UTMB - TDS - 30.8.2012

Účast na TDS byla plánovaným vrcholem sezony. Snažil na tuto akci připravit. Ne moc, ani ne svědomitě. Měl jsem pocit, že problematické koleno by větší zátěž nevydrželo. Loňské stovky ukázaly, že bych měl především zlepšit svoji schopnost šlapání do kopců. V posilovně jsem proto "objevil" stepper, který jsem celá desetiletí ignoroval. Místo běhání po rovině jsem zkusil vybíhat Holednou a další blízké kopce. Párkrát jsem zajel na kopec vyšší - třeba na Lysou horu.

Na jeden z výstupů na Lysou mne doprovodila i manželka, dlouho nikde nebyla :)

Letošní  K100 i Týniště ukázaly, že se zlepšení v kopcích opravdu dostavilo. V rámci možností :-) Trasa TDS vede docela vysoko, dvakrát nad 2500m, velká část je nad 2000m. Z mého občasného lyžování ve větších výškách vím, že první den se mi ve větších výškách trochu hůř dýchá. Rozhoduji se proto zařadit i "aklimatizaci". Nebo řekněme chci si hory užít víc než jen vyjet na závod. Ve středu 22.8 jedu z Brna na blízký Schneeberg, kde si dávám 25km s +/-1800m. Na placatém vršku se procházím pár hodin ve 2000m.

Na Schneebergu bylo krásně, velmi teplo. Trochu jsem se bál puchýřů, ale nakonec to dobře dopadlo. Asi byla trasa dlouhá tak akorát.

V pátek 24.8 odpoledne vyzvedávám ve Vídni Kristýnu a jedeme spolu směr Chamonix. Vlastně spíš směr Lausanne, v sobotu dorážíme k ženevskému jezeru (fuj, já vím, je to Lac Leman) a ubytováváme se u mojí hodné sestry :-) V neděli Kristýna absolvuje nádherně zorganizovaný triatlon v Lausanne. V pondělí pak sám vyrážím do Chamonix. Kristýnu nechávám u sestry. Je krásný letní den, v Chamonix se projdu po kopcích 10km s +500/-1600m a ubytovávám se netradičně v hostelu. Ubytování je to poměrně příjemné tím, že je provozují angličani. I většina návštěvníků je anglicky hovořících. Nepřipadám si tak ztraceně jako mezi francouzy, jejichž jazykem vůbec nevládnu :) Navíc tu čepují Guiness, no co víc si přát? :) V hostelu potkávám zajímavé panoptikum lidiček. Třicetiletou holanďanku, která sama vyrazila přejít Alpy, aby si odpočinula od dětí. Mnohem starší australanku, která vyrazila na podobný výlet. No a taky Džemšída;), američana původem z Iránu, pro něhož je objíždění ultra akcí prostě životní styl. Už párkrát UTMB absolvoval, má spoustu zajímavých postřehů. Zajímavá je též jeho odpověď na otázku, co plánuje na příští rok. "Buď si dám zase pár trailových stomílovek, nebo přeplavu La Manche. Na kole už moc jezdit nebudu, měl jsem nepříjemný pád." Ufff.... Osazenstvo prostřídává věčně opilý, přesto stále plynule komunikující a tichý ir a poslední večer přijíždí postrarší, ne úplně hubený rus Andrej. A začíná nám vysvětlovat, že nejvyšší hora Evropy je prý jakýsi Elbrus a máme jet na 100km závod kolem něj:) Američan se ptá, jak se dostane z cíle na start. Rus - klasika - neví co odpovědět :) Američan ztrácí zájem. A já ho ani neměl. Když do Asie, tak ne do Ruska :-)

V pondělí je krásný den, Mont Blanc je pěkně vidět.

 Další pondělní.

