UTMB - TDS - 30.8.2012

Účast na TDS byla plánovaným vrcholem sezony. Snažil na tuto akci připravit. Ne moc, ani ne svědomitě. Měl jsem pocit, že problematické koleno by větší zátěž nevydrželo. Loňské stovky ukázaly, že bych měl především zlepšit svoji schopnost šlapání do kopců. V posilovně jsem proto "objevil" stepper, který jsem celá desetiletí ignoroval. Místo běhání po rovině jsem zkusil vybíhat Holednou a další blízké kopce. Párkrát jsem zajel na kopec vyšší - třeba na Lysou horu.

Na jeden z výstupů na Lysou mne doprovodila i manželka, dlouho nikde nebyla :)

Letošní  K100 i Týniště ukázaly, že se zlepšení v kopcích opravdu dostavilo. V rámci možností :-) Trasa TDS vede docela vysoko, dvakrát nad 2500m, velká část je nad 2000m. Z mého občasného lyžování ve větších výškách vím, že první den se mi ve větších výškách trochu hůř dýchá. Rozhoduji se proto zařadit i "aklimatizaci". Nebo řekněme chci si hory užít víc než jen vyjet na závod. Ve středu 22.8 jedu z Brna na blízký Schneeberg, kde si dávám 25km s +/-1800m. Na placatém vršku se procházím pár hodin ve 2000m.

Na Schneebergu bylo krásně, velmi teplo. Trochu jsem se bál puchýřů, ale nakonec to dobře dopadlo. Asi byla trasa dlouhá tak akorát.

V pátek 24.8 odpoledne vyzvedávám ve Vídni Kristýnu a jedeme spolu směr Chamonix. Vlastně spíš směr Lausanne, v sobotu dorážíme k ženevskému jezeru (fuj, já vím, je to Lac Leman) a ubytováváme se u mojí hodné sestry :-) V neděli Kristýna absolvuje nádherně zorganizovaný triatlon v Lausanne. V pondělí pak sám vyrážím do Chamonix. Kristýnu nechávám u sestry. Je krásný letní den, v Chamonix se projdu po kopcích 10km s +500/-1600m a ubytovávám se netradičně v hostelu. Ubytování je to poměrně příjemné tím, že je provozují angličani. I většina návštěvníků je anglicky hovořících. Nepřipadám si tak ztraceně jako mezi francouzy, jejichž jazykem vůbec nevládnu :) Navíc tu čepují Guiness, no co víc si přát? :) V hostelu potkávám zajímavé panoptikum lidiček. Třicetiletou holanďanku, která sama vyrazila přejít Alpy, aby si odpočinula od dětí. Mnohem starší australanku, která vyrazila na podobný výlet. No a taky Džemšída;), američana původem z Iránu, pro něhož je objíždění ultra akcí prostě životní styl. Už párkrát UTMB absolvoval, má spoustu zajímavých postřehů. Zajímavá je též jeho odpověď na otázku, co plánuje na příští rok. "Buď si dám zase pár trailových stomílovek, nebo přeplavu La Manche. Na kole už moc jezdit nebudu, měl jsem nepříjemný pád." Ufff.... Osazenstvo prostřídává věčně opilý, přesto stále plynule komunikující a tichý ir a poslední večer přijíždí postrarší, ne úplně hubený rus Andrej. A začíná nám vysvětlovat, že nejvyšší hora Evropy je prý jakýsi Elbrus a máme jet na 100km závod kolem něj:) Američan se ptá, jak se dostane z cíle na start. Rus - klasika - neví co odpovědět :) Američan ztrácí zájem. A já ho ani neměl. Když do Asie, tak ne do Ruska :-)

V pondělí je krásný den, Mont Blanc je pěkně vidět.

 Další pondělní.

I úterý trávím v kopcích. Ale teď už jen 10km s +/-500m. Lanovky a vláček jsou dost drahé :(

V úterý se začíná obloha mírně zatahovat. Mimochodem takovéto krásné, široké, běhatelné cestičky na trase TDS skoro nenajdete...

Je tu středa. Den prezentace. V Chamonix se začíná šířit divná nálada - předpověď počasí na další dny je hnusná. Déšť, déšť, postupné padání teplot. To znamená i sníh ve vyšších výškách. Od 3200 m ve čtvrtek po 2000m v pátek. Organizátoři nám posílají výhružné SMS, ať se hodně oblečeme. Jdu na prezentaci. I tady jsou vidět známky paniky, kontrola povinné výbavy je velmi přísná. Já jsem klidný, já mám vše:) A stejně doufám, že se dostanu k rozumnému kontrolorovi... jdu ke starší dámě. Chce vidět mobil - ok. Dlouhé běžecké kalhoty. No ty nemám, ty si ráno přece obleču:) Ukazuju jí nepromokavé. Přimotává se k nám nějaký vrchní dohlížeč, je to ok. Tak teď membránovou bundu. Vytahuji novou Envy Tonino. Má nášivku s vlastnostmi, tak to takto kladu před dámu. Evidentně jí něco nesedí. Kouká na vrchního dohlížeče. Ten bundu prohlíží a prý není dobrá. Ptám se proč. Prý nemá membránu. S klidem mu ukazuju, že bunda má vysoké hodnoty voděodolnosti a zpět paropropustnosti. Tudíž je evidentní, že má membránu. Kontrolor šátrá rukou po podšívce a říká - ne ne, to nejde. Říkám mu, že membrána je pod podšívkou (jsem na sebe hrdý, že si pamatuju anglický výraz pro podšívku:-). Dozorce se nadechuje k dlouhému proslovu - vaše bunda je nepromokavá. Je prodyšná. Ale nemá membránu. Triumfálně ukazuje svoji bundu - koukejte, toto je membránová... prostě membrána musí být vidět. Je to hňup. Moje bunda je mnohem teplejší než ta jeho. To, že ta jeho má membrány dvě a moje možná jen jednu, možná tři, je jedno, promoknou nakonec všechny. A stejně mi bere registrační papír a nekompromisně říká, že mám dojít s jinou bundou.... No to jsem zase narazil na divného člověka. Vracím se na hostel s tím, že si půjčím jinou bundu. Cestou se stavuji v obchodech. Bundy tu jsou i za 400€, 15 procent sleva pro účastníky závodu. No nekup to:-) Nekoupím. Už minulé dny se mi docela líbil obchod firmy Quechua. Nikdy jsem o této značce neslyšel, ale zdá se mi, že mají slušné výrobky za rozumnou cenu. Kouknu i tam. Mají tu membránové bundy v krásně jedovaté barvě :-) Ultra lehoučkou i malinko těžší. I ta těžší je poloviční než ta moje. Ušetřil bych i místo v batůžku. Že bych si ji koupil? Ale copak jsem ženská, abych si implulzivně kupoval další bundu? Jdu na hostel. Je tu jen Džemšíd. Ptám se ho, jestli by mi nepůjčil bundu. Kouká na moji bundu, je lepší než ty jeho. Chce hned navštívit ředitelku závodu, jeho dobrou známou:) a vysvětlit jí, že má bunda je v pořádku. Uklidňuji ho, že ředitelka tam není. Zkoumáme Džemšídovy bundy, má tři. Jedna fleecová, druhá podivná, třetí spíš pláštěnka... Ptám se ho, kterou si bude brát on. Vysvětluje mi, že i zimní závody na Aljašce běhá jen v triku. Dlouhém. A když už je mu fakt zima a musí chvilku jít, zabalí se do igelitu. Hmmm... Jsem zvědav, jak projde prezentací:) Nacházím racionální zdůvodnění proč koupit novou bundu - co kdybych se vrátil příští rok na celou trať UTMB? Nechci mít zase problémy. Nedělám další pokusy o půjčení, vracím se do obchodu, kde si bundu kupuje více postižených, beru poslední XL a vracím se na prezentaci. Ta už je mnohem klidnější. Moji bundu ani nechtějí vidět, dostávám číslo a je to. Prostě jsem měl jít na prezentaci později, no. Ve středu večer začíná pršet, teplota padá. Že je situace opravdu vážná začínám chápat, když zasmušilý Džemšíd při pohledu z okna říká, že si asi přece jen vezme na trať utmb i nějakou bundu...

Přestože se v trailu netočí moc peněz, některé týmy se prezentují velmi profesionálně. Příjemnou inspirativní čtvrthodinu jsem strávil s dvojnásobnou vítězkou UTMB Krissy Moehl a jejím kolegou Luke Nelsonem a odnesl si podepsané fotky.

Lije asi celou noc. Nemůžu moc spát. Vstávám dřív než jsem plánoval, přestává pršet. Po 4:15 stepuju jako jeden z prvních u autobusů, které nás vezou tunelem pod Mont Blancem na italskou stranu do Courmayeur. Sedím u hokejové haly, ani se mi na start nechce. Nakonec se zvedám a jdu. Ke startu je to kus cesty, ani si nestihnu dát kafe. Škoda, pravé italské :(

7:00 - Start! Všichni vyráží jak šílení. Jsem rád, že jsem dost vzadu. Pomalu si klušu ke kopci, trasa se jen pomotá po Courmayeur a vyrážíme do prvního kopce. Je to vlastně obyčejná sjezdovka. Prudká, ale se širokou cestou. Davy se na ní snadno rozprostřou. Je mi nějak divně. Cítím se slabý. Přemýšlím, jesli jsem se málo nenajedl. Nebo nenapil? V půli kopce občerstvení - zastavuji a napájím se kolou. Stav se trochu zlepšuje. Najednou v kopci začínám předcházet. Co na tom, že za půlkou startovního pole, je to dobrý pocit:) Míjíme konečnou stanici prvního vleku, druhého i posledního a vydáváme se vstříc sedlu ve výši na 2500m. Cesta se zužuje, jdeme jeden za druhým. Jdeme pomaleji a pomaleji a najednou  - stojíme. Ve výšce nad námi vidíme jako tečky postavičky, potácející se na jakési římse. Po jednom, s odstupy. Není kam jít. Dochází nás lidé zezadu, někteří předbíhají. Dav začíná bučet a francouzsky pokřikovat. Prý chraňte přírodu, nechoďte mimo cesty. Myslím, že zdejšímu kamení s lišejníky je fuk, když po něm přejde pár set lidí. Ale já nejdu. Nepovažuji to za fér. Všichni, co takto předbíhají, se nakonec musí zařadit do stejné stezičky. Zůstávám stát. Postávám tu půl hodiny, poprvé je mi trochu chladno. Předbíhá mne tu spousta lidí. Třeba i děda v bavlněném tričku a s deštníkem. Chtěl bych ho vidět na kontrole povinné výbavy :-)

Stojíme. Půl hodiny. Dost lidí nevydrží - jako žluťásek vlevo - a předbíhají. Tuto nucenou přestávku považuji za chybu organizátorů.

Konečně se fronta rozchází, dorážím nahoru, kde sejmou mé číslo a můžu klesat. Nejdřív to moc nejde, pak se dostáváme na širší cestu, místy asfatovou. Velké kusy sbíhám, stejně mne pořád předbíhají závodníci, o nichž si nemyslím, že by měli být přede mnou. Všichni makají jako kdyby běželi maximálně půlmaraton. To jim nikdo neřekl, jak je trasa dlouhá? Jsem příliš starý na to, abych se nechal vyprovokovat k rychlejšímu tempu, v poklidu si pokračuji dolů do La Thuile, kde na občerstvovačce sním kde co a vyrážím do druhého stoupání.

Profil. Ať víte o čem píšu :) Mapka mírně nesedí, změnami trati přibyly v první části km, St-Maurice je podle gps až skoro o 5km dál...

