středa, září 11, 2013

UTMB 30.8.2013

O UTMB jsem poprvé slyšel asi před pěti lety. Běžela to nějaká češka. Martina Juda? Myšlenka oběhnout masiv Mont Blancu se mi líbila. Myslel jsem si, že to je po nějaké cyklostezce kolem hezkých alpských jezer. Když jsem si našel údaje o závodu - 168km délka a skoro 10km kladného převýšení, říkal jsem si, nic pro mne. Podruhé jsem o UTMB diskutoval se švagrem v roce 2010, když mne vezl do Annecy. Mont Blanc se nad námi tyčil v celé své kráse. Ptal jsem se ho, jestli ho neláká to oběhnout, když to má tak blízko? Prý ne. Prý je to moc. Není to pro normální lidi. Mne to tehdy už velmi lákalo. Ale to bylo v době, kdy jsem ušel sotva 10km po rovině. Tak jsem si zkusil aspoň rovinatou cestu z průsmyku k ledovci Trient. UTMB bylo nedostižně daleko, artroza se přece jen zhoršuje... a ono houby. Místo triatlonu jsem začal chodit víc na výlety do hor. Loni jsem dokončil TDS. A letos se přihlásil na UTMB. A dokončil ho ve výletním tempu. Tato akce totiž není určená jen zdatným horalům, ale i takové kancelářské kryse, jako jsem já. O to větší je to pak výzva. O to větší je to pak zážitek. Skoro neuvěřitelný. Takže... jak to všechno bylo?

Letošní rok bylo  velké double. Po třech letech jsem opět dokončil triatlon na IM distancích. Takže až do června nebyl na přípravu na UTMB čas:) Co se dá v dalších dvou měsících natrénovat? Zaměřil jsem se hlavně na schopnost zdolávat stoupání. Každý týden jsem zařadil jednu aktivitu v délce 6-12 hodin s hodně kopci. Cíl natrénovat, nezatavit se. Žádná stovka nebo něco dlouhého únavného. Vytrvalosti mám snad za ty roky dost. Přípravné závody Lysohorský čtyřlístek, Hostýnská osma, noční Týnišťské šlápoty. Lysá Hora mne přitahuje, zajel jsem si na ni párkrát i mimo akce. A taky nějaký den v Krkonoších. Na Alpy nedošlo.

A takto připraven-nepřipraven se ocitám v Chamonix. Oproti loňsku nespím v hostelu, ale v levném hotelu mimo Chamonix, před závodem pak dražší hotel přímo v centru Chamonix. Párkrát vyjedu lanovkou do 2000m a projdu se do 2500, abych se trochu aklimatizoval. Pohoda. V dražším hotelu dostávám pokoj s výhledem na Mont Blanc. Nevěřil bych, jak se mi noční pohled na horský masiv vryje pod kůži. Nádhera!! Fakt to stojí za ty peníze :) Aklimatizace probíhá rychle, prezence letos bez potíží a už je tu pátek, den závodu. Cítím se trochu unavený:) Ale to dám:)))

 Aklimatizace :)
TDS finišeři v Les Contamines


Před startem polehávám na trávníku, do davu se mi nechce. Nejsem stádní typ:) Nakonec do davu musím a jeho atmosféra mne unáší. Rozhlížím se vlnícím davem - kolik je tu věčných snílků? Kolik opravdových horalů? Zodpovědných otců? Lidí, kteří před něčím utíkají? Lidí naplněných svou profesí a zkoušejících sportovní výzvu? Není to moc poznat. Na startu v čistém sportovním oblečení vypadají všichni podobně :) Start! A nic. No jo, velká akce. Jsem dost vzadu, dav přede mnou se pomalu rozchází. A už pomaličku běží. Do Les Houches víceméně rovina, všichni mažou jako šílení. Skoro nepředbíhám a to se neflákám:)

Start! Jsem ještě víc vzadu :)
Profil. Výzva nebo průser? :)
Je tu první kopec. Oproti ostatním vypadá nevinně, ale je to pěkná potvora. Stoupání na kopec vyšší než Sněžka (cca 1800) dává zabrat.
Stoupání na první kopec

