středa, září 11, 2013

UTMB 30.8.2013

O UTMB jsem poprvé slyšel asi před pěti lety. Běžela to nějaká češka. Martina Juda? Myšlenka oběhnout masiv Mont Blancu se mi líbila. Myslel jsem si, že to je po nějaké cyklostezce kolem hezkých alpských jezer. Když jsem si našel údaje o závodu - 168km délka a skoro 10km kladného převýšení, říkal jsem si, nic pro mne. Podruhé jsem o UTMB diskutoval se švagrem v roce 2010, když mne vezl do Annecy. Mont Blanc se nad námi tyčil v celé své kráse. Ptal jsem se ho, jestli ho neláká to oběhnout, když to má tak blízko? Prý ne. Prý je to moc. Není to pro normální lidi. Mne to tehdy už velmi lákalo. Ale to bylo v době, kdy jsem ušel sotva 10km po rovině. Tak jsem si zkusil aspoň rovinatou cestu z průsmyku k ledovci Trient. UTMB bylo nedostižně daleko, artroza se přece jen zhoršuje... a ono houby. Místo triatlonu jsem začal chodit víc na výlety do hor. Loni jsem dokončil TDS. A letos se přihlásil na UTMB. A dokončil ho ve výletním tempu. Tato akce totiž není určená jen zdatným horalům, ale i takové kancelářské kryse, jako jsem já. O to větší je to pak výzva. O to větší je to pak zážitek. Skoro neuvěřitelný. Takže... jak to všechno bylo?

Letošní rok bylo  velké double. Po třech letech jsem opět dokončil triatlon na IM distancích. Takže až do června nebyl na přípravu na UTMB čas:) Co se dá v dalších dvou měsících natrénovat? Zaměřil jsem se hlavně na schopnost zdolávat stoupání. Každý týden jsem zařadil jednu aktivitu v délce 6-12 hodin s hodně kopci. Cíl natrénovat, nezatavit se. Žádná stovka nebo něco dlouhého únavného. Vytrvalosti mám snad za ty roky dost. Přípravné závody Lysohorský čtyřlístek, Hostýnská osma, noční Týnišťské šlápoty. Lysá Hora mne přitahuje, zajel jsem si na ni párkrát i mimo akce. A taky nějaký den v Krkonoších. Na Alpy nedošlo.

A takto připraven-nepřipraven se ocitám v Chamonix. Oproti loňsku nespím v hostelu, ale v levném hotelu mimo Chamonix, před závodem pak dražší hotel přímo v centru Chamonix. Párkrát vyjedu lanovkou do 2000m a projdu se do 2500, abych se trochu aklimatizoval. Pohoda. V dražším hotelu dostávám pokoj s výhledem na Mont Blanc. Nevěřil bych, jak se mi noční pohled na horský masiv vryje pod kůži. Nádhera!! Fakt to stojí za ty peníze :) Aklimatizace probíhá rychle, prezence letos bez potíží a už je tu pátek, den závodu. Cítím se trochu unavený:) Ale to dám:)))

 Aklimatizace :)
TDS finišeři v Les Contamines


Před startem polehávám na trávníku, do davu se mi nechce. Nejsem stádní typ:) Nakonec do davu musím a jeho atmosféra mne unáší. Rozhlížím se vlnícím davem - kolik je tu věčných snílků? Kolik opravdových horalů? Zodpovědných otců? Lidí, kteří před něčím utíkají? Lidí naplněných svou profesí a zkoušejících sportovní výzvu? Není to moc poznat. Na startu v čistém sportovním oblečení vypadají všichni podobně :) Start! A nic. No jo, velká akce. Jsem dost vzadu, dav přede mnou se pomalu rozchází. A už pomaličku běží. Do Les Houches víceméně rovina, všichni mažou jako šílení. Skoro nepředbíhám a to se neflákám:)

Start! Jsem ještě víc vzadu :)
Profil. Výzva nebo průser? :)
Je tu první kopec. Oproti ostatním vypadá nevinně, ale je to pěkná potvora. Stoupání na kopec vyšší než Sněžka (cca 1800) dává zabrat.
Stoupání na první kopec

Klesání je ještě horší. Travnaté, nepříjemné. Nechtěl bych to sbíhat za mokra:) Je však krásný den, slunečno, docela teplo. Pro mne ideální. Klesání nekonči a nekončí. Začínám cítit pravý palec. Cože? Už zase mi sleze nehet? A cítím to už po prvním kopečku? :) Jsme dole v Saint-Gervais. Nejnižší místo trati. 810 m nm. Na bohatě zásobené občerstovačce se cpu vším dohromady. Sýry, sladké, bohatě to zalévám colou. Se žaludkem přece problémy nemívám. Pokračuji dál, stále kousky běžím. Stmívá se brzy, nasazuji čelovku. V Les Contamines řada běžců využívá doprovod a převlékají se do nočního. Já už jsem v podstatě převlečen. Na občerstovačce se zase nacpu, kousek pokračuji po rovince, zase nacpat, to mi jde. Zase občerstvovačka :) Musíme se povinně obléci, asi bude chladno:) Jdu vstříc opravdovému kopci. Když se mi za jasné noci otevře výhled na stoupání na Croix du Bonhomme (2443m), je to nádherný pohled. Had čelovek. Přechod sněhového pole. Nebo je to už ledovec? Had se sune pomalu k vrcholu. Nedá se předcházet. Mohl bych stoupat rychleji než dav kolem. Proč já ze začátku víc neběžel abych byl víc vepředu? Klid, bude to ještě dlouhý....

