UTMB 2017

S kombinací ironman - UTMB v jednom létě mám zkušenosti z roku 2013. Dá se to, ale dobrý nápad to není. Opakovat jsem to nechtěl. Nepředpokládal jsem, že bych mohl v loterii UTMB uspět, doufal jsem jen ve vyšší koeficient do dalších losování. Nicméně člověk míní, losování mění. Takže i letošní sezona byla ve znamení těžko slučitelného Ironmanu Roth a UTMB. Rovnou přiznávám, v přípravě dostal přednost Roth, na dlouhém triatlonu jsem nebyl několik let. Doufal jsem, že UTMB dokončím tak nějak z podstaty. Poslední můj trail delší než 100 km byla Stovka Podkrkonoším 2016. Ano, sem tam jsem si nějaký kopec vyšel a zintenzivnil jsem tyto pokusy po Rothu. I díky drobnému chirurgickému zákroku a následným komplikacím v horkém létě však poměrně málo. Jedinou mou trailovou akcí léta byla Hostýnká osma. Bude to na dokončení UTMB stačit? Uvidíme....

Začátkem srpna zkouším starší boty Hoka Rapa Nui, se kterými počítám na druhou půlku UTMB. Jenže boty už se trochu rozpadají. Chytám mírnou paniku - nemám v čem jít :) Nakonec se rozhoduji objednat nové, příšerně drahé Hoka Mafate Speed. A rovnou napíšu, že je to hodně dobrá volba. Boty se velmi osvědčily a druhou půlku trati mne podržely. Lepší než původní Rapa Nui. Uf. Mívám občas štěstí :)

Závodů v rámci UTMB přibylo a Chamonix je neuvěřitelně přeplněné. Poprvé bydlím mimo. Aspoň se projedu po údolí vláčkem. Jinak program jako obvykle - nahoru lanovkou a něco malinko tam odejít před startem. Atmosféra v Chamonix jako obvykle zcela specifická. Prostě je to největší akce svého druhu. Starost mi dělá předpověď počasí. Zatímco přijíždím do letního počasí, ve čtvrtek má lít a stejně tak má pršet - či dokonce sněžit - v době závodu. Docela z toho nejdřív šílím, postupně se s tím smiřuji :) Ve středu prezentace, docela urychlili proces - kontrolují se pouze 4 věci z výbavy, u každého vybírá počítač, co se bude kontrolovat. Čtvrtek a pátek dopoledne pokus o spánek. A v pátek start. Posunutý na 18:30. Škoda, že se nestartuje v 16hodin jako kdysi....

Náměstíčko před startem plné jako obvykle. Popravdě - nejvíc se mi na UTMB líbí ten počet startujících. V jakékoli části závodu jsem stále s někým v kontaktu. Lidí je spousta, přitom je to číslo poměrně citlivě zvolené tak, aby trať byla průchozí. Start je ještě za tepla, v cca 17 stupních. V noci má být pocitově mínus 17. Takové změny nemá moje tělo rádo. Zvládnu to? Každopádně startuji v dlouhém s tím, že poběžím na začátku pomaleji :) Počasí se trochu obávají i organizátoři a upravují trať - vynechávají nepříjemný úsek přes Col des Calcaires, z Col de la Seigne se půjde rovnou dolů na La Balme. Tak jak do roku cca 2015 trasa vždy vedla. Přestože to není na mapě skoro vidět, je to významná změna. Vynechá se nepříjemný nový úsek po volně sypaných šutrech s cca 400 výškovými metry a možná 2km vzdálenosti? Vypadá to nenápadně, ale pro mne tipuji více než hodinu k dobru. Druhou změnou je, že se nepůjde na "vápence" La Tete aux Vents a půjde se "přímo" na La Flégere. No na to přímo jsem zvědav. Druhou změnu nejsem schopen dopředu posoudit, z první se docela raduji, ty šutry nemusím.

Atmosfera před startem

Start! A dost dlouho se nic neděje. Když se dáváme husím pochodem na pochod skrz Chamonix, je vidět proč - tentokrát nejsou u trati zábrany, diváci nechávají jen hodně úzký průchod. Dře to :) Naštěstí za Chamonix klasika, rozebíhám se obezřetným tempem s cílem moc se nespotit. Sem tam už padá nějaká kapka, ochlazuje se. V prvním kopci je mi jasné, že nohy nejsou ve své nejlepší formě. Ale jde to.

