Týnišťské šlápoty 27.7.2012

Týnišťě byla loni moje první stovka. Silný a intenzivní žážitek. Proto není divu, že jsem se na ni vydal i letos. A opět nasbíral spoustu silných a intenzivních dojmů. Nemám žádné pěkné fotky ani sílu psát obvyklý typ reportáže, tak jen pár krátkých dojmů z horkého a extrémně bouřkového dne...

Předstartovní spánek:-) Já uprostřed:-)

O startu
První kilometry jsou hooodně divné. Dva tři. Skoro v čele závodu:) Aspoň tak poznávám běžce, které znám jen z fotek:)

O trase
Zdánlivě podobná loňské - přes Kralický Sněžník do Polska, pak Orlické hory a courání do Týniště. Ale úplně jinými cestičkami. Olaf avizoval, že zelená značka po česko-polské hranici povede borůvčím. Jsem chytrý, přestože má být v noci poměrně teplo, oblékám si tříčtvrťáky, podkolenky a kamzičí stezkou v klidu poskakuji skoro neprůchozím borůvčím z kamene na kámen. Mé oblečení mi však je houby platné, když docházíme k "Olafovu vlastnímu značení". Představte si hooodně prudký, hooodně dlouhý svah. Nepropustně prorostlý křovinama. Ve svahu co dva metry cedulka se šipkou. Jinak by se člověk ztratil. Přestože párkrát visím ve křoví za batoh, nakonec se mi daří projít. Dopíchaný od keřů od hlavy k patě. S drobně poškozeným oblečením. Tady by neobstálo ani oblečení speciálních vojenských jednotek.... Když už jsme konečně ve fádních Orlických horách, zde jsou pěkné cesty vysypány hrubým kamením. Asi abychom si to užili. Dobré je, že se podle toho dá orientovat na křižovatkách i bez značek. Naše cesta dál je pravidelně ta nejvíc kamenitá. Připočtěte k tomu nohy v bažině, nezbytné kilometry asfaltu a je to v podstatě komplet. Prostě standard :)

O počasí
Číšník: "Co si dáte?"
"Zatím espresso, nealko pivo a kofolu do půllitru..."
Číšník: "V jakém pořadí si to přejete?"
"No všechno naráz!"

Po dvou minutách - dal bych si to znova. Jenže to by zdejší obsluhu asi kleplo. Dám si něco o kus dál...

Prostě je příjemné teplo. Co víc si na výlet přát. Nemám rád zimu. A déšť.

O Olafokilometrech
Jeden Olafokilometr je dlouhý jako minimálně jeden normální kilometr, někdy i o dost víc. Není to však jen jednotka délky, ale též způsob, jak poutníka vychovat. Tedy např. - běžíte pět olafokilometrů z kopce stejně dloho, jako jste se předtím šourali pět olafokilometrů do kopce. Z toho můžete udělat různé závěry. Já udělal ten, že jsem se v kopcích děsně zlepšil :-)) Zkrátka a dobře 117 avizovaných Olafokilometrů=asi tak 123-125 těch normálních. Měl jsem gps, takže bych to měl vědět přesně, jenže...

Jak jsme nepodpálili Panoramu a nenabili gps
Skoro celou trasu jdu s Jardou Koptišem. Jako správní poutníci si vždy vytyčujeme další cíl a jdeme nekompromisně po něm. Třeba... měli bychom si dát nějaké pořádné jídlo. Koukneme do itineráře - za 10km hotel Panorama. Romantické jméno. Tam se najíme. Jak se Panorama blíží, míjíme pár hospod. Jenže my jíme až v Panoramě! Hlad se stupňuje a s ním i výroky. Jarda: "Jestli nám tam nedají najíst, tak ten hotel podpálím." A už jsme u hotelu! Chci dobít Garmina. Jenže hospoda je podivně potemnělá. Objevuje se servírka a říká, že nejde proud. Co teď? Navrhuji jít pár metrů k další hospodě. Jenže Jarda že ne, že už sedí! Začínám chápat. Jestli odejdeme, musí tu barabiznu podpálit. Sedám si zpět a diskutujeme, co nám mohou udělat bez proudu. Prý steak a opečené brambory. Plyn jede. Dobře. Čekáme hodně dlouho. Nicméně čekám odevzdaně. Nechci být žhář. Nakonec se jídla dočkáváme, platíme nekřesťanskou cenu a jdeme dál. Další hospoda je jen o pár metrů dál, je plná lidí. A stejně mám dobrý pocit z toho, že jsme nemuseli jeden z nejhorších hotelů v Orlických horách podpálit, přestože se mi díky této příhodě brzy vybíjí gps :-))

