Quelle Challenge Roth 13.7.2008

Do Rothu jsem se přihlásil už před rokem, přece jen to je akce, která bývá nejpozději v srpnu vyprodaná. A celý rok jsem se těšil na krásný rychlý triatlon uprostřed červencových veder. Ubytování jsem řešil až na jaře, podařilo se mi přidat se k výpravě z etriatlon.cz. Prý budeme bydlet na hradě předělaném na ubytovnu pro mládež. No to jsem zvědav:-)

Na cestu vyrážím v pátek, u Prahy nabírám Martina. Roth je blízko Norimberku, to je jen kousek cesty. Odpoledne se už procházíme po výstavním Expu v Rothu. Spousta drahých kol, kombinéz a jiných hloupostí. Jedné neodolám - kupuji si tričko se speciálním potiskem. Jsou na něm jména všech závodníků. To moje nacházím kousek pod pravou ledvinou:-) Prezentace je rychlá, dostávám na ruku nesundatelný závodnický náramek a baťůžek plný papírů a jiných drobností. Od šesti je pasta party, pro závodníky je zdarma, jdeme na večeři. A je tu první překvapení - v obrovském stanu se dá najít místo a pasta party je nezvykle kvalitní. Různé druhy těstovin, omáček, nějaká ta pečeně s přílohou, všemožné nápoje včetně nealko weissbieru, jogurty od Mullera, zákusky, ovoce. Prostě dobrý raut. No nacpávám se do zásoby:-) Je přes 30 stupňů, sem tam nějaká ta bouřka. Jedeme se ubytovat na hrad, předělaný na ubytovnu pro mládež s pár lepšími pokoji.

Na zámku jsem už spal, na hradě poprvé. Na hezkém hradě:-)
V pravé části jsme bydleli.

Na hradě je zrovna ubytována fůra dětí. Něco jako pionýrský tábor:-) Řeknu vám, u švédských stolů s nimi docela bojujeme:-) Samotný hrad mi přijde zajímavý. Jsou tu místnosti se starodávným nábytkem, brněním, zároveň je na hradě výtah a přistavěné skleněné prostory, volejbalový kurt i bazén. Naši památkáři by se asi zbláznili, mně se to zdá být fajn. Takovýchto hradů je v Bavorsku fůra, tento je aspoň využit a obydlen. Během našeho pobytu je plný až po cimbuří, Martin dokonce spí na zemi, postel na něj nezbyla:-)

V sobotu už teplota klesá a prší. Máme jediný bod programu - dát kola do depa. Start plavání je v Hipolsteinu (8km? od cíle v Rothu), trošku se motáme v objížďkách. Za deště není moc příjemné dávat kolo do depa a to má být zítra ještě hůř. Ach jo. Martin si zapomíná na hotelu přilbu, bez ní mu kolo nepřijmou. To popojíždění mne tu už nebaví.

Chvilkový déšt pořadatelé předpokládali, na kola v depu nachystali krásné oblečky.

Sice jsem měl v plánu jít v sobotu na chvilku plavat či běhat, ale kam bych se v tom počasí hnal. Jdu brzy spát. Večer sice přestává pršet, ale předpověď na neděli je nekompromisní - ráno 10 stupňů, déšť, odpoledne silný déšť, max. 16 stupňů. No nazdar:-)

Ráno se budím ve tři. Budí mne vlastně déšť. Je mi ukradený, stejně vím, že má pršet:-) O půl čtvrté vstávám a ve čtyři odjíždíme do Rothu. Chci nechat auto tam a na start dojet autobusem. Dobrá zpráva je, že je 13 stupňů a ne 10:-) Čekal jsem na vyhrazeném parkovišti plno, zeje prázdnotou. Autobusem ve 4:40 nás odjíždí tak akorát. V pět jsme na místě startu. Není kam se schovat před deštěm, nakonec se ukrývám do stanu, kde se popisuje. Na paži (kterou budu mít zakrytou rukávem:-)) přijde číslo, na levé lýtko pak označení věkové kategorie nebo na pravé lýtko označení, že jde o štafetu. Vzhledem k plánovaným podkolenkám budu mít i popis na lýtku na běh zakrytý:-) Venku se převlékám do neoprenu, všichni odchází podívat se na start profesionálů v 6:20. Age groups startují od 6:55 po 250 číslech po 5 minutách, já v 7:25. Fůra času a venku je mi zima. Vracím se do stanu, už je tam volno a jakž takž teplo. Ve stanu jsem až skoro do startu. Jako jeden z mála. Ostatní moknou a mrznou. Když pak na svůj start přicházím, vidím některé závodníky klepat zubama. Bodejť, když tu hodinu stojí bosky na studené zemi. No to jsem zvědavý, kdy se ohřejou. Já mám na nohách pořád staré boty. Asicsy,ve kterých jsem běžel před čtyřmi lety svůj první maraton. Už je čas na start naší skupiny s fialovými čepičkami, pořadatelka u vstupu do startovního prostoru ukazuje, že boty musí dolů. Co kdyby to byly ploutve, že:-) Odhazuji je na hromadu starých bot a jdu na to.