Jsem na vrcholu, oproti těm okolo si připadám čerstvý. Přede mnou seběh, opět dost prudký. Ač je jasná noc, troufám si sbíhat jen pěkné kousky. Dobíhám do Les Chapieux(1549), další občerstvovačka s kontrolou povinné výbavy v podivném, asi částečně opuštěném objektu uprostřed hor. Mizerný čas, horší než jsem čekal. Nicméně to vypadá, že nebudu mít žádný problém s časovými branami. Mám na ně docela náskok a vím, že ke konci jsou měkčí. Přestávám se tím o brány starat. Přesto bych rád trochu zrychlil, ale jestli další stoupání bude jako to přechozí... Není. Ze začátku se stoupá po silnici. Sice nemá svodidla a kdo ví, kolik tu jezdí aut, ale má pevný povrch a příjemný profil. Protahuji krok a vydatně předcházím. Mnoho kilometrů. V předcházení pokračuji i poté, co trasa ze silnice odbočí. Cítím se ve stoupáních fakt dobře! Jsem na vrcholu Col de la Seigne (2507) a cítím, že to dám! Klesám do opuštěného údolí(cca 1900). Samý šutr, neběžím. V klesání mne předbíhají ti, co si troufají běžet. Je to tak vlastně celý závod:) Asi volím z kopce dost defenzivní strategii :) Do kopce naopak :) Občerstovačka ve stanech s agregátem uprostřed opuštěného údolí. Konstatuji, že mi je divně. Nevím proč. Jen sem tam něčeho zobnu a pokračuji. Ve stoupání na Arete du Mont-Favre (2409) mne zastihuje východ slunce. Nádhera! Někde asi přecházím italskou hranici, ale celnici jsem fakt nezahlédl :) Blížím se k Col Checrouit, tady to znám z TDS:) Těším se na pohodové klesání po sjezdovce. A zrada!!! Trasa UTMB vede pár metrů od sjezdovky lesíkem mezi stromy po hnusné, uzké a prašné stezce. No Olafovina jako bejk :D Mám obrovskou chuť klesat po v podstatě souběžné cestě, ale nakonec vítězí duch fair-play:), dýchám prach zvířený spoluběžci a pomaličku, velmi pomaličku, klesám do Courmaryeur(1192). Na velkou občerstvovačku ve sportovní hale na 78.km se dostávám v 7:57. O hodinu později než jsem čekal ve svém nejpomalejším plánu:) Prostě Alpy odhadovat neumím:) Vyzvedávám si drop-bag, převlékám se, dávám těstoviny. Fakt je mi divně. Čím to je? Snažím se co nejdřív vypadnout na dalších 90km tratě. Teda vlastně k dalšímu bodu, na celkový cíl se na tak dlouhé akci nemyslí. Takže můj další cíl Refuge Bertone (1979). Docela pohodové stoupání, jen začíná být dost teplo. Nahoře občerstovačka a od ní podle vyprávění prý pěkná hřebenovka.

Pohled z hřebenovky na Arnuvu 

Jdu, neběžím. Jakmile se o běh pokusím, je mi na omdlení nebo je to na zvracení? Co to sakra je? Vůle zatím vítězí nad tělem, dokonce sem tam někoho předcházím. Ale je to fakt špatný. Není tu nějaká horská chata? Dal bych si Tonic. Třeba mi spraví žaludek. Sluníčko přitápí, je mi stále hůř. Na další občerstvovačce (2015) chata je. Tonic mi za 3,5€ prodávají. Můj stav se tím opravdu na chvíli zlepšuje.
Chvíli po Tonicu

 Lávka před Arnuvou

Sbíhám do Arnuvy(1771). Přemýšlím tu o oslovení zdravotníka. Ale přítomná černoška vypadá nekomunikativně :D Tak hurá nahoru na nejvyšší stoupání - Grand Col Ferret (2527). Je jen o pár metrů vyšší než některé předchozí vrcholy, ale je prostě jiný. Je to Grand Col. Je to zlom, přechod různých světů. Pravidelně je na něm jiné počasí než na ostatních vrcholech. I dnes hodně fouká. Ale v odpoledním sluníčku se mi daří dosáhnout vrcholu i v krátkém oblečení krátce po 14.hodině. Kdyby mi nebylo tak blbě, cítil bych se být v tuto chvíli finišerem.

Výhled z Grand Col Ferret
Takto potupně pomalu scházím do údolí a přemýšlím, čím to je. Dostávám sms - "Nejez ty sýry!" A pak mi to dochází. Ono mi vlastně bylo trochu divně i loni. Jenže mi můj support team poměrně brzy dal vlastní jídlo. Už loni jsem podezříval z divného stavu zrající sýr. Možná se fakt nedá míchat se sladkým! Na další občerstvovačce si dávám jen polévku. Můj stav se lehoučce zlepšuje. Jen je tělo unavené ze slunečného dne, vyčerpané z toho, že muselo bojovat s divnými stavy. Jak tohle v noci dopadne?

Na další velké občerstovačce Champex-Lac(1481) mám domluvené první setkání se sestrou. Dávám jí dost úkolů, posílám ji do lékárny a do potravin:) Naštěstí chápe, že situace je vážná:) S večerním ochlazením malinko zrychluji a na občerstovačce jsem oproti očekávání dřív. Cca 19:30. Sestra tu není:) Přivolávám ji telefonem a zatím se cpu těstovinami. Mám pořád hlad. Sestra přichází a operativně zajišťuje večeři v restauraci po cestě - švagr ji jde objednat, já ji pak jen rychle sním. Dobrá dělba práce:) Takže převléct do nočního a hurá na večeři. Teplá šunka s hranolkama je skvělá. Teď hurá vyrazit, čekají mne "jen" poslední tři zhruba dvoutisícové kopce a tři klesání o asi 800 metrů níž :)

Bovine je prý nepříjemný kopec. Jak jsem najezený, v batohu vlastní svačinu, je mi ukradené skákání přes široký potok i následné stoupání. Cítím se najednou fyzicky slušně. Ale spal bych. Z Magredi vím, že jakmile je mozek unavený, plodí přeludy. Zatím jsem měl jen jeden drobný, místo jakési malůvky na betonu jsem viděl živou odcházející ženu, ještě za světla ve stoupání na Champex-Lac. Teď se žádné přeludy neobjevují, přesto intenzivně cítím potřebu spánku. Rozhoduji se - v Trientu budu chvíli spát. Okolí Trientu znám, připadá mi to jako návrat domů. Docházím na občerstovačku o půl jedné v noci. Na spánek ideální doba. Ale ouha - hraje tu hlasitě hudba. To nedám. Ač nerad, pokračuji dál. V dalším kopci si hledám suché a teplé místo kousek od trati, natahuji si za 25 minut budíka, lehám na zem a okamžitě spím. Není to moc pohodlné, budím se za 15 minut. Jdu dál. Cítím, že mi to pomohlo, ale není to úplně ono. Vystoupám na Catogne (cca 2100) vcelku v pohodě, dolů to jde mnohem hůř. Nejsou tu kameny, ale mokrá hlína. Sice nepršelo, prostě tu kondenzuje voda. Mám silný pocit deja-vu. Tady už jsem byl?? Je mi to povědomé... Přelud? Přesvědčuji se, že jsem tu nikdy nemohl být. Najednou chápu, co můj pocit způsobuje. Běžkyni přede mnou jsem potkal loni v noci na podobném úseku TDS :) Pohoda, tak to mi mozek funguje :) Klesání je mokřejší a mokřejší. Padám zlehka poprvé a nepěkně podruhé. Natahuji si vazy v levém, "zdravém" koleni. Takže mne bolí najednou obě kolena. Není čas na hrdinství, dávám si Aulin a jdu dál. Hnusným lesem doklopýtám do Vallorcine (1260). Je půl páté ráno, přesto mne tu čekají sestra se švagrem. V podstatě nic nepotřebuji. Dostává se mi aspoň morální podpory :) Spát se tu zase nedá :( Jdu dál, mám to jen kousek. Poslední kopeček. K němu je potřeba dojít téměř rovnou cestou. Chce se mi fakt dost spát. V kopci si zase plánuji lehnout, tady v údolí to nejde. Mokro a chladno, v kopci bude líp. A už jsem na Col des Montets (1461) a vidím před sebou čelovky stoupat poslední kopec. Z pohledu na světla je jasné, že je to kopec holý, samý kámen a dost prudký. Nějak na něj teď nemám sílu a chuť, i když je to jen kousek. Potřebuji si na chvíli lehnout. Vytahuji z batohu bundu a lehám si na mokrou lavičku. Bezdomovec by jí pohrdl, já ne. Usínám.

