středa, července 27, 2011

Týnišťské šlápoty od dubu k dubu 22.7.2011

 O sto kilometrovém pochodu jsem uvažoval už loni. Musel jsem na to rychle zapomenout. Chůze byla pro koleno hodně špatný pohyb - po dvou hodinách se koleno začalo blokovat, mírně natékalo a postupně z něj vystřelovala při nášlapu pekelná bolest... Letos tvrdím, že je koleno v pořádku, stovka by mohl být takový "důkaz". Až začátkem července se zkouším projít pár hodin kolem Brna a dobrý. O co horší je příprava kondiční, o to víc se starám o materiál. Kupuji batůžek s vakem, trekové hole, kalhoty s možností odepnutí nohavic... Prostě je rozhodnuto, půjdu, vybírám si stovku do Týniště. I proto, že se zde dají získat body na Ultra Trail Mont Blanc. Jezdívám občas do Švýcarska za sestrou, tak to třeba příští nebo další rok spojím. Teda napřed musím dojít to Týniště pro body. Trasa ve mně vyvolává trochu obavy, je typu z místa A do místa B. Z Jeseníků do podhůří Orlických hor. Přes Polsko. Jestli koleno zazlobí, bude se mi těžko dostávat zpět. Také logistika je problém - v noci už nic nejede z Týniště do Brna a spát se mi v cíli nechce. Volím variantu dojet do Týniště autem, přepravit se na místo startu vlakem a ono to nějak dopadne...

V pátek po jedenácté jsem v Týništi a chystám se přepravit 98 vlakových kilometrů do Starého Města pod Sněžníkem. Se čtyřmi přestupy jsou to čtyři hodiny cesty:-). No to jsem na ČD zvědav :-) Už první vlak je zpožděný, ale kupodivu navazující čekají. Ve Vamberku příjemná restaurace, obědvám. V Dolní Lipce přichází do vozu strojvůdce a říká, že má hlášení od dispečera, že na trati stoupá voda a neví se, zda do Hanušovic dojedeme. Pohotoví spolucestující zvažují přestup na vlak, který čeká na nádraží a jede opačným směrem. Další skupina chce vyrazit do Králík, jede tam náš druhý vůz. Nicméně náš vlak vyjíždí! Jenže... po pár stech metrech zastavuje. A vrací se do stanice. A že jede jen do Červené vody. My hanušovičtí si vystupujeme. Voda prý přetéká přes koleje, vlak nemůže projet a protože je zatopena i silnice, náhradní doprava se neorganizuje. To asi před dvěma minutama nevěděli, když si tak důležitě telefonovali. Přestože povodně jsou nepredikovatelnou živelnou událostí, tak tímto prohlašuji všechny, kdo v tento den orgnanizovali dopravu na tomto úseku za blbce. Výpravčího z Lipky pak za naprosto neschopného Matěje - měl pozdržet vlak opačným směrem i ten do Králík dokud nebude jasno o cestě na Hanušovice! Dvě minuty na lokálce by nikoho nezabily! Teď nám doporučuje jet zpět - přes Ústí, Zábřeh. Kašleme na něj a jedeme dalším spojem do Králík, odtud autobusem do Šumperka a hurá, už jsem ve vlaku do Hanušovic. Z Hanušovice jede náhradní doprava autobusy. Ve Starém Městě pod Sněžníkem jsem po osmi hodinách cestování. Unavený jako po pochodu:-) Až budu příště chtít jet s ČD, dejte mi někdo, prosím, pár facek...

Po této anabázi je jasné, že v horách bude trochu vlhko. Jsem na to vcelku připraven. Nevěděl jsem, zda budu chtít jít v kompresních podkolenkách nebo v normálních ponožkách, v batůžku proto mám dvoje podkolenky a dvoje ponožky :-) Bude co přezouvat :-) Ve Starém Městě večeřím a šel bych si lehnout. Nemůžu. Prý bude start nebo co:-) A opravdu - krátce po 22 hodině vyrážím ve skupince asi 70 dalších do hor...
 
Trasa
Profil

První běžci už jsou v nedohlednu, postupuji polem pochodníků vpřed:-) Až ke skupince mladíků, kteří se z kopečka rozbíhají. Tak to není společnost pro mne, chystám se jen chodit. Rozumné tempo drží starší muž doprovázený mladíkem. Dáváme se do řeči - staršímu je přes 70 roků. Jde rychle, nevypadá to, že bych mu mohl stačit celou cestu. Tak snad aspoň část noci. Už po pár kilometrech teče po silnici voda. Mírně. Jsme chytří, za svitu čelovek vodu obskakujeme. Jdu v nízkých botách - Asics Trabuco, trochu se obávám, že na hřebenech promoknou, přestože jsem je impegnoval. Teda, na hřebenech. Jak stoupáme, přestává být kde vodu obcházet. Mimo silnice čvachtanice, na silnici potok. Snad to nebude tak zlé... Scházíme ze silnice na lesní cestu. První voda nachází cestu do bot. A sakra. No, je tu kontrola, dostávám Tatranku. Třeba to bude dobrý. O kus dál je prý malý brod. Jdeme se na něj podívat... Malý bývá asi normálně. Teď v něm voda jen vaří. Využívám svých dlouhých nohou a hůlek a brod překračuji. Jako jediný. Ostaní si šlápli do vody, mají mokro membrána nemembrána. Chacha :-)
 První brod - ilustrační foto, nehledejte mne na něm, jsem ještě před brodem:) (všechna fota mimo posledního Martin Drozd)

Smích ... přejde. O pár metrů dál je druhý brod. Doháníme skupinu mladíků. Brodím po kolena ve vodě a utěšuji se myšlenkou, že podkolenky za chvíli vytáhnou z bot vodu...
 