Klesání je ještě horší. Travnaté, nepříjemné. Nechtěl bych to sbíhat za mokra:) Je však krásný den, slunečno, docela teplo. Pro mne ideální. Klesání nekonči a nekončí. Začínám cítit pravý palec. Cože? Už zase mi sleze nehet? A cítím to už po prvním kopečku? :) Jsme dole v Saint-Gervais. Nejnižší místo trati. 810 m nm. Na bohatě zásobené občerstovačce se cpu vším dohromady. Sýry, sladké, bohatě to zalévám colou. Se žaludkem přece problémy nemívám. Pokračuji dál, stále kousky běžím. Stmívá se brzy, nasazuji čelovku. V Les Contamines řada běžců využívá doprovod a převlékají se do nočního. Já už jsem v podstatě převlečen. Na občerstovačce se zase nacpu, kousek pokračuji po rovince, zase nacpat, to mi jde. Zase občerstvovačka :) Musíme se povinně obléci, asi bude chladno:) Jdu vstříc opravdovému kopci. Když se mi za jasné noci otevře výhled na stoupání na Croix du Bonhomme (2443m), je to nádherný pohled. Had čelovek. Přechod sněhového pole. Nebo je to už ledovec? Had se sune pomalu k vrcholu. Nedá se předcházet. Mohl bych stoupat rychleji než dav kolem. Proč já ze začátku víc neběžel abych byl víc vepředu? Klid, bude to ještě dlouhý....

Jsem na vrcholu, oproti těm okolo si připadám čerstvý. Přede mnou seběh, opět dost prudký. Ač je jasná noc, troufám si sbíhat jen pěkné kousky. Dobíhám do Les Chapieux(1549), další občerstvovačka s kontrolou povinné výbavy v podivném, asi částečně opuštěném objektu uprostřed hor. Mizerný čas, horší než jsem čekal. Nicméně to vypadá, že nebudu mít žádný problém s časovými branami. Mám na ně docela náskok a vím, že ke konci jsou měkčí. Přestávám se tím o brány starat. Přesto bych rád trochu zrychlil, ale jestli další stoupání bude jako to přechozí... Není. Ze začátku se stoupá po silnici. Sice nemá svodidla a kdo ví, kolik tu jezdí aut, ale má pevný povrch a příjemný profil. Protahuji krok a vydatně předcházím. Mnoho kilometrů. V předcházení pokračuji i poté, co trasa ze silnice odbočí. Cítím se ve stoupáních fakt dobře! Jsem na vrcholu Col de la Seigne (2507) a cítím, že to dám! Klesám do opuštěného údolí(cca 1900). Samý šutr, neběžím. V klesání mne předbíhají ti, co si troufají běžet. Je to tak vlastně celý závod:) Asi volím z kopce dost defenzivní strategii :) Do kopce naopak :) Občerstovačka ve stanech s agregátem uprostřed opuštěného údolí. Konstatuji, že mi je divně. Nevím proč. Jen sem tam něčeho zobnu a pokračuji. Ve stoupání na Arete du Mont-Favre (2409) mne zastihuje východ slunce. Nádhera! Někde asi přecházím italskou hranici, ale celnici jsem fakt nezahlédl :) Blížím se k Col Checrouit, tady to znám z TDS:) Těším se na pohodové klesání po sjezdovce. A zrada!!! Trasa UTMB vede pár metrů od sjezdovky lesíkem mezi stromy po hnusné, uzké a prašné stezce. No Olafovina jako bejk :D Mám obrovskou chuť klesat po v podstatě souběžné cestě, ale nakonec vítězí duch fair-play:), dýchám prach zvířený spoluběžci a pomaličku, velmi pomaličku, klesám do Courmaryeur(1192). Na velkou občerstvovačku ve sportovní hale na 78.km se dostávám v 7:57. O hodinu později než jsem čekal ve svém nejpomalejším plánu:) Prostě Alpy odhadovat neumím:) Vyzvedávám si drop-bag, převlékám se, dávám těstoviny. Fakt je mi divně. Čím to je? Snažím se co nejdřív vypadnout na dalších 90km tratě. Teda vlastně k dalšímu bodu, na celkový cíl se na tak dlouhé akci nemyslí. Takže můj další cíl Refuge Bertone (1979). Docela pohodové stoupání, jen začíná být dost teplo. Nahoře občerstovačka a od ní podle vyprávění prý pěkná hřebenovka.