I úterý trávím v kopcích. Ale teď už jen 10km s +/-500m. Lanovky a vláček jsou dost drahé :(

V úterý se začíná obloha mírně zatahovat. Mimochodem takovéto krásné, široké, běhatelné cestičky na trase TDS skoro nenajdete...

Je tu středa. Den prezentace. V Chamonix se začíná šířit divná nálada - předpověď počasí na další dny je hnusná. Déšť, déšť, postupné padání teplot. To znamená i sníh ve vyšších výškách. Od 3200 m ve čtvrtek po 2000m v pátek. Organizátoři nám posílají výhružné SMS, ať se hodně oblečeme. Jdu na prezentaci. I tady jsou vidět známky paniky, kontrola povinné výbavy je velmi přísná. Já jsem klidný, já mám vše:) A stejně doufám, že se dostanu k rozumnému kontrolorovi... jdu ke starší dámě. Chce vidět mobil - ok. Dlouhé běžecké kalhoty. No ty nemám, ty si ráno přece obleču:) Ukazuju jí nepromokavé. Přimotává se k nám nějaký vrchní dohlížeč, je to ok. Tak teď membránovou bundu. Vytahuji novou Envy Tonino. Má nášivku s vlastnostmi, tak to takto kladu před dámu. Evidentně jí něco nesedí. Kouká na vrchního dohlížeče. Ten bundu prohlíží a prý není dobrá. Ptám se proč. Prý nemá membránu. S klidem mu ukazuju, že bunda má vysoké hodnoty voděodolnosti a zpět paropropustnosti. Tudíž je evidentní, že má membránu. Kontrolor šátrá rukou po podšívce a říká - ne ne, to nejde. Říkám mu, že membrána je pod podšívkou (jsem na sebe hrdý, že si pamatuju anglický výraz pro podšívku:-). Dozorce se nadechuje k dlouhému proslovu - vaše bunda je nepromokavá. Je prodyšná. Ale nemá membránu. Triumfálně ukazuje svoji bundu - koukejte, toto je membránová... prostě membrána musí být vidět. Je to hňup. Moje bunda je mnohem teplejší než ta jeho. To, že ta jeho má membrány dvě a moje možná jen jednu, možná tři, je jedno, promoknou nakonec všechny. A stejně mi bere registrační papír a nekompromisně říká, že mám dojít s jinou bundou.... No to jsem zase narazil na divného člověka. Vracím se na hostel s tím, že si půjčím jinou bundu. Cestou se stavuji v obchodech. Bundy tu jsou i za 400€, 15 procent sleva pro účastníky závodu. No nekup to:-) Nekoupím. Už minulé dny se mi docela líbil obchod firmy Quechua. Nikdy jsem o této značce neslyšel, ale zdá se mi, že mají slušné výrobky za rozumnou cenu. Kouknu i tam. Mají tu membránové bundy v krásně jedovaté barvě :-) Ultra lehoučkou i malinko těžší. I ta těžší je poloviční než ta moje. Ušetřil bych i místo v batůžku. Že bych si ji koupil? Ale copak jsem ženská, abych si implulzivně kupoval další bundu? Jdu na hostel. Je tu jen Džemšíd. Ptám se ho, jestli by mi nepůjčil bundu. Kouká na moji bundu, je lepší než ty jeho. Chce hned navštívit ředitelku závodu, jeho dobrou známou:) a vysvětlit jí, že má bunda je v pořádku. Uklidňuji ho, že ředitelka tam není. Zkoumáme Džemšídovy bundy, má tři. Jedna fleecová, druhá podivná, třetí spíš pláštěnka... Ptám se ho, kterou si bude brát on. Vysvětluje mi, že i zimní závody na Aljašce běhá jen v triku. Dlouhém. A když už je mu fakt zima a musí chvilku jít, zabalí se do igelitu. Hmmm... Jsem zvědav, jak projde prezentací:) Nacházím racionální zdůvodnění proč koupit novou bundu - co kdybych se vrátil příští rok na celou trať UTMB? Nechci mít zase problémy. Nedělám další pokusy o půjčení, vracím se do obchodu, kde si bundu kupuje více postižených, beru poslední XL a vracím se na prezentaci. Ta už je mnohem klidnější. Moji bundu ani nechtějí vidět, dostávám číslo a je to. Prostě jsem měl jít na prezentaci později, no. Ve středu večer začíná pršet, teplota padá. Že je situace opravdu vážná začínám chápat, když zasmušilý Džemšíd při pohledu z okna říká, že si asi přece jen vezme na trať utmb i nějakou bundu...

