pondělí, listopadu 27, 2006

Týden 20.-26.11.2006

To by mne fakt zajímalo, kdo mi nakukal popisovat trénink v listopadu. Nemáte někdo záminku, pod níž bych tohoto trápení mohl nechat?

Pondělí - volný den. Prostě nic, vůbec nic. V tomto období zařazuji volné dny mnohem ochotněji než v létě:-)
Úterý - plavání 45 minut - 1,3km, opět limitováno časem, jako ráno vždy. Večer válce už 35 minut 14,9 (mám správnou baterku, heč!)
Středa - plavání 45 minut - 1,4km. Ráno v 5:30 budím Kristýnku. Ona má v 6 trénink, já nemusím! Napřed na ni mluvím, nic. Polechtám, nic. Rozsvítím a polechtám - ozve se, že ona spí a nikam nejde. Odeberu peřinu, schovám ji a vysvětluji jí, že když jsem vstal já, vstane taky a za pár minut ať je dole. Vysvětluje mi, že jsem ten nejhorší táta na světě a že si půjde stěžovat na sociálku... V 6 jsme v bazénu, ona v dráze Komety, já v té pro veřejnost. Upřímně - já bych to dítě nebudil. Ale posledně, když paní trenérka chválila ty, co chodí na středeční ranní trénink, tak si Kristýnka vzala slovo a řekla, že jí ranní vstávání vůbec nevadí, trénink ji děsně baví a nejhorší prý je vzbudit tátu, aby ji odvezl :-) No já jen, že jsme fakt dobrý tým...
Večer běh oblíbená "noční" trasa 10,5km za 54:28, tep 144. Nic moc.
Čtvrtek - kombinace posilování 30 min. a rotoped 8,3km za 16 min. Na víc po celodenním pobytu v Praze nezbyl čas.
Pátek - jen večerní běh. Už zase 10,5km. Ale tentokrát to běží jinak. Tak nějak lehce. Bez bolesti kolena a bez úsilí 10,5km za 51:10, tep 144. Za dva dny rozdíl 3 minuty! Přičítám to spíš než tréninku polevujícím zdravotním problémům.
Sobota - plavání 45 minut 1,3 km. Mně se na 25 bazénu víc plavat nechce, navíc tu mají páru... Večer válce 40 minut 17,6km. Začínám chápat, že vlnění na válcích má na svědomí špatné šlapání. A taky co znamená řídit kolo zadkem. Nevěděl jsem, že šlapu tak špatně. Zlepšuje se to, sice pomalu, ale jo. 40 minut - 17,6km
Neděle - rád bych ven na kolo, nakonec za světla dávám přednost chvilce basketbalového tréninku, zkoušíme pár hloupostí. Poté se nohám už moc nechce, noční běžecký okruh 10,5 km mám za 52:10, tep 143.


Počet

Km

Čas

Běh

3x

31,5

2:37

Plavání

3x

4,0

2:15

Kolo

3x

40,8

1:31

6:23






Zhodnocení - Koleno se docela zlepšuje, už se nemůžu dočkat, až zkusím něco delšího. Nejspíš už jsem odpočinutý:-) Díval jsem se do rok starých záznamů, v tomto období loni jsem běhával prakticky stejně (cca 4x týdně - kolem 32 km za týden), plavat jsem chodíval jednou týdně, jinak nic. Nějak se mi ty dávky zvedají i když vlastně odpočívám :-)

sobota, listopadu 25, 2006

52:32

Co myslíte, že ta čísla znamenají? Můj nový rekord na desítku? Ani teď s bolavým kolenem tak pomalu neběhám. Tak skóre basketbalového zápasu? Ani to ne. Holky jen měly nějak divný týden a předháněly se ve špatných známkách. Mladší Terezka, která dvojku dostane velmi zřídka a až doteď horší známku než dvojku nedostala, přinesla domů rovnou kouli. Prý za doporučenou četbu. Už neumí číst? Nebo doporučila spolužákům něco nevhodného? Třeba Maupassanta? Nebo ještě něco závažnějšího? Ne. Prý přečetla co přečíst neměla a nepřečetla co přečíst měla. Aha. Měla si přečíst, co má číst. Popleta malá. Inu, dobrá.

Kristýnčiny výsledky bývají pestřejší, ale trojka z angličtiny doprovázená dvojkou z němčiny mne docela nadzvedly. Když si splete Brontosaura s Tyranosaurem, budiž. Ale jazyky se prostě učit budou. A basta. Tak takto ne. Jistě to mají holky z toho, že pořád někde plavou nebo se honí za balonem a neučí se. Asi jim sport zakážu a zavedu domácí samostudium. Brzy.

No, já si teď půjdu zaplavat. Jestli mne voda schladí, třeba to budou mít zatím podmíněně. Tak uvidíme:-)

úterý, listopadu 21, 2006

Týden 13.-19.11.2006

Není asi lepší doba, kdy začít popisovat svůj trénink, než listopadový odpočinek, kdy vcelku není o čem psát :-). Ale nedá se nic dělat, psát jsem začal, tak hurá do pokračování.