Jak jsem to málem zabalil
V motelu Skalka, na 92km (tedy správně olafokm, normálních km je víc:)) si tak přemýšlím, jestli se mi chce docházet nudných 25km do Týniště. Hledám si spojení veřejnou dopravou... a je rozhodnuto. Jdu pěšky dál. Ono se totiž do Týniště jede s třemi přestupy. A stejně bych nestihl poslední vlak. To se radši projdu. A jak se vzápětí ukazuje, poslední kilometry vůbec nejsou nudné...

O počasí II
"Kéž by zapršelo!" - věta přací
"Jéé, to je příjemný deštík!" - věta zvolací
"Zasraná bouřka!" - věta sprostá, v rachotu hromů však prakticky neslyšitelná...

O dešťové magii
Když nad vámi visí olověné mraky, máte dvě možnosti - obléci se hned anebo počkat až začne pršet. Když se v teple oblečete do teplého, bude vám o hodně víc teplo. Když se budete v prudkém dešti na louce dlouho oblékat, bude vám zima. Mám radši teplo, proto jsem přinutil naši skupinku k oblečení v závětří lesíku. Tento krok má o chvíli později neskutečný dopad - prší před námi, prší vedle nás, jen ne na nás! Mraky prostě vidí, že jsme na déšť připraveni. Jdeme hoodně dlouhou loukou. Kdyby tu pršelo, máme mokré boty. Olověné mraky na nás z výšky koukají a říkají si, ještě chvíli se pečte, my vydržíme. Hloupé mraky! Mám rád teplo. Vyzráli jsme na ně naší oblékací magií... Když už lije vlevo, vpravo, vepředu i vzadu, začínájí blesky křižovat krajinu blíž k nám. A my se blížíme k bodu, ze kterého mám fakt strach.

O osudové rozhledně
Všichni už Olafa známe. Jakmile vede trasa poblíž jakékoli rozhledny, určitě k ní půjdeme a na jejím vrcholu bude tužka s kontrolou. I kdybychom měli z trasy odbočit. No, to už jsme dnes zažili, v noci jsme lezli na jednu kymácející se dřevěnici a ve dne si zašli pro změnu na kovovou průhlednou. Cožpak o to, výhled z nich bývá pěkný. Jenže teď je obloha plná blesků a my už pár kilometrů vidíme vysoký stožár. Kovový. Na něm navěšené anteny. Téměř jistě slouží i jako rozhledna. A stoprocentně je tam kontrola. Pořád přemýšlím - lze na ni v bouřce lézt? Přežiju to? Nevím. Fakt nevím, co dělat. Ale co to? Pod rozhlednou auta. Ona je to fyzická kontrola! Nahoru se neleze! Uffff. Připadám si jako znovuzrozený:-)) Na oslavu záchrany života si dávám pivo. Alkohol rychle proniká do krve, začíná mi být všechno jedno. Začíná pršet. No a? Začíná otřešná, prudká bouřka. No a? Do cíle je to jen kousek. Bundička nestačí, navlékám pláštěnku z Tesca. A jsem zcela v pohodě :-)

 

Průhled dolů kovovou rozhlednou:-)

LED Lenser H7
Ano, už od Krakonošky mám novou čelovku. Úžasnou. 170 lumenů, dosvit 180 metrů. A od této akce vím, jaký dosvit má v prudké bouřce - tedy má dosvit přesně po lýtka Radka Mareše, to je asi dva metry. Svítit s ní po stromech, zda tam není značka, je zbytečné. Nic není vidět. Ano, tolik prší. Vím, neuvěřitelné. Naštěstí poslední úsek lesem známe, odevzdaně jdeme potokem tekoucím v místech, kde loni byla cesta. Vstříc Týništi....