Přestože se v trailu netočí moc peněz, některé týmy se prezentují velmi profesionálně. Příjemnou inspirativní čtvrthodinu jsem strávil s dvojnásobnou vítězkou UTMB Krissy Moehl a jejím kolegou Luke Nelsonem a odnesl si podepsané fotky.

Lije asi celou noc. Nemůžu moc spát. Vstávám dřív než jsem plánoval, přestává pršet. Po 4:15 stepuju jako jeden z prvních u autobusů, které nás vezou tunelem pod Mont Blancem na italskou stranu do Courmayeur. Sedím u hokejové haly, ani se mi na start nechce. Nakonec se zvedám a jdu. Ke startu je to kus cesty, ani si nestihnu dát kafe. Škoda, pravé italské :(

7:00 - Start! Všichni vyráží jak šílení. Jsem rád, že jsem dost vzadu. Pomalu si klušu ke kopci, trasa se jen pomotá po Courmayeur a vyrážíme do prvního kopce. Je to vlastně obyčejná sjezdovka. Prudká, ale se širokou cestou. Davy se na ní snadno rozprostřou. Je mi nějak divně. Cítím se slabý. Přemýšlím, jesli jsem se málo nenajedl. Nebo nenapil? V půli kopce občerstvení - zastavuji a napájím se kolou. Stav se trochu zlepšuje. Najednou v kopci začínám předcházet. Co na tom, že za půlkou startovního pole, je to dobrý pocit:) Míjíme konečnou stanici prvního vleku, druhého i posledního a vydáváme se vstříc sedlu ve výši na 2500m. Cesta se zužuje, jdeme jeden za druhým. Jdeme pomaleji a pomaleji a najednou  - stojíme. Ve výšce nad námi vidíme jako tečky postavičky, potácející se na jakési římse. Po jednom, s odstupy. Není kam jít. Dochází nás lidé zezadu, někteří předbíhají. Dav začíná bučet a francouzsky pokřikovat. Prý chraňte přírodu, nechoďte mimo cesty. Myslím, že zdejšímu kamení s lišejníky je fuk, když po něm přejde pár set lidí. Ale já nejdu. Nepovažuji to za fér. Všichni, co takto předbíhají, se nakonec musí zařadit do stejné stezičky. Zůstávám stát. Postávám tu půl hodiny, poprvé je mi trochu chladno. Předbíhá mne tu spousta lidí. Třeba i děda v bavlněném tričku a s deštníkem. Chtěl bych ho vidět na kontrole povinné výbavy :-)

Stojíme. Půl hodiny. Dost lidí nevydrží - jako žluťásek vlevo - a předbíhají. Tuto nucenou přestávku považuji za chybu organizátorů.

Konečně se fronta rozchází, dorážím nahoru, kde sejmou mé číslo a můžu klesat. Nejdřív to moc nejde, pak se dostáváme na širší cestu, místy asfatovou. Velké kusy sbíhám, stejně mne pořád předbíhají závodníci, o nichž si nemyslím, že by měli být přede mnou. Všichni makají jako kdyby běželi maximálně půlmaraton. To jim nikdo neřekl, jak je trasa dlouhá? Jsem příliš starý na to, abych se nechal vyprovokovat k rychlejšímu tempu, v poklidu si pokračuji dolů do La Thuile, kde na občerstvovačce sním kde co a vyrážím do druhého stoupání.