Pondělí - 20 minut na rotopedu (9km), doplněných posilováním jen asi 30 minut. Možná by bylo lepší pro triatlon posilování vypustit, ale já se pak nějak necítím dobře. Samozřejmě za 30 minut se toho "nazvedat" moc nedá, je to jen takové silovější protažení. Bývá i delší, ale nějak nebyla chuť.
Úterý - plavání 30 minut - 1km, opět limitováno časem. Tak aspoň ten 1km odplavána technická cvičení, která jsem si zapamatoval. Večer na válcích jsem vydržel 30 minut, postupně se lepším, strach že spadnu ale pořád zůstává :-). Řekněme 10km, pořád nemám baterku do cyklocomputeru.
Středa - večer proběhnutí kolem přehrady do Kníniček a zpět. Není to moc hezká trasa, ale je téměř celá osvětlená, za tmy ji běhám často. Čas nic moc - 54:50 (prům. tep 144), píšu 10,5km, po proměření na mapě je to možná o něco kratší. Při návratu cítím koleno.
Čtvrtek - večer chvilička silověji na rotopedu - 16 minut 8,5km. Ono to možná vypadá, že tak krátký trénink nemá smysl, pořád však lepší než nic. Ono se to pomalinku načítá. A následné protažení přijde velmi vhod.
Pátek - Závod BBP . 8,6km za 40:09 (TF 159). Na začátku podzimu jsem byl zvyklý na mnohem lepší časy. Bohužel koleno je cítit hodně, ruším plán na maraton v Porubě a vynechávám další hlavně delší běhy, takže víkend bude neběžecký. Večer meditace na válcích - 45 minut (třeba 20km - kdy koupím tu baterku??).
Sobota - ráno odvážím Kristýnku na basketbal, než začnou hrát, skočím na 40 minut do bazénu - 1,4km.
Neděle - další plavání, tentokrát na bazéně ve Zlíně. Oproti brněnskému zimáku příjemné. Na plavání se mnou šla i Kristýnka. Po odplavaných cca 1,5km mi malá trenérka nařídila úsek na čas. Prý 200m. Tak tak jsem to ukecal na stovku. S časem přes 2 minuty vyslovila trenérka hlubokou nespokojenost. Tak jsem ji vyzval, ať se předvede, výsledek 1:50 je také 20 sekund nad jejími možnostmi:-), tím stížnosti ustaly. Holt plavat na čas na konci tréninku nám moc nejde :-) Celkem 1,8km za asi 55 minut. Konečně normální plavání. Večer na rotopedu chvilka na dobrou noc - 16 minut 8,5km.


Počet

Km

Čas

Běh

2x

22,5

1:55

Plavání

3x

4,2

2:05

Kolo

5x

56

2:07

6:07





Zhodnocení - Běhání limitováno jednoznačně kolenem, musím na chvíli zvolnit. Ani mi to nijak zvlášť nevadí, během podzimu jsem toho naběhal docela dost :-) Víc mne mrzelo, že jsem se nedostal v příjemném počasí na kole ven, díky "povinnostem" fakt nebylo za světla kdy, night rider nejsem a nebudu. Tak je z toho takový odpočinkový týden. Vzhledem k "okolnostem" jsem spokojen, zvolnění je znát, pohyb jsem si užil :-)

neděle, listopadu 19, 2006

Divákem na basketbale

Před koncem loňského školního roku přišla Kristýnka s tím, že by chtěla hrát basketbal. No, plavat asi věčně nebude, mladší Terezka už je ve volejbalové přípravce, tak proč ne. Zavezl jsem ji rovnou na Rosničku – tedy do přípravky Gambrinus Sika Brno. Vyhráli i Evropský pohár, tak to třeba bude dobré, ne? Kristýnka má ve 12 letech skoro 170 cm, vysoké holky tam rádi vidí. A hned jsme si měli doma o čem povídat. Co to jsou kroky, jaké jsou typy obran, kde a v jakém čísle jsem kdysi hrál… Když se doma objevil bílý dres Adidas s "mojí" pětkou, byl jsem z toho docela naměkko. A vší silou se snažil brzdit rodičovská "očekávání".

Trochu jsem se obával konce Kristýnčina plavání, kupodivu se dají tréninky doplnit. Basketbal je třikrát týdně, z plavání se dají taky tři tréninky stihnout. Není to pět tréninků jako loni, ale i tak se dá. Zatím poctivě stíhá obojí. Uvidíme, jak to bude pokračovat.

Tuto sobotu jsem se vypravil se podívat, jak holky hrají. Já jsem kdysi začínal s basketbalem později, tak jsem se snažil si připomenout, jak to bylo na začátku… A stejně jsem se v očekávání hodně mýlil. Pro holky je asi práce s balonem noční můrou. Snad jedna dokázala driblovat tak, aby se nedívala na balon. Spousta technických chyb, kroky rozhodčí občas ani nebavily pískat. Kdo se umí s balonem aspoň trochu pohnout, je hned v základní pětce. Bez ohledu na jakékoli další schopnosti.

Kristýnka je na tom v práci s basketbalovým balonem zatím hodně špatně. Překvapilo mne to. Loni se mne ptala, zda je normální hrát vybíjenou naplno. Že si spolužačky stěžují na její příliš prudké rány. Ujistil jsem ji, že samozřejmě naplno, je to hra, ať se snaží. Hraje se svými vrstevnicemi. Později jsem si s ní házel na zahradě a byl překvapen, jakou rychlost dokáže balonu ta hubená holka dát. A s jakou jistotou ho chytá. Trochu jsem čekal, že ta jistota se přenese do basketbalu. Nicméně v utkání nervozitou nechytla jednoduchou přihrávku, předvedla špatný pohyb v obraně a po další ztrátě balonu byla po chvilce vcelku po zásluze střídána. Hra Gambrinusu se opírala o dvě lepší individuality, které se pouštěly znovu a znovu do sólové hry. To není moc pohledné ani účinné. Hráčky odněkud z "venkova" (Velké Meziříčí?) je vcelku po zásluze dvakrát porazily především díky kolektivnějšímu pojetí.