Pohled z hřebenovky na Arnuvu 

Jdu, neběžím. Jakmile se o běh pokusím, je mi na omdlení nebo je to na zvracení? Co to sakra je? Vůle zatím vítězí nad tělem, dokonce sem tam někoho předcházím. Ale je to fakt špatný. Není tu nějaká horská chata? Dal bych si Tonic. Třeba mi spraví žaludek. Sluníčko přitápí, je mi stále hůř. Na další občerstvovačce (2015) chata je. Tonic mi za 3,5€ prodávají. Můj stav se tím opravdu na chvíli zlepšuje.
Chvíli po Tonicu

 Lávka před Arnuvou

Sbíhám do Arnuvy(1771). Přemýšlím tu o oslovení zdravotníka. Ale přítomná černoška vypadá nekomunikativně :D Tak hurá nahoru na nejvyšší stoupání - Grand Col Ferret (2527). Je jen o pár metrů vyšší než některé předchozí vrcholy, ale je prostě jiný. Je to Grand Col. Je to zlom, přechod různých světů. Pravidelně je na něm jiné počasí než na ostatních vrcholech. I dnes hodně fouká. Ale v odpoledním sluníčku se mi daří dosáhnout vrcholu i v krátkém oblečení krátce po 14.hodině. Kdyby mi nebylo tak blbě, cítil bych se být v tuto chvíli finišerem.

Výhled z Grand Col Ferret
Takto potupně pomalu scházím do údolí a přemýšlím, čím to je. Dostávám sms - "Nejez ty sýry!" A pak mi to dochází. Ono mi vlastně bylo trochu divně i loni. Jenže mi můj support team poměrně brzy dal vlastní jídlo. Už loni jsem podezříval z divného stavu zrající sýr. Možná se fakt nedá míchat se sladkým! Na další občerstvovačce si dávám jen polévku. Můj stav se lehoučce zlepšuje. Jen je tělo unavené ze slunečného dne, vyčerpané z toho, že muselo bojovat s divnými stavy. Jak tohle v noci dopadne?

Na další velké občerstovačce Champex-Lac(1481) mám domluvené první setkání se sestrou. Dávám jí dost úkolů, posílám ji do lékárny a do potravin:) Naštěstí chápe, že situace je vážná:) S večerním ochlazením malinko zrychluji a na občerstovačce jsem oproti očekávání dřív. Cca 19:30. Sestra tu není:) Přivolávám ji telefonem a zatím se cpu těstovinami. Mám pořád hlad. Sestra přichází a operativně zajišťuje večeři v restauraci po cestě - švagr ji jde objednat, já ji pak jen rychle sním. Dobrá dělba práce:) Takže převléct do nočního a hurá na večeři. Teplá šunka s hranolkama je skvělá. Teď hurá vyrazit, čekají mne "jen" poslední tři zhruba dvoutisícové kopce a tři klesání o asi 800 metrů níž :)