Profil. Ať víte o čem píšu :) Mapka mírně nesedí, změnami trati přibyly v první části km, St-Maurice je podle gps až skoro o 5km dál...

Tesco walker :)

Druhý kopec mi jde o dost líp. Předbíhám, nebo spíš předcházím:). Předbíhal bych víc, kdyby nebyla stezička tak úzká. Procházíme kolem nádherného jezera, za nímž je zajímavě tvarovaný kopec, na nějž půjdeme. První hezké místo na trase. Až na 27.km:) Prší, ale pořád je docela teplo, vytahuji Tesco pláštěnku. Membránová bunda je pořád v batůžku a čeká na svoji příležitost. Nahoře na kopci překračujeme hranici zpět do Francie, před námi je příjemné klesání. Z radosti, že se nevláčíme po kamzičích stezkách, ho skoro celé běžím. Tempem nad 7min/km, to mi přijde akorát. Dobíhám do Bourg St-Maurice, těším se na občerstvovačku. Na ní mne čeká velké překvapení - můj support team! Sestra, švagr, Kristýna. Původně měli přijet až v noci, ale sestra nevydržela a vzala si půl den dovolené. Užívám si luxusu - můžu si vyměnit nejen ponožky, ale i triko, dát vynikající kafe z termosky a jíst mnou předem zvolené lahůdky, např. bagetu s tuňákem. Jen je málo osolená, sestra prostě neví, jak moc potřebuje běžec sůl :-) Špinavé věci s sebou nemusím dál vláčet, ale odevzdávám je do péče mého teamu. Jen ať jim to v autě trochu smrdí:) Na odchodu z občerstvovačky je kontrola povinné výbavy. Jenže chlap mluví jen francouzsky. Co to po mně chce? Aha, gloves, tedy rukavice, pomáhá mi další závodník. Nejspíš taky cizinec. Neochota francouzů mluvit anglicky je fakt veliká. Rukavice mám, jdu dál. Za krásného, slunného podvečera stoupám do třetího kopce. V nohách cítím neobvyklou sílu. Navíc vnímám vnitřní soustředění, tak známé z mých prvních ironmanů. Předbíhám polehávající i pomalu pochodující. Cítím se líp než na startu. Je to normální? Vždyť toto je začátek nejtěžšího kopce:)

Podvečer na třetím kopci. Zase je docela slušné počasí, ale jsou vidět známky toho, že se to brzy změní...

Jsme zdánlivě nahoře, ale to není nejvyšší bod. Kousek klesáme do zajímavého údolí. Vypadá tak chladně... a opuštěně... I pasoucí se kozy tu možná nechali před dvěma tisíci let římané a od té doby sem nikdo nevstoupil. Tak neskutečně, až mysticky, to tu na mne působí. Začíná víc kapat. Sice už vidím vrchol, ale cesta k němu bude dlouhá. Okamžitě se oblékám, a to dost. I nepromokavé kalhoty vytahuji. A docela festovní zimní cyklorukavice. Myslel jsem, že tato výbava bude jen na okrasu. Nasazují čelovku. Toto údolí už mobilem nevyfotím, je skoro tma. Začíná lít. Sunu se vzhůru, naštěstí mi boty nekloužou. Jedné z koz se asi líbím, tak jde se mnou. Napřed vedle mne, pak je stezička tak úzká, že jde přede mnou. Motá se mi pod nohama:) Ale co s ní? Já na kozy moc nejsem, tak to s ní nějak neumím nebo co. Možná koza neumí česky. Prostě se mi ji nedaří odehnat:) Stoupat za člověkem je vopruz, za kozou je to megavopruz:) Naštěstí je tu vrchol, na něm kontrola. Zkušený francouz odhání kozu do správného údolí:) Díky :) Sestup je horší než výstup. Místy úseky s lany, osvětlené reflektory, občas i s čekajícím pomocníkem. Jakmile skončí cesta skalami, není vyhráno. Všude bahno, cestička uzoučká, několikrát padám. Jednou nechávám nohu pod podivně tvarovaným kamenem, naštěstí se to obchází bez zranění. Lije jako z konve, při snaze vytáhnou si něco na zub trhám pláštěnku. Těším se na občerstvovačku, na jídlo a na suché ponožky. Moc se těším. 