Druhý brod
Postupujeme údolím potoka dál. Přes cestu spadlé stromy, samý balvan. Třetí brod vypadá divoce. Široký, voda skoro po pás. Jdu do toho, díky tréninku ze zimního plavání mne proud nestrhává. Jsem dobrej:-) Toto už není cesta, to je prolézání napadanými stromy. Opírám se o hůlku, padám na zem. Kus hůlky chybí. Vracím se pár metrů zpět a nacházím jeden z dílů hůlky trčet z bažiny. Vytahuji ho bez gumové podložky. Hodinky pípnou, že jdeme kilometr přes 34 minut. Tak takhle ten limit nestihneme.Jeden z mladíků to tu zná, nejhůř průchodné místo mírně obcházíme. Uf. Jsme na cestě. Sice po ní teče potok, ale co, aspoň se dá jít. Jsme na prý krásné hřebenovce, ale to si člověk za tmy tak nějak neužije. Stejně se dívám jen pod nohy. Jakmile chodec přede mnou končí po koleno v bahně, musím přece šlápnout jinam:-) Místy bahnem vedou dřevěné chodníky. Škoda, že se k nim musí jít několik metrů bahnem. Tak špinavý jsem léta nebyl:-) Pod nohou mi povolí kámen a mírně mi lupne v kotníku. Ale dá se jít dál. Jsme prý u pramene Moravy. Kdysi jsem tu byl a Morava opravdu způsobně vytékala z té kamenné nádobky. Dnes pramení všude. Vlevo, vpravo, nad pramenem. Je mlha, dva stupně, místy drobně mrholí. Typické letní počasí. A to jsme na Králickém Sněžníku (1424) teprve na 18,5km. Průměr pod 5km/hod. Snad se terén zlepší a půjde postupovat rychleji. Poprvé měním ponožky a usilovně mažu nohy. Stejně puchýře budou...

Scházíme do Polska, přestože tu prý spadlo víc srážek, cesta je o něco lepší. Zlepšuje mi to náladu:-) Na kontrole dole v Polsku jsme prý první chodecká skupina:-) Nevěřím. Pokračujem. Cesta se stáčí ke stoupání. Najednou jsou tu ... schody??? Je jich vidět jen pár, ale hned jsou mi podezřelé. Očekávám dlouhé schodové stoupání k nějakému klášteru nebo tak něco. A fakt. Schody jsou nekonečné a pro mé netrénované nohy to začíná být těžké. Poprvé se trochu zadýchávám. Pořád je tma, chci se udržet skupinky. Daří se. Odpadává starší chodec. Škoda. Nahoře kontrola, využívám ji k obvyklé změně ponožek:-) Klesáme. Rozednívá se. Vede tu krásná silnice, ale trasa je značená po souběžné polní cestě. Hnusné mokré travnaté polní cestě, zase bude mokro:-) Uprostřed polňačky tajná kontrola, no to se dalo čekat :-) Jdeme konečně po silnici, překvapuje mne, že držíme tempo nad 6km/hod. Začínám věřit, že stihneme limit.
Začátek schodů do nebe. S kvalitou si poláci moc nevyhráli. Také neplatí pravidlo dvě šířky+výška=délka průměrného kroku. Asi mají v Polsku jiné normy:)

Na internetu byla ke stažení mapa trasy, mám ji ve dvou navigacích - Garmin 310XT a etrex legend. Do legendu jsem si šikovností sobě vlastní nenahrál mapy, takže mám v obou jen stopu, trasa se i tak kontroluje velmi dobře. V Bystrzyci (40km) máme zajímavý problém - podle navigace bychom měli jít víc vlevo, na náměstí, zároveň však máme jít po značce, ta je naprosto jasná a náměstí míjí. Po projití celého městečka se raději na náměstí vracíme. Co kdyby byla na náměstí kontrola:) Díky tomuto zdržení nás dochází trojice pochodníků. Jsem příjemně překvapen, že někdo pochoduje i za námi:) Stoupáme do Orlických hor. Cesta je mnohem lepší. Další kontrola, další ponožky:) Na kontrolách je možnost občerstvení a má to překvapivě vysokou úroveň - Isostar v plechovkách, spousta dalšího pití včetně piva:), chleba se salámem - za dvě stovky startovného na nás pořadatelé rozhodně nevydělají.
Občas i v Polsku byly schůdné úseky:)
Ale i po takovéto cestě vede turistická značka. Kdy myslíte, že tu bylo naposledy sucho? :)

V 10:11 docházíme do hotýlku v Orlickém záhoří - kontroly na 58km, která je cílem nočního pochodu. Část pochodníků tu končí plánovaně, někteří vzdávají. Cítím puchýře zejména na levé noze, svaly i šlachy překvapivě bez jakýchkoli problémů. K výměně ponožek přidávám Brufen. V ceně startovného je dokonce i polévka, objednávám si taky nealko pivo a kafe. Je moc dobrý. Objednávám si druhé kafe:) A půjdeme dál. Zatím jsme ušli 58km/2150m, teď nás čeká "jen" 47km/800m. Hned cesta od hotýlku je pod vodou, asi aby mi sucho v botách nevydrželo dlouho. Puchýře už dost cítím, budu muset zpomalit. Chci se skupinkou dojít aspoň na hřeben. To jde kupodivu dobře, hodně mi pomáhají hole. Netušil jsem, že i v mém věku je budu považovat za tolik přínosné:) Trasa se stává lidštější. Se skupinkou vydržím až do 14 hodin do údolí Bělé. Tam se mi vybíjí zároveň obě navigace, beru to jako signál a zvolňuji. Potřebuji to jako sůl. Na obou chodidlech cítím velké puchýře, našlapuje se mi hůř a hůř. Zvažuji přelepení puchýřů, ale nejsem si jist, zda to situaci nezhorší. Docházím do Skuhrova a dávám do etrexu nové baterky, abych se zorientoval. Zapínám navigaci a vydávám se... úplně blbým směrem:) Člověk by řekl, že to s navigací nejde a jo. Ujdu asi půl kilometru do škaredého kopce než definitivně pochopím, že se k trase neblížím:) 
Začátek stoupání za K58

Po 16 hodině jsem na kontrole na 85km, kde dostávám další polívku. Skvělý servis:) Přelepuji puchýře a beru si silnější prášek proti bolesti. Beru si páté ponožky. Jaktože páté? Pro matematiky - dvoje podkolenky a dvoje ponožky byly v batůžku. Takže v těch pátých jsem přišel na start. A přestože jsou "obyčejné", jsou suché - hodí se:) Vyrážím dál. Nevím, zda to je přelepením či farmacií, ale najednou se mi jde docela příjemně. Puchýře cítím míň. Cesta se mění na výletní trasu pro děti. Tuto změnu velmi vítám.

 
Fádní asfaltka pajdavého potěší. Šel jsem ji s hůlkama :)
 Nekonečný úsek hlubokým lesem
Napřed kus fádní asfaltkou a poté si mířím nádherným hlubokým nekonečným lesem k cíli a je mi dobře. Za poslední tajnou kotrolou mne dochází chodec 70+, se kterým jsme šli až po schody. Zná průchod Týništěm, nechávám se vést.