Trochu mne to vedlo ke zvláštnímu zamyšlení. Chodíme do práce a děti dáváme do kroužků, kde se jim věnují cizí lidé. Udělají si na děti čas i ve dvě odpoledne. Neměl bych také raději dělat něco s dětmi než pobíhat po maratonech? Zvláštní úvaha. Holky vede jistě daleko zkušenější basketbalista než já. A udělat si čas třikrát v týdnu odpoledne by v mé práci opravdu nešlo. Jen jsem chtěl napsat, že si vážím těch, kteří si čas najdou. Ať už na trénování dětí nebo na rady na fóru nebo cokoli jiného. A budu doufat, že až přijde čas, kdy bych se měl zapojit já, poznám to. Teď docela poznávám, že bych se měl pokusit pomoci malé holce, kterou baví chodit do basketbalu. Třeba se mi to trochu povede :-). Uvidíme.

pátek, listopadu 17, 2006

Začal BBP - Během 17.listopadu

Na Brněnský běžecký pohár se každý rok těším. Závody mají dobrou účast i výborné organizační zabezpečení. Nicméně první závod na Palackého vrchu nepatří k mým nejoblíbenějším. Pro 200 závodníků jsou pěšinky poněkud úzké, místy nepříjemně blátivé a ještě ten nepříjemný kopec, uf. Ne že bych se kopcům vyhýbal, ale přece jen 50 metrů převýšení na možná 300 metrech je až příliš. Z mnoha důvodů jsem proto zvažoval, že letos ani nepoběžím. Tím nejhlavnějším argumentem bylo bolavé koleno.

Ve čtvrtek jsem ho vzal k panu doktorovi. Docela s obavami. Udělá rentgen, koukne, uvidí zničené koleno a napíše mi hůlku. Nebo dvě. Tak nějak jsem to viděl. Prožil jsem čtyři dlouhé hodiny v různých čekárnách, aby mi nakonec doktor s nohou trochu zakroutil, pak tajemně řekl, že mne to jistě nejvíc bolí při chůzi ze schodů (jak to ví?) a prohlásil, že mám chondropatii. Uf. A mám to. Diagnóza je tu, jistě je to neléčitelné. Něco jako artroza křížená s AIDS. Kupodivu pan doktor to tak neviděl. Na rentgenu bez vážného nálezu. A jde prý jen o počínající stadium opotřebení chrupavky. GS Condro s Voltarenem to spraví. Hlavně nohu nestahovat. No to nedělám. A co zátěž? Tak tu prý rozhodně neomezovat! Neudělalo to naše zdravotnictví úžasný pokrok? To na závod musím...

Na prvním závodě bývá vždycky nával na prezentaci. Přijel jsem raději dřív, přesto jsem si frontu vystál. I tak mi zbylo dost času sledovat závod na 5km. Je zajímavé pozorovat, jak se s pořadím mění běžecký styl. Až na drobné vyjímky pochopitelně od hezkého k horšímu. Tak to asi na mne není při běhu moc zajímavý pohled, když končím v druhé polovině startovního pole. Ale hurá na start. Je krásně teplo, možná 12 stupňů, volím krátké kalhoty. S menším zpožděním vybíháme. Cítím, že to není úplně ono, ale to je fuk. Všichni, se kterými jsem si v poslední době "zvykl" běhat, mi utíkají. V klesání koleno fakt bolí, hodně zvolňuji. Předbíhá mne i Standa Junga, tak to budu dnes z tragédů poslední. Někdo musí být holt poslední. Poslední celkově ale nebudu, dobře se mi při volnějším tempu dýchá, do kopečka předbíhám "přepalovače". Druhé kolo probíhám ještě pohodověji a kupodivu - stejně rychle (nebo pomalu?) jako to první. Při náběhu na stadion se zezadu přiřítí Radek a čestné místo posledního tragéda mi definitivně nechává.

Výsledek - 40:09 je kupodivu o pár vteřin lepší než loňský čas. Přestože časy nejsou přímo srovnatelné - loni byl náběh na stadion malinko komplikován krosovou vložkou, asi jde fakt o zlepšení. Tep 159. No kdyby koleno nebolelo, kde já mohl být? Nejspíš na závodě. A to jsem byl. Takže je vše v pořádku. Umístění 143 z 208. Bývalo to už lepší. Umístění v kategorii? Nějak to nemůžu přečíst... Uf. Už nejsem mladík. Je ze mne definitivně veterán. MV-1. To zní hrozně. Snad to ani nenapíšu - 26 ze 40 veteránů mé kategorie. A to se chvílemi cítím na dvacet. Ach jo.