Tesco walker :)

Druhý kopec mi jde o dost líp. Předbíhám, nebo spíš předcházím:). Předbíhal bych víc, kdyby nebyla stezička tak úzká. Procházíme kolem nádherného jezera, za nímž je zajímavě tvarovaný kopec, na nějž půjdeme. První hezké místo na trase. Až na 27.km:) Prší, ale pořád je docela teplo, vytahuji Tesco pláštěnku. Membránová bunda je pořád v batůžku a čeká na svoji příležitost. Nahoře na kopci překračujeme hranici zpět do Francie, před námi je příjemné klesání. Z radosti, že se nevláčíme po kamzičích stezkách, ho skoro celé běžím. Tempem nad 7min/km, to mi přijde akorát. Dobíhám do Bourg St-Maurice, těším se na občerstvovačku. Na ní mne čeká velké překvapení - můj support team! Sestra, švagr, Kristýna. Původně měli přijet až v noci, ale sestra nevydržela a vzala si půl den dovolené. Užívám si luxusu - můžu si vyměnit nejen ponožky, ale i triko, dát vynikající kafe z termosky a jíst mnou předem zvolené lahůdky, např. bagetu s tuňákem. Jen je málo osolená, sestra prostě neví, jak moc potřebuje běžec sůl :-) Špinavé věci s sebou nemusím dál vláčet, ale odevzdávám je do péče mého teamu. Jen ať jim to v autě trochu smrdí:) Na odchodu z občerstvovačky je kontrola povinné výbavy. Jenže chlap mluví jen francouzsky. Co to po mně chce? Aha, gloves, tedy rukavice, pomáhá mi další závodník. Nejspíš taky cizinec. Neochota francouzů mluvit anglicky je fakt veliká. Rukavice mám, jdu dál. Za krásného, slunného podvečera stoupám do třetího kopce. V nohách cítím neobvyklou sílu. Navíc vnímám vnitřní soustředění, tak známé z mých prvních ironmanů. Předbíhám polehávající i pomalu pochodující. Cítím se líp než na startu. Je to normální? Vždyť toto je začátek nejtěžšího kopce:)

Podvečer na třetím kopci. Zase je docela slušné počasí, ale jsou vidět známky toho, že se to brzy změní...

Jsme zdánlivě nahoře, ale to není nejvyšší bod. Kousek klesáme do zajímavého údolí. Vypadá tak chladně... a opuštěně... I pasoucí se kozy tu možná nechali před dvěma tisíci let římané a od té doby sem nikdo nevstoupil. Tak neskutečně, až mysticky, to tu na mne působí. Začíná víc kapat. Sice už vidím vrchol, ale cesta k němu bude dlouhá. Okamžitě se oblékám, a to dost. I nepromokavé kalhoty vytahuji. A docela festovní zimní cyklorukavice. Myslel jsem, že tato výbava bude jen na okrasu. Nasazují čelovku. Toto údolí už mobilem nevyfotím, je skoro tma. Začíná lít. Sunu se vzhůru, naštěstí mi boty nekloužou. Jedné z koz se asi líbím, tak jde se mnou. Napřed vedle mne, pak je stezička tak úzká, že jde přede mnou. Motá se mi pod nohama:) Ale co s ní? Já na kozy moc nejsem, tak to s ní nějak neumím nebo co. Možná koza neumí česky. Prostě se mi ji nedaří odehnat:) Stoupat za člověkem je vopruz, za kozou je to megavopruz:) Naštěstí je tu vrchol, na něm kontrola. Zkušený francouz odhání kozu do správného údolí:) Díky :) Sestup je horší než výstup. Místy úseky s lany, osvětlené reflektory, občas i s čekajícím pomocníkem. Jakmile skončí cesta skalami, není vyhráno. Všude bahno, cestička uzoučká, několikrát padám. Jednou nechávám nohu pod podivně tvarovaným kamenem, naštěstí se to obchází bez zranění. Lije jako z konve, při snaze vytáhnou si něco na zub trhám pláštěnku. Těším se na občerstvovačku, na jídlo a na suché ponožky. Moc se těším. 

Kolem desáté se konečně dostávám do stanu na Cormet de Roselend. Není tu k hnutí, stan je asi malý. Nacpaný je i druhý. Do toho nejdu. Ten je pro ty, co vzdávají. Proč vlastně? Protože prší? Nebo přehnali tempo? Sundávám tříčtvrťáky, nechávám návleky a oblékám zimní běžecké kalhoty. Na to nepromokavé kalhoty. Vyhazuji Tesco pláštěnku, beru outdoor pláštěnku. A pár dalších úprav výstroje. Support je dnes fakt výhoda. Dám si jednu, dvě polívky a chci jít. Nejde to. Výstup ze stanu je ucpaný. Zase kontrola povinné výbavy? Ptám se závodníka vedle. Klasika - nemluví anglicky. Sestra se ho ptá francouzsky. Z odpovědi se málem kácím k zemi. Oni tu čekají, protože - prší. Bože!!! Vždyť prší už pár hodin!!! Prodírám se davem stojících a jsem na dešti. Což o to, lije. Ale tak nějak normálně, prostě trvalý déšť. Je dost nad nulou, ani vítr nefouká. Nic zvláštního. Po sto metrech přichází louka. Okamžitě mám v botách vodu. Suché ponožky jen sto metrů, to je nový osobák. Jdu kousek do kopce, pak klesám, tedy spíš bruslím do La Gitte. Ve dne tu vrtulník udělal krásné záběry běžících vedoucích závodníků. Já vidím jen pár metrů dopředu, samé bahno. Na běh ani pomyšlení. Jsem vděčný tomu, když cesta začíná stoupat. Ve stoupání bývá méně vody a nehrozí tolik nebezpečí pádu. Klesám do jakéhosi meziúdolíčka. Škaredé, odporně kamenité místo. Pohybuji se příšerně pomalu. Podle profilu jsem chtěl být v Les Contamines do třetí hodiny ranní, ale to na tomto povrchu vůbec nepůjde. Obcházíme jakousi plochu, asi pastvinu krav! Proč? Doteď jsme chodili přes pastviny. Fakt škaredý úsek, navíc tu nějaký majitel asi nepovolil průchod. Míříme zbytečně vzhůru, nahoře stanice vleku a zkouška odvahy. Máme projít přes odpočívající stádo krav. Jsou tu jedna na druhé. Ve svitu čelověk jim září jejich obrovské, studené oči. Hlavně na žádnou nešlápnout :) Míříme k odporné osvětlené a řvoucí budově. Co to je? Aha, zapomněl jsem, má tu být ještě jedna občerstvovačka. Col du Joly. Vevnitř bordel jako po flámu. Všude se válí odpadky, spí tu několik unavených závodníků i obsluha. Opatrně si vyžádám jednu polévku a rychle pryč. Do Contamines by měl být jen seběh. Těším se, že poběžím. Chyba lávky, jde to jen kousíček. Pak cesta odbočuje mezi pastviny, opět kluzko a kameny. To ještě horší následuje - přestavte si dvoukilometrový kopec. A z něj "cestu" přímo dolů. Na dvou třech kilometrech ztráta mnoha set metrů výšky. Fuj! Cítím, že to odnese nehet na pravé noze a rozloučí se se mnou. No, to není zase tak velká ztráta. Hlavní je, že už jsem dole. Plížím se po aslfaltce do Contamines, po chuti běžet ani památky. Úsek mezi Col Est de la Gitte a Les Contamines tímto prohlašuji za nejškaredší místo v Alpách. Nezajímavé, nepřátelské. Překonal jsem i tento úsek, jsem v Les Contamines, to mne vítá příjemnou teplotou a vycházejícím sluncem. Vítá mne i můj support team, který tu spal v autě. No umí si vybrat místo pro kemping:) Jen trochu jím, měním ponožky a tentokrát i boty a vyrážím vstříc posledním 1400 metrům nahoru. A ještě více metrům dolů:)

Stoupám, je mi fakt teplo. Všichni okolo se jen pomalu plouží, také jsem už zpomalil, ale oproti ostatním skoro letím. Mám se svlíct jako oni? Vždyť hlásí zimu a sněžení. Že by se s předpovědí spletli? Potím se tak, že se svlíct musím. Sotva to udělám, nebe se zatahuje. Spěchám. Mrak má divnou barvu. Z toho by mohlo i sněžit! Utěšuje mne, že jdeme jen do výše 2120m. A má sněžit jen nad 2200m. Tak snad mne tato radost mine. Nebo spadne pár legračních vloček. Makám, předbíhám další a další ploužáky. Ochlazuje se, jako obvykle se oblékám v předstihu. Začíná foukat. Začíná pršet. Déšť přechází v liják. A teď - ty vole - vono fakt sněží!

Začátek sněžení ve výšce cca 1700m. Pak už jsem nefotil. Jednak mi zmrzly prsty, jednak zhoustla mlha. I v posledním kopci, tedy kolem 100.km se místy dělaly vláčky...

Zem je naštěstí ještě teplá, sníh na cestičkách taje v břečku. Děkuji prozřetelnosti, že jsem změnil boty na Asicsy, mají mnohem výraznější vzorek a břečkou se prodírám lépe. Sněžení se stupňuje, mrznou mi mokrá chodidla, cítím v nohách náběh na křeče. S hrůzou vzpomínám, jak jsme loni kvůli počasí museli vzdát jiný velký sportovní výkon kousek odsud. Donutí mne i dnes počasí vzdát? Počítám. I když dostanu křeče a hodně se tu zpozdím, měl bych se dostat do cíle v limitu. Navíc je limit prý prodloužený kvůli frontám na začátku.To mne uklidňuje. Stoupám jako robot, předbíhám, nahoře mám pocit uspokojení jako kdybych zdolal osmitisícovku. I přes sněžení je toto sedlo nádherné. Takové klasické, normální, prostě hezky alpské. Klesám dolů a - nekecám - v tom sněhu se tu dá místy i běžet!! Už jsem pod hranicí sněhu! Obrovská úleva. Déšť se zmírňuje. Sundávám pláštěnku. Pochodujeme velký kus víceméně po vrstevnici, pohoda. Překonáváme říčku, která tu přechází ve vodopád. 

Mostek přes nádherný vodopád. Trošku vratký, závodník přede mnou s ním měl jakýsi problém:)

Postupujeme dál ve dvojici s jedním litevcem. Najednou cesta odbočuje vpravo a navíc do kopce! Nám je jasné, že Chamonix je vlevo a měli bychom k němu klesat. Značení bylo celou dobu dokonalé, vůbec jsem nepotřeboval gps, mám ji vytáhnout? Že by nějaký vtipálek značení předělal? Nakonec věříme značení. Dobře děláme, odbočka byla jen na kousek. Definitivně klesáme. Napřed po bahnitých cestách, pak po asfaltu. Cítím se plný sil. Zkouším běžet. Nejde to!! Tak to teda ne! Teď jsem se naštval! Doploužím se k poslední občerstovačce s jasným plánem - poslední úsek chci běžet. Sundávám bundu a nepromokavé kalhoty. Sice pořád trochu prší, ale já přece poběžím. tak by to mělo být akorát. Napiju se, říkám litevci, že jsem slíbil svému supportu, že budu v cíli před 13 hod (kecám, jeli do Švýcarska vyzvednout děti ze školy) a BĚŽÍM. Je to trochu jako rozbíhat nohy po kole na triatlonu, ale hlavně to JDE! Nezmínil jsem ještě jednu věc - i ten nejobyčejnější francouz tu cítí jako jakousi povinnost povzbudit úplně každého závodníka. V dědinách je to samé "Allez, allez." "Bravo." A podobně. Jakmile jsem sundal bundu, je vidět číslo, povzbuzují mne jménem důchodci jdoucí z obchodu i školák (nebo spíš záškolák?, je dopoledne:)) jdoucí opačným směrem. Zastavuje u mne auto a řidič se ptá, jaké jsou nahoře podmínky. Jako jeden z mála rozumí anglicky. Po mém výčtu slov říká - "Takže takové normální srpnové podmínky." No nazdar. Běžím. Ne proto, abych předbíhal jednoho za druhým. Běžím, protože mi to dělá radost. Uspokojuje mne to. Běžím stále lépe. Už i do malých stoupání. Skvělý! Vidím Chamonix! Dobíhám k hlavní třídě, jakmile pořadatelé vidí, že mezi chodci je i běžec, zastavují dopravu s předstihem. Vbíhám na hlavní třídu, ta celá řve. Proboha, kvůli mně:) Mám chuť se schovat někde na kraj a schovat číslo. Nicméně tento pocit překonávám a běžím hlomozícím davem. Fakt síla! Zatáčím do cíle, komentátor přečte mé jméno a jde ke mně, ale nakonec si uvědomí, že s čechem francouzsky asi nepokecá a zpovídá běžkyni doběhnoucí kousek přede mnou. Dostávám finišerskou vestičku a je mi skvěle!!! Posledních 9km za hodinu je skvělá tečka nádherné akce. Celkový čas 29:32. Můj zatím časově nejdelší výlet. Umístění na 483 místě.