 Velmi typický závěr sportovně laděných akcí - do cíle přicházím se společníkem starším 70let...(foto Vanda Kmiťová)
 
Ve 20:38 docházíme společně do cíle 105km dlouhé trasy. Tedy asi 22:30 od startu. Nejrychlejší byl v cíli za 15:11. Drobný rozdíl:) Nicméně někteří prý došli až v neděli. To se mi ani nechce věřit. Důležité však je, že pokud pominu bolavá chodidla, necítím se nijak extra unaven. Vede mne to k hříšné myšlence - dalo by se za 30 hodin ujít 100mil? Mám pocit, že by to v lehčím terénu šlo. Možná to jednou zkusím:) Chůzi i běhu zdar:)

sobota, července 09, 2011

Jihlavský triatlon 5.7.2011 aneb nečekaný duel

Letos to bohužel na dlouhé triatlony nevidím. Natrénováno není a koleno stále nedrží jak by mělo. Ale jsou i kratší triatlony:-) Jihlavský triatlon byl letos mistrovstvím ČR na olympijských distancích, ale na to jsem se pochopitelně nehlásil. Dorostenci a dorostenky měli plánován dopoledne svůj závod na sprint distancích. A zároveň s nimi místní organizátoři, mně tak dobře známí z Běžce Vysočiny, naplánovali závod pro ostatní zájemce, započítávaný do Poháru triatlonu Běžce Vysočiny. Jinými slovy mám šanci si zazávodit s mými obvyklými běžeckými soupeři a zároveň i s Kristýnou:-) Pravda, přestože moc netrénuju, přece jen jsem na tom v triatlonu asi o něco líp než šestnáctiletá Kristýna, která si od plavání odskočila k triatlonu teprve před třemi měsíci. Čekal jsem, že si na mne v plavání udělá náskok, který smažu před koncem kola. A pak jí snad o dost uteču:-)

Takže si tak jedeme v úterý do Jihlavy, je čtrnáct stupňů a drobně prší. Takový letošní triatlonový standard:-) Na místě chvílemi lije. Dáváme kola do depa a dozvídáme se novinku - ženy a dívky startují o 7 minut dřív. Drafting mezi pohlavími zakázán. No to zní dramaticky. 7 minut by mohl být rozdíl mezi mnou a Kristýnou. Doběhnu ji vůbec??? Přeháňka. Lije. Dávám si do depa víc oblečení. Před startem pršet přestává...

 
Start holek a tří statečných žen:-) Kiki s rozvahou v druhé řadě.

Kluci a muži BV:-) Já v neoprenové čepičce, najděte si mne:-))
Řada závodníků se jde rozplavat, mezi nimi i jedna žena bez neoprenu. Asi neví, že má voda 16 stupňů. Zřejmě aby si to uvědomila, pořadatelé o chvíli posouvají start. Žena bez prochládá:-) A už si ženské plavou. Dodrží pořadatelé přesně 7 minut? Asi jo. Startujeme i my. Dorostenci vyráží jako rakety, snažím se moc nebrat na vědomí rychlost, s jakou mi mizí v dáli a v klidu plavu. Plavat v 16 stupních po letech otužování je neuvěřitelná pohoda i pro mne, teplomilce. Abych si pohodu zvýšil, mám i neoprenovou čepičku:-) Obracím zpět, v rukách cítím, že jsem byl plavat naposledy tak před dvěma měsíci. Předplavávají mne dva plavci. Kašlu na ně, plavu rovnoměrně, honím přece dorostenku:-) Z vody vylézám po 15 minutách, to vypadá dobře. Na měřící koberec je to sice ještě kus cesty, ale dnes mi nejspíš dorostenka neuteče...


Depo nemám moc rychlé, beru si i návleky. Stejně ji dohoním:-) Vyrážím a po kilometru dojíždím soupeře. Ach jo, s tím ve dvojici nepojedu. Mizím vpřed. Na třetím kilometru mne dojíždí Zdeněk s doprovodem, děláme trojici. Čti vlaju za nimi. Předjíždíme poslední ženu. Na kolo se navlékla a snaží se rozmrznout:-) Inu, nemá se rozplavávat. V protisměru už se míhají první junioři. A dorostenci. První dorostenka - na kole krásně jedoucí Tereza. Další mírné stoupání. To nemám rád. To neumím. V prudkých kopcích mi neujíždí skoro nikdo, v mírných každý. Zdeněk s parťákem mne definitivně utrhávají. No, aspoň má Kristýna šanci:-) Už ji vidím a k obrátce se to nezdá být daleko. Mám chuť zvolnit, ať ji nedojedu moc brzo:-) Od obrátky se vracím sám, až kousek před cílem kola mne dojede Karel a já se můžu na chvíli schovat. Je lepší, nemá cenu se snažit střídat:-) Čekám, že před sebou každou chvíli uvidím Kristýnu. Vtom ji opravdu vidím! Jenže - sakra - ne na kole! Vona už běží!! Probůh to možná nepůjde doběhnout ;)

Druhé depo taky nic moc, mám poházené věci. No, už běžím. Už jsem na trati. Slyším komentátora, nějaký hloupý závodník si nevzal číslo. Aha, ten trouba jsem já. Co teď? Vrátit se do depa? Stojím a přemýšlím. Ne, běžím dál. Asi mne diskvalifikují, ale já body do Poháru BV nepotřebuji a aspoň doběhnu Kristýnu, s vrácením se pro číslo už by to nešlo. Nohy běží ztěžka, je vidět, že je to první triatlon v sezoně a přechody jsem netrénoval:-) První dorostenci se kolem mne míhají dost rychle. Vidím Kristýnu v protisměru. Vypadá nedostižně. Uvidíme v druhém kole. Před koncem prvního kola se nohy rozbíhají ke 4:40, to Kristýna určitě nedrží. Blížím se jí. V polovině druhého kola ji vidím zanedbatelných tři sta metrů před sebou. Mám ji. Doběhnu si k obrátce, vyběhnu na silnici a vidím neuvěřitelnou věc - dorostenka, která normálně konec běhu jen vykluše, maká jako o život. Běží téměř tak rychle jako já. Snažím se, snažím a přesto - už se neblížím. Dorostenka spurtuje jako šílená:-) Je z toho v cíli více než sto metrový rozdíl. Dobrá, prohrál jsem. Ale snad není všem dnům konec. Do roka a do dne se snad postavíme na start dalšího duelu. A tentokrát, milá Kristýno, to zkusíme na férovku - snaž se mít lepší čas než já. Źádných 7 minut fóra :-))