Plavání na kanále.

Voda se zdá být teplá - oficiální teplota 20,5 stupně. Nacházím si místo - start! Čekal jsem tlačenici, kupodivu to docela jde. Všichni se snaží plavat u kraje, nevím proč. Kvůli orientaci? Či proudu? Teď se plave po proudu, zůstávám hrdě uprostřed:-) Proud tu však není vůbec cítit, to jsou spíš teoretické úvahy. Skupinka fialových čepiček se krásně natahuje, kupodivu nejsem poslední. Po pár minutách doplaváváme opozdilce z předchozí skupinky. Naopak mne za chvíli předjíždí vedoucí plavec skupiny startující o pět minut později. Už před sebou vidím most, za nimž je obrátka. Doplavat k němu docela trvá, je vidět z hodně velké dálky:-) U obrátky mne někdo praští do nohy, cítím v chodidle náběh na křeč. Rozhoduji se plavat bez noh, stejně je při plavání s neoprenem nepotřebuji. Z času 31 minut u obrátky nemám velkou radost, znamená to, že bude docela trvat plavat "za start" za druhý most k další obrátce. Čepičky se promíchávají, už je z nás barevná mozaika. Vidím i bílou čepičku, co startovala možná 20 minut před námi. Pohodové plavání mi narušuje plavec s mizernou orientací. Zatáčí doleva, přestože kanál se tu mírně točí doprava. Zapojuji nohy a uplavávám mu. Během padesáti metrů je znovu přede mnou a křižuje mne. Nechápu. Rozhlédnu se lépe a už to vidím - jsou to dva bráchové:-) Ani jeden neplave v naprosto přehledném kanále rovně a usilovně se tu motají ze strany na stranu. Mizím i druhému bráchovi a už vidím další most. Díky plavání jen rukama už ruce cítím, nejraději bych už vylezl. Musím však ještě asi dvě stě metrů k obrátkové bójce, metry jsou nekonečné. Směrem k cíli plavání už to jde psychicky líp:-) Vylézt z vody není úplně jednoduché, jsou tu čtyři pořadatelé, kteří závodníkům pomáhají. Já nikam nespěchám a zvládám to sám. Nacházím svůj pytel s oblečením a mizím ve stanu. Je tu narváno. Nacházím si místo na stojáka a převlékám se. Cítím se po plavání neobvykle svěží, takto se mi ještě z vody nikdy vylézt nepodařilo. Naplavaný objem se projevil. Původně jsem se převlékat moc nechtěl, díky dešti však volím komplet cyklistické oblečení s návleky na ruce, kolena i tretry a beru si ve čtvrtek koupenou cyklovestu. Obyčejná od Kalaše, zatím ani netuším, jak dobře jsem udělal. Když si beru kolo, mám na hodinkách čas kolem 1:30. Dobrý! Jsem na sebe pyšný:-) Za tuto dobu jsem loni byl schopen doplavat. Letos i komplet převléci. Prostě pokrok.

Prší, je kolem patnácti stupňů a já se vyrážím projet na kole. To bych doma nikdy neudělal:-) Jsem zvědav, zda se nebudou tvořit skupinky. Kolem mne však není zase tolik cyklistů, kolik jsem očekával. První motorka s rozhodčím mne mine na třetím kilometru. Vzápětí další. Na dvacátém kilometru po projetí šesté motorky přestávám počítat. Rozhodčí získávají můj respekt - jsou féroví, avšak nekompromisní. Tiše bez plynu se v dešti přiblíží k čemukoli, co vypadá jako zárodek skupinky. Když vidí, že tu není záměr jet ve skupině, odjedou či pouze slovně napomenou. Nejčastěji pro malou boční mezeru u předjíždění - silnice je pro provoz zcela uzavřena a je zde možné plně dodržovat pravidlo o bočním odstupu. My hobíci jsme přece jen zvyklí předjíždět velmi těsně. No prostě v Rothu ze skupinek nic nebude, ať už jde o hobby či profi kategorii. Podle mého propočtu by mne vedoucí závodník měl minout zhruba na 30.km. A taky těsně před cedulí mne mine policejní motorka, pak auto s časomírou a za ním vedoucí závodník. Kupodivu to není Chris MacCormack, ale nějaký mně neznámý Španěl. Jede nádherně! Ta cyklistika je tak hezká na pohled, když se to umí! Všímám si jezdců, kteří se neoblékli. Klepou se zimou. Před mnou jeden zastavuje a dýchá si do dlaní, nemůže udržet řidítka. Nevím, kolik lidí vzdalo proto, že se špatně oblékli. Že by chlad vadil i australanovi? Prší tak, že řada jezdců jede v cyklopláštěnce. Tu jsem kdysi měl a jet v ní býval humus. V dnešním chladu asi nevadí, mně začíná být taky zima. Těším se na kopec na 40.km, snad mne zahřeje. Výjezd na Solarerberg je prý jedním z zážitkových vrcholů tratě. Dávám malou placku, fakt i v dešti je tu dost diváků. Kopeček samotný však nestojí za řeč. Takové krátké kopeččí miminko.

