pondělí, června 28, 2010

Moraviaman 26.6.2010



Plánování této sezony mám poněkud narušené. Dlouho to vypadalo, že se do předem zaplaceného Rothu nedostanu. Jakž takž se to vyřešilo. V červnu jsem zvažoval účast na K100 dne 18.6. Avšak noční pochod dne 4.6. ukázal, že stovku asi ujdu, nicméně to nejde s Rothem dohromady. No co s načatým červnem? Před časem jsem plánoval jako přípravu na Roth účast v Moraviamanu ve štafetě. Chtěl jsem odjet cyklistickou část a měl jsem "domluveného" běžce. Jenže běžec dal přednost půlmaratonu v Olomouci. Co teď? Žádná chůze, žádný Moraviaman? Na úplně poslední chvíli jsem zjistil, že se Radek Kopčan necítí na sólo závod. Přemluvit ho do štafety dalo překvapivě málo práce - ihned souhlasil:-) Přihlašuji tedy už po uzavírce termínů přihlášek štafetu s názvem Relay001 a dělíme si role - o kolo a běh se podělíme s Radkem napůl. Do vody nepolezeme. Brrr, plavání. No od čeho máme Kristýnku, že? Té zrušili závod v dálkovém plavání, může klidně do Otrokovic:-) Stanovujeme si také předběžné cíle. Pobavit se a trochu si zablbnout v rychlostech, které bychom na sólo závodě nebyli schopni. Něco natrénovat. Pokud možno to dát pod 11 hodin. A cíl úplně poslední? Předběhnout Aldamana:-) To pochopitelně nebereme nijak vážně. Ale oba Aldamanův blog čteme a lišíme se v názoru, jak Aleš dopadne. Radek se přiklání k názoru, že se Alešem odtrénovaný velký objem hodin ve slušné rychlosti projeví a dá to k 11 hodinám. Protože štafety startují o hodinu později, při takovém výkonu bychom neměli šanci ho doběhnout, na to výkonnost prostě nemáme. Já si však myslím, že v Alešově tréninku chybí "crash" jednotky - odběhnutý maraton, 200km kolo, prostě něco opravdu dlouhého a domnívám se, že po dobrém plavání a slušném kolu k 6 hodinám se bude na běhu hodně trápit a skončí ke 12 hodinám. Prostě že i on se svým objemově slušným tréninkem bude muset zaplatit nováčkovskou daň. To pak šanci máme. Uvidíme:-))

Zkušený ironman na prezentaci štafet. Triko Roth 2008, bundička Moraviaman 2007:-D

Radek to vidí optimisticky. Netuší, co předvedu na kole:-)

Na prezenci v Otrokovicích zažíváme milé překvapení - díky pozdnímu přihlášení nemáme nárok na trička, jenže organizátoři jich prozíravě objednali víc a my trička dostáváme. Nádherná, s velkým nápisem Moraviaman - 226km distance triatlon. Hned mne napadá spousta příležitostí, kam si tričko vezmu:-)) Vyslechneme si rozpravu a mizíme přespat ke tchýni. Přestože je ráno start v osm, přijíždíme o půl sedmé, abychom dobře zaparkovali. Vychází to tak tak:-) Potvrzujeme si střídání - první kolo pojede Radek, abych mohl být s Kristýnkou po doplavání. Nevýhoda této varianty je, že na mne zbude poslední úsek. Dopředu upozorňuji, že spurtovat nebudu ani náhodou, i kdyby šlo o jakýkoli čas či doběhnutí kohokoli. Prý dobrá:-) Sledujeme start jednotlivců, je jich letos požehnaně - 150. Štafet má být 28. Na Moraviamanu se dá střídat po každém okruhu, štafeta může mít až 13 (3+6+4) nadšených sportovců. Některé štafety jsou hodně početné, my jen tři, snad nebudeme poslední:-) Blíží se start, Kristýnka se souká do plavek. Říkám Radkovi, že by měla být v cíli tak za 1:05-1:10, realistický čas.

Kiki si stěžovala na barvu čepičky. Ale já myslím, že dobrý, ne?