Autor si uvědomuje, že další odstavec je divný. Ono vlastně ani nejde popsat další děj z pozice pozorovatele, bo pozorovatel se na chvíli v podstatě vytrácí. Líp to však popsat neumím.

Budím se brzy. Je pořád tma. Vstávám a chci jít dál. Jen si trochu protáhnu záda! Opirám se o hůlky, protahuju a aniž si to uvědomuju, usínám. Ve stoje v předklonu. Najednou se mi zdá sen. Je světlo, vidím alpské kopce. Asi z trasy UTMB, ale já je nikdy neviděl. Zřejmě jsem šel ten úsek za tmy. Byl nejspíš hnusný. Jsem rád, že jsem doma v posteli, přeji si jiný sen. I když.. ty hory jsou dost reálné. On se mi vlastně sen nezdá. Co tu dělám? Už vím. Jdu navštívit paní Boletti, které patří tento dům. Zajímavé, že se kolem jejího domu běží UTMB. Taky jsem to kdysi běžel. Hezký závod. Přidávám se mezi fandící a tleskám probíhajícím ze všech sil. Jsou to borci. Fandění si užívám. "Mluvíte francouzsky?", ptá se mne procházející fotograf. "Ne, pane, francouzsky nemluvím.", odpovídám francouzsky celou větou. Odkdy já reaguji francouzsky? "Jste unavený?", pokračuje fotograf anglicky. "Ano, jsem velmi unavený", na víc se nezmůžu. Proboha.... toje divný... ten fotograf se mnou mluví jako se závodníkem.... Doběhl já jsem tehdy to UTMB??? Hele neběžím já ho náhodou dnes? Ne, určitě ne, dnes jsem divák, jdu za paní Boletti. Vracím se trochu víc do reality. Jestli mám pod bundou číslo, tak to běžím!!! Mám si tam sáhnout?? Do prdele, číslo je tam!!!! KOLIK JE HODIN??? Slunce je vysoko, naposledy si vybavuji toto místo za tmy. Garmin vybitý. Nevidím jediného závodníka! Bože, aspoň jednoho opozdilce vidět na trati! Vytahuji GPS. Je 7:17. Já tu přes hodinu spal a blouznil!!!

Makám nahoru jako šílený. Od startu jsem takové úsilí nevyvinul. Vidím závodníka přede mnou! Nejsem tu sám! Uf. Ohlédnu se a za mnou štrůdl dalších. Nejsem poslední! To vám je tak příjemný pocit! Neprochrápal jsem to, já to můžu dokončit! Jsem nahoře na Tete aux Vents (2116), časový limit pořád s několika hodinovým náskokem. Jsem zcela čilý, svaly v pořádku, běžím po nádherném hřebeni směrem k lanovce! Já to dáááám! Sbíhám do Chamonix a cítím obrovskou euforii.

 Seběh do Chamonix. Na to, že je to km 162., tak hezký styl, ne? :)
Nádherná seběhová fotka. Přemýšlel jsem, proč fotograf fotí běžce zezadu, teď je mi to jasné :)

Vidím závodníka ohnutého na stranu, opírá se o ulomený klacek. Zablokovaná záda. Soustředěně pokračuje k cíli. Borec! Míjím další běžce v euforii i ty v poklidu dokončující. Jsem v Chamonix! Probíhám davy, škoda, že mne tu nikdo nečeká. Sestra musela za dětmi. Vtom se ke mně hlásí Martin Stárek, česká ultrahvězdička. Jako na zavolanou, to potěší:) Běžím uvnitř zábran. Kdyby mi někdo řekl, že mám dát ještě 50km se třemi kopci, no klidně, žádný problém! Běžec přede mnou dostává silné křeče do stehna. Chytá se za ně oběma rukama, poskakuje a pokračuje k cíli. Dostává křeč do druhého stehna. Tancuje tanec svatého Víta, furt chce do cíle. Když diváci vidí tento boj, úplně bouří. Využívám svého privilegia, že jsem uvnitř zábran, poplácávám ho po zádech, pronesu dvě věty a pokračuju dál. Cíl! Dokončil jsem rozhodně svůj nejzvláštnější sportovní zážitek. Neskutečný pocit!
Kousíček před cílem. Euforie.

Dostávám nejzaslouženější finišerskou odměnu svého života - červenou vestičku. Jdu se najíst a osprchovat. Vůbec se mi nechce spát:) Sedám si k trati a pozoruji končící závodníky. Jsou jich tu ještě spousty! Na startu měli všichni jednotný výraz, teď se emoce ve tvářích dost liší. Někde převažuje obrovské vyčerpání, jinde euforie. Další se zablokovanými zády. Kulhavec s pečlivě obvázaným kolenem. Široké panoptikum finišerů. Jsem rád, že i já k nim patřím, byť časem 42:16 nejsem ve výsledkové listině nijak vepředu :) Přesto jen 1000 finišerů přede mnou, skoro celých sedm set lidí skončilo až za mnou. Řadu startujících zastavily časové brány či jiné problémy. Sto padesát míst v pořadí jsem si prochrápal. Že já nešel rovnou do kopce, ten kousek bych dokončil :) Ale je mi to fuk. Je mi krásně. Chci tu ještě někdy být!!!