Finish :)

Moje časy a postup startovním polem:)

V cíli se nezdržuji, jdu si vyzvednout drop bag, nasedám do auta a jedu pryč. Přiznávám si, že to řízení nějak není v pořádku, tak zastavuji o kus dál na parkovišti, vytahuji spacák a tvrdě usínám. Budím se tak, že přijíždím k sestře akorát na večeři. Takže timing zvládám skvěle nejen na trati! :)

Pod maskovacím bahnem jsou ukryty Brooks Cascadia.

Co dodat závěrem? 

TDS je mnohem náročnější akce, než jsem si představoval. Tratě drsné, velké části neběhatelné. Počasí z toho udělalo opravdový extrém, který nedokončilo skoro 60 procent startujících! Už na 63km vzdalo 468 závodníků! A já, vysoký, poměrně těžký, rovinatý běžec s pochroumaným kolenem, jsem to dokončil. Jsem na sebe hrdý a hotovo! Původně jsem sice plánoval víc běžet a čas kolem 24 hodin, ale to prostě nebylo reálné. I v lepším počasí bych se asi pod 26hodin nedostal.

Trasa TDS je mnohem méně kochací než jsem si představoval. Potenciál Alp mi přišel takový nevytěžený. Prostě zaměření je mnohem víc na sportovní náročnost. Jsem rád, že jsem strávil v Chamonix o dva dny navíc a načerpal aspoň trochu alspkých vjemů.

Organizace TDS je zvláštní. Střídá složky vynikající - např. značení tratě, nepřehlédnutelné i v noci za mlhy - a také má slabá místa. Malé občerstovačky, velké množství závodníků puštěných na uzoučké stezky atd. Kauza mé bundy je věcí konkrétního člověka, ne celé organizace, nicméně v soukolí prostě občas něco skřípe. 

Záznam z gps než se garmin vybil.

Další hezká emotivní reportáž z pátečního CCC. Těm už se měnila trasa, stejně jako UTMB, které mělo náhradní 100km trasu.

Týnišťské šlápoty 27.7.2012

Týnišťě byla loni moje první stovka. Silný a intenzivní žážitek. Proto není divu, že jsem se na ni vydal i letos. A opět nasbíral spoustu silných a intenzivních dojmů. Nemám žádné pěkné fotky ani sílu psát obvyklý typ reportáže, tak jen pár krátkých dojmů z horkého a extrémně bouřkového dne...

Předstartovní spánek:-) Já uprostřed:-)

O startu
První kilometry jsou hooodně divné. Dva tři. Skoro v čele závodu:) Aspoň tak poznávám běžce, které znám jen z fotek:)

O trase
Zdánlivě podobná loňské - přes Kralický Sněžník do Polska, pak Orlické hory a courání do Týniště. Ale úplně jinými cestičkami. Olaf avizoval, že zelená značka po česko-polské hranici povede borůvčím. Jsem chytrý, přestože má být v noci poměrně teplo, oblékám si tříčtvrťáky, podkolenky a kamzičí stezkou v klidu poskakuji skoro neprůchozím borůvčím z kamene na kámen. Mé oblečení mi však je houby platné, když docházíme k "Olafovu vlastnímu značení". Představte si hooodně prudký, hooodně dlouhý svah. Nepropustně prorostlý křovinama. Ve svahu co dva metry cedulka se šipkou. Jinak by se člověk ztratil. Přestože párkrát visím ve křoví za batoh, nakonec se mi daří projít. Dopíchaný od keřů od hlavy k patě. S drobně poškozeným oblečením. Tady by neobstálo ani oblečení speciálních vojenských jednotek.... Když už jsme konečně ve fádních Orlických horách, zde jsou pěkné cesty vysypány hrubým kamením. Asi abychom si to užili. Dobré je, že se podle toho dá orientovat na křižovatkách i bez značek. Naše cesta dál je pravidelně ta nejvíc kamenitá. Připočtěte k tomu nohy v bažině, nezbytné kilometry asfaltu a je to v podstatě komplet. Prostě standard :)

O počasí
Číšník: "Co si dáte?"
"Zatím espresso, nealko pivo a kofolu do půllitru..."
Číšník: "V jakém pořadí si to přejete?"
"No všechno naráz!"

Po dvou minutách - dal bych si to znova. Jenže to by zdejší obsluhu asi kleplo. Dám si něco o kus dál...

Prostě je příjemné teplo. Co víc si na výlet přát. Nemám rád zimu. A déšť.

O Olafokilometrech
Jeden Olafokilometr je dlouhý jako minimálně jeden normální kilometr, někdy i o dost víc. Není to však jen jednotka délky, ale též způsob, jak poutníka vychovat. Tedy např. - běžíte pět olafokilometrů z kopce stejně dloho, jako jste se předtím šourali pět olafokilometrů do kopce. Z toho můžete udělat různé závěry. Já udělal ten, že jsem se v kopcích děsně zlepšil :-)) Zkrátka a dobře 117 avizovaných Olafokilometrů=asi tak 123-125 těch normálních. Měl jsem gps, takže bych to měl vědět přesně, jenže...

Jak jsme nepodpálili Panoramu a nenabili gps
Skoro celou trasu jdu s Jardou Koptišem. Jako správní poutníci si vždy vytyčujeme další cíl a jdeme nekompromisně po něm. Třeba... měli bychom si dát nějaké pořádné jídlo. Koukneme do itineráře - za 10km hotel Panorama. Romantické jméno. Tam se najíme. Jak se Panorama blíží, míjíme pár hospod. Jenže my jíme až v Panoramě! Hlad se stupňuje a s ním i výroky. Jarda: "Jestli nám tam nedají najíst, tak ten hotel podpálím." A už jsme u hotelu! Chci dobít Garmina. Jenže hospoda je podivně potemnělá. Objevuje se servírka a říká, že nejde proud. Co teď? Navrhuji jít pár metrů k další hospodě. Jenže Jarda že ne, že už sedí! Začínám chápat. Jestli odejdeme, musí tu barabiznu podpálit. Sedám si zpět a diskutujeme, co nám mohou udělat bez proudu. Prý steak a opečené brambory. Plyn jede. Dobře. Čekáme hodně dlouho. Nicméně čekám odevzdaně. Nechci být žhář. Nakonec se jídla dočkáváme, platíme nekřesťanskou cenu a jdeme dál. Další hospoda je jen o pár metrů dál, je plná lidí. A stejně mám dobrý pocit z toho, že jsme nemuseli jeden z nejhorších hotelů v Orlických horách podpálit, přestože se mi díky této příhodě brzy vybíjí gps :-))

Jak jsem to málem zabalil
V motelu Skalka, na 92km (tedy správně olafokm, normálních km je víc:)) si tak přemýšlím, jestli se mi chce docházet nudných 25km do Týniště. Hledám si spojení veřejnou dopravou... a je rozhodnuto. Jdu pěšky dál. Ono se totiž do Týniště jede s třemi přestupy. A stejně bych nestihl poslední vlak. To se radši projdu. A jak se vzápětí ukazuje, poslední kilometry vůbec nejsou nudné...

O počasí II
"Kéž by zapršelo!" - věta přací
"Jéé, to je příjemný deštík!" - věta zvolací
"Zasraná bouřka!" - věta sprostá, v rachotu hromů však prakticky neslyšitelná...

O dešťové magii
Když nad vámi visí olověné mraky, máte dvě možnosti - obléci se hned anebo počkat až začne pršet. Když se v teple oblečete do teplého, bude vám o hodně víc teplo. Když se budete v prudkém dešti na louce dlouho oblékat, bude vám zima. Mám radši teplo, proto jsem přinutil naši skupinku k oblečení v závětří lesíku. Tento krok má o chvíli později neskutečný dopad - prší před námi, prší vedle nás, jen ne na nás! Mraky prostě vidí, že jsme na déšť připraveni. Jdeme hoodně dlouhou loukou. Kdyby tu pršelo, máme mokré boty. Olověné mraky na nás z výšky koukají a říkají si, ještě chvíli se pečte, my vydržíme. Hloupé mraky! Mám rád teplo. Vyzráli jsme na ně naší oblékací magií... Když už lije vlevo, vpravo, vepředu i vzadu, začínájí blesky křižovat krajinu blíž k nám. A my se blížíme k bodu, ze kterého mám fakt strach.

O osudové rozhledně
Všichni už Olafa známe. Jakmile vede trasa poblíž jakékoli rozhledny, určitě k ní půjdeme a na jejím vrcholu bude tužka s kontrolou. I kdybychom měli z trasy odbočit. No, to už jsme dnes zažili, v noci jsme lezli na jednu kymácející se dřevěnici a ve dne si zašli pro změnu na kovovou průhlednou. Cožpak o to, výhled z nich bývá pěkný. Jenže teď je obloha plná blesků a my už pár kilometrů vidíme vysoký stožár. Kovový. Na něm navěšené anteny. Téměř jistě slouží i jako rozhledna. A stoprocentně je tam kontrola. Pořád přemýšlím - lze na ni v bouřce lézt? Přežiju to? Nevím. Fakt nevím, co dělat. Ale co to? Pod rozhlednou auta. Ona je to fyzická kontrola! Nahoru se neleze! Uffff. Připadám si jako znovuzrozený:-)) Na oslavu záchrany života si dávám pivo. Alkohol rychle proniká do krve, začíná mi být všechno jedno. Začíná pršet. No a? Začíná otřešná, prudká bouřka. No a? Do cíle je to jen kousek. Bundička nestačí, navlékám pláštěnku z Tesca. A jsem zcela v pohodě :-)

 

Průhled dolů kovovou rozhlednou:-)

LED Lenser H7
Ano, už od Krakonošky mám novou čelovku. Úžasnou. 170 lumenů, dosvit 180 metrů. A od této akce vím, jaký dosvit má v prudké bouřce - tedy má dosvit přesně po lýtka Radka Mareše, to je asi dva metry. Svítit s ní po stromech, zda tam není značka, je zbytečné. Nic není vidět. Ano, tolik prší. Vím, neuvěřitelné. Naštěstí poslední úsek lesem známe, odevzdaně jdeme potokem tekoucím v místech, kde loni byla cesta. Vstříc Týništi....

O botách
Mám na nohou nové Brooks Cascadia. Výprodej, tedy model 6, koupený přes internet. Obouval jsem je s obavami, přestože jsou "moje" číslo, přišly mi malé. Ale ony jen mají trochu jiný tvar, obstály na výbornou. Přes vedra, mokré louky a závěrečnou cestu potokem žádný významný puchýř. Jeden pidi zárodek odchycen ve stadiu pokusu. Do Alp pojedou tyto boty.

Týniště!!
Za 24:18 konečně v cíli! Zajímavostí je, že umístění je stejné jako loni:-) Co k tomu dodat? Spokojenost. A zajímavý pocit - klidně bych ještě pár hodin šel:-)

 

 Poutník v cíli :)

Tříčlenná cílová skupinka

Poděkování
Závěrem bych rád poděkoval za doprovod dvojici Jarda Koptiš a Radek Mareš. A pochopitelně Olafovi za zorganizování tohoto intenzivního zážitku. Natolik intenzivního, že pevně doufám ve svoji účast i příští rok. Už jsem dokonce viděl i návrh trasy, zajímavá :-))

Výsledky

V bouřce řada lidí vzdala kousek před cílem. Můžete si o tom přečíst třeba zde nebo pro mne zcela neuvěřitelný zápisek zde.