První sólo plavci se řítí do cíle, blíží se start štafet. Kiki jako jedna z mála bez neoprenu. Ale voda je teplá a i kdyby nebyla, moji zimní plavkyni nemůže nějaká teplota rozházet. Bum a i štafety startují. Od prvních temp udiveně koukám... je s Kristýnkou něco? Plave pomalu. Jako kdyby to nebyla trojka, ale spíš dvacítka. Při 15km před dvěma týdny plavala prvních 3,8km o dost svižnějším tempem. Hodně ospalé. V cíli prvního kola ji čekám za 20 minut. A ona pořád nikde... nakonec přes 25 minut. Při výběhu je zřejmé, že jí nic není, jen jí to dnes absolutně nesedí. Vím, že v dalším kole zase zpomalí. Pořád uvažuju, jestli jí něco není. A jestli si nemám jít navlíknout neopren a odplavat poslední kolo. No, Kiki není malá holka, pořád na to nějak zapomínám. Štěrkoviště je snad nejbezpečnější plaveckou tratí, kterou jsem kdy absolvoval - je to pořád kolem břehu. Nechám ji v tom vykoupat:-)) Ona každá zkušenost je dobrá. Posílám Radkovi sms, že Kiki poplave déle než jsme čekali. Můj soukromý rozpis pod 11 hod se tím hroutí. Druhé kolo 28 minut, sleduji třetí. Kristýnka zase neplave rovně. Ale musím si přiznat, že sám bych to ani touto rychlostí nezvládl. V cíli je za těžko uvěřitelných 1:22. Běh do depa však zvládá dobře:-) Dává čip Radkovi a má svou ironwomanskou premiéru za sebou:-) A má docela slušný prostor ke zlepšování do příště:-)
Tento maďar mi připomněl mého Moraviamana 2006. Po dvou kolech zmzlý a vyčerpaný sedl na břeh a snažil se zahřát. Rozeseděl se však moc dlouho. Plný odhodlání se rozběhl do vody a dostal ihned křeč. Sice se plavat snažil, ale nedokončil. Já měl před čtyřmi lety víc štěstí. Asi hlavně díky o dva stupně teplejší vodě a kratšímu sezení.

První dva volili zadní disková kola. Nechtěl bych je na této trati neustále roztáčet!
Radek do toho šlape od prvních metrů a umazává ztrátu na mé propočty.
Snad jsem taky připraven:-)
Petr Vabroušek jezdí tak rychle, až ujíždí ze záběru a rozmazává pozadí:-)

Radek vyráží na trať, jdu s Kristýnkou k autu a sám si chystám kolo a věci. Snad to stihnu:-) Beru si cyklodres ze St. Pölltenu, k mým cyklogatím moc neladí, ale je v teple příjemný. A dnes bude dost teplo. Radek prosvištěl první kolo jako vítr, předání čipu a čísla je chvilka, konečně jsem na trati. Divné, je až po desáté, to se už od sedmi závodí:-) Jet štafetu je oproti opravdovým ironmanům něco zcela jiného. Najednou nepatřím na trati k těm úplně nejpomalejším, dokonce předjíždím. Pochopitelně ti nejlepší předjíždí mě, i tak mám radost, že ve stoupání třeba Tomáši Bednářovi skoro stačím. Docela si to užívám, předjíždím dvě štafety, příjemně rozehřátý končím první kolo za 57 minut. Užívám si i pauzu. První minutu, dvě... a nejradši bych znovu vyrazil. Ale já musím čekat. Protahuji si záda, lehám si na zem... a z nevyspalosti posledních dnů na chviličku i usínám. Na výměnu po Radkově okruhu však přicházím včas:-) Radek zajel své druhé kolo rychleji než první. Chci to taky zkusit. Ale ouha - nohy ztuhlé, vůbec to nejede, neskutečně mi vadí vítr, to je asi tím, jak jsem na chvilku usnul. Najednou padám rychlostně mezi sólo závodníky. Aspoň sleduji vývoj závodu, ale upřímně řečeno, dnes nic zajímavého. Petr Vabroušek do toho od prvních metrů kola šlape, brzy se dostává do vedení. Tomáš Bednář nemá svůj nejlepší den, Rudolf Cogan dnes bude evidentně druhý. A kdo bude třetí se asi uvidí až na běhu. Prostě tak trochu nuda:-) Moje druhé kolo za 1:01 je fakt ostuda, to už jsem tu zajel lepší:-) Snažím se neopakovat chybu z první odpočívky, něco sním, nespím:-) a už zase abych jel. Naštěstí je třetí kolo lepší než druhé. Tedy žádná velká sláva, ale dostávám čas pod hodinu a vo tom to dnes je. I když výkonnostní cíle ztracené, nemusím se loudat, že.
Petra v cíli posypali třpytkami. Moc se jim dolů nechtělo:-)

V příjemném odpoledním parnu se oblékám do běžeckého. Konečně není zima. Neměl jsem si dát radši závod jednotlivců? Kdo ví, kdy zase bude tak hezky. Čekám u depa, někteří závodníci se teprve vrací z kola. Pěkně se to startovní pole natahuje! Je zajímavé, že ironman tak málo láká mladé kluky. Třeba pro hokejisty by to mohla být dobrá letní kondiční příprava:-) Jasně, pro ty vrcholové ne. Ale mladí prostě spíš nechodí. Mezi nováčky jsou spíš starší "kluci". Letos je k vidění i borec s horským kolem. Několik kol má řazení na rámu. Staré kolo s blatníky je taky dobré:-) Je tu i víc žen než dřív, na start se jich postavilo devět, všechny dokončují. Je tu víc závodníků ze zahraničí - maďaři, slovinec, chorvati, kteří najednou zmatkují v depu, neví kudy běžet a protože si štěbetají chorvatsky, není jim moc rozumět:-) Prostě Moraviaman počtem účastníků roste.