Trochu jsem se připravoval ještě na Porubský maraton. Přestože pan doktor říkal zátěž neomezovat, asi by mi neprospěl, takže si ho z plánu škrtám. Ony budou ještě další závody. Zatím doufám bez hůlek. Aspoň než napadne sníh:-)

úterý, listopadu 14, 2006

Týden 6.-12.11.2006

V poslední době kde kdo popisuje na webu svůj trénink. Z triatlonistů z horních pater pořadí letos např. Michal Adamec. Něco málo se můžeme dozvědět i od Filipa Ospalého . Na behej.com popisuje zejména běžeckou část své přípravy Michal Jalovecký. Na prvního ironmana se připravuje všestranný Forest. Tak aby vznikl nějaký kontrast, občas taky napíšu, jak jsem se hýbal. Pravda, u těch lepších sportovců můžou moje popisy vzbudit úsměv - na to můžu pouze podotknout, že sportuji, když mne to baví a jak mne to baví. Vím, že nikdy nebudu soupeřit s nejlepšími, ale jen sám se sebou. A i můj mírný trénink stačí na dokončení maratonů běžeckých, cyklistických a konečně i na dlouhý triatlon. Může se najít i skupinka čtenářů, kterým třeba bude můj pokus o trénink připadat až moc náročný. Tak těm můžu vzkázat - pusťte se do toho taky, máte šanci brzy být lepší než já. Stačí vydržet. Nějaký ten měsíc, nebo možná bude potřeba víc měsíců ... :-)

Pondělí - po předchozím plaveckém víkendu jsem prostě potřeboval den volna, navíc na hotel jsem se vrátil docela pozdě.
Úterý - večerní popoběhnutí Mnichovem - 2:05, vzdálenost odhadnuta na 22 km.
Středa - ne že by se mi nechtělo nic dělat, ale z Mnichova jsem odjel až odpoledne a po cestě jsem autem jsem si užíval večerní odpočinek
Čtvrtek - večer snaha o projetí na rotopedu - 32 minut, 17km, dva 5 minutové úseky s vyšší zátěží
Pátek - zkusil jsem si plavecké motivy dle Foresta, bohužel jsem byl omezen časem a musel po 45 minutách pryč - 1,4 km. Večer jsem poprvé vyzkoušel válce 20 minut a třeba jim přisuďme 7km (nefunkční cyklocomputer).
Sobota - ranní výklus byl svižnější než jsem čekal. 29:31, v zimě to běhám o dvě minuty pomaleji. A já už zimu mám :-). Odjakživa této trati přisuzuji 6,5km, což asi nemá, ale tradice je tradice. Negativem je, že docela cítím pravé koleno. Co s ním je??
Večerní plavání bylo spíše relaxační s pár "oblíbenými" úseky jen nohama, pobyt v páře jsem ale rozhodně neodbyl, vzdálenost ano - 1,2km. Na plavání jsem chtěl vylákat mladší Terezku, nepodařilo se. Asi má plavání přes týden dost :-). Kristýnku jsem nelákal, přes víkend byla na krajském přeboru. Mimochodem čas na 200 K zlepšila od minulého týdne o 10 vteřin na 3:32, aktuálně je o minutu rychlejší než já, mám co dotahovat. Plavecké víkendy ji asi motivují, zřejmě chce na jaře do prvního družstva. Asi bude chodit pěšky :-)
Neděle - původně jsem chtěl oběhnout přehradu, díra v mracích rozhodla o variantě na Palačák, stejně jsem zmokl. Moc mi to neběželo, 18km to asi má, čas 1:53 nic moc. Už jsem to běžel o dost rychleji. Večer před strečinkem druhý test válců - 20 minut a třeba 7km. Koleno je lepší než v sobotu, ale do ideálního stavu to má daleko.

Počet

Km

Čas

Běh

3x

46,5

4:28

Plavání

2x

2,6

1:25

Kolo

3x

31

1:12

7:05



Zhodnocení - měl to být týden plavecko/cyklistický, nakonec vypadá jako běžecký. Holt v hotelu nebyl použitelný bazén a všechno se pak mění dost narychlo. Proto ani moc neplánuji dopředu. Vždycky to nějak dopadne:-)

neděle, listopadu 12, 2006

Jsem valcířem. Nebo válcařem?

Kolo odkládám k zimnímu spánku většinou během října. V podstatě asi zvyk z mládí, kdy nebylo termooblečení a jiné vynálezy. Vyjížďka za chladu tehdy vedla velmi snadno k nachlazení. Já bych se chtěl příští rok přece jen trochu zlepšit, nezbude, než i kolo trénovat. Pořídil jsem tedy letitému rotopedu konkurenta. Válce. Názory na využití válců jsou různé. Někteří je vidí jen jako prostředek mírného zlepšení techniky, v tréninku jim přisuzují místo pouze na zahřátí. Další skupina cyklistů vidí jejich použití širší. Uvidíme. Válce jsou doma, hurá na ně. Nejdřív je potřeba je složit. Nejsem žádný kutil, ale toto je jen šest šroubků... Skládal jsem je hodinu. Nějak jsem nevěřil popisovanému nastavení "rozteče". Tak jsem je postupně skládal v různých vzdálenostech, umístil na ně kolo, zjistil, že tudy cesta nevede a za hodinu jsem byl hotov. Správnou roztečí se nakonec ukázala ta popisovaná v návodu. Ale kdo by dnes věřil nějakému reklamnímu letáku, že?


Zátiší zimní cyklistiky...