O botách
Mám na nohou nové Brooks Cascadia. Výprodej, tedy model 6, koupený přes internet. Obouval jsem je s obavami, přestože jsou "moje" číslo, přišly mi malé. Ale ony jen mají trochu jiný tvar, obstály na výbornou. Přes vedra, mokré louky a závěrečnou cestu potokem žádný významný puchýř. Jeden pidi zárodek odchycen ve stadiu pokusu. Do Alp pojedou tyto boty.

Týniště!!
Za 24:18 konečně v cíli! Zajímavostí je, že umístění je stejné jako loni:-) Co k tomu dodat? Spokojenost. A zajímavý pocit - klidně bych ještě pár hodin šel:-)

 

 Poutník v cíli :)

Tříčlenná cílová skupinka

Poděkování
Závěrem bych rád poděkoval za doprovod dvojici Jarda Koptiš a Radek Mareš. A pochopitelně Olafovi za zorganizování tohoto intenzivního zážitku. Natolik intenzivního, že pevně doufám ve svoji účast i příští rok. Už jsem dokonce viděl i návrh trasy, zajímavá :-))

Výsledky

V bouřce řada lidí vzdala kousek před cílem. Můžete si o tom přečíst třeba zde nebo pro mne zcela neuvěřitelný zápisek zde.

Mělník STT 21.7.2012 aneb další duel

Loni jsem sliboval, že další triatlonové duely s Kristýnou budou jen se stejným startem. Jenže oproti loňsku přece jen zase o něco lépe běhám, při shodném startu nemá Kristýna šanci. Dohodli jsme si duel v rámci Mělnického sprintriatlonu (750-20-5), kde muži startují pět minut po ženách. Závod s tradicí a řadou známých jmen na startu, proč ne.

V Mělníku jsme v sobotu brzy, největším problémem je, kde zaparkovat. Neoznačil jsem si žádné místo a nevidím žádné triatlety:-) Nakonec parkujeme hodně blízko druhého depa, takže pohoda. Jdeme na lehký oběd a projít se... Myslel jsem, že je Mělník na rovině. On v rovinách v podstatě je, ale centrum stojí na kopci. A závod se na tomto kopci odehrává. Čtyřikrát se jede nahoru na kole, tři okruhy se pak nahoru vybíhají. Upřímně - kopec není Kristýnin přítel, tady nemá žádnou šanci. Na kole jí dám 5-7 minut, v běhu 6-7, i když na mne tři minuty naplave, kde by to chtěla dohnat? I s rozdílem startů je vítěz jasný, je mi jí líto:-)

Pohled na soutok je pěkný pro turisty. Triatleti musí výškový rozdíl sedmkrát zdolat:)

Chystáme si věci do depa, voda prý má 21,4 stupně plave se bez neoprenů. To samozřejmě přidává minutku dvě na stranu Kritýny, ale celkově by to nemělo hrát roli. Trochu pořadatele podezřívám, že si usnadňují situaci - první depo je od druhého totiž pět kilometrů daleko, věci pořadatelé převáží. Neopreny by se mohly ztrácet. No, jsem bývalý otužilec, snad to přežiju.

Jedeme na kolech na místo startu, jsme tu luxusně 40 minut před startem. Kristýna vyděšeně kouká na nohu - nechala čip v autě :-D No dobře, tak já pro něj zajedu. Švihám k autu, kopec se jeví býti významný. Zpět dojíždím tak tak, docela mne to unavilo. Šel bych si lehnout. Nebyla to od Kristýny jen taktika a nenechala čip v autě schválně? :-)

V Mělníku mají i OPEN závod na kratších distancích než sprintových, konkrétně 500-15-3,3 který startuje dvě hodiny před sprintem. Díky tomuto kroku je v Mělníku hodně účastníků, ale hobíci volí spíše OPEN než sprint Českého poháru, zejména žen je na startu pomálu. Když to vidím, jsem klidný, Kristýna nebude mít s kým jet na kole. Dnes jí vítězství prostě nenechám:-) Ženy mizí v dáli, vedle mne se třepou mladíci, co se šli rozplavat. No to se jim úplně nepovedlo. Odstartujeme včas? Vypadá to, že ano. Nechávám odplavat mladší a nořím se do vody. Pár temp prsa, namočit i hlavu... nezdá se mi to studené. Asi je voda změřená přesně :-) Nasazují svůj stylově pěkný kraul a plavu. Ale strašně pomalu. Všichni mi uplavávají. Jsem poslední? Otáčím se. Asi jo. No co, jsem zvyklý:-) Už obracím v půlce, najednou se mi plave líp. Skupina přede mnou už se nevzdaluje. Škoda že nejsem v ní, dobře by se s nimi jelo. Lezu ven, otáčím se na zdálnivě prázdnou štěrkovnu a světe div se, za mnou ještě jeden plavec. Nejsem poslední - A TO JE DOBRÝ :-)

