čtvrtek, července 24, 2014

Eiger Ultra Trail 19.7.2014

Prohlédnout si oblast Eigeru mne vždy lákalo. Pochopitelně ne horolezecky, vyloženě turisticky. Takže jakmile se v této oblasti objevil trail, hned jsem chtěl jet. Už loni, na první ročník této akce. Ale nepřipadalo mi to vhodné krátce po loňském ironmanu s plánovanou účasti na UTMB. Přece jen trať 101 km s +6700m asi je pro mne docela zátěž. Takže to vyšlo "až" letos :)

Vyjet do Grindelwaldu na týden nebyl čas, takže na aklimatizaci zbyl jen jeden den. Využili jsme ho na krátký výlet na Mannlichen (cca 2300mnm s prohlídkou okolí). Krásný den, který pro mne přinesl překvapivý poznatek - poprvé na horách potřebuji sluneční brýle. Slunce je nebývale ostré. Zvláštní. Není divu, že zrovna tento závod má zatím jako jediný brýle v povinné výbavě...

Toto ještě není z výletu. To je obyčejný podvečerní pohled z okna :)

Pohled z Mannlichen směrem k Wengenu. Odtud zítra přijdeme :)

Všude okolo čtyřtisícové štíty, to si pak ve dvou tisících člověk připadá nízko...

Louky samá kytička...

Všude vlajky, abychom nezapomněli, kde jsme.

Profil

Podle profilu a loňských výsledků odhaduji svůj čas na zhruba 21 hodin. Jenže loni se trať kvůli bouřce zkracovala a já nevím přesně jak, tak je odhad zatížený chybou:) Start je ve 4:30 v sobotu ráno, budu se snažit jít svižně, v neděli chceme jet domů. Tak ať se aspoň trochu vyspím. Takový je předstartovní plán...

Budíček včas, ale pak aninevímjak se mně, dochvilnému, stane, že se řítím na start vyloženě na poslední chvíli. Dobíhám na místo startu uřícený, necelou minutu před startem. Nedaří se mi prodrat se elitou moc dozadu, ale daří se udat bag s věcmi ochotnému divákovi. Třeba ho odevzdá kam má a já se s ním v půlce setkám. Doufám...


Start! Jedna z těch čelovek asi jsem já :D

Start, nechám se předbíhat. Na startu není moc lidí, prý 600, to se brzy na silnici roztáhne. Ouha, velmi záhy po startu je uzoučká lávka, startovní pole stojí. Stejně tak dvakrát ve stoupání. Hmmm, to fakt nečekám. Ale aspoň je čas vydýchat se po předstartovním běhu :)

Po prvním stoupání vypadá trať běhatelně. Ale je to jen kousek. Takový reklamní vzorek:)

První stoupání na First skoro zadarmo, klesám do Bortu. Po širokém, prudce klesajícím asfaltu. Fuj! Po té hrůze se mělo stoupat, aby se pole roztáhlo, ne toto klesání :) Ale budiž, stoupám podruhé na First. Začíná být fakt teplo. Nebýt teplomilec, nazvu to klidně vedrem. Jsem podruhé na Firstu a najednou mne předbíhá spousta běžců. To jsem na tom tak špatně? Nee... Kratší trať 51km startovala v 7:00, ale už z prvního výstupu na First pokračuje dál. Startovní pole se prolínají. Už vidím cestu na Faulhorn, nejvyšší bod trasy. Ale my odbočujeme na úzký kamenitý úsek do Bussalp. Prolínání s účastníky kratšího závodu je velmi nepříjemné. Jsou netrpěliví, mají natrénováno spíše z asfaltu a snaží se běžet i v úsecích, kde to není moc rozumné. Bez holí se řítí po šutrech, ani se nedivím, že jich pár skončí v rukou zdravotníků. V obrovském vedru začínáme stoupat na Faulhorn a předbíhání ustává. Hodně nepříjemné stoupání! Slunce praží, samý šutr a my se plazíme do cca 2700m. Naštěstí se stoupající výškou se mírně ochlazuje. I tak dnes bude hodně lidem špatně....
Optimistický začátek. Pořadatelé dělali hezké fotky, koupil jsem tentokrát jen tuto :)

Na Faulhorn se dostávám ve vcelku slušném stavu. Něco sním, vypiju, chvíli sedím, než se vydávám dál. Mezi skály uzoučká cesta s nasypanými šutry a spousta, velká spousta slunce. Žádná vegetace, žádný potok, žádný žlab s vodou pro krávy.


Nahoře. Slunce. Vedro.