Sedím a jedu. Tedy prvních pět minut se křečovitě držím futer, mezi která jsem válce prozíravě umístil. Moudré rozhodnutí. Kolo putuje vlevo, vpravo, pořád přemýšlím, jak spadnu, když místa moc není... Druhá pětiminutovka už je lepší. Pouštím křečovité sevření, pouze se opírám jedním ramenem. Jde mi to líp a líp a posledních pět minut jedu už jako velký kluk bez jakékoli opory. Tak pro dnešek stačí. Baterie v cyklocomputeru vybitá, snad se mi podaří časem koupit správnou. I krátké projetí ukázalo, že válce jsou jiné než rotoped. Na tom jsem vždy spocený, jízda je silová. A není tam pocit mého kola. Válce jsou pohodové, možná je budu používat i třeba jen jako zahřátí před strečinkem. Taky sedím na svém úžasném kole. Aspoň se mi nebude přes zimu stýskat. Tak uvidíme, kolik toho najezdím :-)

Mnichov běžcům přívětivý

Článek je také uveřejněn na běhej.com

Služební cesty, zejména ty zahraniční, pro mne dříve bývaly dny bez běhání. Ale proč vlastně? V zahraničí pobíhá kde kdo i na místech, kde by si to našinec nedovolil. Tak v klidu přidávám do kufru boty na běhání, plavky a když to jde, naložím do auta i rozložené kolo. Na rozdíl od naší domoviny se na mne nikdo nedívá divně, když odcházím z hotelu jen trenýrkách a tílku, nikdo nemá žádné poznámky. Ale teď si vzpomínám si, že jednou přeci jen ano. Když jsem loni v Atlantě vycházel na odpolední běh, skupinka kuřáků fascinovaná pohledem na ovládání hotelové klimatizace měla divné řeči. Že je dnes asi zdravější kouřit než běhat. Divné řeči. V klidu jsem oběhl impozantní olympijské haly, proběhl bez zájmu domorodců čtvrtí rodinných domků, kde byl tak každý desátý vyhořelý a vrátil se po delší hodince zdráv a vesel zpět. Že bych taky prozkoumal tu zajímavou klimatizaci? No, on to byl jen ukazatel venkovní teploty. 41 stupňů Celsia, měřeno poctivě ve stínu. Můžu potvrdit, že zima mi ten den opravdu nebyla…

Teď je ale přece jen listopad a v Mnichově jsem očekával v noci skoro mráz. Přesto je v sedm večer přes deset stupňů. Odepínám si z bundy rukávy a doufám, že teplota dnes nebude rychle klesat. Chci si prohlédnou i úplný střed města, kam dojíždím metrem. Pomalým tempem probíhám centrum křížem krážem mezi davy korzujících návštevníků města i mnichovanů spěchajících domů. Běžec tu nikoho nepřekvapuje. Možná si chodci myslí, že jsem právě vyběhl z některého z mnoha místních hotelů. Prohlížím si radnici a další hezky nasvícené památky. Když ale centrem běháte, je vám brzy malé. Vytahuji mapku a chci proběhnout po okraji anglického parku podél řeky. Je to zvláštní, kolik mají v zahraničí parků v centrech měst. Naštěstí tu neplatí jen pravidla ekonomické síly.

Noční fotky mi nejdou, ale byl jsem tam...



Do parku musím přes širokou silnici. Tedy, přes… Objevuji cyklistickou stezku, která mizí pod silnici a krásně osvětlená pokračuje i celým parkem. Pořád čekám, kde světla skončí, běžím tu už hezkých pár kilometrů. Konce se nedočkám. Jsem už skoro na kraji své mapy a musím se dostat na druhou stranu řeky. S lítostí opouštím stezku a mezi stromy vybíhám na silnici vedoucí na most. Čtyřproudovka bez chodníku, tudy to nejde. No, nic. Vracím se na stezku s plánem pokračovat na další most. Podle mapy je menší, třeba to tam půjde lépe.

Ukazuje se, že jsem stezku hodně podcenil. Po osvětleném podběhnutí silnice, na kterou jsem se snažil dostat, vede i ze stezky odbočka na speciální most jen pro cyklisty. A běžce. Těch potkávám výrazně víc než doma v Brně. K mé radosti jsou často pomalejší a užívám si předbíhání. Přede mnou další dvojice, na chvíli zrychlím a když je míjím, tvářím se, že při běhu studuji mapu. Odměnou za mé trochu divadelní představení je mírně závistivé "Scheisse" od hmotnějšího z dvojice běžců; to už mizím v dáli a po více než hodině běhu jsem hodně blízko hotelu.

Dnes je mi to však málo. Vybírám si jednu z cest na periférii a prohlížím si architekturu mnichovského předměstí. Opouštím stezky a beru to cik cak uličkami. Vůně hnoje znamená, že už jsem vyběhl z Mnichova? Ne, jen obrovské středisko pro jezdce na koních. Zaparkovat v obrovských stájích koně asi vyžaduje docela orientační talent. Ubývá vícepodlažních budov, jsem na úplném okraji města. Nemám šanci najít svou polohu na mapě, dávno jsem z ní utekl. Ale s celodenní jízdenkou na hromadnou dopravu v kapse nejsem vůbec ztracen. Po více než dvou hodinách běhu zastavuji stopky, vzdálenost ani rychlost neznám, ale to dnes nebylo důležité.

Nastupuji do autobusu. Ani se moc nedívám, kam míří. Logika říká, že by měl jet k nejbližší konečné metra. A tam já bydlím. Před desátou večer jsem na hotelu, sauna má otevřeno do jedenácti. Dnes bude i kvalitní regenerace, holt výhoda dražšího hotelu. Jeho nevýhodou je ale poněkud vyšší cena piva. Místní kvasnicové pivo jsem zkusil včera, tak řeším celou situaci jako sportovec. Není mi líto pár kroků navíc do hotelové garáže, kde si z kufru svého auta beru láhev právě pro takovou příležitost. O pár minut později, patřičně roztopený ze sauny a obalený jen ručníkem, pozoruji noční Mnichov z balkonu na 22. patře mezinárodního hotelu. Přemýšlím, jaký maraton si zase kdy zaběhnu. Ten mnichovský je 14.10.2007. Že by?

pondělí, listopadu 06, 2006

Další plavecký víkend - zlepšení v nedohlednu...