Mažu do depa. Nejsem už nejmladší, ale jsem učenlivý. Loni mne Kristýna naučila, že krátký triatlon má i čtvrtou disciplínu - depa. Koupil jsem jí i sobě triatlonové cyklotretry ve výprodeji. Jsem odhodlaný v depech neztratit - beru kolo a mažu. Jde to:-) Jdu nájezd a už vidím ostatní - čelo závodu už mi nadělilo kolo, za Filipa Ospalého se proto zavěsit nemůžu:-) Není tu ani nikdo další. Jedu velký kus za svý, vidím Kristýnu, maká z kopce jako o život. Asi si myslí, že má šanci nebo co:-) V druhém kole kolem mne prosviští skupinka mlaďochů. Zavěšuji se za ně a hned jedu rychleji. Brzy je tu kopec. Být ve věku těch dalších ve skupince, dám si tam velkou placku a rvu kopec tak 25km/hod. Jenže dnes tu mám pidipřevod a rychlost cca 15km/hod. Na mlaďochy to skoro stačí. Jenže to skoro znamená, že mi před vrcholkem o dvacet metrů pooskočí. Sjezdy dobré nemám, už jsem zase sám:-( V protisměru to rve Kristýna do kopce ve stoje. No takto ji neznám:-) Jedu, přibližuju se jí. Jen ne tolik, kolik jsem předpokládal. Ale co, to doběhnu. Ve zbytku cyklistiky už se mi nedaří najít parťáka, nevadí. Blížím se do depa, povoluji tretry, brdím na čáře... a nějak se mi zašmodrchá noha:-) Abych nespadl, ještě jednou zaberu. Konečně slezu z kola, hned je u mne bedlivý rozhodčí a ukazuje mi žlutou kartu. Tak to jsem asi závodník:-) Pobaveně odpykávám 15s penalizaci a jdu se obout. Poprvé na boso, poprvé s gumičkama místo tkaniček. Depa Kristýně nedám:-P Vybíhám, makám. Kde je slečna? Vidím ji na konci prvního kola, je tak třetinu kola přede mnou už v kole druhém. Že bych ji nedoběhl? Ona přece neumí běhat do kopce! V klidu makám a na konci druhého kola už ji míjím jen cca 350m přede mnou. To dám. Přemýšlím, jestli mám běžet po doběhnutí s ní anebo zda jí mám utéct. Rozhoduji se pro druhou variantu. Běžím si pro jasné vítězství v duelu ... a Kristýna nikde! Vidím ji ve stoupání, vona i ve třetím kole běží!!! Každým krokem významně zkracuji odstup, ale ono to snad nebude stačit?? Už kousek pod vrcholem začíná Kristýna spurtovat. Rvu to co to jde, ale kupodivu i letos prohraju... Jen si vyslechnu komentátora, který v rychlém sledu hledá jméno Kristýny, pak mé, ale prostě mezi námi 11 sekund zůstalo. To je asi tou žlutou kartou:-DDD

Svoji fotku jsem nenašel, tak aspoň finišující Kristýna :-)

Disciplíny asi nemá cenu hodnotit - neplavu, odstup je tu proto zcela po právu. Kristýna dnes na kole a v běhu neuvěřitelně mákla. Na kole jsem smazal ztrátu z plavání, ale v běhu jsem nedokázal smazat pětiminutový rozdíl startů. Kristýna dostala v závěru kola křeče, proto má pomalejší depa, jak křeče protahovala, jinak by tu půlminutu asi získala. Přes křeče pak v běhu podala životní výkon. Zlepšení je tu jasné, tak jen říkám - do roka a do dne na závodě se společným startem se hukáže kdo je lepší!!!

