, vlnění jim nejdou. Najednou se cítím ve skupině komfortně. Jedu klidně vedle skupinky, protívítr sem, protivítr tam. Ocitám se vedle té šikovné cyklistky a ta najednou dá ruku z řidítek, udělá vlnku a chytne se mé rámové trubky mého kola! Fuj! Ustojím to jen taktak. Ozývá se omluvné: "Entschuldigung". Cyklistka chce ruku rychle vrátit na své kolo, tím mne však odstrčí. Nestačím zareagovat, udělám také mírnou vlnku, cyklistka se řítí k zemi na levý bok. Já to naštěstí ustávám. Jen se ohlédnu, snad jí nic není a jedu dál. Nechtěl bych sebou říznout v této rychlosti! Proč to udělala, fakt nechápu.

Díky větru skupinka bobtná. Nasáváme odpadlíky zepředu, možná nás někdo dojel i zezadu. Snažím se pořád držet v první půlce balíku. Jedu tak chvílemi v klidu v protisměru, protijedoucí auta nikde. Ale silnice přece není uzavřena... Brzy si všímám, co způsobuje tento jev. Kus před námi jede motorka. Její řidič není policista, přesto když zamává na sporadicky protijedoucí auto, to nejen zastaví, ale ještě se ohleduplně odklidí ze silnice. Na chodník, do trávy, kamkoli. V tomto je Rakousko úžasné, vlastně jsem si podobného chování řidičů všiml už loni. Ve skupině si taky všímám, že málokdo ukazuje díry. Uvědomím si to v okamžiku, kdy najednou všichni začnou ukazovat. Ale ne díru. Na silnici leží napůl rozjetá kočka. Vony tam ty díry potvory prostě nejsou!!! Stejné klimatické podmínky jako u nás a pohodová bezděrová okreska. To se mi to jede. Všímám si cyklisty přede mnou. Maličký, vyšvihaná lýtka, ale podle kůže na rukou už důchodcovského věku. Kolik mu může být? A jak to, že se s námi drží? Možná odpadne ve stoupání. Významnější jsou dvě. To první právě začíná. Stoupám, nehoním se. Sklon kolem čtyř, pěti stupňů mi nevyhovuje, přesto se posouvám spíš dopředu. Následuje krásný sjezd. Ve sjezdu bývám opatrný, sleduji, že naše bývalé čelo zformovalo skupinku a ujíždí mi. Naprostou náhodou je na silnici traktor, skupinka brzdí, daří se mi je díky lepší orientaci dojet. Nevím, zda to je dobře. Pod kopcem lídří nasadí ďábelské tempo. Vlaju na chvostu skupinky o osmi cyklistech a lapám po dechu. Toto tempo nemám šanci vydržet. Nebylo by lepší být ve větší skupince za mnou? Ale to už jsme v půlce dnešní vyjížďky a začíná se stoupat do největšího "kopce". V několikakilometrovém mírném stoupání nijak neexceluji, naopak. Propadám se. Opravdu jsem už investoval hodně sil:-) Na cyklocomuteru průměr kolem 33km/hod. To je masakr:-) Nahoře má být občerstovačka, vyhlížím ji jako záchranu. Už ji vidím. Je maličká, obsypaná cyklisty. Že bych ani nezastavil? Padesátka do cíle... Zastavuji. Je teplo, doplním tekutiny. Podstrčím svůj bidon mezi ostatními, nalévají mi do něj jonťák. Protáhnu ruku pro plechovku piva, přece jen se hodí, když akci spolupořádá pivovar a mizím. Sjezdem se řítím sám. Pivo není nealkoholické. Ale já mám na něj takovou chuť, že si trochu dám. Víc než půlku třetinky disciplinovaně odhazuji. Ve sjezdu mně předjíždí dva zřejmě znalci místního terénu, tak rychle si tu jet netroufám. Já dojíždím toho drobného dědečka. Kurňa, to je cyklista! Okamžitě se za mne zahákovává. Jsme pod kopcem a skupina nikde. Dělám dědečkovi vodiče. Nejedu moc rovnoměrně, do menších vlnek jdu ze sedla, on je pořád za mnou. Vždy pár centimetrů od mého zadního kola, vždy na správné straně podle směru větru. Tomu říkám životní zkušenosti. Dojíždí nás specialista na roviny. Naše rychlost se zvyšuje. Krásně nám to jede, dnes bude průměr jistě nad třicet. Míjíme postupně dva cyklisty protahující na krajnici křeče. Pravda, dnes je trochu tepleji než je průměr. Mně je fajn. Dojíždí nás dvojice - znovu chlap, táhnoucí ženu. Chlap má na kole hrazdu, šlape nejtěžší převod a sviští čtyřicítkou. Hákujeme se za ně, dědeček odpadá, já se zařazuji na konec této čtveřice, v tomto tempu nemám šanci střídat. Za chvíli pochybuji, zda mám šanci to vůbec uvlát. Zkusím vydržet po stý kilometr. Zatínám zuby. Na 97km prásk - křeče do pravého stehna. Neříkal jsem, že jsem nikdy křeče do stehen nedostal? Všechno je jednou poprvé. Odpojuji se, odmítám zastavit, po chvíli zkouším volně protočit nohy. Jde to. Posunuji se bezvýznamnou rychlostí 26km/h směrem k cíli, piju a rozhýbávám nohu. Kupodivu mne nikdo nepředjíždí. Kousek za 100.km podle Garmina si mačkám mezičas. Jako alibi, kdybych do cíle s průměrem nad 30 nedojel. Snad mne tam aspoň doveze sběrák:-) Ach jo, já neodpadnout z té skupinky, tak jsem měl snad 100km pod 3 hodiny!!!