Někteří běžci říkají, že TDS může být v závislosti na podmínkách i těžší závod než UTMB. Loni jsem TDS dokončil v dost špatných podmínkách, lijáky a sněžení nevyjímaje. Letos UTMB za pro mne ideálního počasí. Přesto mi přišlo mnohem těžší. Asi hlavně svojí délkou, mám teď malé objemy. A už asi vždy mít budu. Přesto se chci ještě někdy o nějakou stomílovku pokusit. Držte mi palce, ať koleno vydrží :))

 Z cesty domů - lavička. Hezké sny!
 Paní Boletti tu asi nebydlí...
Pohled na poslední stoupání od domu Bolletiových :)

Když si na stránku http://utmb.livetrail.net/coureur.php zadáte mé číslo 2895, uvidíte všechny moje mezičasy s pořadím. Do kopce stoupám, v klesání klesám. Tak to má být :)

Pár poznámek pro ty, co by se tam chtěli vydat:
- kašlete na trénink vzdálenosti, kopce, kopce a kopce. Kopec je přítel! :)
- doprovod může v průběhu závodu sehrát větší roli než myslíte. Využijte to a požádejte o cokoli!
- aklimatizace místní i výšková hraje roli
- spánek před závodem hraje roli. Vyspíte se dobře v kempu či v lese?
- hodně štěstí :)

pondělí, července 22, 2013

Lysohorský čtyřlístek 20.7.2013

Loni jsem dokončil TDS i díky několika tréninkovým výstupům na Lysou horu. Když jsem letos viděl web vznikající nové akce, okamžitě jsem se přihlásil. Čtyři výstupy v jednom dni, nabízené levné ubytování, z mého pohledu kvalitní příprava na UTMB. Normálně o tréninkových akcích nepíšu, ale dojmy ze čtyřlístku jsou tak silné, že udělám výjimku.


 Mapa opravdu čtyřlístek připomíná :)
Profil jsou zuby staršího žraloka - jeden je takový ulomený :)

Do Beskyd do penzionu Beskydy :) přijíždím jako jeden z prvních. K mému překvapení mám startovní číslo 3, asi jsem VIP :) V relativně levném startovném jsou i těstoviny k večeři - no to jsem zvědav co nám za těch pár korun předloží:) A jdu od překvapení k překvapení - přes nízkou cenu ubytování krásný pokoj, těstoviny výborné. Chuťově lepší než v Klagenfurtu, tam jen vstupenka na pasta party za 20€ byla dražší než tady celé startovné :) V noci je v penzionu klid, v příjemně chladivém horském vzduchu se fantasticky spí.

Ráno kontroluji předpověď - opravdu má pršet, něco přes milimetr. Jsem teplomil, vyhazuji z batůžku vestu, beru bundu. V 6:30 rozprava. Dozvídám se o ekologickém značení - křída a mouka. To déšť smyje, ještě že mám gps :) Kontrola povinné výbavy je spíše formální, v 7 opravdu startujeme. To, že mi utíkají davy i těch, kteří by měli být spíš za mnou už mne nepřekvapuje. Volím opatrné tempo a konstatuji, že i kdybych se snažil o rychlost, moc to nepůjde. Nohy stále nejsou úplně v pořádku. Konečně je tu první stoupání na Lysou. Co nohy na kopec? Velký kus stoupáme po asfaltu. To se nohám líbí. Asi to dnes ujdu:) Pár jedinců s nadváhou předcházím už v tomto kopci. Přestože je ještě docela chladno, strašně se potím. V horních partiích je spíš zima než chladno, využívám návleky, přemýšlím o bundě. Je tu občerstovačka a překvapení další - připravené hody :) Pomeranče, meloun, banány, slané pečivo, tyčinky slané i energy, vybírám si nakrájený sýr a namáčím ho do soli. Mňamka :) Beru si tabletu Anticramp, která je též v sortimentu. Tak takový komfort jsem dlouho nezažil, nemusím pro nic do batůžku. Dlooouhý seběh do Krásné. Hodně asfaltu. Jestli ho bude příliš, budou mne bolet nožičky:) Nevím kolikrát už jsem stál na Lysé, ale tímto směrem od Krásné jsem na ni nikdy nestoupal. Nepříjemný výstup. Stále lesem, člověk neví, kde vlastně je a kolik mu zbývá.


Ve druhém kole
 Mraky houstnou a najedou se rozplývají. Pršet nebude. Konečně na Malchoru vím kde jsem :) Výhled, sjezdovka, pohoda:) Na vrcholu potkávám vítěze, už se vrací nahoru potřetí :) Jdu v jeho stopách - hurá dolů směrem na Mazák a Šanci. Docela se otepluje, dnes křeče nebudou :) Začínám sem tam předbíhat i v klesání. Ve stoupání od Šance předcházím ještě víc. Tento směr mám docela rád:) Už potřetí nahoře! Je mi to skoro líto. Abych si účast prodloužil, měním si ponožky :) Musím, přidírá se mi malíček, potřebuje i namazat. Opatrně dolů do nejkratšího čtyřlístku. Ale náročného. V příkré stěně pod Lysou mi mizí gps signál. Naštěstí vidím na hodinkách jasně, kam zabočit. Kupodivu na zemi chybí šipka, doteď bylo značení excelentní. Jdu po vrstevnici ke sjezdovce a těším se na výstup. Ani na další křižovatce není značení... Jééé, já jdu asi blbě:) A zmátl jsem i mladíka za mnou :) Vytahujeme mapu, jo, jdeme fakt špatně. Vracíme se. Škoda zbytečné čtvrthodinky :) Na osudové křižovatce vidím "chybu" značení, cesta má dva výstupy z lesa. Já použil ten nelogický. U toho normálního je šipka z mouky přes celou cestu... Stejně jsem v pořadí hodně dole, je to fuk. Stoupám naposledy, předcházím už dost. Nevím čím to je. Moc netrénuju, ale čím je akce delší, tím vypadám ke konci oproti těm okolo lépe. Předcházím asi potřetí Martina, je o dost rychlejší v klesáních. Nabádám ho, aby mne nezapomněl v seběhu předběhnout :) Jsem naposledy nahoře, klidně bych si ještě dvakrát vystoupal. No nic, sbíhám k penzionu. Martin mne předbíhá záhy. Chvíli s ním jakože závodím, ale ten krpál je o kotníky, beztak na něj nemám :) Potkávám závodníky, které bych čekal v pořadí spíše za mnou. Po několikátém takovém případu pochopím - nedali to celé. Jdou do cíle třeba po třech výstupech. Na někoho je limit 14 hodin asi docela tvrdý... Za 11:50 jsem v cíli. Škoda minutek bloudění, i s o pár minut lepším časem bych však díru do výsledkové listiny neudělal. Je tu spousta zkušených horalů. Cítím se svěže, jen se osprchuji, zaplatím ubytování, sním dobrý guláš a mizím domů, nemá cenu tu spát.
Další z trati. Krásně zelený seběh. Tuším též druhé kolo :)
Musím říct, že pořadateli se povedl husarský kousek. První ročník akce a prakticky bez chyby. Zajímavě zvolená trasa. Výhledy, počasí, vše zajištěno:) Neskutečný komfort za nízkou cenu! Pořadatel omezil počet účastníků, aby zajistil dobré podmínky a omezil ho možná až moc. Přidal bych možnost ubytování ve stanech a klidně jednou tolik účastníků. Organizačně mi vadí jen drobný zádrhel s časomírou - mně dobře známá firma timechip prostě není schopna dát výsledky hned po závodě na internet, ale budiž. Některé ironmany jsou vyprodány během pár minut. Řekl bych, že i další ročník čtyřlístku bude brzy sold out. Zkusím zabojovat o právo další účasti, stojí to za to :)