Rozdíly v jednotlivých částech triatlonu

Ještě pár slov k Mělníku - moc pěkný závod. Po propadáku v Telči velmi pěkně zorganizovaný. Jenže počet účastníků, byť letos v rámci Českého poháru nejvyšší, je dost malý. V zahraničí se daří pěkně natáhnout pole účastníků. U nás je Český pohár spíše pro mladé, výkonnostni triatlety. Čím to, že u nás hobíci jdou raději na pouťák s drobnými organizačními zádrhely než na výborně zorganizovaný závod Českého poháru kde by je rádi přivítali? Nevím. Pravda, nebýt duelu s Kristýnou, ani já bych v Mělníce nestartoval a raději změřil síly třeba v Jihlavě. Každopádně je tu něco špatně...

Kristýnin pohled na závod je zde

Motto trika je takovým zkráceným zhodnocením mého výkonu.

Pražský střední triatlon (Bigman) 6.7.2012

Při plánování letošní sezony jsem si říkal, že jeden delší triatlon bych mohl zase zařadit. Delším obvykle myslím ironmanské distance, asi jediným kandidátem byl Moraviaman, ale ten se přece jen termínově bije s Krkonošemi.  Takže jsem začal koukat po půlkách. Těch je víc, jenže opět žádná neseděla termínově. Až jsem si vzpomněl, že existuje Bigman. Závod, který se sám prohlašuje za mistrovství světa, zatím v žádném ročníku nedokázal přitáhnout velký počet účastníků, má trochu podivnou pověst. Ale je tu kromě im distancí i půlka, začátkem července, to by mohlo být teplo, tak už v lednu platím startovné.

Poloviční distance nejsou vzdáleností, která by děsila. V limitu 8,5 hodiny by tento závod zvládla i pověstná Vojtěchovského bába s kozou. Na závod proto vůbec netrénuji, všechny síly věnuji přípravě na TDS. Když dva týdny před závodem zjišťuji, že můj tréninkový deník eviduje od začátku roku 3 km plavání a 269km kola (vše s Kristýnou), vyhlašuji poplach. V předposledním týdnu jdu dvakrát sám na 70km kolo, aspoň si osedět zadek. Zařazuji několik venkovních plaveckých pokusů o znovu připomenutí kraula. V běhu jsem na tom líp – 720km běh a 300km chůze je sice hodně pod čísly minulých let, ale půlmaratón zřejmě zvládnu bez chůze. Prostě se prohlašuji za závodu schopného.

 Závod je v pátek, vyrážíme už ve čtvrtek zkratkou přes Plzeň, kde se Kristýna na chvíli vrací k dálkovému plavání. Odpoledne už sledujeme dojezd xterry v rámci Bigmana, prozkoumávám parkování, prezentuji se, vše funguje překvapivě dobře. V pátek ráno dorážíme na místo startu o půl sedmé. Moc se mi to nelíbí, když start je v 9.45, ale pořadatelé chtějí  v 7:30 uzavřít depo, aby se půlkaři nepletli do cesty ironmanům. No budiž. Start ironmanů se nějak protahuje, dozvídám se důvod – po bouřkách Vltava hodně teče, v plavání je změna, poplave se jen po proudu. Něco přes 2km. My půlkaři poplaveme později shodnou trať. Na facebooku jsem sebevědomě prohlásil, že tentokrát bych chtěl být v cíli dřív než Petr Vabroušek. Jenže to jsem neznal tratě. Poplaveme stejně, na kole pojedeme 5 okruhů z 9 ironmanských (tedy 100km), poběžíme opět 5 kol z devíti (tedy cca 23,5km). Dobře, ani dnes teda s Petrem závodit nebudu, s těmito počty to nejde. Mám velkou obavu z kola, jede se po Strakonické 5km rovina, pak na dalších 5km je 170m převýšení. Snad to nepojedu čtyři hodiny. No, nejspíš jo:-(. Ale čert vem čas - kéž bych to aspoň ujel:-) Ironmani mizí na cyklistickou část, sluníčko praží a teplota stoupá…