Mělník STT 21.7.2012 aneb další duel

Loni jsem sliboval, že další triatlonové duely s Kristýnou budou jen se stejným startem. Jenže oproti loňsku přece jen zase o něco lépe běhám, při shodném startu nemá Kristýna šanci. Dohodli jsme si duel v rámci Mělnického sprintriatlonu (750-20-5), kde muži startují pět minut po ženách. Závod s tradicí a řadou známých jmen na startu, proč ne.

V Mělníku jsme v sobotu brzy, největším problémem je, kde zaparkovat. Neoznačil jsem si žádné místo a nevidím žádné triatlety:-) Nakonec parkujeme hodně blízko druhého depa, takže pohoda. Jdeme na lehký oběd a projít se... Myslel jsem, že je Mělník na rovině. On v rovinách v podstatě je, ale centrum stojí na kopci. A závod se na tomto kopci odehrává. Čtyřikrát se jede nahoru na kole, tři okruhy se pak nahoru vybíhají. Upřímně - kopec není Kristýnin přítel, tady nemá žádnou šanci. Na kole jí dám 5-7 minut, v běhu 6-7, i když na mne tři minuty naplave, kde by to chtěla dohnat? I s rozdílem startů je vítěz jasný, je mi jí líto:-)

Pohled na soutok je pěkný pro turisty. Triatleti musí výškový rozdíl sedmkrát zdolat:)

Chystáme si věci do depa, voda prý má 21,4 stupně plave se bez neoprenů. To samozřejmě přidává minutku dvě na stranu Kritýny, ale celkově by to nemělo hrát roli. Trochu pořadatele podezřívám, že si usnadňují situaci - první depo je od druhého totiž pět kilometrů daleko, věci pořadatelé převáží. Neopreny by se mohly ztrácet. No, jsem bývalý otužilec, snad to přežiju.

Jedeme na kolech na místo startu, jsme tu luxusně 40 minut před startem. Kristýna vyděšeně kouká na nohu - nechala čip v autě :-D No dobře, tak já pro něj zajedu. Švihám k autu, kopec se jeví býti významný. Zpět dojíždím tak tak, docela mne to unavilo. Šel bych si lehnout. Nebyla to od Kristýny jen taktika a nenechala čip v autě schválně? :-)

V Mělníku mají i OPEN závod na kratších distancích než sprintových, konkrétně 500-15-3,3 který startuje dvě hodiny před sprintem. Díky tomuto kroku je v Mělníku hodně účastníků, ale hobíci volí spíše OPEN než sprint Českého poháru, zejména žen je na startu pomálu. Když to vidím, jsem klidný, Kristýna nebude mít s kým jet na kole. Dnes jí vítězství prostě nenechám:-) Ženy mizí v dáli, vedle mne se třepou mladíci, co se šli rozplavat. No to se jim úplně nepovedlo. Odstartujeme včas? Vypadá to, že ano. Nechávám odplavat mladší a nořím se do vody. Pár temp prsa, namočit i hlavu... nezdá se mi to studené. Asi je voda změřená přesně :-) Nasazují svůj stylově pěkný kraul a plavu. Ale strašně pomalu. Všichni mi uplavávají. Jsem poslední? Otáčím se. Asi jo. No co, jsem zvyklý:-) Už obracím v půlce, najednou se mi plave líp. Skupina přede mnou už se nevzdaluje. Škoda že nejsem v ní, dobře by se s nimi jelo. Lezu ven, otáčím se na zdálnivě prázdnou štěrkovnu a světe div se, za mnou ještě jeden plavec. Nejsem poslední - A TO JE DOBRÝ :-)

Mažu do depa. Nejsem už nejmladší, ale jsem učenlivý. Loni mne Kristýna naučila, že krátký triatlon má i čtvrtou disciplínu - depa. Koupil jsem jí i sobě triatlonové cyklotretry ve výprodeji. Jsem odhodlaný v depech neztratit - beru kolo a mažu. Jde to:-) Jdu nájezd a už vidím ostatní - čelo závodu už mi nadělilo kolo, za Filipa Ospalého se proto zavěsit nemůžu:-) Není tu ani nikdo další. Jedu velký kus za svý, vidím Kristýnu, maká z kopce jako o život. Asi si myslí, že má šanci nebo co:-) V druhém kole kolem mne prosviští skupinka mlaďochů. Zavěšuji se za ně a hned jedu rychleji. Brzy je tu kopec. Být ve věku těch dalších ve skupince, dám si tam velkou placku a rvu kopec tak 25km/hod. Jenže dnes tu mám pidipřevod a rychlost cca 15km/hod. Na mlaďochy to skoro stačí. Jenže to skoro znamená, že mi před vrcholkem o dvacet metrů pooskočí. Sjezdy dobré nemám, už jsem zase sám:-( V protisměru to rve Kristýna do kopce ve stoje. No takto ji neznám:-) Jedu, přibližuju se jí. Jen ne tolik, kolik jsem předpokládal. Ale co, to doběhnu. Ve zbytku cyklistiky už se mi nedaří najít parťáka, nevadí. Blížím se do depa, povoluji tretry, brdím na čáře... a nějak se mi zašmodrchá noha:-) Abych nespadl, ještě jednou zaberu. Konečně slezu z kola, hned je u mne bedlivý rozhodčí a ukazuje mi žlutou kartu. Tak to jsem asi závodník:-) Pobaveně odpykávám 15s penalizaci a jdu se obout. Poprvé na boso, poprvé s gumičkama místo tkaniček. Depa Kristýně nedám:-P Vybíhám, makám. Kde je slečna? Vidím ji na konci prvního kola, je tak třetinu kola přede mnou už v kole druhém. Že bych ji nedoběhl? Ona přece neumí běhat do kopce! V klidu makám a na konci druhého kola už ji míjím jen cca 350m přede mnou. To dám. Přemýšlím, jestli mám běžet po doběhnutí s ní anebo zda jí mám utéct. Rozhoduji se pro druhou variantu. Běžím si pro jasné vítězství v duelu ... a Kristýna nikde! Vidím ji ve stoupání, vona i ve třetím kole běží!!! Každým krokem významně zkracuji odstup, ale ono to snad nebude stačit?? Už kousek pod vrcholem začíná Kristýna spurtovat. Rvu to co to jde, ale kupodivu i letos prohraju... Jen si vyslechnu komentátora, který v rychlém sledu hledá jméno Kristýny, pak mé, ale prostě mezi námi 11 sekund zůstalo. To je asi tou žlutou kartou:-DDD

Svoji fotku jsem nenašel, tak aspoň finišující Kristýna :-)

Disciplíny asi nemá cenu hodnotit - neplavu, odstup je tu proto zcela po právu. Kristýna dnes na kole a v běhu neuvěřitelně mákla. Na kole jsem smazal ztrátu z plavání, ale v běhu jsem nedokázal smazat pětiminutový rozdíl startů. Kristýna dostala v závěru kola křeče, proto má pomalejší depa, jak křeče protahovala, jinak by tu půlminutu asi získala. Přes křeče pak v běhu podala životní výkon. Zlepšení je tu jasné, tak jen říkám - do roka a do dne na závodě se společným startem se hukáže kdo je lepší!!!

Rozdíly v jednotlivých částech triatlonu

Ještě pár slov k Mělníku - moc pěkný závod. Po propadáku v Telči velmi pěkně zorganizovaný. Jenže počet účastníků, byť letos v rámci Českého poháru nejvyšší, je dost malý. V zahraničí se daří pěkně natáhnout pole účastníků. U nás je Český pohár spíše pro mladé, výkonnostni triatlety. Čím to, že u nás hobíci jdou raději na pouťák s drobnými organizačními zádrhely než na výborně zorganizovaný závod Českého poháru kde by je rádi přivítali? Nevím. Pravda, nebýt duelu s Kristýnou, ani já bych v Mělníce nestartoval a raději změřil síly třeba v Jihlavě. Každopádně je tu něco špatně...

Kristýnin pohled na závod je zde

Motto trika je takovým zkráceným zhodnocením mého výkonu.

Pražský střední triatlon (Bigman) 6.7.2012

Při plánování letošní sezony jsem si říkal, že jeden delší triatlon bych mohl zase zařadit. Delším obvykle myslím ironmanské distance, asi jediným kandidátem byl Moraviaman, ale ten se přece jen termínově bije s Krkonošemi.  Takže jsem začal koukat po půlkách. Těch je víc, jenže opět žádná neseděla termínově. Až jsem si vzpomněl, že existuje Bigman. Závod, který se sám prohlašuje za mistrovství světa, zatím v žádném ročníku nedokázal přitáhnout velký počet účastníků, má trochu podivnou pověst. Ale je tu kromě im distancí i půlka, začátkem července, to by mohlo být teplo, tak už v lednu platím startovné.

Poloviční distance nejsou vzdáleností, která by děsila. V limitu 8,5 hodiny by tento závod zvládla i pověstná Vojtěchovského bába s kozou. Na závod proto vůbec netrénuji, všechny síly věnuji přípravě na TDS. Když dva týdny před závodem zjišťuji, že můj tréninkový deník eviduje od začátku roku 3 km plavání a 269km kola (vše s Kristýnou), vyhlašuji poplach. V předposledním týdnu jdu dvakrát sám na 70km kolo, aspoň si osedět zadek. Zařazuji několik venkovních plaveckých pokusů o znovu připomenutí kraula. V běhu jsem na tom líp – 720km běh a 300km chůze je sice hodně pod čísly minulých let, ale půlmaratón zřejmě zvládnu bez chůze. Prostě se prohlašuji za závodu schopného.

 Závod je v pátek, vyrážíme už ve čtvrtek zkratkou přes Plzeň, kde se Kristýna na chvíli vrací k dálkovému plavání. Odpoledne už sledujeme dojezd xterry v rámci Bigmana, prozkoumávám parkování, prezentuji se, vše funguje překvapivě dobře. V pátek ráno dorážíme na místo startu o půl sedmé. Moc se mi to nelíbí, když start je v 9.45, ale pořadatelé chtějí  v 7:30 uzavřít depo, aby se půlkaři nepletli do cesty ironmanům. No budiž. Start ironmanů se nějak protahuje, dozvídám se důvod – po bouřkách Vltava hodně teče, v plavání je změna, poplave se jen po proudu. Něco přes 2km. My půlkaři poplaveme později shodnou trať. Na facebooku jsem sebevědomě prohlásil, že tentokrát bych chtěl být v cíli dřív než Petr Vabroušek. Jenže to jsem neznal tratě. Poplaveme stejně, na kole pojedeme 5 okruhů z 9 ironmanských (tedy 100km), poběžíme opět 5 kol z devíti (tedy cca 23,5km). Dobře, ani dnes teda s Petrem závodit nebudu, s těmito počty to nejde. Mám velkou obavu z kola, jede se po Strakonické 5km rovina, pak na dalších 5km je 170m převýšení. Snad to nepojedu čtyři hodiny. No, nejspíš jo:-(. Ale čert vem čas - kéž bych to aspoň ujel:-) Ironmani mizí na cyklistickou část, sluníčko praží a teplota stoupá…

Tato přerostlá multikára nás nadvakrát odvezla

 Konečně nás pidináklaďáček veze na start plavání. Vařím se na břehu v neoprenu, chvíli před startem jdu do vody. Řeka opravdu hodně teče. Coby zimní plavec vím, že proud je prostě silnější dál od břehu, využívám své výšky a jdu si stoupnout co nejdál od břehu. Pochopitelně se necpu dopředu, jsem asi v půlce startovního pole, jen nejdál od břehu. Jenže najednou mne strhává proud. Je fakt silný, vrátit se nepůjde, nese mne to už i před první skupinku... Slyším startovní pokyn a tak nějak si uvědomuji, že jsem poprvé v životě v čele triatlonového závodu:-) Co na tom, že nechtěně. Makám jako barevnej, aby to chvilku vydrželo. Deset metrů, dvacet… brzy mi dochází dech. Plavci se přede mne ženou i ve slabším proudu. Ale kus jsem v čele byl, možná to bylo přes sto metrů:-). Pravda, bylo by to lepší posledních pár metrů závodu, ne prvních, ale co už se mnou. Rozdíl mezi teplotou vzduchu a vody je veliký, mlží se mi brýle. Plavu už blíž u břehu kvůli navigaci. Pár plavců mne předplavává středem. Okoukali moji fintu. Čistím brýle a vydávám se taky doprostřed, už jen na kousek. Z vody vylézám po 20 minutách, za mnou už jsou jen dva plavci. A stejně bych svým časem mohl klidně změřit síly i s novým českým rekordmanem na 1500VZ. Prostě jsem spokojen, hurá dál:-)