Radek se vrací ze svého prvního běžeckého kola mokrý jako kdyby proběhl Štěrkáčem. No to bude zábava:-) Běžím, není to žádný zázrak, těžko se mi volí správné tempo. Většina běžců je o dost pomalejších. No mají to prostě delší než já. Už teď řada závodníků místy chodí. Opravdu JE teplo. Mám rád teplíčko. Mám v něm šanci stačit i těm, kteří mi normálně utíkají. Dnes mi neutíká fakt skoro nikdo:-) Aspoň ne z jednotlivců. Oni ti nejlepší totiž už odpočívají v cíli:-) Trochu se až stydím za to, že můžu relativně slušně běžet. A zároveň se mi líbí, že většině běžců utíkám. Tomu teda říkám smíšený pocit:-) Asi abych byl za své pocity potrestán, odchází mi Garmin. Blikají na něm všechna čísílka, pípá ze všech sil, na nic nereaguje. Inu, taky už není nejmladší. Kolo za 56 minut, v tom vedru slušný. Jestli dá Radek další kolo pod hodinu, budu mít problém. Budu mít šanci dostat celkový čas pod 11 hodin. Ach jo, to ale bude bolet! Nenápadně zkoumám, kde je Aldaman. Probíhá cílem. Radek přibíhá 12 minut po něm. Pod hodinu to dal. Musím to zkusit. I když Aldamana nedoběhnu... Při výběhu ven potkávám Jirku Večerku. Je to zkušený ironman, viděl jsem ho vybíhat do posledního kola, když už jsem byl u auta. Tak to jsou moje propočty zcela chybné. Najednou chápu, že 12 minut na Aleše zcela určitě stáhnu. Je jen otázkou kde. Stíhám to ještě před obrátkou. Rád bych ho víc povzbudil a běžel kus s ním, jenže... ano, je tu těch 11 hodin. Chci aspoň jednou v životě dokončit ironmana pod 11. I když ve štafetě:-) Běžím seč můžu, dýchám jako lokomotiva, omlouvám se všem jednotlivcům, kteří se po mně otáčí, že já nic, já jsem jen štafeta a ujišťuji je, že běží úplně perfektně. Díky výpadku Garmina jsem bez informací, nevím, kolik mi ještě zbývá metrů a ani kolik času. Mám sice hodinky, ale na nich jen běžný čas, stopky jsem nezmáčkl. Štafety startovaly asi minutu po "mém" čase. Nezbývá než dát poslední dva kilometry úplně naplno, abych byl v cíli před devatenáctou hodinou. Kristýnce utíkám ze záběru, mé šílenství aspoň nebude vyfoceno. Říkal jsem, že nebudu spurtovat. No já už toho v životě nakecal. Spurtuju jak o život a málem se v cílové bráně rozplácnu. Ale i podle mých hodinek je to pod 11 hodin, oficiálně by to mělo být ještě lepší. Taky jo. 10:58:23. Na tento diplom si počkám. Jo, i štafetám ho dávají:-)

Běžím. Vo tom to je.

Co dodat k závodu? Moraviaman je největší český ironman a ještě jím nějakou dobu bude. Hezká trička, medaile, diplomy. Ano, to má řada závodníků ráda - třeba já:-) Diplom v roce 2007 jsem nevyloudil, letos už bez problémů:-) Téměř záruka dobrého počasí. Rozumná trať. Zlepšující se sortiment na občerstvovačkách je taky na pochvalu. Je fajn, že se podařilo uzavřít aspoň trať po Kvasice, bohužel však bez účasti policie někteří řidiči značky ignorovali. Pomocníci se aspoň z mého pohledu stále zlepšují, dvojice kluků u obrátky v Tlumačově však při dvou mých průjezdech seděla ve stínu a kašlala na zastavování aut. To jste tam k ničemu, kluci! Většina aut sice zastaví sama od sebe, ale jakmile jedno nezastaví, může být průser. Závodníci mají totiž občas před očima mlhu... No aby to bylo vyvážené, musím naopak pochválit pomocnici, která na obrátce u Kotojed naopak před mnou statečně zastavila Tatru 815. Tu ženu jsem obdivoval. Když jsem viděl, jak je tatrovka rozjetá, byl jsem připraven počkat:-) Prostě organizace spíše na pochvalu, buďme rádi, že takový závod na Moravě máme. Potěšitelné je, že rozpětí závodníků je velmi široké, svého soupeře tu najde každý.