Statistika: 750/20/5 - 1:20:41. Umístění 20. z 31. dokončivších BV. S takovým časem už na tak krátké trati na dorostence nestačím, opticky nejhorší je plavání, mladí i rychle běhají. Na kole mám ješte šanci držet se slabších:-). Kdybych se přihlásil na olympijské distance, dokočil bych za cca 2:45. Mohl jsem tak v závodě MČR bojovat o předposlední místo :-))

Tabulka časů:



Plavání - Kristýna v neděli plavala desítku na Seči. V době startu 10 stupňů, voda 18, déšť, mlha. V plavání je asi i díky tomuto rozdíl překvapivě malý. Ale vezměme to z jiné stránky - Terka Skuhrová plavání dorostenek vyhrála a byla na Seči taky. Jestli si chce Kristýna na mne v příštím roce naplavat rozhodující náskok, musí prostě i v této "své" disciplíně přidat:-)) Pochopitelně kdyby byly neopreny zakázány, je rozdíl mnohem větší.

Kolo - Na to, že Kristýna jezdí na kole dva měsíce a to zřídka je její výsledek velmi dobrý. Asi budu muset začít víc jezdit, chtěl bych být i příští rok na kole lepší:-))

Běh - Ten opravdu není Kristýninou disciplínou. Jestli mne chce na krátkých bězích porážet, musí hodně běhat. Nechce se jí. Ale bez hooodně kilometrů to nepůjde:-) V běhu si věřím i na příští rok:-))

Depa - V této "čtvrté" disciplíně jsem si letos prohrál souboj:-) Kristýna má jen MTB boty, ale depa trénuje a je to znát. Asi koupím speciální triatlonové tretry. Oběma. A já prostě depa zrychlím:-)

úterý, června 21, 2011

Nečekaně testovacím jezdcem

Nejsem tak kovaný silničář jak to vypadá :-) MTB kolo jsem si chtěl koupit jen co tato podivnost spatřila světlo světa. A nikdy jsem to neudělal. Několik kol jsem vyzkoušel, ale prostě si na 26" kole připadám jako na vratkém bidýlku. Koupil jsem si kolo trekové, abych mohl jezdit na výlety s holkama. A od dob, co se objevila 29" kola mám pocit, že to by mohlo být ono. Jenže neznám nikoho, kdo by takové kolo měl a půjčil mi ho. Už nějakou dobu prostě chci 29" vyzkoušet. Tuto možnost mi slibovali u několika prodejců. "Zavoláme vám." Nikdo se nikdy neozval. Jdu si takhle v Brně po Campus Square a co to vidím? Nový cykloobchod. A v něm půjčovací 29. Jdu to zkusit.
"Samozřejmě, půjčujeme, rádi půjčujeme. Ale tady to kolo je moc malé. 17" rám. Objednáme vám větší, počkejte chvíli."
Aha, tak to bude jako obvykle :-) Čekám. Je mi jedno, kdy mi kolo půjčí. Klidně za dva měsíce.
"Tak bohužel, 21" půjčovací rám nikde není. Ale my něco vymyslíme a ozveme se."
Nečekal jsem, že se ozvou. A kupodivu jo. Našli možnost půjčení 23" rámu. To už je fakt na velké kluky, ale já jsem příznivec velkých rámů a jen tak něčeho se neleknu, takže po podpisu papírů a složení kauce mám kolo doma. Bohužel na dny, kdy prší, nicméně chvilka na projížďku se našla.

 Merida s nápaditým jménem twentynine :-) Vypadá hezky, že?
 Moje silnička je největší vyráběná - rám 62cm. Vedle ní vynikne velikost Meridy 23"
Zátiší s Meridami:-) Kolo vlevo není dětské, ale Kristýnina silnička - 54 cm rám.

Co ke kolu říci? Chování tohoto kola v terénu je přesně dle mého gusta. Stabilní, příjemné, projede kde co, nezklouzne, nejankovití. Konečně MTB kolo, na kterém bych rád jezdil. Do terénu. Na silnici se projeví velmi široká kola pochopitelně negativně. Velmi negativně. O dost hůř než 26" kola. Nicméně bych 29" kolo chtěl. Ale i zkušební jízda mi ukázala, že výběr komponent u MTB kola je důležitější než u silničky. Tady je pár poznáme:
- rám 23" je i na mých 193 cm výšky přece jen větší. Správná velikost pro mne je 21". Ale v jízdě mne to neomezovalo a spravil by to kratší přestavec
- mechanické kotoučovky Shimano jsou jednoznačně nejslabší komponenta na kole. Loni jsem koupil Terči kolo (také Meridu:)) za poloviční cenu než stojí twentynine a kotoučovky má hydraulické, mnohem lepší
- sedlo mi naprosto nesedlo
- vidlice ani nevím jaká tam je. 29" kola utlumí kde co, na vidlici tak míň záleží. Takže je asi dobrá:)
- řazení SRAM v kopci nebylo úplně ideální. Můj trek je téměr supermarketový a řadí podobně.

Tak uvidíme, jaký udělám z této zkoušky závěr:))

Dva dny po vrácení Twentynine jsem odletěl pracovně do Barcelony. A protože jsem tam měl chvíli volnou, chtěl jsem se projet. Půjčovny městských kol jsou v Barceloně na každém kroku, ale já si usmyslel, že chci půjčit silničku. Je to mnohem jednodušší úkol než to vypadá - pár použití google, tři maily a mám slíbeno, že na mne bude silnička čekat...

Orbea Road Aqua u zábradlí nad Barcelonou:). Půjčovaná kola jsou různých velikostí, vybral jsem si 60cm.

Probůh - ono to má třítalíř! U Barcelony jsou i takové kopce, kde se dá vyzkoušet. A je to fajn. Bohužel nemládnu, pokud si koupím další silničku, bude mít tuto "nesilničářskou" výbavu.

 Půjčil jsem si kolo i s navigací Garmin. Sice nemapová verze, ale s uloženými doporučenými trasami, jejichž popis jsem dostal vytištěný. To se ukázalo jako velmi dobrý nápad - bez navigace bych ty nejhezčí výjezdy nad Barcelonou určitě nenašel. I na projetí městem se hodí. I když nejlepší varianta je vzít kolo a dojet metrem na konečnou. To se v Barceloně smí a za kolo se neplatí.