Nám starším z vody pomáhají :-)

Makám do depa. Nicméně depa zůstávají mou slabinou:-)

Jako obvykle rozvážně pomalé depo a mizím na kolo. Rozjíždím se po široké Strakonické překvapivě rychle. Na komputeru neustále číslo přes 30. Divný, ale neřeším to,  jsem zvědav na stoupání. Už je tu, stoupám, stoupám, furt čekám, kde bude pořádný kopec a vono nic. Otočka a zpět. To je všechno? Vidím v protisměru Petra Vabrouška, nemůžu si pomoct, ale působí to na mne emotivně. Jsem po dvou letech na pořádném triatlonu. Sluníčko, teplíčko, Petr v čele, tak nějak to má být. Točím do druhého kola. Už? Vytahuji nějakou tyčinku, zvolňuji a krmím se. Předjíždí mne Petr, povzbuzuje mne:-) Asi abych to při rozdílu rychlostí vůbec slyšel, trochu zpomaluje. Může si to dovolit, dnes tu nemá opravdového soupeře. Druhé kolo za mnou, chci vodu. Podává mi ji Kristýna. Hned se  vodou polévám včetně obličeje… a on je to jonťák:-) Jsem tak koncentrovaný na svůj výkon, že to ani pořádně nevnímám:-) Jedu a víc si všímám zabezpečení trati. Každý nájezd hlídá policie, trasa je neprodyšně uzavřena. Jak sem pořadatel tolik policistů (možná 30?) dostal, to netuším a je mi to jedno. Každopádně dělají svoji práci skvěle – na trať opravdu naprosto nikoho nepustí. Vidím nějakého místního nešťastníka, který se snaží najet k domu, je okamžitě zastaven. Za celou dobu závodu policisté pouští projet pouze dvě houkající sanitky ( ne se závodníky :-)). Silnice je na české poměry dobře udržovaná, sjezd není technický a ani na něm nejsou žádné problematické nerovnosti. Je to asi nejbezpečnější triatlonová cyklotrasa, po které jsem kdy jel. Proč je tu vlastně tak málo účastníků? I startovné je nízké, já platil 800 a to můžu požádat o vrácení 700, pokud dokončím v limitu:-) 24 startujících ironmanů a 28 půlkařů jsou na tento závod fakt zbytečně málo,  nechápu, proč si ho nevyzkouší v rámci přípravy víc cyklistů, běžců nebo klidně volejbalistů... :-) No nic, vraťme se do pátého, posledního kola. Měl bych mít cyklistiky plné zuby a ono nic. Pochopitelně soupeři jsou většinou rychlejší, ale jede mi to tak nějak samo. Ve stoupání uvažuju, jestli bych dnes ujel i 9 kol. Docházím k překvapivému závěru – dneska by to šlo:-) Dneska bych byl schopen dokončit ironmanské distance. Už ta myšlenka je neuvěřitelně sebeuspokojující. Skoro se mi nechce z kola. Ale musím, jsem přihlášený jen na půlku:-). K depu přijíždím o fous po 3:30. Tedy o pětiminutový fous. Jsem se sebou velmi spokojený, vysoce jsem překonal svá očekávání. A je mi úplně jedno, že jen tři půlkaři mají horší čas ….

Vyrážím na kolo

 Není nad projížďku v teple

 Jediný stín na trase :-)

Druhé depo opět pomalé. Mažu nohy vazelínou, vezme to jen minutu navíc a zabrání případným puchýřům. Vybíhám, na běh se těším. Mám velkou motivaci běžet. Motivuje mne počasí.  Teplota je cca 33-34 stupňů, více by bylo lépe, ale toto stačí na to, abych dřív nebo později začal míjet pochodující zombíky. Když vydržím běžet. Snad to půjde:-) Pochopitelně nevyrážím tempem 5 min/km jak před pár lety, ale o fous přes 5:30. Přijde mi to pomalé, nevidím nikoho pomalejšího:-) Ale to je jen dojem ze začátku, brzy se ukazuje, že pomalejších je tu dost. Okruh je jednoduchý – po stezce k občerstovačce, výběh nad koleje a po druhé straně podél barrandovské skály zpět.  V druhém kole mne míjí Petr, prohodíme pár vět. Když mne pak opouští směrem vpřed, překvapuje mne, že rozdíl rychlostí je relativně malý. Po kilometru má na mne tak 100m, i po dalším kilometru ho ještě vidím. Dodává mi to další motivaci. Ve třetím kole konečně začínám dost předbíhat. A užívám si to:-) Kristýna mi podává mé občerstvení, popravdě by ani nebylo potřeba, na občerstvovačkách je slušný sortiment. Ve čtvrtém kole vysvětluji klukovi na zadní občerstvovačce, že si kelímek klidně vezmu z pultíku, nemusí mi ho podávat. „Ale takhle je to rychlejší“, odpovídá. Těší mne to. Ono to tak má být a navíc mi tím dává najevo, že mne považuje za závodníka. Upřímně – pořád běžím, ve srovnání s většinou ostatních rychleji, možná fakt vypadám jak závodník:-). Stín na stezce se prodlužuje, teplota pomaličku klesá. Jít celého ironmana, krásně bych ti to ochlazení pomaličku užíval. Takto zrychluji, poslední kilometr jdu jediný pod 5min/km a jsem v cíli. Totálně spokojený. Běžecký čas 2:13 – běh je jako obvykle mojí nejlepší disciplínou, přestože mám dispozice spíše k dalším dvěma disciplínám:-). V plavání byli pomalejší jen 2 závodníci, na kole 3, v běhu 12 soupeřů. Celkový čas 6:15 znamená, že na opravdové půlce by můj čas byl pod 6 hodin. A říkejte si co chcete, to jde. Navíc ve mně tento výkon probudil chuť ještě jednou zkusit plné distance. Třeba by to šlo na Bigmanu pod 12 hodin. S tímto specifickým plaváním:-) Ale já bych radši jinam. Možná o tom napíšu…

Dnes nám to sluníčko svítí, že? :-)

 

Musím ještě jednou pochválit organizaci – za 800Kč má tento závod úžasný poměr cena/výkon.  Vůbec nepovažuji za možné jít si vyzvednout těch 700 zpět :-). Věřte nebo ne, ale ve srovnání třeba s Českým pohárem v OTT v Telči před týdnem je organizace Bigmana mnohem kvalitnější. Tedy s jednou  výjimkou – zpracování výsledků. Dnes by prostě čipy a zveřejnění výsledků na internetu v den závodu mělo být standard. Takto se až o několik dnů později dozvídám, že jsem mohl jít poprvé ve své triatlonové karieře na stupně vítězů.  V Praze se kategorie vyhlašují a já jsem mezi čtyřicátníky druhý. Škoda, že vyhlášení bylo tak pozdě a my spěchali domů. Tu chvilku na bedně bych si užil. Být druhý na pěkném závodě prostě potěší.

Krakonošova stovka 15.6.2012

Přiznávám, na Krakonošovu stovku jsem se hodně těšil. Jednak jsem dlouho nikde nebyl - BVVŠ jsem musel vynechat kvůli viroze, jednak hlásili dlouho dopředu hezký počasí. Výlety v dešti nemusím. Mám rád Sluníčko, teplíčko, výhledy....

Do Vrchlabí jedu netradičně z Prahy, z vícedenní akce. V souladu s předpovědí počasí se fakt oteplilo:) Spoustu teplého oblečení tak nechávám v autě a jdu na náměstí na kafe.

 

Podvečerní slunce barví domy na náměstí. Ideální doba ke startu 100km akce:)

Na náměstí se houfují téměř čtyři stovky účastníků. Vyslechneme si poučení, které je nám podle mého houby platné, chtělo by to spíš natištěný papír. Přijde mi, že mluvené informace splývají, těžko se přiřazují k umístění na trase. Další průběh závodu to vcelku potvrdí:) Start je přesně ve 21hodin. První kontrola je jen o pár kilometrů dál a o pár set metrů výš - na Žalým. Prý se tam dělají fronty, tak pospíchám. Nejsem sám. Trasa stoupá příkřeji a příkřeji. Nejde mi to. Nohy těžké, nestoupají. Jsem trochu překvapený. V srpnu chci jet na TDS, to má mnohem větší převýšení než dnešní K100, snažím se kopce trénovat, pochopitelně mírně, koleno toho už moc nesnese. A najednou mi to v "jen" Krkonoších nestoupá. Čím to? Že bych byl ještě unavený po prodělané viroze? Sleduji ostatní kolem sebe. Usilovně dýchají, jako kdyby běželi desítku. To nemám zapotřebí. Ale stejně se nemohu ubránit dojmu, že bych měl být víc vepředu. Podle vracejících se z odbočky na Žalý odhaduju, že jsem tak 70-80. To vlastně jde. Vystoupám na kontrolu a chci si odpočinout ve frontě, ale fronta nikde. Kontrolor netrpělivě cvaká kleštičkami naprázdno a čeká, až vytáhnu papír:-)

Vybíhám z kontroly, teď už po rovině. Ano, i tempu 8minut na km na takovéto akci říkám běh:) Jde mi to fakt ztuha. Tento fakt mne velmi uklidňuje. Jestliže se mi blbě běží i po rovině, nemám problém jen v kopcích:) A asi to odhaluje i příčinu - jsem prostě přecpaný nesprávnou stravou za těch pár dnů strávených v Praze. Já už holt nemůžu sníst cokoli a v jakémkoli množství:) Pokud to jsou "ucpané trubky", měl by se můj stav tak po 50km postupně lepšit. Uvidíme. Rožínám čelovku, zbrusu nový LED Lenser H7 a popobíhám v asi pětičlenné skupince. To nemusím dávat pozor na trasu.... Nebo radši jo? Skupinka pádí dolů po cestě, značka jasně odbočuje vpravo do lesa. Volám na ostatní, dostává se mi spousty díků:) I třeba před tímto místem varoval Michal Klapka před startem. Jenže to si uvědomuji až poté, co jsme málem skončili zpátky někde dole ve Vrchlabí:) Popobíháme dál, skoro pořád po asfaltu. Spoluběžec z Pražské 100 mne moc neuklidňuje, trasa je podle něj většinou po tomto povrchu, prý jsou proasfaltované celé Krkonoše. Myslel jsem, že to máme jen u Brna:( Sbíháme do Harrachova (cca 30km, čas asi 4:20), nohy z asfaltu dobité, kontrola je na neobvyklém místě, trochu hledáme, ale úspěšně nacházíme. Nechce se mi vysedávat, hned vyrážím dál s jinou skupinkou. Stoupáme na hřeben, už mi to jde líp. Mám ze skupinky asi nejvíc sil. Někteří odpadají, zůstáváme dva. Je milé, že můj společník už dvacet kilometrů mlčí. Nemám rád kecy v noci v horách:) Mlčení nakonec porušuji já a říkám, že bychom měli odbočit. Je z toho dohadování ala arabská tržnice, ukazuje se, že můj společník je polák, nerozumí česky, nemluví anglicky, tak proto mlčel:) Jsme na hřebenu, docela fouká, oblékám bundu, už nic dalšího nemám, snad nezmrnu:) Občas mrknu na gps track na Garmin 310XT, najednou vidím, že jdeme mimo trasu. Ale jdeme správně po značce! Po chvíli se situace vyjasní - to byla jedna z těch slavných krkonošských zkratek, dal se ušetřit skoro kilometr. Jenže jsme v první zoně národního parku, přece nepřelezu zábradlí, že.