Po pár kilometrech mne dojede hmotný cyklista. Má ze mne radost, tak si chce povídat. Říká, že jede od občerstovačky sám. A stěžuje si, že se svými kily je do kopců pomalý. Má zjevně radost, že mne dojel. Asi mne považuje za cyklistu:-) Říkám mu, že já jsem vlastně běžec a že jsem na kole náhodou. Vrací mi to, že to říká každý:-) Se mnou se německy povídá těžko, raději děláme dvojičku a zrychlujeme. Má hrazdu, dobře vede, příště si hrazdu na kole taky nechám. Idylka vydrží pár kilometrů. Prásk, křeč. Do levého stehna. A už jsem oboustranný invalida:-) Znovu zvolňuji, nezastavuji, společník mi ujíždí. Už je mi jasné, že průměr 30km/h překonám, i když to dojedu velmi volně. Točím nohama, míjí mne různí cyklisté, do skupinky už radši ne. Až když vidím, že už je Schwechat blízko, zařazuji se za pár unavených výletníků. S blízkostí cíle se tempo stupňuje. Skupinka se dělí na dvě. Jsem kupodivu v té druhé:-) Nechávají mne vést špici. Mne, invalidu. To mě štve. Vidím z rána známý železniční přejezd, přelétám ho třicítkou (no zkuste to někde u nás:-)), trhám ostatní a řítím se do areálu pivovaru, jako bych měl vyhrát. Já to ráno tušil, bez spurtu to nejde:-)) V cíli perfektní organizace - těstoviny, pití i kafe zdarma. Za chvíli visí na zdi výsledky. Mám průměr 32,3!!! Já jsem tááák dobrej:-) Prosím vás, hlavně mi nepiště, že rychlejší tempo jezdíte sami v regeneraci, to bych se fakt zlobil. To přece nejde! Vždyť já jsem na šrot.