V prvním kopci

Před vrcholem se musím přiobléknout. Na vrcholu už je tma, mlha, pozdější start je znát. Sbíhám do Saint Gervais a doufám, že sbíhám "před Alpy" a v údolíčku bude příjemně teplo, bez mlh. Ani pršet by nemuselo? Neprší. Až do Les Contamines je cesta příjemná. Jen lituji, že nemám doprovod, nyní by se hodilo převléknout. No co už, pokračuji. Ve stoupání na La Balme se ochlazuje. Jak bude na problematickém Col du Bonhomme? Vzpomínám si, že kdysi nařídili v La Balme povinně bundy. Dnes nic. Přitom vršek evidentně v mlze. Bude tam rozumně? Stoupám, je víc a víc chladno. Je mlha. Jenže zázrak - nefouká. Tady snad foukalo vždycky. Dnes mlha halí oblíbený noční pohled na proudy čelovek, ale jinak je to pohoda. Co na tom, že nahoře je zjevně kolem nuly. Důležité je, že jsem nahoře. Toto je první důležitý bod. A já jsem za ním. Že bych to fakt dokončil? Sbíhám do Les Chapieux. Teda sbíhám - ono je dost mokro, místy i v prudkém klesání bahno, případně cestičkou teče roztomilý horský potůček. Moje boty LaSportiva Ultra Raptor v tom drží slušně, ale na velký běh to není :)

V Les Chapieux upustili od nepříliš důstojné kontroly povinné výbavy. Plán mi však významně komplikuje skupina japonských běžců, která okupuje toalety. Heeej, ty jsem si našel já! Co se dá dělat, najdu si nějaké po cestě dál, čekat nebudu :) Odpočívám na asfaltce pomalu stoupající vzhůru, když vtom - zrada, cesta uhýbá do terénu nezvykle brzy. Ano, další drobná změna trati. Po asfaltce se chodívalo dál, až po pasteveckou dědinku. Teď kličkujeme, jdeme přes potok, nabíráme výšku, kterou zase klesáme před napojením se na trať. Drobnost, ale zase odhadem 10-15 minut k horšímu. Má pak ceny evidovat časy nejlepších výkonů? No, tímto problémem bych se zabývat neměl, já jsem tu kvůli dokončení. Stoupám na Col de La Seigne. Mlha. Vzduchem poletují krystalky letu, které na zemi tvoří krásnou zimní atmosféru. Tady už trochu fouká. Ano, pocitově je nahoře dost pod nulou.

Atmosfera ve stoupání na Col de La Seigne. To bych mobilem nevyfotil...

Jsem rád, že z vrcholu nemusím na šutry v dalším průsmyku a klesám k Lac Combal. Tak se běželo v roce 2013 ještě standardně. Probůh, já už jsem asi pamětník :) Zmrzlý pamětník. Moje zimní cyklorukavice Pells nejsou do těchto podmínek ideální. Budu se muset poohlédnout po opravdu nepromokavých. Naštěstí v klesání se otepluje a prsty rozmrzají. Pohoda :)

Vychází sluníčko a je tu krásně. Kdyby na obzoru nebyl vidět nacucaný megamrak, člověk by mohl podlehnout pocitu, že je léto :) No, už není. Mrak se možná vyprší, než dozadu dojdeme. Pár běžců podléhá dojmu pálícího slunce a odkládají co mohou. Chybka. O pár metrů výš ve stoupání na Arete du Mont Favre je zase chladněji a dlouhé je akorát. Spěchám. Žene mne počasí. Chtěl bych být na Grand Col Ferret kolem 17. hodiny. Od 18 dál na něm má být dost nepříjemné počasí, zřejmě bude i sněžit. V kombinaci s větrem tím tento vrchol vůbec nemusí být průchodný. Dobíhám do Courmayeur s cílem nezdržet se.