Kosodřevina skoro mizí, všude okolo jen kameny. Cesta také z kamenů. Před mnoha lety jsem tu byl, kamenitá zvláštnost se mi líbila. Dnes vůbec. Je tma, běžet se po tom nedá, hůlky občas zůstávají mezi kameny, musím si dávat velký pozor na každý krok. Opatrný chodecký krok. Běžecké ambice jsem nechal v Harrachově. I v noci si však užívám krásných výhledů na polskou stranu. Je vidět opravdu daleko. Dojdu si i na kraj vyhlídky, kde je kolmá stěna pár set metrů dolů. I ve tmě v té hloubce jsou vidět mírně ponuré kameny a temně zářící hladina jezírka. Hezký. Jen to mobilem nejde vyfotit:) U ženských kamenů se pomalu rozednívá, u mužských vypínám čelovku. Nebo jsou ty šutry naopak? :) Strašně moc se těším na další kontrolu. Na 52.km má být s polívkou. A odbočka pořád nikde. Furt jen skákání ze šutru na šurt. Au. Připadám si jako ZTP-kamzík. Od ruin Petrovky je jen kousek ke Špindlerovce, míjím pár postav v protisměru, jdu se najíst do Lužické boudy. O půl šesté ráno. Polívka je mooooc dobrá, kafe ještě lepší. A hurá dál. Tady totiž prý nejšutrovatější úsek končí!!

 Duben byl neobvykle teplý, je teprve červen, tak je logické, že je v Krkonoších vidět ještě sníh.

Hned bych si zaplaval. Jenže dnes tu nejsem za otužilce, nýbrž za ultrachodce.

A opravdu, nepřijemná cesta z šutrů končí, po pár set metrech nepříjemného stoupání odbočuji do Polska. Cesta se mění v uzoučkou bažinu, opět je nutné skákat po kamenech. Je to příšerný, horší než předtím kamenná cesta, že já na ni nadával, teď se mi po takové stýská:( Předbíhá mne mladý polský pár zkušených horalů. On se snaží naznačit, jak je na tom dobře a své partnerce občas utíká. Ona jde lehoučkým krokem stále chůzí, ale rychleji, takže jí není schopen utéct. Zajímavá dvojice:) Bažiny jsou nekonečný, jsem vděčný za každý kousek dřevěného chodníku. Konečně je tu kontrola s polskými sušenkami - zajímavé, že mi tak chutnají až dnes:) -  a stoupám pomalu na Sněžku. Sice nijak rychle, ale nic nebolí, tak si to v klidu užívám. Míjím pár poposedávajících postav, toto nemám zapotřebí. Dokonce uvažuju, že bych se ze Sněžky dolů zase rozběhl. Poslední kilometr na Sněžku je fakt tvrdý. Opět fouká, zima, nechci se už kvůli kousku oblíkat. Připadám si jako šnek, ale nikdo mne nedochází, naopak já míjím jednoho vyčerpaného poláka, takže asi dobrý. Na Sněžce (65km, cca 7:30 ráno tedy 10,5 hod od startu) se schovávám do Poštovny, dělají tu moc dobrý kafe. Čím to, že mi dnes vše tak chutná? :-)

 

Ze Sněžky to vypadá, že se po té cestě níž bude dát běžet....

Scházím o pár výškových metrů níž, dostávám se na krásnou cestu mezi kosodřevinu, konečně teplíčko, chci se rozběhnout.... Houby. Z ničehonic mne totiž vyfackuje teplo. Fakt. Mezi kosodřevinou se vzduch ani nehne. Jestliže nahoře bylo jen pár stupňů nad nulou, tady je určitě pětadvacet. Rozdíl je tak velký, že nějak nemůžu popadnout dech. Navíc cestu upravují. Doteď byla asi normální, dělají z ní kamenitý chodník. Opět šutr za šutrem, zatím to není hotové, takže místy díry... No to je mi teda terén. Slibuji si, že na Pomezní Boudě si sednu a nějakou dobu se ani nehnu. Jenže bouda je zatraceně daleko. Klesání po schodech, menší stoupání ve vedru... Konečně jsem u boudy, jenže v ní kontrola letos není. Prý na celnici. Aha, oni to před startem říkali, že změna:) Kontrola je před celnicí, sedět se tu moc nedá. Jen měním ponožky, 72km v jedněch je můj nový osobák:) Pokračuju dál po rozpáleném asfaltu, ani tady nemůžu běžet, zejména ne z kopce, nemám na to vhodné boty, v tom teple by mi slezly nehty. Smířen s osudem pokračuji metr za metrem. Stoupání už mi relativně jdou, přesto se nějak necítím psychicky dobře. Mám pocit, že se moc honím. Skoro jsem se od startu nezastavil. U Janový boudy se proto rozhoduji udělat změnu, vcházím dovnitř, dám si garmina do nabíječky, objednávám něco k jídlu a je mi dobře. Uvnitř je příjemný chládek. Proč všichni lufťáci sedí v tom vedru venku? :)

Asfaltová cesta. Kupodivu v Krkonoších nejobvyklejší povrch.

Ani nevím, jak dlouho sedím v hospodě. Půl hodiny? Víc? Je to jedno, dnes bych stejně nevyhrál. Pokračuji dál, najednou pochoduji mezi úplně jinými účastníky než po hospodu:) Míříme do Pece, gps mi ukazuje pokračovat po silnici, značka odbočuje na souběžnou silničku. Chci pokračovat po silnici, ale vtom jedna žena ze skupinky, kterou docházím, říká: "To nemůžeš, to by byl podvod." Ok, odbočuji po značce. A přemýšlím o inflaci významu pojmů, které jsme dnes svědky. Vražda se někdy označuje za popravu, podraz za obchodní metodiku... Je podvod jít po souběžné cestě? Necítím to tak. Podvod je jet na kole, podvod je vynechat kontrolu. No, to je jedno, jsme v Peci, poslední kontrola, zbývá poslední kopec a pak prý jen nudný kousek k Vrchlabí.

 Sníh je i na české straně. Fakt úžasná viditelnost, i Ještěd byl vidět, jakoby ke Krkonoším patřil. Jen se mi ho nepodařilo vyfotit :)

Stoupání je to teda řádný. I mně, teplomilci, je dnes dost teplo:) Ale nejsme v Himalájích, za chvíli jsme nahoře, vcházíme do lesa. Tady je příjemně. Dobíhá mne Martina :) Vyměníme si pár vět, Martina spěchá na vlak, takže chce utíkat. No, já už dnes nemůžu, běž si. Jakmile odbíhá, ani nevím proč, vybíhám za ní. Tak nějak sám od sebe:) Trubky už jsou asi uvolněný, dobíhám ji. Dáváme si za cíl být do 16:00 ve Vrchlabí. Mohlo by to jít. Běžíme pár kilometrů, vtom je tu klesající asfalt. Tak to ne, to já nemůžu. Podruhé nechám Martinu odběhnout. Jakmile cesta odbočí do lesa, zase ji dobíhám. Kličkujeme lesem, bohužel si netroufáme jít jasnou zkratkou. Martina toho má dost. Běžím vpřed, třeba 16:00 stihnu já. Vbíhám na louky, nevím kudy. "Doprava", křičí za mnou Ivan Martynek. Co ten tu dělá? Měl by být mnohem víc vepředu. Ale evidentně je poznamenaný vedrem. No já se mám, já jsem v pořádku. Poděkuju mu a spěchám. "Héééj, tady", opravuje mne podruhé Ivan na vzdálenost pár set metrů. Hmmm. Asi mám teplem ovlivněný mozek, nějak mi to nemyslí. Vzdávám běh, jdu s Ivanem. Míjíme v chládku sedícího zkušeného stovkaře. Sedí dva kilometry před cílem! Ale prý si jen odpočine a půjde, pomoc netřeba. Asi je fakt vedro. Zkouším potřetí Ivanovi poodběhnout. Ani se mi to nechce psát, ale po pár stech metrech opět blbě odbočuju. Tolik navigačních chyb jsem snad neudělal během všech minulých pobytech v horách. Strašný. Rezignovaně se nechávám Ivanem vést, míříme na náměstí. Jedna z žen nám říká, že cíl už je v DDM. Vidím sto metrů před sebou mně známé poláky s ženou s velmi lehkým krokem, jdou na náměstí. Chlap z této dvojice je zralý na záchranku. Radši na ně nevolám, oni je z náměstí pošlou k DDM. Z výsledků pak zjišťuju, že vůbec do DDM nedošli, možná jsem měl i ve městě zařvat. 300m by ještě dali. Za 19:12 minut jsem v cíli této stovky. Představoval jsem si ji trochu jinak. Jenže stovky holt nejsou dané vzdáleností, ale výrazně se liší nejen profilem, ale i povrchem, často má velké slovo počasí. Snad budou na TDS podmínky vlídné. Už nic moc nenatrénuju, přesto bych chtěl dokončit :-)

Btw. Martina došla do cíle za 19:07. Kdy mne předběhla, fakt nevím. Asi zná lepší doběh do města:-)

Výsledky.

Záznam z garmina (v hospodě byl vypnutý)

Letošní plány

Kdekoli se objevím, řada lidí se mne ptá co dělám. A co plánuju. Tak abyste se to dozvěděli všichni, rozhodl jsem se o svém stavu a plánech napsat na blog. Ať to víte všichni. No a protože se vlastně nic nezměnilo - žiju a hýbu se, tak to vlastně číst nemusíte, protože se nic převratného nedozvíte :-)

"Artroza" na podzim 2010 mi dost změnila plány. Najednou se nedalo skoro nic dělat. Hlavně ne běhat. Ze zoufalství jsem zvažoval, zda nezačít víc plavat.... no blbost, plavání mne baví jednoznačně nejmíň. Plavu jen proto, že bez plavání je triatlon takový nějaký divný. Duatlon prostě není triatlon. Při artroze v koleni se doporučuje víc jezdit na kole... taky blbost. Jednak na kole cítím, jak stárnu - v mládí to prostě jezdilo jinak a jednak mne na kole koleno víc bolí. Vysvětlím vám to tak nějak odborně - koleno se ohne na kole víc než při běhu a protože mám koleno vadné na divném místě, tak cyklistika bolí víc než běh. Doufám, že to chápete :) Zůstal mi zase jen běh... V letech 2008-10 jsem naběhal v lepších měsících přes 250km. To najednou nešlo. Začal jsem trochu chodit. Viz loňský zápisek z Týniště. A začalo mne to bavit.... Chozením se nohy trohu rozhýbaly. Nebolely. Zjistil jsem, že do 200km měsíčně to jakž takž jde. Tak jsem toho využil. Kromě mnoha krátkých běhů jsem se zúčastnil těchto akcí:

Září 2011
Půlmaraton Moravským krasem 1:52. V teple, dobrý. 
Brněnská 25 - za 2:07. Ve vedru - nad 30 stupňů, beru.
100km Z Brna do Brna za 20:49. Původně jsem chtěl běhat, nakonec jsem to vlastně skoro celé šel s Alicí a se psem:) Možná je to dobře, přemíra asfaltu by mi asi běh zkomplikovala...

Dosáhl jsem životního úspěchu na Triexpertcupu v Pisárkách, viz foto.

TEC Pisárky - Orálek za mnou, Juřica za mnou... a co tam dělají ti ostatní??? No přece zavazí!! :-)

Říjen 2011
Začátkem měsíce jsem byl pracovně v Portugalsku a trochu se tam válel. Koncem měsíce jsem běžel maraton ve Stromovce - 3:44. Přes malý naběhaný objem nečekaně lehoučký pocit z běhu a dokonce lepší čas než před dvěma lety, kdy jsem běhal mnohem víc! A koleno drží a mlčí!

Prosinec 2011
Pražskou stovku (110km) jsem plánoval běžet aspoň z půlky. Jenže v prudkém seběhu na 10.km jsem sebou švihnul, trochu si pohnul kotníkem a z bezpečnostních důvodů jsem se rohodl pokračovat chůzí. Pochopitelně jsem tím byl oproti plánovanému harmonogramu pomalejší a musel jsem na 94.km po 20 hodinách akci ukončit. Potřeboval jsem totiž v noci dojet domů. A s odjezdem vlaku se pohnout nedá.