Dávám se dohromady a zjišťuji třeba, že:
- I tento závod vyhrál čech. Vlastně hned první dva jsou češi. Před loňským vítězem St. Pölltenu Jiřím Mikuláškem se umístil jeho kolega Jan Fiala. Průměr 40,2km/h. Uf. Je vidět, že nosím štěstí. Kam se hnu, tam vyhraje čech. Možná by mi měl národní tým zaplatit pobyt na mistrovství světa:-)
- Zmiňovaný dědeček je ročník narození 1938. Dojel několik minut přede mnou. Kdyby existovala kategorie nad 70 let, nevyhrál by ji. Jeden o rok mladší ital byl o čtvrt hodiny rychlejší. Jinými slovy i v 70 letech se dá jezdit průměrem téměř 35km/hod.
- Žena, která na začátku spadla, závod dojela dvacet minut za mnou. Nějak se mi nechtělo komunikovat v němčině, tak jsem se jí ani neptal, co to vlastně dělala. Měla jen naražený levý bok. Padat rozhodně umí.
- Závod dokončilo 429 mužů a 30 žen. Svoje 254. místo mezi muži a 81. ze 143 v kategorii považuji za velmi slušné.
- Průměrný tep mám o 11 tepů výš než před pár dny na Mamutovi. Hmmm...

Čekám, jestli v tombole nevyhraji to krásné kolo značky Kuota nebo něco jiného a vtom to přichází... Ano, vytáhli mé číslo! Bohužel však na cenu, která je mi na nic. Zapůjčení Škody Fabia na víkend:-) Že já nevyhrál radši tu basu piva:-) Zapůjčení Fabie se mi nehodí, ani nejdu dopředu, hned vytahují jiné číslo a já můžu domů. A jsem se sebou VELMI SPOKOJEN, chápete? :-)

Možná vám ten zápisek dnes přijde nějak dlouhý. No tak to je mi vás líto, že to musíte číst tak dlouhé. To já sem klidně ještě časem nějaký řádek a třeba fotky přidám. Nejspíš si letos kromě triatlonů zajedu ještě na nějaký cyklistický závod. Víte proč? Silnice pod vámi běží jako němý film... vítr sviští ve vlasech... kopec se blíží, tep stoupá.... No, pokračování příště.


pondělí, května 18, 2009

BV Plandry 15.5.2009

Po Mamutovi mne bolelo koleno, navíc jsem si dal zmrzlinu a cítil mírné škrábání v krku. Okamžitě jsem naplánoval týden volna a do Plander jsem se fakt nechystal. Jenže se stalo něco divného. Kristýnka chtěla jet. Ta Kristýnka, která nemá letos ideální běžeckou sezonu. Na závodech doposud běhala horší časy než v minulých letech, běhat se jí nechtělo. Marně jsem ji přesvědčoval, že pro plavkyni je dobré občas zařadit běh nebo jakoukoli jinou aktivitu. A najednou chce do Plander. Proč? Může za to plavecké soustředění ze začátku května. Kromě čtyř hodin v bazénu tam byla i suchá příprava. Ano, běh, švihadlo, posilování, dokonce i kick box. Kristýnka tam patřila mezi nejmladší, přesto ne běžecky nejhorší, což ji povzbudilo a rozhodla se otestovat v Plandrech svou formu. Navíc Lenka jela v pátek z Prahy s kolegyní ze Znojma. Vyhovovalo jí, že si v Jihlavě přesedne k nám. Takovou příležitost nelze opominout, vyrážíme směr Plandry. Bez Terči, která má volejbalový zápas.