Z půjčení kola jsem měl trochu obavy, ale přístup půjčovny mne nadchnul. Půjčování kol je pro ně vlastně doprovodný bussiness, hlavně pořádají organizované vyjížďky na kolech, v můj volný den (úterý) však žádná nebyla. Dostal jsem kolo ve vynikajícím technickém stavu, skvělý dojem  umocnil přístup Nory, která v excelentní angličtině ráda popíše nejlepší trasy k projížďce. Za 24 hodin půjčení jsem zaplatil 30€ a ujel jsem asi 140km. Potkal jsem spoustu skvělých silničářů, kteří mne většinou míjeli o dost vyšší rychlostí:) Já během celé cesty předjel jen tři a to je jich na těch správných silničkách požehnaně :)

A ke kolu jen pár poznámek:
- jet v neznámém terénu podle nemapového Garmina je překvapivě snadné, ale protože u nás doma to znám, nekoupím si ho :)
- 60 cm rám mi byl akorát. Možná moje další kolo bude o kousíček menší...
- třítalíř je výborný nápad. Komu se to nezdá, objeďte si třeba St. Poeltner Radmarathon, třeba pak změníte názor:))
- vůbec není pravda, že v Barceloně je v červnu na silniční cyklistiku vedro. Nádherné počasí, nádherné terény. Asi si někdy zajedu na tréninkový kemp, který bývá na jaře poblíž:-)


Zkrátka jakmile je koleno jen trochu v pořádku, mám podivné nápady. Ano, chci si už zase koupit nějaké kolo:-)) Kdyby se někomu hodil Duratec 62cm, začal bych u silničky :-))

středa, června 08, 2011

Schwechater Radmarathon 02.06.2011

Tato cyklistická akce mi stojí za zápisek. Ale než se k němu dostanu, dovolím si pár slov o tématu, na které se mne při nejrůznějších setkáních ptáte - jak je to s mým kolenem? ;-) Loňskou sezonu jsem v podstatě ukončil po Rothu. Doktor řekl jasně, že problémy jsou způsobeny artrozou a snížení tréninkové zátěže a pilulky stav zlepší. Jenže stav se na podzim zhoršoval. Dost. Nemohl jsem bolestí spát, v některých dnech ujít pár set metrů po hypermarketu bylo utrpení. Typ bolesti moc neodpovídal tomu, co jsem o artroze vyčetl, nicméně doktor řekl artroza, tak artroza. Na kontrole doktor trochu kroutil hlavou, když jsem popisoval bolesti a pozorně sledoval rentgenový snímek... ano, artroza tam samozřejmě je. Malá. I.dx. Odpovídající věku. Neměla by tak bolet. Pak to šlo rychle - začínalo pobolívat i druhé koleno. A pak pravý loket... Začal jsem hledat, čím jiným než artrozou by mohly bolesti teď už více kloubů být. Doktory už jsem vynechal a hledal jsem i šílené možnosti...  Jednu z nich jsem si "vybral" a  7.4. jsem se začal sám "léčit". Nečekaně úspěšně. Do týdne většina bolesti zmizela. Jako mávnutím kouzelného proutku. Tak rychlý výsledek jsem nečekal:-) Najednou se dá běhat, dokonce i jezdit na kole. Nicméně koleno zatěžuji velmi opatrně. Přece jen je asi poničené a navíc - trochu mne ničí moje přetrvávající "léčba". Zhubl jsem čtyři kila, což při mé postavě není zrovna pozitivní. Když se k tomu přičte půlroční tréninkový výpadek je jasné, že se musí opatrně.

Po Bratislavském půlmaratonu jsem navštívil pár dalších "půlek":

23.4. půlmaraton v Olomouci. Po třetím kole ze sedmi jsem ho vzdal. Nohy běžely, ale bylo mi divně. Možná důsledek mého "léčení"
30.4. Brněnský půlmaraton - týden po Olomouci jsem půlku doběhl bez problémů, jen čas je o pár minutek horší než v minulosti - 1:55. Ale přece jen na trati jsou kopce a hlavně - koleno v pohodě.
14.5. Mamut tour 120km cyklomaraton - do akce jsem měl na silničce najeto jen asi 100km, takže jsem tímto závodem zdvojnásobil roční objem kilometrů:-) Pocitově jízda nic moc, dojmy pokazil i defekt při sjezdu z Hadovny, kde jsem nabral dobrých 15 minut sekeru a pak dojížděl jak se dalo. Ale dokončil jsem za 5:13, koleno v pohodě.
28.5. Vienna City Triathlon (HIM) - Tento závod jsem zvolil místo Czechmana, protože je před ním sprint triatlon, který měl být Kristýniným prvním opravdovým triatlonem. Jenže právě tento sprint se mi stal osudným. Ve 12 stupních a trvalém dešti změnili sprint triatlon na duatlon. Kombinaci běh-kolo-běh zvládla Kristýna nečekaně závoďácky a hlavně díky skvělému kolu vyhrála nejen svoji kategorii, ale byla i rychlejší než holky z U23 (byť ve výsledcích je doteď chaos). Po sprintu nebylo reálné, aby na mne promoklá Kristýna na Donauinselu dalších šest hodin čekala, takže jsem si vyzvedl kolo, které už jsem měl v depu a jeli jsme domů. Mé první DNS :-)

No a o pár dnů později se vydávám na oblíbený Schwechater Radmarathon. Byl jsem tu už před dvěma lety. Příjemná trať, dobrá organizace, závod je ve všední den (v Rakousku mají státní svátek), co víc si přát? Zázemí v pivovaru skvělé, parkuji na obrovském parkovišti, chvilku rozjezdit a hurá si stoupnout na startovní čáru. Ano, volím jinou strategii. Chci vyrazit s čelem závodu a do vhodné skupinky se "propadnout". Teda v úplném čele nestojím, přede mnou asi 50 kol. Za mnou tedy 350:-)

 Na startu neobvykle vepředu, jsem k rozeznání i na předstartovní fotce :)