Courmayeur před občerstvovačkou

Nakonec tu jsem tři čtvrtě hodiny. Stojím frontu na toaletu:) Čekám na těstoviny, které na chvíli došly. Taky si nechávám dobíjet hodinky, což tu dělá stánek Garmin. Myslel jsem, že budou nabíjet silnějším proudem, který půjde na hranu možného. Ale asi nabíjí "normálně" při odchodu nemám baterku ani na 50 procentech. Škoda.

Vím, že v dalším stoupání na Refuge Bertone bude teplo. Pravidelně je to nejteplejší úsek :) Řeším to šalamounsky, jdu poprvé od startu v krátkém. Jenže ty trenýrky, co mám, nosím obvykle jako vnější přes zimní běžecké kalhoty, které hodlám hned nahoře obléct. Není to asi moc estetické, ale nejsme na módní přehlídce, že. Teplo v kopci některé vybízí k zalehnutí, prostě tu spí. Takhle kolem poledne mi to přijde jako ztráta času, pokračuji bez zastávky. Nahoře se podle plánu oblékám a makám směrem k Ferretu. Je ještě daleko. A mně už moc nejde běhat, skoro celou cestu do Arnouvaz jdu. Teda klesání k němu kloužu.

Klouzačka dolů k Arnouvaz. Fotograf ví, kam si stoupnout, aby bahno nebylo vidět.

Ono už zase trochu prší a ten ranní mrak se tu evidentně vylil. Uvažuju, že cestou na Ferret si dám přes zimní běžecké kalhoty ještě vnější nepromokavé. Nakonec to musím udělat už v Arnouvaz. Je to totiž povinné. Polák, běžící doteď v krátkém se vzteká, že je zvyklý na větší zimu. Nepouští ho. Odchází druhou stranou v krátkém :D Já se oblékám a divím se - někteří povinné nepromokavé kalhoty nemají. Motají si kolem nohou folii. Hmmm :)

Vzhůru na Ferret!

Jdu, stoupám Prší, kloužu. Mlha, fouká. Vítr zesiluje. Déšť se mění ve sněhové vločky. Naštěstí jich není moc. Vítr stále sílí. Kdyby sněhu bylo víc, nafouká do očí a není vidět na krok. Jde to. Já ten kopec mám vlastně rád. Jde se serpentinkama, cesta je i přes bílý spodek vidět. Fučí fakt odporně. Mlha sílí. A pak, dvacet metrů přes sebou HO konečně spatřím. Pána Větrů. Stoji tu rozkročen, přes metrák živé váhy, na sobě péřovku, ruce rozpažené. V ruce čtečku. Jsem na vrcholu Ferretu! Já to dám! Obdivuji stabilitu Pána Větrů, divím se, že neodletí malý kulovitý stan, který tu má postavený. Pomalu klesám na druhou stranu. Zastavím se a chci se ohlédnout. A vtom, naprosto nečekaně, přichází silnější poryv větru a já padám na zem. Hmmm, všechno je jednou v životě poprvé. Dnes mne poprvé srazil vítr na zem. Zajímavý :)

Časový plán Ferret v 17 jsem o hodinu nestihl, ale to už teď není podstatné. Klesám a moc přes 2000m už trasa nepůjde. Nohy mám trochu jeté, ale hlava stále nečekaně silná. Mysl jen registruje zážitky, naviguje vpřed, nic neřeší. Pohoda, to dám....