Vyzvedáváme číslo i Lence. Trochu se obává, jaká je trať. No, jaká, mírně zvlněná, ukazuji na okolní krajinu. Trochu zamlčuji, že v lese je kopec poněkud strmější, než je vidět. Děti běží kolo, ženy tři, muži čtyři. Ženy tak běží 7,1km, tolik Lenka nikdy neběžela. No, někde se začít musí:-) Hurá na start. Začínám opatrně, přesto moje ženské až za mnou. Je velmi rozumné počasí, v Plandrech bývá vždycky horko, dnes 16 stupňů. Běží se mi docela dobře. Vzpomínám, jak mi tato krosová trať v roce 2005 zlikvidovala nohy. Kousek do kopce jsem musel chodit:-) Dnes to jde, držím se za posledními běžci 40+, tak to jsem vlastně ve formě:-) Druhé kolo pohoda, ve třetím se ke mně nečekaně připojuje Kristýnka. Je plná dojmů, udržela se první kolo před mámou a na dohled dalším žákům. Dokonce jedna mladší holka skončila až za ní. Prostě úspěch. To vše mi vykládá z mírného kopečka v tempu 4:10/km. Ptám se jí, jestli ví, že běží tak rychle. "Fakt? Tak to já už radši za chvilku skončím." Přicházím tím o společnost, ale už mám všechny informace z první ruky:-). O kus dál vidím průhledem v lese Lenku. Bojuje se stoupáním statečně. Ve stoupání třetího kola podezřele cítím nohu. Bolí sval kdesi vedle kotníku. Dost. Není to trombóza? :-) A mám náběh na křeče do pravého stehna. Vida, nějaká novinka, křeče do stehna jsem ještě nezažil:-) Trochu se hlídám, závod je snad natolik krátký, že to křeče nestihnou. Však už je tu poslední kolo. Na tento závod přišli i mladíci, kteří se možná teprve včera dohodli, že poběží. Je fajn, že tu jsou, startovní pole je tím delší a zajímavější. Předbíhám je o kolo. O kousek dál předbíhám kolegu čtyřicátníka. Nebudu v kategorii poslední:-) Lenka je ještě kousek před nimi. Dobíhám ji a dovoluji si ji mírně plácnout. No vůbec neví kdo za ní běží a ona vůbec neprotestuje:-D Možná vyčerpáním:-) Kristýnka nás doprovází i ve finiši, dnes asi zaběhne svou rekordní vzdálenost:-) Jsme všichni v cíli a můžeme jít na párek. Další běh úspěšně za námi.

Kristýnka opět třetí, dnes po výborném výkonu.

Kristýnka zaběhla téměř o minutu lépe, než před dvěma lety, tedy v basketbalovém období, předloňský zápisek tady. Já jsem nezaběhl tak zle, jak mi to při běhu připadalo. Možná byly moje pocity ovlivněny vysokým tepem - průměr 160, max. 168 je hodně neobvyklé číslo, tentokrát asi ovlivněné nejvíc končícím nachlazením. Koleno při běhu nebolí, tak to má být. Lenka spokojená jak želvička, že uběhla tak dlouhou trať. No my jsme prostě spokojená rodina:-) S body dnes Kristýnka 7,596, já 7,280, Lenka 6,260. No a protože všichni už zase trénujeme, zlepšíme se. Těšte se! :-)

"Moje" Plandry. Mimochodem, v roce 2005 si tu Hejkal zaběhl svůj nejlepší výkon - 43:32. Jeden z mála, který bych ještě mohl překonat. Nezkusíte to taky?

neděle, května 10, 2009

Mamut tour 9.5.2009

Duben byl teplý jako už dlouho ne. I my, letní cyklisti, jsme měli možnost jezdit venku. Na konci dubna najeto 800km, no tolik nepamatuji. Teda dvacet let nepamatuji:-) Zcela automaticky jsem se přihlásil na Mamuta na nejdelší trať. Těšil jsem se na 217km se středním převýšením 3km. Konečně pořádný výlet. Jenže pak se to nějak začalo sypat. Na jedné z posledních dubnových vyjížděk jsem si natáhl šlachu u kolena. Mazal jsem dokonce i mastičkou, což obvykle nečiním:-) A zařadil pár dnů volna. Včetně úterý až čtvrtka v Itálii. No znáte to - dobré jídlo, víno, pohoda, kávička, jedním slovem samá práce:-) V poslední době chodím spát se slepicemi. To v Itálii žádný den nešlo. Ve čtvrtek jsem se vrátil domů až v pátek ráno. Tak jsem přesunul rodinu v pátek ke tchýni. Do Přerova kousek, něco dospím a bude to. A jak na potvoru bylo potřeba ve dvě v noci vstát a jet na otočku do Brna. Už jsem neusnul, zato v Přerově byl jeden z prvních. Zvládnu 217km nevyspaný? Věřím si, že ano. Dospím to jindy.