Start! Nohy nestíhají tempo okolních cyklistů, podle plánu se propadám. Proti mým plánům mi něco začíná šíleně řinčet v zadním kole. Co to je? Ach jo, uvolněné čidlo kadence. Jak jsem přidělával čip, asi jsem ho uvolnil. Na pátém kilometru je to neúnosné, zastavuji. Čidlo nekompromisně utrhávám a snažím se rychle pokračovat. Snad mi "moje" skupinka neujela. Vím přesně, jakou skupinku chci. Nějakou se ženskou. Ženské tu obvykle doprovází chlapi, přizpůsobují se ženskému tempu. S mojí kondicí bych si snad na ženskou mohl troufnout:-) Už se řítím ve skupině, dost fouká. Zatím spíš do zad. Bohužel, ve skupince ženská není. Po pár kilometrech poznávám, že tato skupinka jede příliš rychle. Měl bych střídat, špicí jen projíždím. Na 10.km průměr 37km/hod, to je na mé netrénování moc. S lítostí jsem ze skupinky utržen. No co se dá dělat. Zalehávám do hrazdy, tu jsem si letos nechal. Má ji tu skoro každý druhý:-) A jedu si v klidu, průměr asi spadne... když vtom - ano, skupinka. A ne obyčejná. Skupinka snů. Mých snů. Teda skupinka pro lenocha jako jsem já. Skupinku vede Velký Guru. Cyklista mého věku, který najede za rok asi tolik, co já za deset let. Vedle něj šlape mladý oddaný pomocník. Za Guruem schovaná žena mého věku. Evidentně ji táhnou k dobrému umístění minimálně v kategorii. Kolem ženy tři další dresy stejného oddílu Wienstrom. Jádro skupinky ukončuje Podguru. Poctivě sleduje svého Gurua a opakuje jeho gesta. Zařazuji se za Podgurua. A dávám najevo, že toto místo je teď moje a nikoho na něj nepustím. Ve skupince se netřídá. Není proč. Guru ani jeho pomocník na čele to nepotřebují. Kdyby chtěli, asi by dojeli závod někde hodně vepředu. Jen by to nebylo na vítězství. Ale oni dnes jedou jen tréninkově. Ve větru čtyřicítkou. Za mnou povlává ještě pár cyklistů, kteří se neumí ve skupince správně zařadit. Jejich chyba. Přilepen za zadkem Podgurua se intenzivně potím a snažím se neodpadnout moc brzo. Na 20.km kouknu na průměr. Vrátí se na 37? Houby. Je dost přes 38. A stále roste... Před námi skupinka. To je ta moje, chlapská skupinka, ve které jsem byl. Usilovně šlapou, střídají a my je nekompromisně dojedeme. Já jsem táák dobrej:-) Už jim dýcháme na záda. Ale teď - co to? Guru zvedá ruku! Proč??? Vzápětí udělá rukou gesto, kterým nekompromisně zastaví auto, které je před námi asi 400m. V protisměru. Něco houkne, mírně přidá a přejede do vyklizeného protisměru. Následujeme. ho. A neskutečnou rychlostí s pěkným bočním odstupem předjíždíme skupinku, které jsem nestačil. Opravdu neskutečnou rychlostí. Jen se po nás koukají, nikdo z té skupinky k nám nepřestoupí. Jsme moooc rychlí. Jsme moc seřazení. Není kam se zařadit. Neskutečná ukázka silniční cyklistiky. Něco podobného jsem kdysi zažil na Mamutu, kde si skupinku zorganizovala zkušená Šlapka. Ale dnes je to dokonalejší. I v tom, že naše skupinka je tvořena slabšími cyklisty než ta, kterou necháváme za sebou....

Kousek sám - je chladno. Předpověď asi 17 stupňů, má pršet. Nakonec ani kapka :)

 Vím, že odpadnu. Nemám najeto. Znám už trať, vím, kam chci dojet. Pod stoupání na 40.km. Možná bych v tom stoupání mohl ženě z naší skupinky stačit? Vytírám pot z očí a snažím se vydržet. Bohužel pár kilometrů před stoupáním je mírné pár set metrů dlouhé stoupání. Všichni okolo ho jedou na velkou placku. Na to dnes nemám potřebnou výkonovou rezervu. Odpadám. Má to svoji výhodu. Konečně zase dýchám trochu normálně:) A vtom - další žena. Vzhledem ke svému věku bych mohl říci holka. Číslo 158. Doprovázená přítelem 157. Nikdo s nimi nejede. Rozvážně se za ně zařazuji. Najednou je nás zase víc. A je tu kopec. Konečně přestávám mít pocit, že jsou všichni lepší než já. Kdybych chtěl, ujel bych jim. Nechci. Znám trať, pod kopcem se budou hodit:) Skupinka se ve stoupání rozpadá, ujíždím i slečně s hrazdou. Je tu sjezd, v něm traktor, brzdím a už jsme zase tři:) Slečna jede za přítelem, vzhledem k tomu, že teď fučí dost silně z boku to není dobrý nápad - snažím se jí to vysvětlit, ale marně. Takže po boku jejího přítele jedu já. Asi je to i můj přítel:) Deset kilometrů roviny u Neuseedler See zvládáme ve trojce, je tu zase stoupání. Větší než to první. Opět slečně ujíždím. Stoupám, nadávám si jak nemůžu a přitom udiveně koukám - dojíždím jednoho rovinatého hmotného cyklistu za druhým. Přestože mi není dobře:) - s rychlostí první půlky jsem to trochu přehnal a žaludek trochu protestuje.

Já a stoupání. V kopci chladno není:)

Vyjíždím na vrchol, kde je občerstvovačka obsypaná hrozny cyklistů. Fakt nemám chuť pokoušet žaludek, beru si jen pití a jedu dál. Sjíždím zpět na stranu ke Schwechatu, minule jsem tu svištěl přes 60, dnes jen 40. Fouká opravdu silně. Ve větru jezdit neumím, ale Nitra proškolila mou psychiku, už mi to nevadí. Pojedu pomaleji, no. Dole pod kopcem jsem rád, když jedu 25km/hod zalehlý v hrazdě. Fouká bohužel přímo proti. Ale já vím, že je za mnou spousta cyklistů, rozhoduji se brát zbytek trati jako intervaly - prostě se na chvíli zařadím do skupinky, pojedu s ní 10km, protočím nohy a znovu. Cyklistů je za mnou opravdu tolik, že se mi daří tuto taktiku naplňovat. První skupinka, první oddych, druhá... Pár cyklistů, kteří se snažili se zatnutými zuby udržet se skupinek pak s chutí předjíždím v pomalé solo jízdě, kdy vlastně odpočívám:) Vítr už je fakt protivný, ale trasa je krátká. Na kruhových objezdech před Schwechatem oceňuji práci policistů, kteří řídí dopravu opravdu s přehledem. Ne jak hňup z Městské policie v Bystřici, který na mne při Mamutu pustil kamion. Naštěstí jsem na dálku odhlalil, že jde o hňupa a včas brzdil. V Rakousku asi takové borce k policii neberou. Asi abych o skvělé organizaci opravdu napsal do blogu, tak mne dojíždí motorka a skupinka - s mojí přítelkyní i přítelem:). Motorka nás doprovází celým Schwechatem až k cíli. Jako bychom měli spurtovat o vítězství:) Jenže já se jen vezu, spurtovat nemám právo. Takže projíždím cílem za dvěma krásnýma cyklistkama, v cíli si dávám jídlo, kafe, sprchuji se (!!!) a mám po dlouhé době z kola příjemný pocit. Nejen, že mne nebolí koleno, ale pěkně jsem se projel. Na dobrém pocitu nic nemění ani to, že vítr srazil můj průměr až k 28km/hod. Je to jedno. Fakt bych měl rakouské cykloakce navštěvovat častěji:)