Výsledky v pdf.

čtvrtek, července 04, 2013

IRONMAN Austria 30.6.2013

Sláva, první letošní vrchol úspěšně zdolán:) Po třech letech pauzy dané zlobivým kolenem jsem opět dokončil triatlon na IM distancích. Pojďme ale popořádku. Jakže to probíhala příprava?

Plavání - je fakt, že na bazén chodím skoro každý týden. Většinou však ve vodě strávím maximálně 20 minut, pak pára, vířivka, no potřebuju přece regeneraci. Dobře, rovnou se přiznám, při některých návštěvách do bazénu ani nevlezu :) Takže ironmanskou příprava jsem volil velmi krátkou. Asi šest venkovních plavání v neoprenu, ty přece v Klagenfurtu letos budou! Dostal jsem se do stavu, že bych měl plavání zdolat. Pochopitelně dost daleko od osobáku, přece jen jsem dřív plaval víc...

Kolo - cyklistickou přípravu jsem dost změnil. V zimě jsem začal chodit na spinning. Koleno ze začátku dost bolelo, pak si zvyklo. Takže když jsem vyrazil ven, na začátku vyjížďky ani nebolelo. Až po nějaké době, zhruba po dvou hodinách začínalo. Dost to záviselo i na rychlosti - v dubnu jsme s Kristýnou vyrazili na týdenní soustředění se sporttour do Chorvatska. Mimochodem nádherná akce s fantastickým poměrem cen/výkon. Dlouho jsem nebyl tak spokojený. Jezdil jsem tam pomaleji než můžu a ejhle, koleno úplně dobrý! Bohužel po návratu nepřálo cyklistice počasí. Jakmile se pak v půlce června zlepšilo, zkoušel jsem to dohnat a koleno přetížil. Jezdil jsem hodně v kopcích, přece jen kolo v Klagenfurtu má +1600m. Takže např. místo abych startoval na kopcovitém sprinttriatlonu v Blansku, jedu tam jako doprovod Kristýny. Poprvé si dávám trať cyklistiky před startem. Podruhé s (kus za) Kristýnou. Potřetí pak zase sám. Nějaký kopce tím najetý mám. Prostě suma sumárum jsem nenajel ani 1000km. Na ujetí 180km trati by to mělo stačit, osobák to nebude...

Běh - doby, kdy jsem běhal 70km týdně jsou pryč. Dnes s bídou 50 a to jen občas. Pravda, občas se projdu. Ale zatím ne moc daleko, stovku jsem absolvoval jedinou - Lazovku. Tady jsem v čase lepším než loni byl v roli doprovodu vítězky kategorie žen, hvězdy z obálky behej.com (č. 28). Po tomto úspěchu jsme se snadno domluvili na společné účasti i na dalších akcích. Ale o tom jindy. Prostě maraton bych uběhnout měl, osobák to nebude.

Shrnu-li přípravu - na dokončení mého asi posledního ironmana by to mělo stačit. Před odjezdem přemýšlím o časových ambicích. Překonání nejhoršího času 14:33 snad nehrozí. Na svůj nejlepší 12:18 zase nemám. Pak mi pomáhá Aldaman. Tento tréninkový fanatik dokončuje Moraviamana díky vedru až za 11:38:03. Přijde mi vtipné být s mým tréninkem jen o hodinu horší než on. Čas si zaokrouhluju, kdo si má pamatovat vteřiny. Chci dokončit za 12:40. To by i s kopcovitou cyklistikou mohlo jít.

Balím a najednou nemůžu najít boty? Já vím, mám dost jiných párů, ale já chci ty vybrané Mizuno Wave Elixir 2! To je zlé znamení! Jdu do obchodu, připraven utratit 3000 za nové. Jenže ten model je změněný, Elixir 8 je zase pronační. A normální, teď Aura 9 nemají. Naštvaný objednávám slevněné Aury z 21run.com za příznivých 60€. Světe div se, přichází za dva dny. Ve čtvrtek ráno. Vyzvedávám je a vyrážím do Klagenfurtu, beru Kristýnu jako doprovod. Ubytovaní jsme v kempu hned u startu. V noci se ve stanu klepeme zimou. Jsem nějaký nachlazený, ta zima se mi vůbec nelíbí. Ránou jdeme plavat, vzduch stále chladný, ale voda příjemná, nádherně čistá, cca 20 stupňů, prohřátá do hloubky. Plavecká trať si mne získává svou bezpečností. Plave se 1200m do jezera, pak 500 ke břehu, podél něj 1100 a poslední kilometr kanálem, který je hluboký míň jak 150cm a užší než 10m. Prostě první půlka nad hloubkou a pak pořád u břehu či dokonce nad mělčinou. Jakožto neplavec, často dostávající křeče, jsem z této tratí zcela nadšen. Ranní plavání kupodivu zlepšuje stav mého nachlazení:)  V Expu jsem připraven utratit nehorázně mnoho peněz za suvenýry s logem IRONMAN, jen ať se kreditka prohne. Nakonec kupuji jen jedno triko, pivní sklenici a dva odznáčky. Mikiny a cyklodresy se mi nelíbí. Zkouším rozběhat nové Aury. Příjemný boty, budu v nich závodit. Pokud by byl problém, odskočím se přezout do kempu :)

Nádherný suvenýr. Ale nějak nemám pro koho ho koupit :)

V pátek večer pasta party, ve srovnání s Rothem nic moc. Uvědomuji si, že s Rothem budu vše srovnávat. Ten je pro mne srdeční záležitostí, nemá to Klagenfurt lehký :) V sobotu ukládání věcí do depa a opět vychytávka - s kolem vás vyfotí a musíte si pro něj buď osobně nebo s průkazem s fotkou. Hezky vymyšleno:) Vypovídá mi poslušnost pumpa, nekupuji novou, půjčuji si. Nabalit se na ironmana je složité, věcí je potřeba moc. Inventura - co jsem zapomněl tentokrát? Opalovací krém. Kupuji v Eurosparu. Navštěvujeme Minimundus

Zastávám názor, že ironmana lze absolvovat tempem víkendového výletu na Kokořín, jen při ironmanu neuvidíte hrad. To tady neplatí. V Klagenfurtu můžete z trati běhu vidět hradů i zámků spoustu, jste-li dost vysocí, abyste viděli přes plot Minimundusu...