Potkávám Téčko a Ječmínka, chtějí vyrazit na startu ze zadních pozic. Mám jinou taktiku. Chci zkusit naopak jet vepředu, mezi lepšími cyklisty. Kousek vydržím. Jenže já se neumím cpát dopředu. Přestože se do koridoru zařazuji hodně brzy, nakonec jsem někde ve dvou třetinách balíku. Co se dá dělat, doženu to po startu:-) Start je přesně, hned po něm zjišťuji, že posouvání davem cyklistů je hodně těžká disciplína. Ne že bych nikoho nepředjel, ale nedostávám se tam, kde bych chtěl být. Ach jo. Zvolňuji a zařazuji se do skupinky. Nejsou tu špatní cyklisté, ale chybí tu lídr. Střídání bídné, díry ukazují jen někteří. Taky to moc neumím:-) Vidím nezvyklé množství defektů, možná způsobených nekvalitním povrchem. Po poměrně pohodové hodince dojíždíme pod první větší kopec. Slavkov. Jeho profil už na rozdíl od loňska znám, v klidu si stoupám. Teda úplně v klidu ne, některým ze skupinky ujíždím, mícháme se s cyklisty před námi. Zrovna v nejtěžším stoupání mne míjí jeden z opravených defekťáků. Nádherně do toho kopce maže! Ach jo, já být mladší a mít čas:-) Další defekťák se drží auta, které ho táhne, to už se mi tak nelíbí. Má sice sundané číslo, ale nejsem si jist, zda je to trvalý jev. Nahoře na kopci je mi líto, že už stoupání končí. Formuje se skupinka, svištíme po rovinkách i ve sjezdech, ale od loňského supertempa to je dost daleko.

Před druhým stoupáním pod Partutovicemi v klidu jím, skupinka mi poodjíždí. Ale já vím, že za zatáčkou už začíná stoupání. A vím, že je dojedu. Jsem v pohodě. A taky že jo. Jen trochu cítím koleno. Následuje rychlovka do Oder, zase to není taková spolupráce jako loni. Ale máme ve skupince několik hmotných jedinců, kteří z kopců krásně proráží vzduch. Sám patřím k těžším a vyskytuji se i na špici. A makám:-) Tak to třeba nebude taková ztráta:-)

U cedule Odry mačkám mezičas (horší než loni:-)) a chystám se na změnu strategie. Další kopec chci vyjet volně. Chci přece jet dlouhou. Jsem docela ukázněný, užívám si krásné stoupání a propadám se skupinkou dozadu. V půli kopce pohoda končí. Bolí mne koleno. Dost. Bohužel není o čem spekulovat, s takovou bolestí se do dalších stoupání jet nedá. Pojedu krátkou. Ach jo:-( Se sebezapřením dostoupám nahoru, jsem tu ze skupinky skoro poslední. Skupinka se formuje a mizí v dáli. Vedle mne jeden z hmotnějších spolubojovníků. Vím, že sjezdy umí. Napadá mne šílená věc - dojedeme si tu skupinku. A on že jo. Střídáme, makáme, poprvé na kole vidím tep nad 160. Mám ze sebe opravdu radost. Přibližujeme se skupince, životní úspěch na dosah. Poprvé dojedu skupinku zezadu. A najednou, houby. Je tu menší stoupání, ozývá se koleno. Nemůžu, fakt nemůžu. Kolega se otáčí, volám na něj, ať si je docvakne sám. Opravdu se mu to daří. Mně ne. Chybí mi možná padesát metrů. Možná třicet. Nedostižných třicet. No, někdy příště. Volně si točím nohama a jsem demotivovaný. Nechávám uraženě projet dvojici, která mne předjíždí. To je moc malá skupinka, přece se tu nebudu honit:-) Jedu si dlouhý kus za své, taky dobrý trénink. Na rovině a z kopce koleno tolik nebolí. Nakonec se pár cyklistů chytám, jsme však velmi nevyrovnaná skupinka. Dva lepší brzy mizí směrem dopředu. Dojíždím na občerstvovačku. Plánuji zastavit a dát si siestu, ale vidím, že od občerstvovačky odjíždí pár posledních cyklistů z "mojí" skupinky. Beru si jen pití a jedu za nimi s naivní představou, že bude následovat nějaké stoupání, kde je dojedu. Houby:-)