- Skupina s Guruem dojela do cíle víc než půl hodiny přede mnou, což však ženě z Wienstorm na vítězství v kategorii nestačílo, skončila druhá.
- Pravidelný účastník Jiří Mikulášek ze Znojma tentokrát nevyhrál, skončil čtvrtý. Léta nezastavíš...
- Kategorii žen vyhrála Slovenka Pavlendová. Její průměr 38,1! V tom protivětru skvělý...
- Mamut i Schwechat mají téměř shodnou délku, ale rakouský čas je o víc jak hodinu lepší. Asi lepší forma:)))

Jedna fotka, která s tématem nesouvisí, ale fotku s kajakem na blogu ještě nemám:) Aneb Annín 4.6. a Kristýnina druhá životní patnáctka

neděle, května 15, 2011

Nikdy neříkej nikdy

Říkaly naše babičky. Jenže vysvětlete to tehdy desetileté Kristýnce, která právě začínala vážněji plavat. "Nikdy nebudu ve sportu dobrá", říkala, když viděla, že se řada holek zlepšuje v plavání rychleji než ona. Marná byla moje slova, že není nejdůležitější vyhrát. Že může překonávat sama sebe a mít dobrý pocit z toho, jak se zlepšuje. "Ne, nikdy nebudu dobrá. Být ve sportu dobrá znamená vyhrávat. Nemám šanci vyhrávat. Nikdy nebudu mistryní republiky", takto argumentovala desetiletá holka. Na taková slova je každá protiargumentace těžká. Mistryní může být vždy jen jedna. A to je už matemeticky dost malá šance. Nicméně přesto Kristýnka plavala dál...

"Jsi mistryní republiky", připomněl jsem pár let starou diskuzi v té chvíli čtrnáctileté Kristýně, která právě vyhrála mistrovství republiky v zimním plavání. "Cože? To ne, to určitě neplatí, vždyť tu není žádná konkurence...", zněl poměrně chabý odpor dorostenky, překvapené tím, že si dovoluji připomenout starší diskuzi. Fak je, že  na zimním plavání asi nikdy nebudou startovat desítky teenagerů. Vlézt za mrazu do vody prostě není jen tak. Ale titul platí. "Jak neplatí, podívej, máš diplom s podpisem předsedy Českého svazu plaveckých sportů, jsi mistryně, jsi dobrá", řekl jsem s pocitem, že mám v diskuzi navrch. A doufal jsem, že NIKDY bude navždy zrušeno. Ale Kristýna se nevzdávala: "Jsem sice možná mistryně, ale nikdy se nemůžu dostat na velké závody, kam je potřeba se nominovat. Nikdy totiž nebudu opravdu dobrá. Nikdy nebudu startovat třeba na Olympiádě dětí a mládeže (LODM)." No, to je fakt těžký. Tam není dálkové plavání na otevřené vodě, ani plavání zimní. A v bazénu je šance opravdu malá. Kristýna sice kromě toho, že umí doplavat i 20km trať umí ještě slušně nejkratší, padesátimetrový sprint, ale přece jen dost holek ho umí ještě rychleji, takže šance na nominaci prakticky není...

"Nominovány na Olympiádu dětí a mládeže jsou první dvě v celkovém pořadí", slyšela dnes na stříbrném stupínku stojící šestnáctiletá Kristýna. S chutí jsem jí připomněl naši několik let se vinoucí diskuzi. Vyhrál jsem:-) Inu, my starší totiž víme, že určení času jsou relativní. Věčné časy trvají asi dvacet let a NIKDY nikdy není. Jo a jaká disciplína se dnes plavala? Vlastně žádná. Na LODM se v 16 letech v plavání už dostat nedá. To je jen pro holky nejvýše čtvnáctileté. Ale je tu ještě další sport. Triatlon. Ten má věkové kategorie jinak. Přeji novopečené triatlonistce, ať ji tento krásný sport baví aspoň tak, jako mne. Klidně i bez medailí;-)

P.S. V rámci sesterské vyváženosti bych měl asi uvést, že na LODM bude zřejmě startovat i mladší Terča, členka volejbalového KCM. Ta však nikdy neříkala, že tam nikdy nebude, proto o ní text mlčí;-)


P.S.2 Při startu žáků a dorostenců na dnešním Blažovickém triatlonu jsem viděl něco fakt absurdního. Mezi závodníky, čekajícími na start jen v plavkách, drkotajícími zubama ve 12 stupňovém vzduchu a s hrůzou koukající na asi 16 stupňovou vodu byla jen jedna závodnice v neoprenu. A byla to právě Kristýna, trojnásobná mistryně republiky v zimním plavání, jediná závodnice, které byla teplota vody i vzduchu fakt fuk. Ale prostě chtěla nový neopren vyzkoušet:-)

