Začátek? Aneb 1/2 PIM 2004

Trošku jsem běhal vždy. Ale jen kousek, pomalu, občas. Když mi bylo 35 a já zjistil, že má kondice je zoufalá, zkusil jsem občasné pobíhání prodloužit na 10km. Když se mi to podařilo poprvé, nemohl jsem vyjít do schodů. Postupem času jsem desítky relativně uběhnout zvládal. Málem u toho zůstalo na věčné časy, ale najednou, z ničeho nic, přišla sázka. A já se přihlásil na půlmaraton 2004 v Praze. Naštěstí předmětem sázky bylo prosté doběhnutí v limitu a ten je 3 hodiny. Fůra času. Je vidět, že někteří mi moc nevěřili. A jaké to bylo?

Byl jsem nervózní už cestou. Navíc rodina – žena i obě dcery - jely se mnou. Udělám si před nimi ostudu? Zaparkovali jsme včas kilometr od Kampy a začalo hlavní dilema - co na sebe? Na teploměru v Praze 2 stupně, cestou mrzlo, měl jsem pocit, že musím při běhu zmrznout. Zvítězilo tričko a mikrofleecový rolák, který mám normálně na lyžování. Nemám si vzít bundu? Navlékám ji na sebe. Jakože jen na cestu na start. Pak potkávám spoustu pobíhajícíh závodníků. V krátkých kalhotách, krátkých trikách. Když je vidím, je mi zima. Zkouším taky kousek běžet. Není to ono. Tak jen postávám a přijíždí Klaus. Holky sledují rozhovor a já si zatím rekapituluji cíle: 1. Přežít. 2. Vyhrát sázku. 3. Pokusit se o čas do dvou hodin. A další rozhovor. Špidla. Bude mít číslo 100. Říká, že naběhá 280 km měsíčně. Já listopad-prosinec neběhám vůbec, leden 50, únor, březen něco přes 100. Byla dlouhá zima. Správně bych neměl být na startu. Vím, že Špidla je menší a lehčí, ale přece jen starší. Říká, že jeho rekord je 2:02. Mám další cíl. Porazit Špidlu. Rozpočítávám tempo. Musím každý km běžet malinkopřes 5 minut. Mohlo by to jít. Žena mne nabádá, abych se šel řadit na start. Ale to budu muset sundat bundu. Nechce se mi. Čekám. Ale pak jdu. Jsem 3 sochy od startovní čáry, asi ve třetině startujících. Poslouchám spoustu hovorů. Třeba - když to do 12 km půjde, pak to napálíme do cíle. Usmívám se. Bojuji sám se sebou (a se sázkou), nějaké pálení se mne netýká. A pak - start! Není kam běžet. Pomaličku se daří po centimetrech se posouvat. Startovní čáru procházím asi 1,5 minuty po výstřelu, pouštím svoje hodinky. Už na startu mám tep 100, jsem docela nervózní. Ale hlavně že už běžím. Spoustu běžců předbíhám, davy se řítí i přede mne. U Kotvy se mi začíná běh i líbit. 3 km za 15:20, to je dobré. Navíc k Václaváku je to z kopce. Přidávám. Kouknu na tep - jde nad 170. Vím, že když tak poběžím několik minut, budu muset zastavit, tak zvolňuji. Předbíhá mne řada žen. A pak jeden divný běžec. Pajdá na stranu a nějak divně hýbe rukama. No, rukama. Teď to vidím - pravou má amputovanou pod loktem, levou nemá vůbec. Nemá čím hýbat, Běží zvláštně, ale dobře. Utíká mi. No, neměnil bych s ním ani za nic. Začínám vnímat okolí, Národní divadlo, pohodový běh podél Vltavy Pak přijde komplikace. Běh nahoru podél Botiče. Bude to do kopce. Poprvé vidím čelo závodu. Ne, nezrychlil jsem. Jen oni už jsou za otočkou a běží dolů. Vidím ty keňské trpaslíky, kteří s sebou táhnou poloviční váhu než já a říkám si, utíkejte. Vy mne nemůžete ohrozit. Vy sázku nevyhrajete. Potkávám pana Prkýnko. Má tak 25, vysoký skoro jako já a nehýbe rukama ani trupem, přestože má vše jak má být. Zkouším ho předběhnout. Ale nejde to. Říkám si, zatím. Tak běžím pod Nuselský most a koukám, jestli nebude skákat nějaký sebevrah. Nikdo tam není. Chápu. Všichni sebevrazi běží půlmaraton. Přežiju? Trať se vrací k Vltavě, tep se snižuje ke 160. Najednou se přistinu, že