Kousek před rozdělením trati. Žádný optimismus:-)

Projíždím Lipníkem, opět mne dojíždí pár cyklistů. Specialisté na roviny, mají na ně dobrá kila:-) Je tu poslední mini stoupání v Týně, pro mne vyloženě za trest. Už šlapu skoro jen levou nohou, za všemi zaostávám, což je psychicky náročné. Vím, že bych měl jet rychleji než ti okolo a ono houby. Míjím bod rozdělení tratí, s lítostí kouknu, kudy vede dlouhá. Tak třeba jindy. Odbočuji směr Přerov. Dojíždí mne rozumná skupinka, vedená dvěma specialisty na rovné úseky, rád se přidávám. Vcelku svižně mažeme k Přerovu, bohužel koleno silně bolí už i na rovinách. Hodně se těším do cíle. Přes bolest jsem stále schopen chvilkama táhnout špici, ale nepřeháním to:-) Vjíždíme do Přerova, všichni si rozdělují pozice pro sprint:-) Jeden z jezdců mne pobízí, ať si pospíším a jedu před ním, že jsem hodně tahal. Ale já rychlostí nad 35km/h opravdu nemůžu, spokojuji se s posledním místem ve skupině a projíždím cílem. Na ceduli u mého jména problikne trasa A. Ach jo, jindy. Zastavuji, ani nejsem schopen podat ostatním ruku, skoro křičím bolestí. Po chvíli však bolest trochu ustupuje, jdu se najíst a dát si kafe. Co jedno. Dvě. Sice ve srovnání s italskými nic moc, ale ten kofein tam je. V kofeinovém otupení najednou vidím svou jízdu jinak. Čas je jen o bezvýznamných pár minut horší než loni. Zase jsme ujel poměrně svižně 135km. Na příležitostného ironmana slušné. Přece si nebudu nadávat. Třeba není všem dnům konec, velkého Mamuta si ulovím jindy. A i kdybych mohl příští rok zase jen kratší trať, rád přijedu. Mamut je poměrně zdařilý závod, účastníků přibývá. Organizace příjemná, škoda jen tolika děr v silnicích, za ně však těžko někoho vinit. To je v Česku bohužel normální. Jo, silnice v Rothu, to je něco. Že by příští rok? :-)

neděle, května 03, 2009

Brněnský půlmaraton 2.5.2009

Tak abyste si pamatovali, že se půlmaraton běhá i v Brně, zase něco napíšu:-) Na letošní ročník jsem se hlásil poměrně pozdě, tak tak jsem "stihl" startovné 150kč. Proto jsem ani nečekal, že dostanu na prezenci dárek určený první stovce účastníků - batůžek New Balance. A dostávám ho:-) Hned mám problém, jak vměstnat dva batohy i s věcmi do sebe, aby se mi vlezl do šatny. Daří se a hurá na start.