My jsme z obliga. Jsme třináctí. Co na toto heslo říká Ruda Cogan fakt nevím:-)

Co říci k "výkonu"? Jet štafetu je pro někoho horší než sólo půlku. Třeba pro mne. Odpočinek po první cyklistice jsem naprosto přehnal a už jsem to kolo moc nerozjel. Kdybych jel 90km vcelku, čas by byl nejspíš lepší. Naštěstí čas štafety je daný silou týmu a Radek zajel kolo perfektně. O deset minut rychleji než já. Já jsem pak měl víc sil na běh, kde jsem byl o tři minutky rychlejším běžcem, pochopitelně hlavně díky snaze finišovat pod 11. No a to nám vyšlo, takže dobrý a basta. Jsme třináctí z 28 štafet. I umístění slušné. Na profi štafety triatlonových oddílů jsme neměli, naopak rodinné štafety těžko mohly konkurovat nám. Startovní pole je fakt široké, i u štafet. Nadávat si třeba budu, až někdy nedokončím. Možná. Spíš teda ne. Ona je někdy odvaha už postavit se na start. S tím mým tréninkem. Trochu mne taky zlobí koleno. Mám kvůli tomu rezignovat na turistiku? Proč? Během závodu se koleno chovalo vzorně, takže do Rothu asi můžu odjet. Přestože jsem po závodě u auta nerozvážně udělal dřep. A málem se bolestí pos..... No co už. S chutí do dalších zážitků:-)

Úspěšná suchozemská část štafety.
Pro statistiky:
Kiki plavání 1:22:00 (25:47, 28:01, 28:11)
VL001 3xkolo 2:58:09 (57:08, 1:01:18, 59:43)
2xběh 1:51:45 (55:58, 55:47)
RK 3xkolo 2:48:02 (55:29, 55:02, 57:31)
2xběh 1:54:42 (54:52, 59:50)
plus nějaké přeběhy dává celkem 10:58:23 a pro hnidopichy přidám vosum desetinek:-)

pátek, června 11, 2010

Vokruch 4.6.2010

Občas se jen tak projdu. 40-60km, prostě taková delší procházka. Ne moc často, párkrát do roka. Údolím Oslavy, Vysočina, nijak daleko od Brna. Sám, v klidu, svým tempem. Není asi divu, že mne lákají procházky delší. Asi tak sto kilometrové. Takovou procházku je těžké odejít za světla, a proto jsem se rozhodl natrénovat si noční chození. A přihlásil jsem se na akci organizovanou - Vokruch kolem Brna. Tréninkově. Plán je dojít někam k polovině trasy a brzy ráno se vrátit domů. Mé milé děti mi nedovolily akci absolvovat celou. Výjimečně jsou o víkendu obě doma a tak chtějí v sobotu vyrazit na nákupy do Rakouska. Inu, ženské..


V pátek večer jsem v Mariánském údolí zbytečně brzy. Organizátoři teprve vytahují věci z aut. Prezence asi není tak náročná jako na běžeckých závodech. A opravdu není. Za lidových 50Kč dostávám dobře připravené materiály a čekám na "start". Pokukuji po spolupochodujících, jsou velmi různorodí. Trampové se širáky. Horolezci v Garmontech. Není to na procházku kolem Brna zbytečně těžká obuv? K vidění jsou i obyčejní výletníci. I takoví, u nichž je v podstatě jasné, že trasu nemohou zvládnout. Ujít stovku není zase tak jednoduché, jak to možná na první pohled vypadá. Jistě, není to ani žádný maxi extrém, ale těžko předpokládat, že by to zvládl student s výraznou nadváhou v plátěných teniskách...

Vychází se po skupinách po půlhodině, každá skupina má svého vodiče. Požádal jsem organizátory o zařazení do první skupiny, rád bych byl brzy doma. Vyhověli mi a tak můžu ve 20.00 vyrazit. Teda hned co dostanu první razítko. Jsem zvědav, kolik jich dnes nasbírám. Vodičem naší skupiny je známý brněnský horský průvodce a maratonec Pavlis (má teda i jinou korýšovskou přezdívku, ale tu už jsem zapomněl :-)), cítím se být v jeho péči v bezpečí před nástrahami divočiny. Ale ona to divočina moc není. Aspoň ne ze začátku. Polní cestu s pár kalužemi brzy vystřídá asfaltka. Jdeme rychlostí přes 6km/hod. Krok za krokem, kilometr za kilometrem, bez žádných zastávek. První zastávkou je až místo, kde nám sličné slečny nabízí Red Bull:-) V Sokolnicích? Zastavujeme však jen na pár vteřin, sotva si stihnu vytáhnout něco dobrého z batohu, už zase pokračujeme. Pochvaluji si, že jsem si vzal prima trekové tenisky Salomon, na tyto asfaltky jsou jak dělané. Ale jak to bude vypadat v údolí Bobravy? Přece jen poslední dny trošku pršelo, ony ty povodně asi neukazovali v televizi z legrace. Vzorek bobravského terénu máme hned na první polňačce. Bahno, kaluže, jde se kopřivami... no, já mám dlouhý kalhoty, na rozdíl od některých okolo:-) A to je pořád ještě světlo. Nedá se ta Bobrava nějak obejít? Je tu zase silnice, pěkně hnusná. Stmívá se. Na silnici je i provoz, kousek před přechodem dálnice u NC Olympia špatně šlápnu na krajnici a mírně si pohnu s kotníkem. Chůze je prostě docela náročný sport, musím si dávat víc pozor:-)