koukám po ženských. Běží spousta hezkých ženských. Začínám chápat, že když koukám po ženských, nebude to na umření. Taky si uvědomuji, že v normální dopravě bych po Praze ten kus tak rychle neurazil. Není ten běh efektivní? A pak vidím zvláštní věc. Dva běžci přede mnou odbočí a zahnou do hospody. Taky mám v rukavici sežmoulanou padesátku. Co kdyby. Nemám jít za nimi? Ne, mám vysoké cíle. Běžím docela rychle, Špidla nikde. Jestli běží nad 2 hodiny, měl bych ho brzy potkat. Furt nikde. Na obrátce poblíž Barrandovského mostu na 11 km jsem za 58:20. I když přičtu 1,5 minuty na startu, je to pod hodinu. A mně chybí už jen 10km. A 97,5m. Za další hodinu. Skvělé. Sázka v podstatě vyhraná, klidně to do tří hodin dojdu. Přidávám, jen tak pro radost. Tep 167 je vysoký, kašlu na to. Ten pulsmetr jsem koupil loni ve slevě za 20 EUR, třeba měří špatně. Blížím se kobčerstvovací stanici na 15 km. Zatím jsem vypil jen trošku, rozhoduji se vypít celý kelímek, tak na chvilku zastavuji. A málem už se nerozbíhám. Je tam stoupání - malé - na Palackého most. Chvilku toporně jdu. Ale jo, už běžím. Dávám si předsevzetí nezastavit. Za žádných okolností. Předbíhá mne pár běžců. Samí lehcí. Říkám si, kde je někdo s desetibojařskou postavou? Vidím jednoho takového. Něco přes dvacet roků. Na mostě dostal silnou křeč do nohy. Začínám chápat, že to není sranda a můžou přijít problémy. Ale já už jsem na druhé straně řeky a do cíle mi chybí 6km! Začínají mne předbíhat skupinky zahraničních účastníků. Chlapi klidně důchodového věku, holky od dvacíti výš cokoli. Je vidět, že jsou vyběhaní. Mají rozdělené síly. Nepřepálil jsem na začátku tempo? Začínají se vkrádat pochybnosti. Na 17 km je otočka. Vím to, viděl jsem ji, když jsem přijížděl autem. U pumpy Shell. Přijde mi to strašně daleko. Přitom autem je to takový kousek! Když tam není zácpa, pochopitelně. Na obrátku dobíhám spolu s atletem, který má také slušnou váhu, něco přes 20 roků, na obrátce přejde do chůze.Předbíhám ho. Mám do cíle 4 km a na ně 24:30 min do 2 hodin. To je skvělé! Můžu běžet každý kilometr 6 minut a pořád to bude pod dvě hodiny! Vidím před sebou v davu pana Prkýnko. Je to můj cíl. Na 19 km ho dobíhám. Konečně jsem před ním. Vidím taky spoustu lidí, kteří už jen jdou. Nechápu proč. Běží se mi skvěle. Ale nějak pomalu. Na zbývající 2,1 km mám 12 minut. Nic moc. Rezerva vyčerpána. O kilometr dál je zatáčka. Začínám chápat, že něběžím, ale posunuji se vpřed nepříliš koordinovanými pohyby. Čas pod 2 hodiny je v tahu. Málem padám poté, co sbíhám z chodníku na silnici. A finiš! Hrůza. Klátím se. Nemám problémy se svaly, mé tělo spotřebovalo všechnu energii. Měl jsem se víc najíst, nebo něco vzít cestou. Nemám zkušenost s tak dlouhými tratěmi. A měl jsem první půlku běžet pomaleji. Ale co! Je tu cíl. Z nohy mi sundávají čip na měření času a dávají mi na krk medaili. Za čas 2:00:55, který je na hodinkách si ji zasloužím. Oficiální čas je o té 1,5 minuty horší. Vítěz byl dvakrát rychlejší než já. A co. Motám se za cílem. Beru si banán, jablko, pití. Prokousnu si ret, ale to je jedno. Je mi skvěle. Sázka vyhraná. Ostatní cíle nesplněny, i Špidla přede mnou, má dobrý rok, vem to čert. Příští rok je můj cíl 1:45. Říkám příští rok? Jasně, nebo už tento. Mám najednou spoustu nových cílů. Nejsou sice úplně rozumné, ale jsou fajn. Jsem rád, že jsem běžel. Na zpáteční cestě vystupuji na benzince z auta – nejde to. A šup, dostávám křeče. Po pár minutách popadání dechu jsem schopen pokračovat. A pokračuji den ode dne dál…