Bovine je prý nepříjemný kopec. Jak jsem najezený, v batohu vlastní svačinu, je mi ukradené skákání přes široký potok i následné stoupání. Cítím se najednou fyzicky slušně. Ale spal bych. Z Magredi vím, že jakmile je mozek unavený, plodí přeludy. Zatím jsem měl jen jeden drobný, místo jakési malůvky na betonu jsem viděl živou odcházející ženu, ještě za světla ve stoupání na Champex-Lac. Teď se žádné přeludy neobjevují, přesto intenzivně cítím potřebu spánku. Rozhoduji se - v Trientu budu chvíli spát. Okolí Trientu znám, připadá mi to jako návrat domů. Docházím na občerstovačku o půl jedné v noci. Na spánek ideální doba. Ale ouha - hraje tu hlasitě hudba. To nedám. Ač nerad, pokračuji dál. V dalším kopci si hledám suché a teplé místo kousek od trati, natahuji si za 25 minut budíka, lehám na zem a okamžitě spím. Není to moc pohodlné, budím se za 15 minut. Jdu dál. Cítím, že mi to pomohlo, ale není to úplně ono. Vystoupám na Catogne (cca 2100) vcelku v pohodě, dolů to jde mnohem hůř. Nejsou tu kameny, ale mokrá hlína. Sice nepršelo, prostě tu kondenzuje voda. Mám silný pocit deja-vu. Tady už jsem byl?? Je mi to povědomé... Přelud? Přesvědčuji se, že jsem tu nikdy nemohl být. Najednou chápu, co můj pocit způsobuje. Běžkyni přede mnou jsem potkal loni v noci na podobném úseku TDS :) Pohoda, tak to mi mozek funguje :) Klesání je mokřejší a mokřejší. Padám zlehka poprvé a nepěkně podruhé. Natahuji si vazy v levém, "zdravém" koleni. Takže mne bolí najednou obě kolena. Není čas na hrdinství, dávám si Aulin a jdu dál. Hnusným lesem doklopýtám do Vallorcine (1260). Je půl páté ráno, přesto mne tu čekají sestra se švagrem. V podstatě nic nepotřebuji. Dostává se mi aspoň morální podpory :) Spát se tu zase nedá :( Jdu dál, mám to jen kousek. Poslední kopeček. K němu je potřeba dojít téměř rovnou cestou. Chce se mi fakt dost spát. V kopci si zase plánuji lehnout, tady v údolí to nejde. Mokro a chladno, v kopci bude líp. A už jsem na Col des Montets (1461) a vidím před sebou čelovky stoupat poslední kopec. Z pohledu na světla je jasné, že je to kopec holý, samý kámen a dost prudký. Nějak na něj teď nemám sílu a chuť, i když je to jen kousek. Potřebuji si na chvíli lehnout. Vytahuji z batohu bundu a lehám si na mokrou lavičku. Bezdomovec by jí pohrdl, já ne. Usínám.

Autor si uvědomuje, že další odstavec je divný. Ono vlastně ani nejde popsat další děj z pozice pozorovatele, bo pozorovatel se na chvíli v podstatě vytrácí. Líp to však popsat neumím.

Budím se brzy. Je pořád tma. Vstávám a chci jít dál. Jen si trochu protáhnu záda! Opirám se o hůlky, protahuju a aniž si to uvědomuju, usínám. Ve stoje v předklonu. Najednou se mi zdá sen. Je světlo, vidím alpské kopce. Asi z trasy UTMB, ale já je nikdy neviděl. Zřejmě jsem šel ten úsek za tmy. Byl nejspíš hnusný. Jsem rád, že jsem doma v posteli, přeji si jiný sen. I když.. ty hory jsou dost reálné. On se mi vlastně sen nezdá. Co tu dělám? Už vím. Jdu navštívit paní Boletti, které patří tento dům. Zajímavé, že se kolem jejího domu běží UTMB. Taky jsem to kdysi běžel. Hezký závod. Přidávám se mezi fandící a tleskám probíhajícím ze všech sil. Jsou to borci. Fandění si užívám. "Mluvíte francouzsky?", ptá se mne procházející fotograf. "Ne, pane, francouzsky nemluvím.", odpovídám francouzsky celou větou. Odkdy já reaguji francouzsky? "Jste unavený?", pokračuje fotograf anglicky. "Ano, jsem velmi unavený", na víc se nezmůžu. Proboha.... toje divný... ten fotograf se mnou mluví jako se závodníkem.... Doběhl já jsem tehdy to UTMB??? Hele neběžím já ho náhodou dnes? Ne, určitě ne, dnes jsem divák, jdu za paní Boletti. Vracím se trochu víc do reality. Jestli mám pod bundou číslo, tak to běžím!!! Mám si tam sáhnout?? Do prdele, číslo je tam!!!! KOLIK JE HODIN??? Slunce je vysoko, naposledy si vybavuji toto místo za tmy. Garmin vybitý. Nevidím jediného závodníka! Bože, aspoň jednoho opozdilce vidět na trati! Vytahuji GPS. Je 7:17. Já tu přes hodinu spal a blouznil!!!