Blíží se půlnoc, stále se pohybuji na čele skupiny. Nezvyk:-) Na náměstí v Modřicích dostáváme razítka a čaj, nikomu se moc nechce dál. Jako první odchází chodec, který vyrážel o půl hodiny později a došel nás. Pořád se nikomu nechce ho následovat, vyrážíme ve třech. Náš odchod aspoň některé vyburcuje, za chvíli je nás sedm. To není moc z původních asi třiceti:-) Nesměle navrhuji, že bychom mohli Bobravu obejít po silnici. Kontroly nemineme, nic nezkrátíme, naopak. A neutopíme se v bahně:-) Můj návrh je nekompromisně zamítnut a od této chvíle mne všichni ostatní - vesměs studenti - považují za zhýčkaného staříka :-) V Želešicích poslední asfalt a hurá do lesů. Je tu jen vlhko. Uf. Zatím dobrý. Cesta se párkrát rozdvojuje, nejen vodič ví, kam jít, většina účastníků je tu opakovaně. Sundávám čelovku z čela a dávám si ji do ruky. Už místy kličkujeme mezi kalužemi. První z nás mají totálně promočené boty:-) Já ne. Já si je naimpregnoval. Jsem já to ale šikovný kluk:-) Míjí nás dvojice běžců. No, běžců. Pochopitelně se v noci v tomto terénu nepohybují moc rychle. Cesta je místy fakt zrádná. Ve světle čelovky vypadá bahno průchodně. Šup - a jsem v něm až po kotník:-) Mám však podkolenky, pořád mám v botách relativně sucho. Relativně. Cítím neobvyklou bolest na obou malíčcích. Budou puchýře:-) Rychlost pohybu se dost snížila, na bahnité úseky jsem si zvykl. Maxibahno obcházíme mezi stromy. Dobrý. Může mne ještě něco překvapit?

Cesta vychází z lesa na louku. Krásná travička. Mokrá jaxviňa. Nikdy, už nikdy neuvěřím reklamě na impregnace. V protisměru se vrací první chodec. Údolí je neprůchodné, Bobrava vše zatopila. Má tam být náhradní značení, ale není k nalezení. První borec se vrací k odbočce a půjde do Střelic po silnici. Náš vodič volá hlavního organizátora. Je prý někde v lese kousek od nás, hledáme se. A nacházíme. Dostáváme razítko. Tajná průchozí kontrola. Hlavní organizátor nese nelibě, že první chodec šel jinudy. Chápu, že jsem svým návrhem jít po silnici spáchal chodeckou svatokrádež. Odevzdaně čvachtám loukou za ostatními, půjdeme krajem lesa. Svahem. Moc příjemná cesta. Blíží se třetí hodina ranní. Za pár hodin mám odjet do Rakouska. Rozhoduji se skončit už ve Střelicích. První vlak jede až v pět, půjdu po silnici do Brna. Ony ty silnice jsou přece jen fajn:-) Do Střelic je to ještě vyčerpávající kus lesem. Pak do kopce. Uf, už tu dědinu vidím! Posílám naivní sms manželce, jestli spí. Nemívá u postele mobil, vzbudit ji nemůžu. Kupodivu mi volá zpět. Prý se před chvílí vzbudila. Asi souznění duší:-) A přijede pro mne do Střelic, heč! Být ženatý je výhodné jen velmi, velmi zřídka, dnes evidentně takový den nastal:-) Nenechá mne bídně zhynout v divočině:-) Odpojuji se od ostatních a jen zvolna kráčím na druhý konec Střelic. Chvíli před čtvrtou ranní, už za svítání, po uražení 41km nasedám do auta a za chvíli jsem v posteli. No a před polednem se procházím po Parndorfu. V naprosto suchých Adidas Supernova Cushion. Po nádherné kamenité podlaze v nákupním centru. A myslím na chodce, kteří stále ještě nejsou touto dobou v cíli. V pět odpoledne jsme ve Vídni a chodíme a chodíme. To už by někteří chodci mohli být v cíli. Taky bych rád jednou byl. Až mi narostou nové nehty na malíčcích, tak koupím jiné boty, načerpám nějaké ty zkušenosti a v době sportovně předdůchodové snad ještě nějakou tu stovku dojdu. Takže až tu najdete další chodecký článeček, nebuďte překvapeni:-)
K obkroužení Brna mi chyběla víc než půlka :-)

Výletům zdar a stovkám obzvlášť:-)