úterý, března 29, 2011

Jak jsem vzal koleno na výlet do Bratislavy



Že je moje pravé koleno nějaké divné vím už dávno. Už v době, kdy jsem nedělal vůbec nic, mělo koleno podivné stavy například po delším řízení auta. Asi unavené vazy, říkal jsem si. Když jsem se v roce 2004 znovu začal trochu hýbat, tyto stavy začal být řidší. Vida - pohyb uzdravuje:-) Dočasně. Na podzim 2007 se objevila velká bolest v koleni. Hlavně při chůzi ze schodů, běžet z kopce se s tím prakticky nedalo. Navštívil jsem ortopeda a jeho diagnóza byla rychlá - počínající artroza. Cože? Už ve 40 letech? Prý jo. Ale stačí brát chondroprotektiva a tato první bolest zmizí. A skutečně. Po dvou týdnech bylo po problémech. Od té doby jsem brával kloubní výživu skoro pravidelně a vše bylo bez problémů. Do loňského jara, tedy 2010. Problémy začaly takovým zvláštním pocitem, že mi pravá noha jakoby trochu nepatří a nemohu se na ni spolehnout. To přece není artroza, tu znám, ta pořádně bolí a na jiném místě! Na kole začalo koleno významně pobolívat. Po Rothu jsem se chystal ještě na nějakého dalšího ironmana - Barcelona či Podersdorf? Uvidíme. Nejdřív v srpnu půlku na Doksymanovi. Jenže týden před Doksymanem jsem se musel zbaběle vrátit z původně plánovaného dlouhého kola už po 30km. Bolest se nedala přehlédnout. A šup k ortopedovi. Co to bude tentokrát? Coby, artroza. Posunula se na čéšku, tak bolí jinak a vadí hlavně na kole. Divné, že? Normálně je kolo při artroze kolena doporučená rehabilitace. Kloub by se měl hýbat, bez pohybu se stav zhoršuje vlastně rychleji. Co s tím? Z Doksymana jsem se odhlásil a řekl si, že budu aspoň běhat, když tento typ pohybu kolenu nevadí. V srpnu na Malém svrateckém maratonu mi koleno dalo jasně najevo, že i delší běh vadí. Co teď? Dám si pár měsíců pauzu a ono se to vyřeší... Bral jsem doporučené přípravky a pohyb jsem velmi omezil. Běh 50km/měsíc, bez kola i bez plavání, i tam je kupodivu čéška nějak zapojená. Do konce roku se stav kolena zlepšil, ale ne dost výrazně. Pan doktor s vážnou tváří prostudoval nové rentgenové snímky... "Sport v té vaší podobě vám zatím zakazovat nebudu, ale úplně dobré už to nebude..." No dobře. Zkusil jsem opatrně sednout na rotoped, ukázalo se, že ten kolenu tak moc nevadí. Je na něm jiný posed než na silničním kole. Ale pochopitelně žádné velké objemy se ani tak jezdit nedají. Zvednul jsem běžecký objem ke 100km/měsíc. Ach kde jsou ty časy kdy jsem běhal třikrát tolik:-) Kupodivu i s tímto minimem jsem relativně slušně zaběhl Prusinovice, výkon na desítce v Modřicích se pak odvažuji označit za skvělý - 43:41 je po přepočtu na čistých 10km čas 45 minut. Co dál? Obvyklou jarní zastávkou je Bratislava. Na maraton to letos není ani náhodou, dám si půlku. S chutí do toho.



V Bratislavě jako obvykle relativně příjemné běžecké počasí, závod roste, tak se zázemí přesunulo k velkému obchodnímu centru, což znamená i změny trasy. Přijíždíme velmi brzy, podzemní parkoviště je prakticky prázdné. Otepluje se, převlékám se a zkoumám, kam schovat prášky proti bolesti. Kdyby náhodou. Zhruba 5000 účastníků znamená víc než 3000 lidí na startu. To už je dost. Stoupám si asi do půlky davu. Jak dlouho půjdu na startovní čáru? Jé, voni asi odstartovali:-) A já si nezmáčkl hodinky:-) Tak jen vím, že na start je to víc než 40 vteřin (podle výsledů 56). To jde. Bohužel první zatáčka je moc brzy, po startu se nedá plynule běžet. Předbíhám spoustu ambiciozních běžců s nadváhou, holt jsem si měl stoupnout víc dopředu. Já nevěděl, že to poběží i bez tréninku:-) Ale jasně, žádný velký běh to není. Rychlost se ustaluje spíše na maratonském tempu než na půlmaratonském. No co se dá dělat. Na třetím kilometru mne předbíhají vodiči na 3:15. Ach kde jsou ty časy, kdy jsem se jich v Paříži držel i na metě půlmaratonu:-) Nicméně mi tím dávají do závodu cíl - udržet za sebou vodiče na 3:30. Podle toho, jak lehce mi vodiči na 3:15 utíkají to nebude lehké. Ale malý je ten, kdo si dává malé cíle:-) Koukám po hezkých štafetářkách, dýchám, piju, jsem prostě v oblíbené Bratislavě:-) 10km za 47:40. Cože? Už půlka? A tak pomalu? Vždyť mne doběhnou vodiči! Do prčic - já zapomněl sledovat koleno! Bolí? Nevím. Cítím kde co. U pravého kolena hlavně vazy. To se mi dřív stávalo tak na 35.km:-) Snažím se zrychlit, ale je zjevné, že naopak zpomaluji. Běžecký základ chybí. Nezpomaluji však tolik, jako běžci okolo. Rekreačním běžcům dochází síly, předbíhám. To je fajn:-) Trasa vynechává neoblíbenou čističku odpadních vod - Super! Vracíme se do města, bohužel konec s kostkama je oproti minulým ročníkům na konci okruhu místo na začátku. Na 19.km vůbec nemůžu. Jako bych běžel maraton. Mám rozvázanou botu. To se mi léta nestalo:-) Co teď? Zavazuju ji. Vodiči furt za mnou, uf:-) Na kostkách cítím každý došlap. Běžet druhé kolo, mám tu jasné křeče do chodidel. Snažím se držet mladíků, kteří s vidinou blížícího se cíle zrychlují. Nemám však šanci držet se ani starší finišující ženy. Už odbočuju do cíle a vodiči nikde, cíl splněn! Přes cílový koberec se plížím v čistém čase 1:43:20. Beru. Po Modřicích jsem tajně v pokoření 1:45 věřil:-) Ano, dřív jsem běhal o fous rychleji, ale člověk si holt musí posouvat hranice podle aktuálních možností:-)

Dva dny po závodě můžu konstatovat, že koleno se nijak výrazně nezhoršilo. Co dál? Měl jsem jakési plány na ultra. Na to musím bohužel nyní zapomenout. A nejspíš tyto plány budou muset počkat na nějaký příští život. Budu volit přízemnější cíle. Další významnější zastávkou bude halfironman ve Vídni. Proč ne radši Mělice? Důvod to má. Třeba o něm napíšu. Ano, doufám, že tu ještě něco napíšu :-)