Kolem desáté se konečně dostávám do stanu na Cormet de Roselend. Není tu k hnutí, stan je asi malý. Nacpaný je i druhý. Do toho nejdu. Ten je pro ty, co vzdávají. Proč vlastně? Protože prší? Nebo přehnali tempo? Sundávám tříčtvrťáky, nechávám návleky a oblékám zimní běžecké kalhoty. Na to nepromokavé kalhoty. Vyhazuji Tesco pláštěnku, beru outdoor pláštěnku. A pár dalších úprav výstroje. Support je dnes fakt výhoda. Dám si jednu, dvě polívky a chci jít. Nejde to. Výstup ze stanu je ucpaný. Zase kontrola povinné výbavy? Ptám se závodníka vedle. Klasika - nemluví anglicky. Sestra se ho ptá francouzsky. Z odpovědi se málem kácím k zemi. Oni tu čekají, protože - prší. Bože!!! Vždyť prší už pár hodin!!! Prodírám se davem stojících a jsem na dešti. Což o to, lije. Ale tak nějak normálně, prostě trvalý déšť. Je dost nad nulou, ani vítr nefouká. Nic zvláštního. Po sto metrech přichází louka. Okamžitě mám v botách vodu. Suché ponožky jen sto metrů, to je nový osobák. Jdu kousek do kopce, pak klesám, tedy spíš bruslím do La Gitte. Ve dne tu vrtulník udělal krásné záběry běžících vedoucích závodníků. Já vidím jen pár metrů dopředu, samé bahno. Na běh ani pomyšlení. Jsem vděčný tomu, když cesta začíná stoupat. Ve stoupání bývá méně vody a nehrozí tolik nebezpečí pádu. Klesám do jakéhosi meziúdolíčka. Škaredé, odporně kamenité místo. Pohybuji se příšerně pomalu. Podle profilu jsem chtěl být v Les Contamines do třetí hodiny ranní, ale to na tomto povrchu vůbec nepůjde. Obcházíme jakousi plochu, asi pastvinu krav! Proč? Doteď jsme chodili přes pastviny. Fakt škaredý úsek, navíc tu nějaký majitel asi nepovolil průchod. Míříme zbytečně vzhůru, nahoře stanice vleku a zkouška odvahy. Máme projít přes odpočívající stádo krav. Jsou tu jedna na druhé. Ve svitu čelověk jim září jejich obrovské, studené oči. Hlavně na žádnou nešlápnout :) Míříme k odporné osvětlené a řvoucí budově. Co to je? Aha, zapomněl jsem, má tu být ještě jedna občerstvovačka. Col du Joly. Vevnitř bordel jako po flámu. Všude se válí odpadky, spí tu několik unavených závodníků i obsluha. Opatrně si vyžádám jednu polévku a rychle pryč. Do Contamines by měl být jen seběh. Těším se, že poběžím. Chyba lávky, jde to jen kousíček. Pak cesta odbočuje mezi pastviny, opět kluzko a kameny. To ještě horší následuje - přestavte si dvoukilometrový kopec. A z něj "cestu" přímo dolů. Na dvou třech kilometrech ztráta mnoha set metrů výšky. Fuj! Cítím, že to odnese nehet na pravé noze a rozloučí se se mnou. No, to není zase tak velká ztráta. Hlavní je, že už jsem dole. Plížím se po aslfaltce do Contamines, po chuti běžet ani památky. Úsek mezi Col Est de la Gitte a Les Contamines tímto prohlašuji za nejškaredší místo v Alpách. Nezajímavé, nepřátelské. Překonal jsem i tento úsek, jsem v Les Contamines, to mne vítá příjemnou teplotou a vycházejícím sluncem. Vítá mne i můj support team, který tu spal v autě. No umí si vybrat místo pro kemping:) Jen trochu jím, měním ponožky a tentokrát i boty a vyrážím vstříc posledním 1400 metrům nahoru. A ještě více metrům dolů:)