úterý, června 01, 2010

Viennaman HIM 29.5.2010

Na první triatlon v sezoně se vždy dost těším. Letos mi však situaci zkomplikovalo, že nemůžu na Czechmana 5.6. kvůli kolizi se závodem dálkového plavání, na kterém mám plánovanou službu na kajaku:-). Tak s předstihem hledám další varianty a zvažuji dvě půlky v sobotu 29.5. v Rakousku. Táhne mne to do St. Pölltenu, vysoké startovné na této oficiální Ironman 70.3 akci mne však odrazuje a přihlašuji se s asi dvouměsíčním předstihem do Vídně. Tak tak, brzy po mém přihlášení je závod s kapacitou 400 účastníků vyprodán. Plánování dopředu je však velmi ošidné. Závod dálkového plavání 5.6 je nakonec zrušen, na Czechmana bych klidně mohl. A kdyby mi oddílový kolega Filip Ospalý dopředu sdělil, že v St. Pölltenu hodlá famózně vyhrát a v klidu porazit i McCormacka, jistě bych neváhal vydat nějaké to Euro navíc a jel bych si to užít tam:-). Ale pryč se zbytečnými kdyby, je zaplacené startovné do Vídně, tak mířím v sobotu tam.
Takový hezký diplom si může každý stáhnout z internetu. Mám ho tu kvůli fotce místa, kde se plave:-)

Velké vrásky mi dělá předpověď počasí. Další závod v chladu a dešti? Brrr. Hledám další a další předpovědi počasí. Jen jedna tvrdí, že by ve Vídni nemuselo pršet. Chystám si bohatou výbavu do deště a zkouším se s dalším startem v podzimním počasí smířit. Ve čtvrtek zděšeně zjišťuji, že se mi ztratil pásek na chip. Opravdová hrůza! Co s tím? Mám si chip přivázat nějakou tkaničkou? Blbost. Volám Luďka Šíra, brněnského championchip zástupce. Ten když slyší zděšení v mém hlase, hned přerušuje své přípravy na Krále Šumavy a doslova v minutě dvanácté mne zachraňuje darováním vhodného pásku. Uf. To bylo o fous:-) Díky moc! Nervozita však ani po tomto incidentu úplně neustupuje. Nakonec v sobě nacházím poslední zbytky morálních sil, zavrhuji poměrně silnou myšlenku zůstat doma a jakž takž smířen s deštivým závodem vyrážím do Vídně s tím, že se nikam nepoženu a jen si tak trochu potrénuju. Kdyby bylo moc hnusně, prostě to zabalím. O co jde, že. O vítězství tam bojovat nejedu.

Start ve Vídni je velmi blízko startu maratonskému, lokalitu tak znám docela dobře. Mnohem hůř se mi parkuje, ulice jsou plné aut lidí nakupujících v okolních obchodech, parkování na kurzpakzone není v sobotu zdarma. Já navíc nechci nijak daleko pochodovat s kolem a spoustou věcí, hledám podzemní garáže poblíž blízko startu, ač jsou placené. Daří se mi to až na druhý pokus. Vidím z garáží vycházet dva závodníky s koly, jinak bych to minul:-) Jsem na místě už kolem půl deváté, start je až v poledne. Proč tak brzy? Chci se v klidu nachystat a podívat se na závod sprinttriatlonistů, který startuje v 10. Napřed se registruji, dostávám triko s nápisem Vienna City Triatlon, bez uvedení vzdálenosti. Je to univerzální triko pro sprint i pro HIM závod, není na něm uvedena vzdálenost. Ach jo. A já mám trika s jakoukoli podobou slova Ironman tak rád:-) Vracím se do garáží, je v nich živo. V blikotu zářivek se tu připravuje ke startu několik karbonových speciálů a mé hliníkové kolo:-) Hurá zpět do místa startu. Přehledné depo s dostatkem místa, dostatek toalet a další drobnosti mne přesvědčují, že jsem na dobře zorganizované akci. Dávám kolo do stojanu a sleduji závod na sprint distancích. Výkonnost závodníků je velmi rozdílná. Od profíků přes hobíky až po... skoro nesportovce? Když vidím jednoho z chlapů valit se od vody, nevěřím svým očím. Jeho postava není rozhodně vytrvalecká. Nejvíc připomíná zápasníka sumo. Mohutné kusy masa a tuku lítají na všechny strany, no pere se s triatlonem statečně. Po plavání není ani zdaleka poslední. Otepluje se, dělá se docela hezky. I vítr trochu ustává. Mám vše nachystáno, co teď? Jako správný přemýšlivý čech se vracím do garáží a vyjíždím ven. A o pár minut později zase vjedu dovnitř. Inu, zdarma jsou jen tři hodiny :-)

Jeden z mnoha úspěšných sprinttriatlonistů. Není to ten nejhmotnější:-) Prostě sprint je tu závod pro každého.