Už i já mám žízeň a to JE divný :) Piju Powerade, který jsem si šetřil na Faulhorn. Jsem se zapomněl napít nebo co :) Povrch téměř neběhatelný, posouvám se pomalu. Chybí mi výhledy. Včerejší výlet mne namlsal, čekal jsem trasu ještě lepšími místy a ona je docela fádní. Mírné zklamání.

Občas tu jsou i louky:)


Na chvíli se otevře výhled na jezera u Interlakenu. Už chápu, odkud dostal název. Je fakt mezi dvěma jezery. To jsem doteď nevěděl :) Schynige Platte nějak divně obíháme, z vedra cítím náběh na puchýře. Po pouhých 40km proto vyměňuji ponožky, chvilka zdržení mi neublíží. A klesám na hlavní občerstovačku v Burglauenen. Teda, klesám. Je tu kombinace divných padáků v lese mezi kořeny, kde fakt nechápu, kdo tu měl kdy potřebu prošlapat cestu. Pašeráci? A pokud cesta takto nepadá, tak stoupá! Čekal jsem seběh a toto je hodně, hodně nepříjemný úsek. Pomalejší než většina stoupání. Nadávám už nahlas. A do toho se mi pletou do cesty půlkaři, kteří jsou tu bez holí docela bezradní. Uf! Naštěstí každý úsek jednou končí a já jsem na občerstovačce. Šťastně se setkávám se svým pytlem a tím i důležitou věcí - plechovkou s pivem :) Dávám si těstoviny a všechno možné, převlékám se, ani se mi nechce dál :) Flákám se tu docela dlouho, posílám sms, nedostávám odpověď, tak se chystám vydat dál. Najednou se přiřítí Petr Kotlář a že by potřeboval na chvíli vodiče, jestli může se mnou. Že nebude ani jíst. No klidně :) Stoupáme spolu směr Wengen, je to škaredá obdoba předchozího klesání. Nelíbí :( Nicméně nemám žádný problém stoupat. Nahoře je zvláštost - gpx trasa vede lesem, ale značení po normální cestě. Sice jen chvíli, ale i tak zajímavá změna :) Sleduji přibližující se mraky a mám chuť ve Wengenu zajít do hospody a počkat, až déšť přejde. Podle předpovědi má spadnout slabý milimetr, ale ty mraky vypadají na mnohem větší déšť! Nakonec Wengenem jen procházíme a vydáváme se do obávaného kopce.

Stoupání z Wengen.
Takto vypadá pohled na stoupání z vrchu.


Včera jsme se na něj dívali z vrchu a vypadal drsně. Skutečnost je překvapivě příznivá. Samý traverz, příjemná cestička, žádný velký úseky s kořeny a balvany. To jde :) Zničeho nic prší. Schováváme se pod skalní převis, převlékám se. Nakonec tu sedíme, dokud nepřestává pršet. Fakt jen chvilkový déšť, přesně podle předpovědi. Dorážíme na Mannlichen. Jdu za zdravotníkem. Sice se nechytá na angličtinu, ale i s mojí lámanou němčinou mi rozumí a zalepuje mi hůlkama rozedřené ruce. Inu, vedro. Přidává k tom povzbuzení, vůbec všichni, kteří tu dnes v jakékoli formě pomáhají, jsou velmi profesionální a příjemní zároveň.

Dál to vlastně "znám" ze včerejška. Rychlá panoramaweg, zbytečné stoupání na Laubernhorn. Motání se pastvinami se špatným značením a hurá zase nahoru ke stanici vláčku. Je tam občerstovačka, leží tu pár lidí s kapačkama. No a taky už je tu tma. A to je velká škoda, protože jdeme dál pod ledovcem a bylo by na co koukat. Stoupáme k další stanici vlaku, neuvěřitelně tu fučí. S obavami koukám na oblohu, jestli se blíží megabouřka a ono ne. Vítr je asi způsobený "komínem" pod ledovcem. Prostě masy vzduchu s různou teplotou mají potřebu dojít vyrovnaného stavu. Opět vidíme cílové městečko a klesáme k němu. Stoupá počet organizátorů, kteří tu mají dohled. Je tu hodně zdravotníků. Taky má stále dost lidí problémy. Já mám největší problém s tím, že dojdeme do Grindelwaldu, kde je cedule 90.km a jdeme z našeho městečka zase pryč. To je takový divný :D Čeká nás pomalé, ale ne moc výrazné stoupání na poslední lanovku, asi abychom si prohlédli všechny, které z městečka vedou.

Někde v závěrečných pasážích.