Předpověď počasí se umoudřuje. Deště z ní postupně mizí, nakonec i mraky, opravdu má být slunečno a odpoledne až 26 stupňů. Jen ráno díky jasné obloze cca 10 stupňů. Fuj. V noci jako obvykle skoro nespím. Ve čtyři je celý kemp na nohou. Jdu zkontrolovat kolo do depa, ono je snad 13 stupňů! A otepluje se! Já nezmrznu! Já to snad fakt dokončím!
Start plavání. Najděte si mne - u druhého mola kousek od žluté bóje :D

Jdu na start, navlékám neopren. Jsem neskutečně klidný. Možná díky trati plavání, tuto superbezpečnou trať prostě musím zvládnout! Na pláži si stoupám hodně dopředu. Proč? Viděl jsem záběry z minulého ročníku. Měli by tu být i horší plavci než já. Nechci, aby mne brzdili :) Navíc se chci zkusit někoho chytit. Nějakého toho kopance se nebojím. START! Naposledy v životě! To dám! Vrhám se do vody, je to trochu mela. Někteří plavou dost zešikma, pořád se musím dívat. Zkouším se zaháknout za jednu ženu, ty plavou hodně vyrovnaně. Nedaří se, dav mne odkloní. Prát se nebudu. Zkouším dalšího plavce. Neúspěšně. Dalšího. Zas nic. No co, naprosto jasně vidím bóji, plavu přímo na ni. Předplavává mne prsař. Fakt dobrý prsař. V neoprenu je těžký plavat prsa, ale on má takovou váhu a tak silné nohy, že to dává v pohodě. Zkouším se zaháknout za něj. Najednou plavu s viditelně menším množství energie. Plavat za prsařem není lehké, ale je to výhodné. Drží směr i tempo. U bojky volí rozumný odstup na obeplavání. Nemáme žádnou kolizi. Ani se nenaděju a jsme u další bojky. No mně se plave úplně pohodově! Přestože jsme nedaleko od břehu, nás plavce obklopuje spousta lodí. Prsař volí neobvyklou cestu mezi nimi. Dvakrát mi uplavává, pokaždé rozkopu nohy, které od startu nepoužívám a docvaknu si ho. Už vidím ústí kanálu, najednou nás křižuje další skupinka, od prsaře mne oddělují. Nevadí, dorazím poslední kilometr za svý. Plavu si dlouhá, pomalá tempa. O nic nejde, jen o dokončení. Už jsem v kanále, plavci přede mnou dost rozvířili vodu a bahýnko ode dna. Jeden plavec si stoupá a diví se čistotě vody :) Vyhýbám se tak tak. Voda je v pohodě, čistší než naše přehrady.  V půlce kanálu mne napadá, že dnes snad ani nedostanu křeče :) Tato hříšná myšlenka je okamžitě po zásluze potrestána. Někdo za mnou mne přetáhne přes nohy, okamžitě dostávám křeč. Nějak zvnějšku kotníku. Tam je taky sval? Doteď jsem ho neznal :) Normálně bych křeč řešil, protahoval, ale tady, kde je dva metry vpravo břeh a pode mnou mělko? Kašlu na křeč, plavu dál. Postupně povoluje. Je tu výlez z vody, špatně se mi vstává. Využívám pomocníky. Motá se mi hlava. "Are you ok?" ptá se jeden helfer. Jasný, já řeknu že ne a odvede mne k doktorovi. Tak mu jen zakývu, že jsem naprosto ok a motám se pryč. Kouknu na hodinky, očekávám čas přes 1:30 a ono 1:22!! Cože? Mne švihne. To je snad druhé nejlepší im plavání všech dob? Tak to jsem nečekal. Dal bych si šampáňo. A oni tu mají jen vodu. Jdu se radši připravit na kolo.

Pokud nevěříte, že se mi motá hlava, mrkněte sem. Bezpečně mne poznáte na swim videu vpravo dole. Všichni běží, já se motám.

Na kolo beru jako jeden z mála cyklodres a návleky. Ano, je možná už i 18 stupňů a teplota půjde rychle výš. Přesto je mi ze začátku zima. Tradičně pomalé depo a vyrážím. Po namotání doměrečných metrů se dostávám do velké skupiny. Ty hromadné starty mají něco do sebe, v Rothu jsem kolem sebe tolik cyklistů neměl. Přece jen už jsem dost vzadu, okolo jedoucí moc jezdit ve skupině s rozestupy podle pravidel neumí. Snažím se být ve skupině nenápadný a v rámci možností pravidla dodržuji. Hned první motorka rozdává v naší skupině karty. Oprávněně. Naštěstí se fakt snažím, takže mně ne. Šviháme to podél jezera průměrem přes 30. No na toto natrénováno určitě nemám. Občasné pidi kopečky naší skupinou dost míchají. Motorky mají zase práci :) Teď zastavují u někoho, kdo si u kraje odskočil. Že by to byl littering? Nedozvím se to. První kopec, kratší a prudší má být někde kolem 35.km. Druhý významný - o dost delší, trochu pozvolnější na 65. Jedou se dva okruhy. První hodinka mi utekla jako voda, švihám si to zalehlý v hrazdě na maximu možného. Je tu první opravdový kopec.
Prý kopec je přítel :)