Nicméně tyto zážitky z trailových stovek mi ukázaly, že mne to baví. Že se to dá absolvovat s jen pár tréninkovými kilometry běhu či chůze. Rozhodl jsem se, že sezona 2012 bude primárně trailová a ne triatlonová. Asi ve smyslu dokud koleno drží, ať si užije ještě trochu kopců. A přihlásil jsem se na CCC ze serie UTMB závodů. Nakonec jsem nebyl na CCC vylosován, zaregistroval jsem se na TDS. A tomu podřizuji letošní sezonu.

Leden 2012
Novoroční půlmaraton Tuřany 1:43. Na kopcovité trati druhý nejlepší čas z pěti startů. Nechápu. Asi dobré počasí nebo co.
24 hodin na Lysé hoře jsem prozřetelně zvolil štafetu. Nejsem sportovec do zimy, celé bych to dával těžko. Takže sbírání zkušeností se zimními podmínkami a také trénink výškových metrů...

Únor 2012
Jediným významným milníkem bylo prohození mých dětí. Malé holce říkám od února velká a velké malá. Holt růst nezastavíš.

Březen 2012
Volejbalové družstvo s mojí velkou holkou vyhrálo Český pohár. Úžasný zážitek!

Velká holka s pohárem pro vítěze Českého poháru žákyň ve volejbale

Duben 2012
Poprvé v životě se zúčastňuji závodů v aquatlonu. A hned úspěch jako hrom!!! V plavecké 400m části porážím o dohmat P. Vabrouška!!! Na běhu pak utíkám nejen jemu, ale i dalším podobně těžkým soupeřům...

 Předstartovní fotka s otcem Petra Vabrouška - Pavlem. No někde se s porážením Vabroušků začít musí...

Lazová stovka (106km/2,75km) za 19:55. Konečně jsem významný kus běžel. Jenže bylo opravdu vedro a nějak mi to způsobilo puchýře, od půlky už jsem do cíle jen docházel. I tak moc příjemná akce.

Květen 2012
S 16 najetými sezonními cyklokilometry první cyklistický závod v sezoně. Moc hezká akce! Nejspíš zopakuju.

Další plán je jasný - květen Vokruch, červen Krakonošova 100. Červenec nevím. Srpen TDS. Pochopitelně přestože nejezdím na kole, zvažoval jsem i nějakého ironmana. Znáte to, jen na účast není třeba trénovat. Jenže jsem vhodného nenašel - Moraviaman se bije s K100, v termínu Slovakmana chci jen nabírat výškové metry. Hledal jsem polovičního ironmana. Taky žádný moc neseděl, nakonec jsem se přihlásil na Bigmana. Jsem zvědav :-)

Pozorný čtenář mého tréninkového deníku si možná všiml, že kromě delších závodů absolvuji řadu kratších společně s mojí malou holkou. Jako přípravu na její triatlonovou sezonu. Už se těším, jak ji někde porazím :-P

Takže teď všechno víte o minulosti od posledního příspěvku i o mých plánech.

Trailu, trialonu i dalším formám pohybu zdar! A nezapomínejte - mažte kolena!:-)

Týnišťské šlápoty od dubu k dubu 22.7.2011

 O sto kilometrovém pochodu jsem uvažoval už loni. Musel jsem na to rychle zapomenout. Chůze byla pro koleno hodně špatný pohyb - po dvou hodinách se koleno začalo blokovat, mírně natékalo a postupně z něj vystřelovala při nášlapu pekelná bolest... Letos tvrdím, že je koleno v pořádku, stovka by mohl být takový "důkaz". Až začátkem července se zkouším projít pár hodin kolem Brna a dobrý. O co horší je příprava kondiční, o to víc se starám o materiál. Kupuji batůžek s vakem, trekové hole, kalhoty s možností odepnutí nohavic... Prostě je rozhodnuto, půjdu, vybírám si stovku do Týniště. I proto, že se zde dají získat body na Ultra Trail Mont Blanc. Jezdívám občas do Švýcarska za sestrou, tak to třeba příští nebo další rok spojím. Teda napřed musím dojít to Týniště pro body. Trasa ve mně vyvolává trochu obavy, je typu z místa A do místa B. Z Jeseníků do podhůří Orlických hor. Přes Polsko. Jestli koleno zazlobí, bude se mi těžko dostávat zpět. Také logistika je problém - v noci už nic nejede z Týniště do Brna a spát se mi v cíli nechce. Volím variantu dojet do Týniště autem, přepravit se na místo startu vlakem a ono to nějak dopadne...

V pátek po jedenácté jsem v Týništi a chystám se přepravit 98 vlakových kilometrů do Starého Města pod Sněžníkem. Se čtyřmi přestupy jsou to čtyři hodiny cesty:-). No to jsem na ČD zvědav :-) Už první vlak je zpožděný, ale kupodivu navazující čekají. Ve Vamberku příjemná restaurace, obědvám. V Dolní Lipce přichází do vozu strojvůdce a říká, že má hlášení od dispečera, že na trati stoupá voda a neví se, zda do Hanušovic dojedeme. Pohotoví spolucestující zvažují přestup na vlak, který čeká na nádraží a jede opačným směrem. Další skupina chce vyrazit do Králík, jede tam náš druhý vůz. Nicméně náš vlak vyjíždí! Jenže... po pár stech metrech zastavuje. A vrací se do stanice. A že jede jen do Červené vody. My hanušovičtí si vystupujeme. Voda prý přetéká přes koleje, vlak nemůže projet a protože je zatopena i silnice, náhradní doprava se neorganizuje. To asi před dvěma minutama nevěděli, když si tak důležitě telefonovali. Přestože povodně jsou nepredikovatelnou živelnou událostí, tak tímto prohlašuji všechny, kdo v tento den orgnanizovali dopravu na tomto úseku za blbce. Výpravčího z Lipky pak za naprosto neschopného Matěje - měl pozdržet vlak opačným směrem i ten do Králík dokud nebude jasno o cestě na Hanušovice! Dvě minuty na lokálce by nikoho nezabily! Teď nám doporučuje jet zpět - přes Ústí, Zábřeh. Kašleme na něj a jedeme dalším spojem do Králík, odtud autobusem do Šumperka a hurá, už jsem ve vlaku do Hanušovic. Z Hanušovice jede náhradní doprava autobusy. Ve Starém Městě pod Sněžníkem jsem po osmi hodinách cestování. Unavený jako po pochodu:-) Až budu příště chtít jet s ČD, dejte mi někdo, prosím, pár facek...

Po této anabázi je jasné, že v horách bude trochu vlhko. Jsem na to vcelku připraven. Nevěděl jsem, zda budu chtít jít v kompresních podkolenkách nebo v normálních ponožkách, v batůžku proto mám dvoje podkolenky a dvoje ponožky :-) Bude co přezouvat :-) Ve Starém Městě večeřím a šel bych si lehnout. Nemůžu. Prý bude start nebo co:-) A opravdu - krátce po 22 hodině vyrážím ve skupince asi 70 dalších do hor...

 

Trasa

Profil

První běžci už jsou v nedohlednu, postupuji polem pochodníků vpřed:-) Až ke skupince mladíků, kteří se z kopečka rozbíhají. Tak to není společnost pro mne, chystám se jen chodit. Rozumné tempo drží starší muž doprovázený mladíkem. Dáváme se do řeči - staršímu je přes 70 roků. Jde rychle, nevypadá to, že bych mu mohl stačit celou cestu. Tak snad aspoň část noci. Už po pár kilometrech teče po silnici voda. Mírně. Jsme chytří, za svitu čelovek vodu obskakujeme. Jdu v nízkých botách - Asics Trabuco, trochu se obávám, že na hřebenech promoknou, přestože jsem je impegnoval. Teda, na hřebenech. Jak stoupáme, přestává být kde vodu obcházet. Mimo silnice čvachtanice, na silnici potok. Snad to nebude tak zlé... Scházíme ze silnice na lesní cestu. První voda nachází cestu do bot. A sakra. No, je tu kontrola, dostávám Tatranku. Třeba to bude dobrý. O kus dál je prý malý brod. Jdeme se na něj podívat... Malý bývá asi normálně. Teď v něm voda jen vaří. Využívám svých dlouhých nohou a hůlek a brod překračuji. Jako jediný. Ostaní si šlápli do vody, mají mokro membrána nemembrána. Chacha :-)

 První brod - ilustrační foto, nehledejte mne na něm, jsem ještě před brodem:) (všechna fota mimo posledního Martin Drozd)

Smích ... přejde. O pár metrů dál je druhý brod. Doháníme skupinu mladíků. Brodím po kolena ve vodě a utěšuji se myšlenkou, že podkolenky za chvíli vytáhnou z bot vodu...

 

Druhý brod

Postupujeme údolím potoka dál. Přes cestu spadlé stromy, samý balvan. Třetí brod vypadá divoce. Široký, voda skoro po pás. Jdu do toho, díky tréninku ze zimního plavání mne proud nestrhává. Jsem dobrej:-) Toto už není cesta, to je prolézání napadanými stromy. Opírám se o hůlku, padám na zem. Kus hůlky chybí. Vracím se pár metrů zpět a nacházím jeden z dílů hůlky trčet z bažiny. Vytahuji ho bez gumové podložky. Hodinky pípnou, že jdeme kilometr přes 34 minut. Tak takhle ten limit nestihneme.Jeden z mladíků to tu zná, nejhůř průchodné místo mírně obcházíme. Uf. Jsme na cestě. Sice po ní teče potok, ale co, aspoň se dá jít. Jsme na prý krásné hřebenovce, ale to si člověk za tmy tak nějak neužije. Stejně se dívám jen pod nohy. Jakmile chodec přede mnou končí po koleno v bahně, musím přece šlápnout jinam:-) Místy bahnem vedou dřevěné chodníky. Škoda, že se k nim musí jít několik metrů bahnem. Tak špinavý jsem léta nebyl:-) Pod nohou mi povolí kámen a mírně mi lupne v kotníku. Ale dá se jít dál. Jsme prý u pramene Moravy. Kdysi jsem tu byl a Morava opravdu způsobně vytékala z té kamenné nádobky. Dnes pramení všude. Vlevo, vpravo, nad pramenem. Je mlha, dva stupně, místy drobně mrholí. Typické letní počasí. A to jsme na Králickém Sněžníku (1424) teprve na 18,5km. Průměr pod 5km/hod. Snad se terén zlepší a půjde postupovat rychleji. Poprvé měním ponožky a usilovně mažu nohy. Stejně puchýře budou...

Scházíme do Polska, přestože tu prý spadlo víc srážek, cesta je o něco lepší. Zlepšuje mi to náladu:-) Na kontrole dole v Polsku jsme prý první chodecká skupina:-) Nevěřím. Pokračujem. Cesta se stáčí ke stoupání. Najednou jsou tu ... schody??? Je jich vidět jen pár, ale hned jsou mi podezřelé. Očekávám dlouhé schodové stoupání k nějakému klášteru nebo tak něco. A fakt. Schody jsou nekonečné a pro mé netrénované nohy to začíná být těžké. Poprvé se trochu zadýchávám. Pořád je tma, chci se udržet skupinky. Daří se. Odpadává starší chodec. Škoda. Nahoře kontrola, využívám ji k obvyklé změně ponožek:-) Klesáme. Rozednívá se. Vede tu krásná silnice, ale trasa je značená po souběžné polní cestě. Hnusné mokré travnaté polní cestě, zase bude mokro:-) Uprostřed polňačky tajná kontrola, no to se dalo čekat :-) Jdeme konečně po silnici, překvapuje mne, že držíme tempo nad 6km/hod. Začínám věřit, že stihneme limit.