Nasoukaný do neoprenu čekám na start. Jsem nějaký malátný, jakoby ospalý, ale plavání se vůbec neobávám. Mám sice letos naplaváno jen 21km, ale z toho jsou hned tři plavání v moři v neoprenu nedávno v Chorvatsku. Nehrozí mi díky tomu bolest ramen, obvyklá při prvním neoprenovém plavání. Jsem taky zvyklý na vodu o teplotě 17-18 stupňů, měla by to být pohoda. Jdu do vody, jo, teplá. Snad i víc než 18. Zařazuji se ke konci balíku necelých čtyř stovek závodníků a je po startu rozvážně vyrážím. Plavou se 2km, dva okruhy bez výlezu z vody v rameni Dunaje, kde se voda vůbec nehýbe. Čekám, že mi všichni uplavou, ve Vídni je spousta "škol", kde učí přestárlé triatlety plavat. A ono ne, pořád se kolem mne někdo motá. Díky mé výkonnosti nepříliš kvalitní plavci, dělá jim hodně problémy orientace. Nechápu proč, trať je naprosto přehledná, bójky maxiobrovské, všechny jsou krásně vidět. Holt tito plavci nemají trénink ze závodů dálkového plavání, kde se častou používají bezbarvé minibójky:-) Voda je překvapivě čistá. Až tak čistá, že vidím pár desítek metrů ode mne klesat do hloubky tří metrů žlutý blyštivý předmět. Ano, chip:-) Přivázání tkaničkou se prostě nevyplácí, takových plaváčků už jsem pár za svou krátkou trikariéru viděl. Můj chip je přichycen novým páskem a pečlivě schován pod nohavicí neoprenu. Dobře vím, proč jsem kvůli pásku tak šílel. Začínám chápat, že má uhýbací strategie před nápady okoloplovoucích není nejlepší a sněruji si to přímo na bójku a dávám najevo, že s uhýbáním je konec:-) Ani v mlýnici kolem bójek nemám problémy. Možná díky mé rozhodnosti se mi stává zvláštní věc - jeden z plavců se za mne zavěšuje. Je sice rychlejší, ale jeho orientace byla naprosto tragická, možná mu teče do brýlí, nevím. Neustále mi sahá na nohy, nechávám ho být. Když mi tak důvěřuje:-) Plavu, sleduji oblohu. Vyjasňuje se. Vždyť hlásí déšť! To si nemám brát na kolo všechno své připravené oblečení?? No to jsou mi problémy:-) Pohodové koupání končí, začíná obávané kolo. V dešti jezdím strašně nerad. Vylézám za 44:48/2km. Žádná katastrofa, v podstatě loňská výkonnost. Malinko se mi motá hlava, do depa rozvážně jdu, je to hezkých pár metrů. On se ten tlak srovná. Pořád jsem nějaký rozmrzelý, ospalý, pohodové plavání mne nijak moc neprobralo.

Mám na sobě krásnou triatlonovou kombinézu Kiwami, nemusím se tolik převlékat. Shodím neopren, strávím minutu soukáním do Vabronožek a pro jistotu beru na kombinézu cyklodres, ve kterém jsou schovány aspoň návleky a vesta. Kdyby dešťová předpověď vyšla. Z depa na start kola je to opět kus cesty, tentokrát po louce, zase jen jdu. Ano, zase budu mít pomalá depa. Nějak si nemůžu zvyknout, že bych měl v depu vyšilovat jako ostatní. Jsem zvědav na svou výkonnost na kole. Nedávno jsem dal kolo do servisu a nechal se přesvědčit k drobným změnám. Prý by mne mohly zrychlit. No to určitě:-) Při mé výkonnosti nevěřím, že by nějaká menší změna kola mohla pohnout s časem. Přesto jsem změny udělal, z mnoha dobrých důvodů. A... minulou sobotu jsem si objel svou tréninkovou trasu a v nepříliš pěkném počasí jsem si tam zajel svůj nejlepší čas. Divný. Mám najeto letos jen 689 km, z toho na silničce slabé tři stovky. Potvrdí Vídeň cyklistické zlepšení? Jedou se čtyři okruhy po 22,5km. Na konec ostrova a zpět. Úplně uzavřená trať. Místy uzší silnice, občas horší povrch. S chutí do toho.