Docházím do La Fouly, někteří tu spí s hlavou na stole. Já spát nemusím. Prší. No a? Slyším asi šéfovou této občerstovačky, jak popisuje trasu dál jednomu běžci. Říká přesně vzdálenost a kilometry. Ano, vím, kudy se půjde. Podél říčky. Vycházím do deště, odbočuji k říčce. A vtom - zrada - auto a prý se má jít po silnici? Jakože změna, o které na občerstovačce nevěděli? Přece ty čísla nemohou sedět, když se půjde jinudy! Předloni nedaleko odtud někdo vytrhal značení. Ale toto vypadá oficiálně. Pokračuji po silnici a raději nikoho z dalších neznepokojuji zbytečnými otázkami. Na dalším křížení silnic je švýcarská policie. Co může být důvod k této změně? Že by říčka odnesla některý mostek? Nevím. Po možná sedmi kilometrech rozeznávám napojení na původní trasu. Tak tato změna byla asi pár minut v náš prospěch. To se může hodit :) Stoupám k Champex-Lac. Nemám to stoupání rád. Jednak je tu příšerné bahno, jednak je daleko, opravdu daleko slyšet hlasatele z občerstovačky u jezera. A ta stále v nedohlednu, stále jen kořeny, bahno, šikmá cesta, stoupání. Fuj. Jít to sám za sebe, jdu tento úsek radši po silnici :) Konečně jsem na další velké občerstvovačce, ve stanu plném Šípkových Růženek. Nebo Růženců? Spí tu kde kdo. No, ona je noc. Ale kdo by spal, když venku je tak hezky, že? Ono přestalo pršet :) Dám si těstoviny a jdu dál. Druhou noc si netroufám běžet. Když vidím na dalším kopci rozsvícenou chatu, je mi jasné, že jde o přelud. Chaty ve 2000m nebývají. Letos ty halucinace přišly obzvlášť pozdě :) Dolů do Trientu je to jedna velká skluzavka. Jdu hodně pomalu. No a? Jsem na pohodu v limitu. V Trientu se seznamuji s dalším čechem - Josefem Zmátlem. Letos nás tu moc čechů teda není :( Josef si chce dát ještě pauzu, pokračuji dál. Mělo by mne čekat poslední velké stoupání - Catogne. To je pohodový kopec. Rozednívá se a já vidím za světla údolí, která zatím znám jen z noci. Pěkný!

"Neznámé" údolí před Vallorcine. Poprvé za světla :)

Je ráno, i dole ve Vallorcine je však ještě chladno. Ale bude se oteplovat, konečně sundávám nepromokavé kalhoty a pokračuji známou cestou k místu, kde jak známo, nemají žádnou ledničku k opravě. Těším se na "přímé" stoupání na La Flegere a už jsem v něm. Jakmile cesta klesá, raduji se, že už jsem nahoře. Houby. Kličkujeme mezi skalami a ještě to trvá hodně dlouho, než uvidím lanovku k La Flegere. První je halucinace. Napotřetí to vychází :) Všímám si, že mám v těle něco trochu porouchaného. Jsem mírně nakloněný na stranu. Cítím to a stejně to nemohu opravit. No nic, prostě už nepoběžím. Občerstvovačkou procházím a klesám k Chamonix. Je nádherný den. Kousek jde se mnou Tomáš Zaplatílek, který se sem přijel podívat z ČR na kole a já ho povezu zítra domů. Klesám, otepluje se. Převlekl bych se, ale není do čeho. Mám jen dlouhé. Chamonix. Je mi moc fajn. Rozbíhám se, ač trochu nakřivo a pln emocí probíhám cílem. Je to tam!

Spokojený finisher.

Beru si finišerskou vestičku, vyzvedávám drop-bag, nakupuji v obchodě a jedu se vyspat. Vlak končí stanici před mým ubytováním. Rozhoduji se udělat něco pro své zdraví a jdu od vlaku 1,5km pěšky. Asi abych zarovnal kilometráž na slibovaných 170....

Co k tomu dodat? Musím se pochválit. Podal jsem nečekaně dobrý výkon. S minimální přípravou jsem dokončil bez problémů UTMB. Tělo zvládlo velké rozdíly teplot, dokázal jsem se vždy správně obléci (ach ty rukavice) a neměl na trati významnější problém. Prošel jsem z pozdního léta do zimy a zpět a odnesl si spoustu dojmů. Jsem rád, že mne vylosovali. Stálo to za to.

Malý dovětek - na internetu se občas objevují komentáře, že to UTMB přehání s "komerčností" či co. Ano, UTMB je nyní jasným lídrem trailových stomílovek. Není nejtěžší, ale má nejzajímavější atmosféru. Krásnou trať. Pohled na Mont Blanc ze dvou stran je úžasný. Nejpočetnější startovní pole. Může si dovolit diktovat podmínky. Přidávat závody. V Chamonix díky tomu raketově stoupají ceny ubytování. Lituji ty, co budou muset platit ubytování za pár let. Nicméně UTMB za to stojí. Je jen jedno. A já vím, že tam ještě někdy chci.