Atmosféra na Solarerbergu

Já a kopec:-)

Sjezd serpentýnami je trochu horší. Klouže to, jezdec přede mnou blbne, naštěstí mám rozestup a nacházím si svou stopu. Ani se nenaděju a vjíždím do druhého kola. Už JEN JEDNO! Super. Musím si konečně odskočit, v tom chladnu je cesta lemována postávajícími cyklisty. A pro Advida - i cyklisti řešící tyto záležitosti za jízdy jsou k zahlédnutí:-) Ve druhém kole se kolem mne míhá spousta štafetářů. Řeknu vám, ti němci jsou cyklistická velmoc. Kde kdo tu frčí rychlostí 35-8 km/hod, pochopitelně v dresu T Mobile a na karbonových speciálech, jejichž cenu si ani neumím představit. Moje kolo je tu takový chudý příbuzný:-) Pravda, občas předjedu jezdce, který se na časovkářském speciálu drží řidítek, ne hrazdy a ani neutáhne diskové kolo, které tu má kde kdo. No prostě některým by stačilo i obyčejnější kolo:-) V druhém kole trochu ustupuje déšť, konečně se pořádně zahřívám a je mi fajn. Začíná trochu foukat vítr, který přirozeně vytváří menší skupinky, všichni si dávají velký pozor na odstup. Rozhodčí jsou stále nekompromisní. Vpravo mne předjíždí jakýsi američan, vylekal mne, nadávám mu, on nereaguje. No, jsem už trochu zmatený, nemám ně něj mluvit německy:-) Prostě toho začínám mít dost a těším se na běh. Beru si Shlehu, už to nějak doklepu. Najednou je u mne rozhodčí na motorce a něco mi povídá. Německy docela rozumím, rozhodčímu vůbec. Prostě jsem trochu ohluchlý, neslyším ho. Nevím, co může chtít, jedeme z mírného kopečka, nikdo nešlape, já dojíždím jezdce před sebou, protože jsem těžší, ale hák to rozhodně není. Říkám rozhodčímu, že nerozumím německy. Říkám mu to německy, což asi není úplně věrohodné:-) Rozhodčímu to však stačí a mizí. Asi mi nadával, že mi na silnici spadl obal od Shlehy mimo občerstvovačku. Během dalších 20 km potkávám stejného rozhodčího ještě čtyřikrát. Naštěstí jízdu v háku fakt nevyhledávám, jinak bych asi skončil v penalty boxu:-) Už jsem podruhé u místa plavání, s úlevou dojíždím kousíček do Rothu. Nezmrzl jsem, nepíchl jsem, pohoda. Proběhnu se a bude ze mne ironman:-) Poprvé jsem snědl na kole vše, co jsem si vzal s sebou. Přidal jsem i gely na občerstovačkách, byly dobré. Nesedla mi jen tyčinka Powerbar, chvíli se do dalo přežít i s raketovým pohonem:-)

Sedám si v depu, vcelku znaven. Milá možná sedmnáctiletá slečna se nabízí, že mi pomůže. Tak jo:-) Slečna vybaluje moje věci na běhání, roztřídí je na zemi a jdeme na to. Sundávám boty, mokré zhnědlé ponožky, slečna nachází v mých věcech malý ručník. Hned ví, na co je. Bere moje smradlavé chodidlo do ručníku, utírá a masíruje. To je tak příjemné! Že bych tu na zbytek závodu zůstal? :-) Přece jen se převlékám, soukám do podkolenek a na chvíli zvažuji, zda vzít vestu. Jenže na běhání? Běh v dešti přece nevadí. Navíc teď neprší. Beru do ruky plechovku piva, loučím se s blonďatým andělem a odcházím na trať. Diváci mne povzbuzují jménem a prý ať běžím. No jo furt. Jen co dopiju pivo:-)

Trať běhu vede převážně podél kanálu po cestě s ne úplně pevným povrchem.