Stoupám, je mi fakt teplo. Všichni okolo se jen pomalu plouží, také jsem už zpomalil, ale oproti ostatním skoro letím. Mám se svlíct jako oni? Vždyť hlásí zimu a sněžení. Že by se s předpovědí spletli? Potím se tak, že se svlíct musím. Sotva to udělám, nebe se zatahuje. Spěchám. Mrak má divnou barvu. Z toho by mohlo i sněžit! Utěšuje mne, že jdeme jen do výše 2120m. A má sněžit jen nad 2200m. Tak snad mne tato radost mine. Nebo spadne pár legračních vloček. Makám, předbíhám další a další ploužáky. Ochlazuje se, jako obvykle se oblékám v předstihu. Začíná foukat. Začíná pršet. Déšť přechází v liják. A teď - ty vole - vono fakt sněží!

Začátek sněžení ve výšce cca 1700m. Pak už jsem nefotil. Jednak mi zmrzly prsty, jednak zhoustla mlha. I v posledním kopci, tedy kolem 100.km se místy dělaly vláčky...

Zem je naštěstí ještě teplá, sníh na cestičkách taje v břečku. Děkuji prozřetelnosti, že jsem změnil boty na Asicsy, mají mnohem výraznější vzorek a břečkou se prodírám lépe. Sněžení se stupňuje, mrznou mi mokrá chodidla, cítím v nohách náběh na křeče. S hrůzou vzpomínám, jak jsme loni kvůli počasí museli vzdát jiný velký sportovní výkon kousek odsud. Donutí mne i dnes počasí vzdát? Počítám. I když dostanu křeče a hodně se tu zpozdím, měl bych se dostat do cíle v limitu. Navíc je limit prý prodloužený kvůli frontám na začátku.To mne uklidňuje. Stoupám jako robot, předbíhám, nahoře mám pocit uspokojení jako kdybych zdolal osmitisícovku. I přes sněžení je toto sedlo nádherné. Takové klasické, normální, prostě hezky alpské. Klesám dolů a - nekecám - v tom sněhu se tu dá místy i běžet!! Už jsem pod hranicí sněhu! Obrovská úleva. Déšť se zmírňuje. Sundávám pláštěnku. Pochodujeme velký kus víceméně po vrstevnici, pohoda. Překonáváme říčku, která tu přechází ve vodopád. 

Mostek přes nádherný vodopád. Trošku vratký, závodník přede mnou s ním měl jakýsi problém:)