 Normálně v kopcích bývám lepší než cyklisté okolo mne, dnes se to moc nekoná. Budiž mi jakousi omluvou, že už v tomto kole tento kopec jeden závodník JDE. No to je síla :) Se ho asi lekl nebo co :) Z kopce mi jako obvykle všichni ujíždí. Inu, máte kola za sto i více tisíc, jeďte si. Míjíme se kousek s protisměrem, vidím motorku doprovázející posledního závodníka. Mám na něj aspoň hodinu náskok? Asi víc:) Propadám se do krize. Začíná bolet koleno. Beru si ibuprofen.Ne a ne se dostat k druhému kopci. Když do něj konečně jedu, připadám si vyřízený. Unavený, bez energie. Stoupání jedu pocitově šíleně. To, že se moc nepropadám v pořadí přikládám faktu, že už za mnou skoro nikdo není. Sjíždím ke Klagenfurtu, pořád mne někdo předjíždí. Vůbec nevím, jestli ujedu druhé kolo. Jestli ve druhém kole zpomalím, bude kolo přes sedm hodin. Můj časový cíl je v pytli. Už asi na IM trať nemám. Bez tréninku kola to nemá smysl. Proč jsem sem lezl? Už jsem starý, síla je pryč. Procházky po horách nejsou tak náročné jako toto. Předjíždí mne nějaké ženské. Vjíždím do druhého kola zoufale vyčerpaný. Předjíždí mne furt další. No kolik jich tam ještě je? Piju, jím, chystám se na kopce. První je tu. No asi bych se měl pochválit, docela mi to do něj jde. Řadu lidí předjíždím. Motorky jsou pryč, troufnu si i na předjetí vpravo. Co s někým, kdo jede po prostředku? Předjedou mne všichni zpět z kopce? Kupodivu ani ne. Hele... já z toho kopce předjíždím. To je divný. Všichni okolo jsou nějací schvácení. Možná je jim teplo? Pravda, také jsem shrnul návleky, ale v podstatě teplo necítím. Blížím se k druhému kopci, furt předjíždím.
Makám i v hrazdě :)
 Nervy napnuté jako špagáty, čekám na stoupání. Kopec obsypaný hrozny a hrozny cyklistů. Předjíždím jednoho, dva, skupinu asi deseti. Nejedu rychle, určitě pomaleji než v prvním kole. Ale rychleji než ti kolem. Najednou se cítím skvěle. To je tak příjemný někoho předjet, nehledě na rychlost :) Slyším hudbu a komentátora na vrcholu. Předjíždím obrovskou skupinu. Blížím se k vrcholu. Hudba utichá. Ozvou se dva tóny další skladby, bez varování mi vhání slzy do očí. Nevím, co je to za skladba. Rozumím však těm slzám. Je v nich vše. Stesk po dávno vzdáleném mládí. Lítost nad dnešní cyklo výkonností. Zároveň nadšení z dokončení dnešního závodu. Jestliže jsem na kopci, nemá mne co zastavit. Ani defekt. Ani maraton. Nic. Já to dám!! Předjíždím další cyklisty z kopce. Uvědomuji si, že už mne padesát kilometrů asi nikdo nepředjel. A najednou - frnk, kousek před cílem mne předjíždí Wolfgang. Dnes asi podesáté. Je lepší na rovině, já i v malých stoupáních. Podle jeho šedin je jiná věková kategorie. Aspoň o jednu, dvě výš. Nechávám ho ujet a vytáčím nohy. S obrovským ulehčením slézám z kola az 6:49. A stejně škoda, že kolo není o 50km delší. Docela jsem k závěru pookřál :) Každopádně teď už JEN běh!

Wolfgang Koch, startovní číslo 1760 (vložte si to číslo, jestli se chcete podívat) opravdu je jiná kategorie. Je mladší než já. Neuvěřitelný, jak jsou někteří mladíci šediví :)

Po poměrně dlouhém depu konečně vybíhám. Na hodinkách dnes přepínám jednotlivé disciplíny, nemám celkový čas. Nikde nevidím časomíru:) Počítám v hlavě - plavání+depo 1:30 + kolo+depo 7:00 je 8:30. Musel bych běžet maraton za 4:10, abych splnil svůj cíl. Pokud jsem v depu nebyl déle. Takže radši za čtyři. No to nemám šanci. Nejlíp jsem běžel na IM 4:20. Takže dnes nejlíp  asi 4:30, spíš 4:40. Vlastně beru cokoli pod 5. Nemá cenu počítat. Stejně běžím vždy jak tělo dovolí. Do půlky volně, pak se snažím. Krátce po rozběhnutí musím zastavit - trať parkem je uzoučká, za mnou běží vítězka kategorie žen. Pouštím ji. O kus dál mne předbíhá slovenský profesionál Kulich. Pak už je cesta volnější. Cožpak o to, je docela rovinatá. Ale moc se mi nelíbí. Relativně často pod nohama betonové kostky, naštěstí je dnes moc necítím. Možná díky novým botám. Jsou tu i poměrně časté zatáčky a změny trasy. V centru i jakési prudší podběhy, zatáčky a přeběhy rantlů.  Na začátku běhu je docela teplo, dokonce se schlazuju houbičkou. Běžím a divím se sám sobě. Běžím totiž nečekaně rychle. Uvolněně. Svěže.  Na běžeckém ultra závodě se občas stane, že člověk po krizi trochu pookřeje. Toto je něco úplně jiného. Přechod kolo-běh na triatlonu je jakoby reset. Začíná se znova. Není vůbec poznat, jak jsem se na kole trápil. Nerozumím, je to tak. Předbíhám. To vám je tak příjemný :)

Vybíhám. Makačka :)
5km cca 26:50. Tady se něco děje! Přestává mi být teplo, je mi fajn, běžím a běžím za hezkého odpoledne. Pořád jen předbíhám. Volá na mne pár čechů, tak tak odpovídám, jsem ponořen do sebe, nikoho osobně nevnímám. Na půlce jsem pod 1:54. Začínám si věřit, že bych to mohl dát POD 4!!! Tempo pochopitelně začíná upadat, nejsou naběhané kilometry, snažím se víc zapojit vůli. Ještě na 30.km držím tempo velmi blízko 6min/km. Chviličku nad, chviličku pod. Kolem mne snad už všichni pochodují. Předbíhám a vzpomínám, kdy naposledy někdo předběhl mne. Vybaví se mi až Kulich, to není špatný :D Ale asi tam někdo byl. Vadnu. Občerstovačky procházím delší a delší kus. Ještě na 35km vychází i se započtením zpomalení maraton tak 4:02-03. Mám šanci stihnout 12:40? Nevím. Proč tu není časomíra? Asi na  36,5.km přichází silná křeč do zadní strany stehna. Zastavuju, protahuju. A vtom slyším odbíjet hodiny. To musí být 19hod! 12 hodin od startu! Doprotahovat, makat! Mám šanci stihnout 12:40! Hlavně opatrně přeběhy z/na chodník! Běžím. Makám. Proč všichni pochodují nebo se šourají? Připadám si s tempem 6:10 jako sprinter.:) Na několika místech polévají domorodci běžce z hadice. Já vždy dělám výrazná gesta, že polít nechci. Není přece vedro. Výrazně gestikuluji i teď před občerstvovačkou. Přesto mne dobrovolnice, unavená z celého dne, trochu polévá. Okamžitě se mi vrací křeč. Mlčím, dojdu si pro kelímek, myslím jen na 12:40. Běžím. Mrzí mne, že na hodinkách nemám celkový čas. Kde ho vzít? Kousek před cílem stojí Kristýna. "Kolik je hodin?" řvu na ni. "19:34:20 zní jasná odpověď. To dám. Přidávám, zase křeč. Seru na ni, řvu bolestí. Řvu šíleně nahlas. Křeč se lekne a polevuje. Je tu takový ruch, že si snad kromě křeče nikdo mého řevu nevšiml. Řítím se do cílové rovinky, emoce obnažené na dřeň. Zatáčím na cílový koberec a zpomaluji. Vidím 19:38. A přede mnou běžkyni. Nestihl bych ji na tom kousku předběhnout. Chci být na cílové fotce sám. Já já já jenom já.