Na další plavecký kemp jsem se těšil dlouho dopředu. Nejen na plavání, ale na celý víkend prožitý ve společnosti malé slečny. Vlastně velké. Jak je to možné, že to dítě, které jsem snad ještě včera choval měří dnes skoro 170cm? No, třeba jí ta výška bude k něčemu dobrá. Ostatně i na plavání je výhodou. V pátek 3.11. jsme opět v Chrudimi. Asi protože to máme nejdál, jsme prakticky jediní včas. Ale po pár minutách doráží i ostatní. Kurz je opět plný. Docela se těším na úvodní rozřazování. Loňský podzimní čas na 200K - 4:54 jsem na jaře dostal na 4:16. Dnes to chci zkusit pod 4 minuty. Prvních 50 metrů plavu přesně podle plánu, pak ale zjišťuji, že jen chtít nestačí. Asi je potřeba i občas chodit plavat. Já od Slovakmana venku plavat nebyl a ani do bazénu se mi nechtělo, zdůvodňoval jsem si to snahou nenarušit si přípravu na Amsterdam. No to se pak nemůžu divit, že se ve vodě příšerně plácám a nemůžu popadnout dech, že? 4:33 je fakt ostuda. Začnu víc plavat. Kristýnka od posledně o pár vteřin opět zlepšuje, její čas 3:42 znamená problém. Měla by být ve druhém družstvu, já ve třetím. Z penzionu je to na bazén ale kus cesty, nezbývá, než Kristýnku přeřadit také o družstvo níž, abychom mohli jezdit společně. A řeknu vám, hned jsem to od slečny schytal. Jak prý ona k tomu přijde.. Hned mi stanovila do dalšího kempu cíl 3:30 a že prý bude důsledně dohlížet na moji přípravu. J. S větami o tom, že sportuji jen tak pro radost jsem vůbec neuspěl. Uf. Nemám to vůbec lehké. Vůbec si Kristýnka užívá pocit, kolik porazí tolik dospělých, až ji musím trochu krotit ve vyjadřování. A pečlivě studuje časy, kolik jí chybí na ty nejlepší. No, v tomto směru ať se klidně snaží…


Na koupání v kašně počasí fakt nebylo, bazén je lepší...


Zpestřením soboty je pak natáčení kamerou nad i pod vodou. A musím se pochlubit, já odstranil svou poslední největší chybu! Což vedlo k tomu, že se objevily tři další. Ach jo. No co se dá dělat. Kristýnka je na tom mnohem lépe, některé chybky odstranila, záběr je mnohem lepší. Chyba při nádechu ale pořád zůstává, i když je to trochu lepší. Osobně mám pocit, že to filmování hodně pomáhá. Nikdy bych nevěřil, že plavu až tak legračně :-)

Neděle už je plná jen samých pozitiv. Cítím se méně unavený než na předchozích kempech. Ve vodě mi není taková zima jako dřív, nekoukám na hodiny, kdy to trápení skončí, naopak bych si ještě chvilku zaplaval :-). Když se to doplní výbornou kuchyní v místní pizzerii, je z toho skvělý víkend po všech stránkách.

Odpoledne trochu spěcháme do Brna, jedu ještě večer do Německa, kam dorážím kolem půlnoci. Před usnutím ještě zjišťuji, že v hotelu je bazén. Tak uvidíme, jak dlouho mi vydrží předsevzetí víc plavat :-)

čtvrtek, listopadu 02, 2006

Jak jsem začal plavat kraulem...

Mám trochu vynucenou sportovní pauzu, snad nebude dlouhá, ale zatím bych mohl třeba něco napsat. Mám dost času, tak to bude asi delší :-) Tak třeba o plavání.

Nikdy jsem neplaval nijak extra, moje plavecká historie vypadala asi takto:
- Plavat jsem se naučil asi v šesti letech, prsa.
- Plavecký výcvik na škole tuším ve čtvrté třídě, na mokrém vysvědčení kapřík (25m), jen prsa, kraulem to nešlo.
- Na střední škole plavu trochu víc, nicméně jen prsa, dokážu přeplavat Brněnskou přehradu (600m?)
- Na vysoké mám období, kdy chodím víc plavat, zkouším zlomit kraula. Dokonce si kupuji nějaké knížky a zkouším to podle nich. Výsledkem je prudká bolest v rameni (natržené svalové vlákno?) a přesvědčení, že kraula lze zvládnout jen v dětském věku. Plavu dál prsa, 1-2 km vzdálenosti bez problémů.
- Nastupuji do pracovního procesu a chodím plavat jen zřídka.