Postupujeme dál ve dvojici s jedním litevcem. Najednou cesta odbočuje vpravo a navíc do kopce! Nám je jasné, že Chamonix je vlevo a měli bychom k němu klesat. Značení bylo celou dobu dokonalé, vůbec jsem nepotřeboval gps, mám ji vytáhnout? Že by nějaký vtipálek značení předělal? Nakonec věříme značení. Dobře děláme, odbočka byla jen na kousek. Definitivně klesáme. Napřed po bahnitých cestách, pak po asfaltu. Cítím se plný sil. Zkouším běžet. Nejde to!! Tak to teda ne! Teď jsem se naštval! Doploužím se k poslední občerstovačce s jasným plánem - poslední úsek chci běžet. Sundávám bundu a nepromokavé kalhoty. Sice pořád trochu prší, ale já přece poběžím. tak by to mělo být akorát. Napiju se, říkám litevci, že jsem slíbil svému supportu, že budu v cíli před 13 hod (kecám, jeli do Švýcarska vyzvednout děti ze školy) a BĚŽÍM. Je to trochu jako rozbíhat nohy po kole na triatlonu, ale hlavně to JDE! Nezmínil jsem ještě jednu věc - i ten nejobyčejnější francouz tu cítí jako jakousi povinnost povzbudit úplně každého závodníka. V dědinách je to samé "Allez, allez." "Bravo." A podobně. Jakmile jsem sundal bundu, je vidět číslo, povzbuzují mne jménem důchodci jdoucí z obchodu i školák (nebo spíš záškolák?, je dopoledne:)) jdoucí opačným směrem. Zastavuje u mne auto a řidič se ptá, jaké jsou nahoře podmínky. Jako jeden z mála rozumí anglicky. Po mém výčtu slov říká - "Takže takové normální srpnové podmínky." No nazdar. Běžím. Ne proto, abych předbíhal jednoho za druhým. Běžím, protože mi to dělá radost. Uspokojuje mne to. Běžím stále lépe. Už i do malých stoupání. Skvělý! Vidím Chamonix! Dobíhám k hlavní třídě, jakmile pořadatelé vidí, že mezi chodci je i běžec, zastavují dopravu s předstihem. Vbíhám na hlavní třídu, ta celá řve. Proboha, kvůli mně:) Mám chuť se schovat někde na kraj a schovat číslo. Nicméně tento pocit překonávám a běžím hlomozícím davem. Fakt síla! Zatáčím do cíle, komentátor přečte mé jméno a jde ke mně, ale nakonec si uvědomí, že s čechem francouzsky asi nepokecá a zpovídá běžkyni doběhnoucí kousek přede mnou. Dostávám finišerskou vestičku a je mi skvěle!!! Posledních 9km za hodinu je skvělá tečka nádherné akce. Celkový čas 29:32. Můj zatím časově nejdelší výlet. Umístění na 483 místě.

Finish :)

Moje časy a postup startovním polem:)

V cíli se nezdržuji, jdu si vyzvednout drop bag, nasedám do auta a jedu pryč. Přiznávám si, že to řízení nějak není v pořádku, tak zastavuji o kus dál na parkovišti, vytahuji spacák a tvrdě usínám. Budím se tak, že přijíždím k sestře akorát na večeři. Takže timing zvládám skvěle nejen na trati! :)

Pod maskovacím bahnem jsou ukryty Brooks Cascadia.

Co dodat závěrem? 

TDS je mnohem náročnější akce, než jsem si představoval. Tratě drsné, velké části neběhatelné. Počasí z toho udělalo opravdový extrém, který nedokončilo skoro 60 procent startujících! Už na 63km vzdalo 468 závodníků! A já, vysoký, poměrně těžký, rovinatý běžec s pochroumaným kolenem, jsem to dokončil. Jsem na sebe hrdý a hotovo! Původně jsem sice plánoval víc běžet a čas kolem 24 hodin, ale to prostě nebylo reálné. I v lepším počasí bych se asi pod 26hodin nedostal.

Trasa TDS je mnohem méně kochací než jsem si představoval. Potenciál Alp mi přišel takový nevytěžený. Prostě zaměření je mnohem víc na sportovní náročnost. Jsem rád, že jsem strávil v Chamonix o dva dny navíc a načerpal aspoň trochu alspkých vjemů.

Organizace TDS je zvláštní. Střídá složky vynikající - např. značení tratě, nepřehlédnutelné i v noci za mlhy - a také má slabá místa. Malé občerstovačky, velké množství závodníků puštěných na uzoučké stezky atd. Kauza mé bundy je věcí konkrétního člověka, ne celé organizace, nicméně v soukolí prostě občas něco skřípe. 

Záznam z gps než se garmin vybil.

Další hezká emotivní reportáž z pátečního CCC. Těm už se měnila trasa, stejně jako UTMB, které mělo náhradní 100km trasu.