Start se vší parádou. (foto R. Leszczynski)

Minulý týden v Olomouci jsem si vylepšil osobák, dnes takové ambice nemám. Včera jsem byl na kole, pár minut přidá únava. Na kole jsem si nepochopitelně natáhl šlachu u kolene, ještě ráno jsem v obchodě kulhal. Ale při rozběhávání se zdá, že kolenu běh nevadí. Tak si věřím třeba na čas 1:45. Start a řítím se zvesela Masarykovou dolů. Tempem 4:15. Sám nevím proč tak rychle. Asi radost z pohybu nebo co:-) Zpomaluji, hned na druhém kilometru u Ronda pozoruji, že mi nohy velmi rychle těžknou. No to bude zase běh:-) Přesto jsem ještě na třetím kilometru přes Sváťou, což je jak jistě uznáte velký úspěch a závodní ambice jsem pro dnešek tímto uspokojil:-) Doběhnout bude těžké, ale zatím dělám hrdinu přestože cítím náběhy na křeče. Na pátém kilometru. No to brzy:-) Spoluběžci mizí dopředu, zůstávám trochu osamocen. První kolo dokončuji jakž takž v čase něco přes 51 minut.
Osamělý na trati půlmaratonu. 1.kolo (foto A. Borek)

Běží se mi těžce, ale někteří to mají ještě těžší. Zlehka mne třeba předběhne jedna z běžkyň, která vzápětí zastavuje a vzdává. Neunáší myšlenku běžet ještě jedno náročné kolo v čase, který se jí nelíbí... Mám štěstí, že mne čas netrápí. Blížím se k Rondu, uvažuji, jak to, že nevidím v protisměru čelo závodu. Loni jsem potkal snad prvních dvacet:-) Letos až na křižovatce můžu zatleskat jen prvnímu keňanovi, jen registruji, že je to samozřejmě jiný než loni a už nikoho nepotkávám. Nemám být tak rychlý:-) V dálce přede mnou Jarek, má problémy, zkouším ho stáhnout, u výstaviště se mi to daří. Běžíme spolu, Jarek nadává na teplo. Nechápu. Je příjemné teplo, zřejmě díky rozumné teplotě se mi zatím křeče do nohou nezakously. Cedule 15.km je podle gps špatně umístěná, loni byla správně. A už je tu znovu občerstvovačka, poté pod stoupáním Jarek přechází do chůze. Letos nějak není ve formě. Stoupám rychlostí šneka, mám pocit, že jsem v lese sám. Znovu zpomaluji na tempo kolem 6:00/km, po opuštění cyklostezky vidím najednou před sebou spoustu běžců. Rád bych si nějakého doběhl, ale dnes to fakt nejde. Opatrně dobíhám do cíle v čase 1:49:28. Od plánovaných 1:45 daleko, ale o pár vteřin lepší než loni, tak zase bude co oslavovat:-) Hledám Jarka, nemůžu ho najít. Až podle výsledků zjišťuji, že doběhl pár kroků za mnou.

Pořád osamělý. Poznáte rozdíl? Ano, druhé kolo:-) (foto A. Borek)

V dětském závodě nemáme letos žádné želízko mezi startujícími - Kristýnka odjela na plavecké soustředění a Terči se nechtělo, tak můžu jet domů.

Do dodat? Jako obvykle obrovské nasazení pořadatelů. Na spoustě míst tratě policie, doprava musí počkat, až běžci přeběhnou. Sponzoři dávají do závodu poměrně velké peníze. Počet účastníků mi však přijde investicím neúměrný. Nevím co zlepšit, aby přišlo víc běžců. Možná vrátit trať na výstaviště? Pořadatelé jistě na něco přijdou. Snaží se. Letos v tašce pro účastníky přibyla moc hezká pamětní medaile. Vzácná. Dokončilo totiž jen 179 běžců. Tak přijďte aspoň příští rok:-)

A obvyklá tabulka na závěr. Zajímavé je srovnání s loňskem. Tehdy neběželo tělo (vyšší tep, těžko se dýchalo), dnes byly těžké nohy. Uvidíme co za rok:-)