Obě děti – holky – začínají plavat už v kojeneckém věku:-) a pak v kurzech jednou týdně od čtyř let. Ať to umí co nejdřív. Kdybychom šli třeba na koupaliště. Nejdřív samozřejmě ta starší – Kristýnka. Ve vodě ji to baví. I když – bohužel – plavecký talent ji chybí. Sem tam sice uspěje i na "závodech", ale to asi hlavně díky fyzickým předpokladům – přece jen je vysoká a vysportovaná z kola a jiných aktivit oproti některým oplácanějším holčičkám. Proto pro mne bylo vcelku překvapení, když za mnou Kristýnka předloni – v roce 2004 – ve svých deseti letech přišla, že by chtěla plavat víc. Na velkém bazénu. Každý den. Co s tím? Jako asi každý rodič jsem měl pocit, že je Kristýnka lenošné dítě. Jakoby bez názoru. A ona tu teď stojí a chce chodit každý den plavat! Jak si to představuje? Vždyť to je strašná dřina. Ode zdi ke zdi. Každý den někam jezdit. No přece ji nebudu vozit! Musím pracovat! Co škola? Nebude se flákat? No, znám přece své dítě. Za dva týdny to vzdá. Nebo za tři. Ani nebudu kupovat chloru odolné plavky. Párkrát ji tam dovezu, ať vidí, že ji v tom nenechám a uvidíme.

Zajímá vás, jak to souvisí s mým plaváním? Vydržte. Vždyť jsem říkal, že to bude delší…

Kristýnka se naučila jezdit městskou dopravou. Já se naučil ji vždy po tréninku vyzvedávat. Nevynechává jediný trénink. Není nemocná. Plavání ji začalo bavit. Má tričko Komety Brno. Velký a slavný oddíl. Ona tam patří. Má tam kamarádky. Má chloru odolné drahé plavky. Jezdí pravidelně na závody. Z komeťaček sice končí vzadu, ale na holky z menších oddílů stačí. To je radosti! Přece jen to plavání k něčemu je. Učí se pravidelnosti, vidí jakési výsledky tréninků. Nejlépe jí jdou prsa – získává tam nejvíc bodů. Kraul nic moc. Při nádechu zvedá hlavu nad vodu, slabší práce nohou… Chodívám ty holky pozorovat, tak už občas něco poznám.

V roce 2004 jsem běžel první půlmaraton a začal víc běhat. Sport dostává najednou i pro mne nový rozměr. Na rok 2005 si dávám cíl zkusit triatlon. Triatlon jsem chtěl vyzkoušet už na vysoké, ale když jsem se šel na jeden závod podívat, byl jsem téměř očitým svědkem smrtelné nehody na kole. Natolik mne to ovlivnilo, že jsem to tehdy nevyzkoušel. Když to budu zkoušet po tolika letech naplnit, měl bych plavat kraulem, že? Knížky kdysi nezabraly, zkusím kurz, třeba pomůže živý trenér. V listopadu 2004 jsem na kurzu totálního plavání. A světe div se, uplavu 50 metrů kraulem. Bez bolesti ramene, prostě jsem jen doposud špatně přenášel ruce. Jde to. Ale na velké plavání to není. Chodím zase trochu plavat, většinou střídám 50K-150P. Souvislé úseky kraulem mi nejdou. V červenci 2005 se mým prvním triatlonem stává Bečvoman. 800-30-5,7. Plavu 18:18. Pochopitelně prsa. Předsevzetí plavat aspoň kousek kraulem bere za své hned po startu. Na kole taky hrůza, dlouho jsem nejezdil. Na běhu nemůžu pohnout nohama. Po závodě ležím totálně zničený na trávě neschopen odjet domů. Jo, ten triatlon mne prostě baví. Za dva týdny jsem na dalším závodě jihomoravské triatlonové ligy. A pak další. Prsa, prsa, prsa. Na závodech to kraulem nejde.

Proč jsem do toho pletl tu Kristýnku? No vy jste netrpěliví…

Blíží se termín 1.10.2005. Kristýnka má jít na další závod. Dlouhé tratě. Má plavat 800 metrů. Má hubená 11 letá dcera má uplavat 800 metrů na čas kraulem! No já bych to nepřežil. Ona z toho má taky dost obavy. Uklidňuji ji, že za trénink naplave mnohem víc, jen ne vcelku. Sám však klidný nejsem. To musím vidět. Holky mají jen jednu rozplavbu, jsou po dvou ve dráze. Start a voda v bazéně víří všemi směry. Hučí a šplíchá to na všechny strany. Holky plavou poměrně vyrovnaně. Kristýnka brzy zaostává, ale bojuje. Bohužel s přibývajícími metry zvýrazňuje chyby – hodně zvedá hlavu při nádechu, špatná práce nohou, po obrátce málo splývá. Plave pomaleji a pomaleji. Téměř hromadně se ozývají píšťalky do posledních 100 metrů. 15 holek končí relativně vyrovnaně. Za 12-15 minut. Po doplavání poslední z nich Kristýnce chybí ještě 200 metrů a je vidět, že je na konci se silami. Skoro nekope. Trenérka jde podél bazénu a volá na ni. Ostatní holky už vylezly z vody, která se zklidnila a je jako zrcadlo. Diváci i rozhodčí už chtějí další závod. Stojím vysoko na tribuně a jsem úplně bezbranný. Chci skočit do vody a vzít svoji malou holku do náručí. Schovat ji před ostatními. Ochránit před neúspěchem. Ztichlým plaveckým stadionem se ozve zvuk píšťalky. Posledních 100 metrů. Čas se neskutečně vleče. Kristýnka zpomaluje a zpomaluje… Ale doplavává do cíle. No, tak to je konec jejího plavání. Škoda. Cíl – 20:16. Jenže… mé dítě už mne zase překvapuje. Nic nedbá netrpělivých dalších závodníků. Otáčí se k tribuně a já vidím na vzdálenost snad stovky metrů uvolněný úsměv, jaký mívá člověk, který něco důležitého dokáže. I poslední může být vítězem.