Tato přerostlá multikára nás nadvakrát odvezla

 Konečně nás pidináklaďáček veze na start plavání. Vařím se na břehu v neoprenu, chvíli před startem jdu do vody. Řeka opravdu hodně teče. Coby zimní plavec vím, že proud je prostě silnější dál od břehu, využívám své výšky a jdu si stoupnout co nejdál od břehu. Pochopitelně se necpu dopředu, jsem asi v půlce startovního pole, jen nejdál od břehu. Jenže najednou mne strhává proud. Je fakt silný, vrátit se nepůjde, nese mne to už i před první skupinku... Slyším startovní pokyn a tak nějak si uvědomuji, že jsem poprvé v životě v čele triatlonového závodu:-) Co na tom, že nechtěně. Makám jako barevnej, aby to chvilku vydrželo. Deset metrů, dvacet… brzy mi dochází dech. Plavci se přede mne ženou i ve slabším proudu. Ale kus jsem v čele byl, možná to bylo přes sto metrů:-). Pravda, bylo by to lepší posledních pár metrů závodu, ne prvních, ale co už se mnou. Rozdíl mezi teplotou vzduchu a vody je veliký, mlží se mi brýle. Plavu už blíž u břehu kvůli navigaci. Pár plavců mne předplavává středem. Okoukali moji fintu. Čistím brýle a vydávám se taky doprostřed, už jen na kousek. Z vody vylézám po 20 minutách, za mnou už jsou jen dva plavci. A stejně bych svým časem mohl klidně změřit síly i s novým českým rekordmanem na 1500VZ. Prostě jsem spokojen, hurá dál:-)

Nám starším z vody pomáhají :-)

Makám do depa. Nicméně depa zůstávají mou slabinou:-)

Jako obvykle rozvážně pomalé depo a mizím na kolo. Rozjíždím se po široké Strakonické překvapivě rychle. Na komputeru neustále číslo přes 30. Divný, ale neřeším to,  jsem zvědav na stoupání. Už je tu, stoupám, stoupám, furt čekám, kde bude pořádný kopec a vono nic. Otočka a zpět. To je všechno? Vidím v protisměru Petra Vabrouška, nemůžu si pomoct, ale působí to na mne emotivně. Jsem po dvou letech na pořádném triatlonu. Sluníčko, teplíčko, Petr v čele, tak nějak to má být. Točím do druhého kola. Už? Vytahuji nějakou tyčinku, zvolňuji a krmím se. Předjíždí mne Petr, povzbuzuje mne:-) Asi abych to při rozdílu rychlostí vůbec slyšel, trochu zpomaluje. Může si to dovolit, dnes tu nemá opravdového soupeře. Druhé kolo za mnou, chci vodu. Podává mi ji Kristýna. Hned se  vodou polévám včetně obličeje… a on je to jonťák:-) Jsem tak koncentrovaný na svůj výkon, že to ani pořádně nevnímám:-) Jedu a víc si všímám zabezpečení trati. Každý nájezd hlídá policie, trasa je neprodyšně uzavřena. Jak sem pořadatel tolik policistů (možná 30?) dostal, to netuším a je mi to jedno. Každopádně dělají svoji práci skvěle – na trať opravdu naprosto nikoho nepustí. Vidím nějakého místního nešťastníka, který se snaží najet k domu, je okamžitě zastaven. Za celou dobu závodu policisté pouští projet pouze dvě houkající sanitky ( ne se závodníky :-)). Silnice je na české poměry dobře udržovaná, sjezd není technický a ani na něm nejsou žádné problematické nerovnosti. Je to asi nejbezpečnější triatlonová cyklotrasa, po které jsem kdy jel. Proč je tu vlastně tak málo účastníků? I startovné je nízké, já platil 800 a to můžu požádat o vrácení 700, pokud dokončím v limitu:-) 24 startujících ironmanů a 28 půlkařů jsou na tento závod fakt zbytečně málo,  nechápu, proč si ho nevyzkouší v rámci přípravy víc cyklistů, běžců nebo klidně volejbalistů... :-) No nic, vraťme se do pátého, posledního kola. Měl bych mít cyklistiky plné zuby a ono nic. Pochopitelně soupeři jsou většinou rychlejší, ale jede mi to tak nějak samo. Ve stoupání uvažuju, jestli bych dnes ujel i 9 kol. Docházím k překvapivému závěru – dneska by to šlo:-) Dneska bych byl schopen dokončit ironmanské distance. Už ta myšlenka je neuvěřitelně sebeuspokojující. Skoro se mi nechce z kola. Ale musím, jsem přihlášený jen na půlku:-). K depu přijíždím o fous po 3:30. Tedy o pětiminutový fous. Jsem se sebou velmi spokojený, vysoce jsem překonal svá očekávání. A je mi úplně jedno, že jen tři půlkaři mají horší čas ….