Vyrážím, kodrcám přes pár kostek a docela se rozjíždím. Na cyklocomputeru vidím divné rychlosti, někde k 35km/hod a to jedu vcelku bez úsilí. Fouká vítr? Předjíždím prvního cyklistu. Divný. O pár kilometrů dál dalšího. Dost divný. Tři ženy si skromně nepočítám. Mnohem větší počet žen než u nás je na závodech v zahraničí normální. A je jasné, že na kole máme my chlapi přece jen podstatnou výhodu. Jsem už na spodním kraji ostrova, vracím se zpět, to jde přece jen hůř. Je to proti větru. Ale není to žádná hrůza, velkou část cesty zpět brání stromy tomu, aby se mohl vítr víc opřít. Nejsem na trati ani chvíli osamocen. První kolo je za mnou a průměr skoro 32km/hod. Ty brďo. Definitivně se probouzím a zvyšuji trošku úsilí. Je jasné, že jinak bych zpomaloval:-) Míjí mne čelo závodu, docela sviští, ale mám pocit, že jim chybí obvyklá vabrouškovitá jiskra:-) Předjíždím další cyklisty. Za chvíli mne předjíždí první žena. Inu, profík. Otepluje se. Kdybych měl s sebou doprovod, cyklotriko shodím. Takto si beru aspoň další bidony s pitím, jím, piju, hezky se mi jede. Kdesi jsem četl, že se tu hodně dělají skupinky cyklistů. Já teda žádnou nevidím. Občas se nás samozřejmě pár sjede, ale není to žádný vláček, za chvíli je složení úplně jiné. Rozhodčí na trati jsou a dávají o sobě vědět, žádné napomínání však nevidím. Přesto je ve výsledkové listině pár diskvalifikovaných, důvod diskvalifikace však neznám. Ale na hákování je tu prostě potřeba dát si pozor. Povrch cesty je místy opravdu problém, ač organizátoři trať zametli a třeba povrch dřevěného mostku pokryli kobercem, přesto vidím pár defektů. Někteří rezignovaně pochodují zpět k depu. Výhoda je, že to tady je velmi blízko, málokdo pochoduje víc než pět kilometrů. Řítím se do posledního kola a je jasné, že se mi konečně splní sen - objet na triatlonu kolo průměrem nad 30km/hod. Předjíždím ještě pár cyklistů, kteří se jen protahují, naopak pár finišujících fanatiků mi předjetí vrací a za nádherných 2:53:58 sesedám z kola. I podle GPS trať 90km určitě má. Takže průměr nad 31. Na kole jsem se posunul o 22 míst dopředu! Jsem plný endorfinů:-) Ale zase ne tolik, abych do depa běžel. Klídek. Přezout, sundat triko, vyndat pivo, vypít pivo:-), odskočit si na toaletu a můžu si jít zaběhat:-) A co to slyší moje ucho? Vítěz není ještě v cíli? Třetí vbíhá do posledního kola běhu? No nejsou ti rakouští triatlonisté nějací pomalí? Nebo jsem já zrychlil? :-)
Na kole mám přes kombinézu cyklodres. Déšť to nádherně odehnalo a bylo teplo:-)

Běží se pět kol. Vlastně obrátek. Dva kilometry tam, dva zpět. Po poměrně úzké cestě. Trať je tak dost plná, pořadí je naprosto nepřehledné. Od začátku roku mám naběháno 600km, dost na to, abych 20km uběhl docela v pohodě. Rozbíhám se tak jak tělo zrovna napadlo a předbíhám a předbíhám. Je nádherné počasí, krásné vedro. Určitě nad 25 stupňů, v kombinaci s vysokou vlhkostí s tím má řada závodníků problém a jen pochodují. Já si vedro užívám. Konečně mi není zima! Polévám se vodou z kelímků. Nádherný den! První kolo za 20 minut. Jestli nezpomalím, bude to pod 5:30:-) To je pochopitelně nereálné, zpomalovat trochu budu. Překvapuje mne, že trať není tak rovinatá, jak bych čekal. "Tam" se běží o dost hůř než "zpět". Rozdíl dělá skoro minutu! Při mém obvykle velmi rovnoměrném tempu je to na dvou kilometrech hodně velký rozdíl. Na startovním čísle jsou natištěna jména, to mé opět vídeňáky fascinuje. Fandí mi důchodkyně s řehtačkou, mladý pár i děti. Přece nebudou fandit nějakému Wolfgangovi nebo Thomasovi, když můžou Wladymyrovi, že :-) Běžím a hnán fan clubem předbíhám. Uvažuji o tom, jaké mám štěstí, že jsem slabý plavec a podprůměrný cyklista. Na běhu pak můžu spoustu soupeřů předběhnout:-) Postupně se ochlazuje, blíží se mrak. Možná deset kilometrů daleko prší. Tady ne. Po čtvrtém kole všichni čekají, že už běžím do cíle. Ne, mám ještě kolo. Ale díky, že mi tak věříte. Opravdu běžím líp než ti okolo. Vypadám prostě jako triatlet s výkonností 5:10 :-D. Poslední kolo je i pro mne náročné, já uvadám a ti kolem s blízkostí cíle ožívají. Pár závodníků mi předběhnutí vrací. A co, za 1:44:42 mám běh za sebou. Dost dobrý běh. Předběhl jsem 40 závodníků. Běžeckým časem jsem v půlce startovního pole, mám 136 běžecký čas. Celkově jsem 196 a čas 5:32:58 je na půlironmanské trati nejlepší a to o dost:-)

Cíl. Únava i spokojenost. Jako obvykle u delších triatlonů:-)

V cíli finišerské tričko, hezčí než to startovní, ale zase bez uvedení vzdálenosti. A dostávám medaili. A na ní vzdálenosti jsou, heč! Jsem půlironman:-) Čepují tu i pivo, dávám si jen malinkaté, prohodím pár vět s Rudou Vilčekem a plný pozitivních dojmů mizím. Jestli jste to nepoznali, jsem svým výkonem nadšen:-) Vždycky po takovém závodě si říkám, že bych mohl začít i trénovat. Hlavně to kolo a plavání, že? Ale on pak nikdy není čas. A tak se zase poněkud nepřipraven postavím někdy na další start. A doufám, že ještě párkrát zažiju to, co dnes - pozitivně sám sebe překvapím:-)

Podrobné mezičasy. Dobře udělané, vlastní stopky tady fakt nejsou potřeba.