Makám nahoru jako šílený. Od startu jsem takové úsilí nevyvinul. Vidím závodníka přede mnou! Nejsem tu sám! Uf. Ohlédnu se a za mnou štrůdl dalších. Nejsem poslední! To vám je tak příjemný pocit! Neprochrápal jsem to, já to můžu dokončit! Jsem nahoře na Tete aux Vents (2116), časový limit pořád s několika hodinovým náskokem. Jsem zcela čilý, svaly v pořádku, běžím po nádherném hřebeni směrem k lanovce! Já to dáááám! Sbíhám do Chamonix a cítím obrovskou euforii.

 Seběh do Chamonix. Na to, že je to km 162., tak hezký styl, ne? :)
Nádherná seběhová fotka. Přemýšlel jsem, proč fotograf fotí běžce zezadu, teď je mi to jasné :)

Vidím závodníka ohnutého na stranu, opírá se o ulomený klacek. Zablokovaná záda. Soustředěně pokračuje k cíli. Borec! Míjím další běžce v euforii i ty v poklidu dokončující. Jsem v Chamonix! Probíhám davy, škoda, že mne tu nikdo nečeká. Sestra musela za dětmi. Vtom se ke mně hlásí Martin Stárek, česká ultrahvězdička. Jako na zavolanou, to potěší:) Běžím uvnitř zábran. Kdyby mi někdo řekl, že mám dát ještě 50km se třemi kopci, no klidně, žádný problém! Běžec přede mnou dostává silné křeče do stehna. Chytá se za ně oběma rukama, poskakuje a pokračuje k cíli. Dostává křeč do druhého stehna. Tancuje tanec svatého Víta, furt chce do cíle. Když diváci vidí tento boj, úplně bouří. Využívám svého privilegia, že jsem uvnitř zábran, poplácávám ho po zádech, pronesu dvě věty a pokračuju dál. Cíl! Dokončil jsem rozhodně svůj nejzvláštnější sportovní zážitek. Neskutečný pocit!
Kousíček před cílem. Euforie.

Dostávám nejzaslouženější finišerskou odměnu svého života - červenou vestičku. Jdu se najíst a osprchovat. Vůbec se mi nechce spát:) Sedám si k trati a pozoruji končící závodníky. Jsou jich tu ještě spousty! Na startu měli všichni jednotný výraz, teď se emoce ve tvářích dost liší. Někde převažuje obrovské vyčerpání, jinde euforie. Další se zablokovanými zády. Kulhavec s pečlivě obvázaným kolenem. Široké panoptikum finišerů. Jsem rád, že i já k nim patřím, byť časem 42:16 nejsem ve výsledkové listině nijak vepředu :) Přesto jen 1000 finišerů přede mnou, skoro celých sedm set lidí skončilo až za mnou. Řadu startujících zastavily časové brány či jiné problémy. Sto padesát míst v pořadí jsem si prochrápal. Že já nešel rovnou do kopce, ten kousek bych dokončil :) Ale je mi to fuk. Je mi krásně. Chci tu ještě někdy být!!!

Někteří běžci říkají, že TDS může být v závislosti na podmínkách i těžší závod než UTMB. Loni jsem TDS dokončil v dost špatných podmínkách, lijáky a sněžení nevyjímaje. Letos UTMB za pro mne ideálního počasí. Přesto mi přišlo mnohem těžší. Asi hlavně svojí délkou, mám teď malé objemy. A už asi vždy mít budu. Přesto se chci ještě někdy o nějakou stomílovku pokusit. Držte mi palce, ať koleno vydrží :))

 Z cesty domů - lavička. Hezké sny!
 Paní Boletti tu asi nebydlí...
Pohled na poslední stoupání od domu Bolletiových :)

Když si na stránku http://utmb.livetrail.net/coureur.php zadáte mé číslo 2895, uvidíte všechny moje mezičasy s pořadím. Do kopce stoupám, v klesání klesám. Tak to má být :)

Pár poznámek pro ty, co by se tam chtěli vydat:
- kašlete na trénink vzdálenosti, kopce, kopce a kopce. Kopec je přítel! :)
- doprovod může v průběhu závodu sehrát větší roli než myslíte. Využijte to a požádejte o cokoli!
- aklimatizace místní i výšková hraje roli
- spánek před závodem hraje roli. Vyspíte se dobře v kempu či v lese?
- hodně štěstí :)