Vyrážím na kolo

 Není nad projížďku v teple

 Jediný stín na trase :-)

Druhé depo opět pomalé. Mažu nohy vazelínou, vezme to jen minutu navíc a zabrání případným puchýřům. Vybíhám, na běh se těším. Mám velkou motivaci běžet. Motivuje mne počasí.  Teplota je cca 33-34 stupňů, více by bylo lépe, ale toto stačí na to, abych dřív nebo později začal míjet pochodující zombíky. Když vydržím běžet. Snad to půjde:-) Pochopitelně nevyrážím tempem 5 min/km jak před pár lety, ale o fous přes 5:30. Přijde mi to pomalé, nevidím nikoho pomalejšího:-) Ale to je jen dojem ze začátku, brzy se ukazuje, že pomalejších je tu dost. Okruh je jednoduchý – po stezce k občerstovačce, výběh nad koleje a po druhé straně podél barrandovské skály zpět.  V druhém kole mne míjí Petr, prohodíme pár vět. Když mne pak opouští směrem vpřed, překvapuje mne, že rozdíl rychlostí je relativně malý. Po kilometru má na mne tak 100m, i po dalším kilometru ho ještě vidím. Dodává mi to další motivaci. Ve třetím kole konečně začínám dost předbíhat. A užívám si to:-) Kristýna mi podává mé občerstvení, popravdě by ani nebylo potřeba, na občerstvovačkách je slušný sortiment. Ve čtvrtém kole vysvětluji klukovi na zadní občerstvovačce, že si kelímek klidně vezmu z pultíku, nemusí mi ho podávat. „Ale takhle je to rychlejší“, odpovídá. Těší mne to. Ono to tak má být a navíc mi tím dává najevo, že mne považuje za závodníka. Upřímně – pořád běžím, ve srovnání s většinou ostatních rychleji, možná fakt vypadám jak závodník:-). Stín na stezce se prodlužuje, teplota pomaličku klesá. Jít celého ironmana, krásně bych ti to ochlazení pomaličku užíval. Takto zrychluji, poslední kilometr jdu jediný pod 5min/km a jsem v cíli. Totálně spokojený. Běžecký čas 2:13 – běh je jako obvykle mojí nejlepší disciplínou, přestože mám dispozice spíše k dalším dvěma disciplínám:-). V plavání byli pomalejší jen 2 závodníci, na kole 3, v běhu 12 soupeřů. Celkový čas 6:15 znamená, že na opravdové půlce by můj čas byl pod 6 hodin. A říkejte si co chcete, to jde. Navíc ve mně tento výkon probudil chuť ještě jednou zkusit plné distance. Třeba by to šlo na Bigmanu pod 12 hodin. S tímto specifickým plaváním:-) Ale já bych radši jinam. Možná o tom napíšu…

Dnes nám to sluníčko svítí, že? :-)

 

Musím ještě jednou pochválit organizaci – za 800Kč má tento závod úžasný poměr cena/výkon.  Vůbec nepovažuji za možné jít si vyzvednout těch 700 zpět :-). Věřte nebo ne, ale ve srovnání třeba s Českým pohárem v OTT v Telči před týdnem je organizace Bigmana mnohem kvalitnější. Tedy s jednou  výjimkou – zpracování výsledků. Dnes by prostě čipy a zveřejnění výsledků na internetu v den závodu mělo být standard. Takto se až o několik dnů později dozvídám, že jsem mohl jít poprvé ve své triatlonové karieře na stupně vítězů.  V Praze se kategorie vyhlašují a já jsem mezi čtyřicátníky druhý. Škoda, že vyhlášení bylo tak pozdě a my spěchali domů. Tu chvilku na bedně bych si užil. Být druhý na pěkném závodě prostě potěší.