Vcelku snadno se na ni drápeme, ač moje tělo už spí a jen tak mechanicky šlape. Za odměnu klesáme z vršku posledních šest kilometrů po docela normální cestě. Ó děkuji staviteli tratě, že tyto metry nehnal kolmicí lesem :) Cíl za 22:51 je nakonec docela slušný, nicméně znamená, že se dostávám do postele až kolem čtvrté a to fakt není dobrý. Nedělní cesta domů je tak docela utrpení. Doma mám nateklé nohy jako důchodkyně na dovolené v Bibione. Snad to splaskne :)

Cíl!!! :)


Co dodat závěrem? Eiger Ultra Trail je výborně zorganizovaná akce s důrazem na sportovní aspekt. Trasa prostě vždy vede tak, aby to nikde nebylo lehký a splnila moto závodu "harder than the North Face solo" :) Jenže je to "jen" stovka, tak to zase není ani extrémně těžký :) Výhledy jsou druhořadé a to je pro mne zklamání, zejména velmi brzy po nádherném Lavaredu. Okolí Eigeru jsem si tentokrát užil mnohem víc na výletě před akcí než na závodě. Start 4:30 není úplně špatně, kdybych byl rychlejší, možná bych tuto hodinu startu velebil. Ale se svou pomalostí jsem procházel místa pod ledovcem až v noci. Škoda. Míchání se závodníky na poloviční trati je velká nepříjemnost a věřím, že ho pořadatelé postupně změní. Ať už posunutím startu nebo drobnou korekcí tratě. Eiger má velký potenciál a počet účastníků bude jistě stoupat, větší startovní pole by se pobilo už příliš. Takže mám letos za sebou tři větší zahraniční výlety - Istrie, Lavaredo, Eiger. Uvidíme, co dál podniknout :)

Nádherná noc s bludičkama pod stěnou.

pondělí, července 07, 2014

Lavaredo Ultra Trail 29.6.2014


Na Lavaredo jsem se přihlásil vlastně trochu náhodou. Na internetu jsem viděl, že prý nefunguje přihlašovací systém. Tak jsem to zkusil a šup - na první pokus zaplacený :) Příjemná náhoda. V červnu tam bude teplo, mám rád teplé závody. Takže díky za takovou náhodu :)

Do Cortiny d'Ampezzo přijíždím ve středu večer. Ubytovávám se v hotelu Montana, k místu startu a cíle to mám pár desítek metrů, kouzlo nechtěného :) Snad tu nebude v noci hluk :) Ve čtvrtek vyrážím na krátkou rekognoskaci okolí a musím říct, moc pěkný.

 Nahoru jsem vyjel lanovkou, Cortina jako na dlani.

 Místy sníh. A já nemám nesmeky :)



 Krásný cestičky, kudy asi půjde trasa?


Cortina vypadala blízko, tak jsem dolů seběhl. Možná chyba :)

Nepotkat Krupičku nešlo. Pořád někde něco propagoval :)

Závod startuje v pátek ve 23 hodin. Vycházím až chvíli před startem z hotelu a vmačkávám se do davu někde ve čtvrtině startovního pole. Startuje se přece do kopce a já jsem ve výbězích dobrej, no ne? :) Vybíháme a já si hledám pozici v davu. Doufám, že to nebude cestou nahoru úzký. Aby mi někdo nezavazel :) Není, stoupá se pěknou šotolinovou cestou, jezdívají po ní auta, takže sklon akorát. Bohužel cítím, že to dnes nějak není ono. Nohy prázdné. Možná jsem udělal včera chybu, když jsem toho nachodil/naběhal příliš? Nevím. O čelo nebojuji, tak to nevadí. Těším se na snadný seběh. A ono prd :) Nahoře cestička odbočuje do terénu. Je tu krásná pěšinka, říkejme jí třeba single track, prostě úzká klikatice dolů svahem, se šutry a dalšími překvapeními. To moc neumím, hned některým zavazím :) Dobíhám nějakou ženu před sebou a dělám, jakože ona ten dav brzdí. Jenže mne ostatní předbíhají tak riskantně, že i já utíkám dopředu. Makám. Takhle rychle dolů potmě normálně fakt neběhávám :) V druhém kopci se to snad víc roztáhne. A taky že jo. A je to těžší kopec. Naštěstí i na něj se vyšplhávám a sbíhám dolů. Cesta širší a co to vidím? Sněhové pole? V 1500m? Divný :) Bravurně ho zvládám a mizím dolů. Cítím, že bych takto rychle neměl. Speciálně dnes. Ale závod je závod, ne? Najednou kloužu, bum a letím. Zachytávám se o kmen u cesty. Pokouším se zapřít do nohou, okamžitě dostávám křeče do obou lýtek a do stehna zároveň. Hledám pozici, jak to ustát, nemůžu se tu totiž válet, to by mne další buď zašlápli nebo se snažili zachraňovat. Uf. Žiju :) Ruka naražená, mírně bez citu, nohy bolavé. Nic, dojdu na další občerstvovačku a končím. Pomalu scházím, ať si ostatní blbnou už beze mne. Jak tak pomalu jdu, na občerstvovačce jen trochu jím, piju, a pokračuju dál. Další kopec má být pěkný, aspoň na jeden se ještě podívám, ne?