Začátek schodů do nebe. S kvalitou si poláci moc nevyhráli. Také neplatí pravidlo dvě šířky+výška=délka průměrného kroku. Asi mají v Polsku jiné normy:)

Na internetu byla ke stažení mapa trasy, mám ji ve dvou navigacích - Garmin 310XT a etrex legend. Do legendu jsem si šikovností sobě vlastní nenahrál mapy, takže mám v obou jen stopu, trasa se i tak kontroluje velmi dobře. V Bystrzyci (40km) máme zajímavý problém - podle navigace bychom měli jít víc vlevo, na náměstí, zároveň však máme jít po značce, ta je naprosto jasná a náměstí míjí. Po projití celého městečka se raději na náměstí vracíme. Co kdyby byla na náměstí kontrola:) Díky tomuto zdržení nás dochází trojice pochodníků. Jsem příjemně překvapen, že někdo pochoduje i za námi:) Stoupáme do Orlických hor. Cesta je mnohem lepší. Další kontrola, další ponožky:) Na kontrolách je možnost občerstvení a má to překvapivě vysokou úroveň - Isostar v plechovkách, spousta dalšího pití včetně piva:), chleba se salámem - za dvě stovky startovného na nás pořadatelé rozhodně nevydělají.

Občas i v Polsku byly schůdné úseky:)

 

Ale i po takovéto cestě vede turistická značka. Kdy myslíte, že tu bylo naposledy sucho? :)

V 10:11 docházíme do hotýlku v Orlickém záhoří - kontroly na 58km, která je cílem nočního pochodu. Část pochodníků tu končí plánovaně, někteří vzdávají. Cítím puchýře zejména na levé noze, svaly i šlachy překvapivě bez jakýchkoli problémů. K výměně ponožek přidávám Brufen. V ceně startovného je dokonce i polévka, objednávám si taky nealko pivo a kafe. Je moc dobrý. Objednávám si druhé kafe:) A půjdeme dál. Zatím jsme ušli 58km/2150m, teď nás čeká "jen" 47km/800m. Hned cesta od hotýlku je pod vodou, asi aby mi sucho v botách nevydrželo dlouho. Puchýře už dost cítím, budu muset zpomalit. Chci se skupinkou dojít aspoň na hřeben. To jde kupodivu dobře, hodně mi pomáhají hole. Netušil jsem, že i v mém věku je budu považovat za tolik přínosné:) Trasa se stává lidštější. Se skupinkou vydržím až do 14 hodin do údolí Bělé. Tam se mi vybíjí zároveň obě navigace, beru to jako signál a zvolňuji. Potřebuji to jako sůl. Na obou chodidlech cítím velké puchýře, našlapuje se mi hůř a hůř. Zvažuji přelepení puchýřů, ale nejsem si jist, zda to situaci nezhorší. Docházím do Skuhrova a dávám do etrexu nové baterky, abych se zorientoval. Zapínám navigaci a vydávám se... úplně blbým směrem:) Člověk by řekl, že to s navigací nejde a jo. Ujdu asi půl kilometru do škaredého kopce než definitivně pochopím, že se k trase neblížím:) 

 

Začátek stoupání za K58

Po 16 hodině jsem na kontrole na 85km, kde dostávám další polívku. Skvělý servis:) Přelepuji puchýře a beru si silnější prášek proti bolesti. Beru si páté ponožky. Jaktože páté? Pro matematiky - dvoje podkolenky a dvoje ponožky byly v batůžku. Takže v těch pátých jsem přišel na start. A přestože jsou "obyčejné", jsou suché - hodí se:) Vyrážím dál. Nevím, zda to je přelepením či farmacií, ale najednou se mi jde docela příjemně. Puchýře cítím míň. Cesta se mění na výletní trasu pro děti. Tuto změnu velmi vítám.

 

Fádní asfaltka pajdavého potěší. Šel jsem ji s hůlkama :)

 Nekonečný úsek hlubokým lesem

Napřed kus fádní asfaltkou a poté si mířím nádherným hlubokým nekonečným lesem k cíli a je mi dobře. Za poslední tajnou kotrolou mne dochází chodec 70+, se kterým jsme šli až po schody. Zná průchod Týništěm, nechávám se vést.

 Velmi typický závěr sportovně laděných akcí - do cíle přicházím se společníkem starším 70let...(foto Vanda Kmiťová)

 
Ve 20:38 docházíme společně do cíle 105km dlouhé trasy. Tedy asi 22:30 od startu. Nejrychlejší byl v cíli za 15:11. Drobný rozdíl:) Nicméně někteří prý došli až v neděli. To se mi ani nechce věřit. Důležité však je, že pokud pominu bolavá chodidla, necítím se nijak extra unaven. Vede mne to k hříšné myšlence - dalo by se za 30 hodin ujít 100mil? Mám pocit, že by to v lehčím terénu šlo. Možná to jednou zkusím:) Chůzi i běhu zdar:)

Jihlavský triatlon 5.7.2011 aneb nečekaný duel

Letos to bohužel na dlouhé triatlony nevidím. Natrénováno není a koleno stále nedrží jak by mělo. Ale jsou i kratší triatlony:-) Jihlavský triatlon byl letos mistrovstvím ČR na olympijských distancích, ale na to jsem se pochopitelně nehlásil. Dorostenci a dorostenky měli plánován dopoledne svůj závod na sprint distancích. A zároveň s nimi místní organizátoři, mně tak dobře známí z Běžce Vysočiny, naplánovali závod pro ostatní zájemce, započítávaný do Poháru triatlonu Běžce Vysočiny. Jinými slovy mám šanci si zazávodit s mými obvyklými běžeckými soupeři a zároveň i s Kristýnou:-) Pravda, přestože moc netrénuju, přece jen jsem na tom v triatlonu asi o něco líp než šestnáctiletá Kristýna, která si od plavání odskočila k triatlonu teprve před třemi měsíci. Čekal jsem, že si na mne v plavání udělá náskok, který smažu před koncem kola. A pak jí snad o dost uteču:-)

Takže si tak jedeme v úterý do Jihlavy, je čtrnáct stupňů a drobně prší. Takový letošní triatlonový standard:-) Na místě chvílemi lije. Dáváme kola do depa a dozvídáme se novinku - ženy a dívky startují o 7 minut dřív. Drafting mezi pohlavími zakázán. No to zní dramaticky. 7 minut by mohl být rozdíl mezi mnou a Kristýnou. Doběhnu ji vůbec??? Přeháňka. Lije. Dávám si do depa víc oblečení. Před startem pršet přestává...

 

Start holek a tří statečných žen:-) Kiki s rozvahou v druhé řadě.

 

Kluci a muži BV:-) Já v neoprenové čepičce, najděte si mne:-))

Řada závodníků se jde rozplavat, mezi nimi i jedna žena bez neoprenu. Asi neví, že má voda 16 stupňů. Zřejmě aby si to uvědomila, pořadatelé o chvíli posouvají start. Žena bez prochládá:-) A už si ženské plavou. Dodrží pořadatelé přesně 7 minut? Asi jo. Startujeme i my. Dorostenci vyráží jako rakety, snažím se moc nebrat na vědomí rychlost, s jakou mi mizí v dáli a v klidu plavu. Plavat v 16 stupních po letech otužování je neuvěřitelná pohoda i pro mne, teplomilce. Abych si pohodu zvýšil, mám i neoprenovou čepičku:-) Obracím zpět, v rukách cítím, že jsem byl plavat naposledy tak před dvěma měsíci. Předplavávají mne dva plavci. Kašlu na ně, plavu rovnoměrně, honím přece dorostenku:-) Z vody vylézám po 15 minutách, to vypadá dobře. Na měřící koberec je to sice ještě kus cesty, ale dnes mi nejspíš dorostenka neuteče...


Depo nemám moc rychlé, beru si i návleky. Stejně ji dohoním:-) Vyrážím a po kilometru dojíždím soupeře. Ach jo, s tím ve dvojici nepojedu. Mizím vpřed. Na třetím kilometru mne dojíždí Zdeněk s doprovodem, děláme trojici. Čti vlaju za nimi. Předjíždíme poslední ženu. Na kolo se navlékla a snaží se rozmrznout:-) Inu, nemá se rozplavávat. V protisměru už se míhají první junioři. A dorostenci. První dorostenka - na kole krásně jedoucí Tereza. Další mírné stoupání. To nemám rád. To neumím. V prudkých kopcích mi neujíždí skoro nikdo, v mírných každý. Zdeněk s parťákem mne definitivně utrhávají. No, aspoň má Kristýna šanci:-) Už ji vidím a k obrátce se to nezdá být daleko. Mám chuť zvolnit, ať ji nedojedu moc brzo:-) Od obrátky se vracím sám, až kousek před cílem kola mne dojede Karel a já se můžu na chvíli schovat. Je lepší, nemá cenu se snažit střídat:-) Čekám, že před sebou každou chvíli uvidím Kristýnu. Vtom ji opravdu vidím! Jenže - sakra - ne na kole! Vona už běží!! Probůh to možná nepůjde doběhnout ;)

Druhé depo taky nic moc, mám poházené věci. No, už běžím. Už jsem na trati. Slyším komentátora, nějaký hloupý závodník si nevzal číslo. Aha, ten trouba jsem já. Co teď? Vrátit se do depa? Stojím a přemýšlím. Ne, běžím dál. Asi mne diskvalifikují, ale já body do Poháru BV nepotřebuji a aspoň doběhnu Kristýnu, s vrácením se pro číslo už by to nešlo. Nohy běží ztěžka, je vidět, že je to první triatlon v sezoně a přechody jsem netrénoval:-) První dorostenci se kolem mne míhají dost rychle. Vidím Kristýnu v protisměru. Vypadá nedostižně. Uvidíme v druhém kole. Před koncem prvního kola se nohy rozbíhají ke 4:40, to Kristýna určitě nedrží. Blížím se jí. V polovině druhého kola ji vidím zanedbatelných tři sta metrů před sebou. Mám ji. Doběhnu si k obrátce, vyběhnu na silnici a vidím neuvěřitelnou věc - dorostenka, která normálně konec běhu jen vykluše, maká jako o život. Běží téměř tak rychle jako já. Snažím se, snažím a přesto - už se neblížím. Dorostenka spurtuje jako šílená:-) Je z toho v cíli více než sto metrový rozdíl. Dobrá, prohrál jsem. Ale snad není všem dnům konec. Do roka a do dne se snad postavíme na start dalšího duelu. A tentokrát, milá Kristýno, to zkusíme na férovku - snaž se mít lepší čas než já. Źádných 7 minut fóra :-))

Statistika: 750/20/5 - 1:20:41. Umístění 20. z 31. dokončivších BV. S takovým časem už na tak krátké trati na dorostence nestačím, opticky nejhorší je plavání, mladí i rychle běhají. Na kole mám ješte šanci držet se slabších:-). Kdybych se přihlásil na olympijské distance, dokočil bych za cca 2:45. Mohl jsem tak v závodě MČR bojovat o předposlední místo :-))

Tabulka časů:

Plavání - Kristýna v neděli plavala desítku na Seči. V době startu 10 stupňů, voda 18, déšť, mlha. V plavání je asi i díky tomuto rozdíl překvapivě malý. Ale vezměme to z jiné stránky - Terka Skuhrová plavání dorostenek vyhrála a byla na Seči taky. Jestli si chce Kristýna na mne v příštím roce naplavat rozhodující náskok, musí prostě i v této "své" disciplíně přidat:-)) Pochopitelně kdyby byly neopreny zakázány, je rozdíl mnohem větší.

Kolo - Na to, že Kristýna jezdí na kole dva měsíce a to zřídka je její výsledek velmi dobrý. Asi budu muset začít víc jezdit, chtěl bych být i příští rok na kole lepší:-))

Běh - Ten opravdu není Kristýninou disciplínou. Jestli mne chce na krátkých bězích porážet, musí hodně běhat. Nechce se jí. Ale bez hooodně kilometrů to nepůjde:-) V běhu si věřím i na příští rok:-))

Depa - V této "čtvrté" disciplíně jsem si letos prohrál souboj:-) Kristýna má jen MTB boty, ale depa trénuje a je to znát. Asi koupím speciální triatlonové tretry. Oběma. A já prostě depa zrychlím:-)