Spokojenost v cílové rovince. Kdyby byl každý metr tratě tak jednoduchý... :)

Dobíhám do cíle a nechápu sám sebe. 12:38:53. Medaile, gratulace. Žádná myšlenka. Volá na mne Kristýna, asi se jí nezdám, prý jestli jsem v pořádku? Nemluvím s ní, nemám čas. Užívám si vnitřně tu chvíli. Teď nejsem ani otec, ani manžel, ani zaměstnanec, stojím tu s emocemi na krajíčku a užívám si, že i v kategorii 45+ s vykotlaným kolenem jsem to dal. Jsem ironman. Jsem strašně spokojenej. Úplně uspokojenej :)
 Stejně jsem do cíle moc spěchal, ženská mi trochu v záběru zůstala :D

Pivo, nádherný finišerský triko. S límečkem, klidně ho vezmu i do práce:) Vyjet z autem před kemp, odnést věci. Ráno vstáváme zase ve 4. Vezu Kristýnu na brigádu do Vídně. Z Brna by to na 9 nestihla (vyprodané autobusy), musíme to stihnout z Klagenfurtu. Večeře, málem se na ní pozvracím. Divné, že na akci samotné mne žaludek nikdy nezradil:) Uléháme, nemůžu usnout. Slyším řev z cíle. Každou chvíli se ozve "You are an IRONMAN." Užívám si, že už jsem dávno v cíli. Vlastně se mi spát vůbec nechce. Chci to slyšet znovu. A znovu... Já prostě doufám, že to nebyl poslední ironman. Je čas na změnu plánů. Teď však hurá na UTMB.

Co dodat. Roth nebo Klagenfurt? Roth miluju. Přátelštějsí atmosfera, nádherná trať kola a běhu. Doplnit k tomu plaveckou část z Klagenu by bylo ideální. Klagenfurt mi přijde atmosférou trochu studenější. Zároveň však je to mnohem víc závod, asi díky hromadnému startu. Každý metr trati jsem měl na dohled soupeře, ani chvilku jsem nebyl sám. To motivuje i ve chvílích, kdy se nedaří. I když mne třeba na kole předjíždí ženské. Jsem starý chlap, můžu se nad to povznést :) Pro tento charakter závodu miluju i Klagenfurt. Příští rok nebudu utrácet za velký závod a zvolím česko-slovenský. V dalších letech by to mohla být těžká volba...

Jak zhodnotit můj výkon? Stihl jsem 12:40. Skvělý. A co pohled po disciplínách?

Plavání - fakt slušný čas. Schválně jsem se podíval do análů. Při výlezu z vody jsem se spletl. Zatím jsem plaval nejlíp 1:23:25. Takže dnešní čas 1:22:12 je naprosto nečekaným a nepochopitelným im osobákem. Vůbec netuším, jak je to možné. Trať určitě kratší není a rozhodně jsem si nějaký metr naplaval. Umístění - přesně 2000 místo v mužích.

Kolo 6:49 vlastně není taková tragedie. Nějak jsem nezapočítal stoupání, fakt, že stárnu a že na kole moc jezdit nemůžu. Takže i v nejlepších letech by to bylo 6:20-30. Ale i pohled do výsledků - je to 2.086 mužský výkon ukazuje, že jsem se prostě propadl. Mít lepší plavání než kolo je pro mne nezvyk. Najednou se to stalo. To přežiju.

Běh 4:08:52 je opět mé osobní maximum (zatím 4:20). Opět jen kroutím hlavou a nechápu. Hladký maraton bych dal s bídou 3:45 a takhle si běhám na IM? Úžasný. Asi jsem byl silně motivovaný stihnout 12:40. Jde o 997 mužský výkon. I toto číslo ukazuje, že jsem běžel opravdu skvěle.

Celkově jde o pátý nejlepší finišerský čas, já však tento výkon považuji za celkově druhý nejlepší. Jak jsem starej a netrénovanej, tak jsem dobrej. Tož se mějte a zase někde někdy :D







pátek, ledna 18, 2013

Dva vrcholy za sebou?

Plánovat dva vrcholy za sebou je v mém věku podivné, i pokud jde o vrcholy sportovní. Prostě dvakrát za sebou něco velkého je moc. Ironman Austria je velký vrchol. Po třech letech znovu na ironmanu. Start jsem vyhrál mezi mnoha účastníky v loterii, tak jsem si říkal, že v další loterii už úspěšný být nemůžu. Do losování UTMB jsem tak šel v klidu, s vidinou jasného neúspěchu. Vlastně jsem si chtěl pojistit lepší koeficient do losování přístí rok. Losování bylo právě dnes a ....


Zaplatil jsem to hned. Nač váhat. Obě akce od sebe dělí dva měsíce. Příprava na každou z nich by měla být úplně jiná. Vlastně vůbec nevím, jak bych měl trénovat. Nejspíš to dopadne tak, že jako obvykle trénovat ani moc nezačnu. Jen se občas proběhnu, projedu na kole a asi se budu muset jít i někdy projít. Snad zdraví jakž takž vydrží a postavím se i 30. srpna na start. S velkou pokorou, po loňském TDS vím, že to pro mne bude extrémně těžké. Snad se mi podaří projít v limitu, je to na mne tak tak. Držte mi palce, budu to potřebovat :)