Na víkendový kurz plavání s etriatlonem jsem nás prostě přihlásit musel hned poté. Veden pochopitelnou touhou Kristýnce pomoci. Nedá si moc říci, třeba jí pomůže vidět sebe sama natočenou na kameru nad i pod vodou. Mně už v mém věku nikdo pomoci nemůže, ale to je fuk. Podle webu tam berou i úplné začátečníky. No tak budu věčný začátečník. Koncem října jedeme v pátek do Chrudimi. Je tu jen jeden drobný oříšek. Na začátku kurzu je rozřazení podle výkonnosti. Bylo by dobré být ve stejné skupině, kvůli ježdění na bazén a tak. A mé dítě přece jen není úplný začátečník. Já ano. Bude se plavat i 200 kraul. Psychicky se na to připravuji celou cestu. Na místě samotném jsem pak připraven simulovat, že jsem plavec. Úvodní disciplína rozřazování - 50 kraul mi jde dobře. Sílu přece jen mám a s dechem tak rychle neskončím. Kristýnka je lepší jen o 5 vteřin, možná proto, že vypadá trochu nachlazeně. To je divné, za celou dobu plavání nachlazená nebyla. Na řadě je vzdálenost 200 metrů. Všechno je jednou v životě poprvé, že? Do stovky to jde, pak mám pocit, že končím, "nenápadně" aspoň trošku odpočívám při obrátkách. Mám 4:53. Poprvé v životě souvislých 200m kraulem! Kristýnka je lepší o půl minuty, vzdálena svému maximu. Poslední disciplína mi přijde legrační. 50 metrů jen kraulovýma nohama. Málem nejsem schopen doplavat – 1:36. A mé dítě, které má s prací nohou trochu problémy, je druhé nejlepší z dvacetičlenné skupiny dospělých. Nakonec naštěstí tento čas nemá takovou váhu a jsme oba ve třetí skupině! Já díky tomu, že pět lidí v kurzu vůbec kraulem 200m nedoplavalo a předvedlo na části nebo celé trati prsa. Kristýnce jen díky horšímu času na 200m utekla druhá skupina. Skvělé. Jsem docela dobrý simulant,ne? Kristýnka taky. Simuluje silné nachlazení, večer běháme po lékárnách. Ráno plave jen kousek a musí z vody ven. Nechá mne v tom samotného! A to jsme tu kvůli ní! No, je to zaplaceno, tak budu pokračovat v simulaci plavání aspoň já. Plavu jak mi říkají. Jen ruce. Jen nohy. Pak na šišato. S deskou. Bez. Rychle. Pomalu. Víkend ubývá, sil ubývá. Doplňujeme síly v místní pizzerii. A já zjišťuji, že je dobré občas sourozence rozdělit. Dvě holky umí zlobit úplně stejně jako dva kluci. Po rozdělení dvou zlobivých holek získáte dva nejhodnější andílky. Nad sklenicí horké čokolády mi jeden andílek povídá i tajemství, které holky většinou tátům neříkají. Příjemný víkend. A věřte-nevěřte, já se během něj toho kraula nějak naučil. Ve středu po víkendu jsem ze samé radosti uplaval poprvé v životě kraulem vcelku kilometr. A je to už jen lepší a lepší… No, jestli tomu nevěříte, nedivím se. Taky bych před rokem nevěřil, že jeden víkend udělá z plavce "s bídou dva bazény" plavce "zdolá kilometr a třeba by to šlo prodloužit".

Máte rádi happy endy? Ne, vítězství na olympiádě tu nebude. Ale další oddílový přebor na dlouhé tratě byl v únoru. Kristýnka se zlepšila o skoro čtyři minuty. Do sportovní třídy - kam Kristýnka jako jedna z mála komeťaček nechodí - začaly chodit nové holky. Kristýnka jim s klidem nechává poslední místa. Schválně, kdo z vás umí v bazéně 800 K za 17 minut? Není to žádný zázrak, ale asi málokdo ze čtenářů. Přitom to umí i málo talentovaná jedenáctiletá holka. Na letošní podzimní přebor jsme byli mimo Brno, určitě by byl čas lepší. Já už plavu všechny triatlony kraulem. Srovnatelného Bečvomana letos za 15:50 (nic moc, ale i to 2,5 minutové zlepšení znamená, že jsem chytl slušné cyklisty). Troufl jsem si na ironmana – vyšlo to. S Kristýnkou jsme v létě přeplavali kdejakou vodní plochu – Štěrkoviště, Brněnskou i Křetínskou přehradu. Pravda, Kristýnka občas uprostřed přehrady začne třeba plavat motýlka a dává mi najevo, jak jsem pomalý. To pak naše plavání prodloužím významně nad kilometr a dávám jí najevo, že plavu sice pomalu, ale přece jen dýl:-) Prostě jsme skvělý tým. Myslím. Víkend s etriatlonem jsme absolvovali na jaře znovu. A půjdeme rádi znovu a znovu. Jsou to příjemné víkendy. Pravda, v dospělosti se člověk nikdy nenaučí kraula tak, jako když začne v dětství. Ale jde to. Když se chce. Nebo vás něco nebo někdo donutí :-) Mimochodem, příští rok mi bude 40. Měl bych si stanovit nějaký cíl :-)