Vychází slunce a objevuje se, po jak drobných pěšinkách vede často trasa...

Probíhám kolem Lago di Misurina, z této strany ho zná asi málo návštěvníků. Začínám stoupat. Nahoře má být velká občerstvovačka s drop bagy. Těším se :) Stoupám napřed po silnici, pak úzkou cestou. Vůbec, ale vůbec nemůžu. No přece se v kopci nezastavím? Už vidím občerstvovačku, ale nemůžu udělat ani krok. Zastavuju a dělám, že fotím. Poprvé. Podruhé. Fakt mi to nejde,no...

 Fotím i s blbým světlem
I se špatnou kompozicí :)

Dopotácím se na občerstvovačku, vytahuju svoje věci a hlavně - pivo! Třeba mne zachrání :) Převlékám se do krátkého, na baru objednávám výborné espresso a hned je mi líp. Jak jsem se na příchodu plížil, na odchodu odbíhám plný sil :D

Řeknu vám to rovnou, nádherná trasa. Jedny z nejhezčích míst teď následují. Už jsem pár kopců viděl, ale dnes úplně čučím. Pěkný!
Skály & me.
Fakt nádherný seběh. Ač to není na fotce úplně vidět :)

Po seběhu se poflakujeme chvíli dole a hurá zase do kopců. Nečekám, že bych potkal ještě moc pěkných míst. A najednou úžasná propast - vymletá potokem. Nevyfotitelná. Wow!


Úžasně vymletá rokle. Ještě kdyby šel vyfotit pohled přímo dolů...

Pokračuju dál a vbíhám do ledového údolí. Sníh, padající potůčky vody z okolních stěn, to se nedá ani vyfotit, ani natočit. No já mám takový štěstí, že jsem to nezabalil!
 Padající voda z okolních stěn...

... a snaha o pohled do ledového údolí...

Za nádherným ledovým údolím následuje druhý :) Jdeme blíž k potoku, bude se brodit. Všichni se zouvají, já jdu rovnou :)
Já jsem zouvání po Istrii zavrhl. Ostatní napoprvé ne. Brodilo se třikrát, napotřetí se nezouvá skoro nikdo :)

S ledovým nohama a hřejivými zážitky procházím odpoledním deštěm. Pořád po krásných cestách.

 Na každém pořádném ultra v Itálii je tunel :)

Na velké občerstvovačce na cca 94.km toho mají všichni už dost. Někteří tu končí. Tady? Proč? Už jen jeden větší kopeček a jsme v cíli, ne? :) No... nejsme. Stoupání sice dobrý, ale pak zase zajdeme do těžkých úseků. Je mlha, kamenitá cesta úbočím se mi vůbec nelíbí. Loučím se s myšlenkou skončit do 24 hodin, původně jsem chtěl 22, ale to jsem netušil, že tu bude tolik míst k focení :D

Na této fotce je několik km lehčí části trati. Úbočím sněhovým polem a pak vzadu přímo nahoru. Zvětšete si fotku, mravenci jsou lidi přede mnou :)

Konečně kopce za mnou, vidím pod sebou Cortinu a těším se na seběh. Bohužel částečně marně. Těžké padáky, bahno, sbíhat se dají jen malé části. Asfaltový doběh mi jde lépe, nakonec čas 24:10 je příjemný, není to vůbec poslední místo :)

Co říci závěrem? O Lavaredu jsem původně vůbec psát nechtěl. Zaskočilo mne, jak krásnou trasu organizátoři vybrali. Jaké pěšinky našli a klidně nás na ně pustili. Se vzrůstajícím počtem účastníků se dá bohužel očekávat, že tato trasa dlouho nevydrží. Výrazně vyšší počet startujících by se asi na trať nevešel. Navíc bude tato trasa zřejmě hodně náchylná k potřebě změn v případě horšího počasí. Hned několik míst může být velmi těžko průchozích, když nepřijde to správné jaro. Prostě Lavaredo stojí za to vyzkoušet ve stávající podobě. Dokud tu ten závod je tak jak je :)