Vybíhám, v tom počasí vůbec nestuduji čas. Všiml jsem si, že kolo bylo asi za 6:11, ale nějak se mi to nezdá. Na levé ruce mám Garmina (až od kola), na pravé stopky s časem spuštěným na startu. Zakazuji si dívat se na pravou ruku. Až po 30.km, tam chci minimálně doběhnout. Předbíhám pár pomalejších běžců, mne předbíhají čerství štafetáři. I jeden keňan, kterému však běh moc nejde. Vybíháme ke kanálu, daří se mi najít tempo, předbíhám keňana. Další životní úspěch:-) Neběží se mi tak lehce jako na Grafilitu, ale je to dobré. Celkový čas maratonu odhaduji na 4:10. Pod 4 to dnes opět nepůjde. První desítka za 58:25 odhad vcelku potvrzuje. U seběhu pod zdymadlo vidím, že někteří běžci v protisměru jdou. To snad nebudu mít zapotřebí. Motám se dědinkou a najednou jsem znovu pod zdymadlem. Už po 13,5km, v propozicích je psána otočka na 15.km. Nezkrátil jsem si to nějak? To snad nešlo. Kopeček vybíhám, cedule 14.km ukazuje, že zkrácení nebylo. Ufff:-) Běžím dál odhodlaný maraton dokončit stejným tempem. Blížím se k místu, kde jsem ke kanálu přiběhl. Na obloze mrak jak drak. Cítím problém. Začíná pršet. Přestává pršet, začíná lít. Přestává lít, začíná konec světa. Buší do mne kapky velikosti třešní, odvádí z mého znaveného těla zbytečky tepla. Voda proniká do bot, to budou puchýře:-). Stehna tuhnou. Zkuste si dát při běhu stehna do mrazáku, je to v podstatě totéž. Kolena nejdou ohýbat, nohy bolí. Chci doběhnout na 30.km. Poskakuji jako šašek, nejsem sám. Prší celou cestu k další obrátce, na rozdíl od jiných se mi daří jakž takž běžet. Do chůze přecházím až když déšť zvolňuje, je mi zima a začíná mi být zle. Jdu od kanálu k dědince, snažím se pochodovat rychle, stačím některým běžcům. Už vidím dědinku, ve které je otočka, musím si odskočit. Stojím u stromu, chce se mi a nejde to. Přemůžu se a jde to, ale... je to jakoby mne řezali skalpelem. Příšerná bolest. Jsem zmrzlý až dovnitř. Jdu dál. Vidím sanitku, která někoho odváží. Vidím mladou ženu, zabalenou ve folii, která se s naprosto nepřítomným výrazem šourá směrem k cíli. Další běžec jde, ruce překřížené na prsou a třese se. Najednou mu někdo v protisměru podá vestu. "Na, obleč si ji." Zmrzlík nevěřícně kouká na ten dar shůry, obléká se a na tváři se mu objevuje úsměv. Uvědomuje si, že by vestu měl po závodě vrátit - "Hej, jaké máš číslo?", volá na dárce. Ten je od něj už třicet metrů a přes řev neslyší. Má před sebou důležitý úkol. Dokončit. Ten úkol mám před sebou i já, když vidím ty výjevy okolo, na kousky se rozbíhám. Jsem na tom líp než někteří okolo. To hřeje u srdce. Je tu otočka. POSLEDNÍ OTOČKA. Už jen asi 12km do cíle. Nemůžu běžet, vybírám si pomalé běžce a snažím se jim stačit rychlou chůzí. Ta mi nevadí, nemusím tak ohýbat kolena. Déšť už skoro ustal, vidím několik běžců protahující křeče. Já taky v chladnu mívám křeče do lýtek, že? Dnes nebudou. Víte proč? Můžou za to Vabronožky, díky podkolenkám jsou lýtka relativně v teple. Vabronožky asi můžou i za další zázrak - mám sucho v botách. Zřejmě po nich voda vzlínala výš a boty jsou najednou v pohodě. Mohl bych i běžet. Kdyby to šlo. Počasí se lepší, krmím se gely a Shlehou, dělá se mi líp. Na značce 34.km se rozbíhám s cílem běžet teď aspoň dva kilometry. Už jsem se koukl na hodinky, když vydržím běžet dva kilometry, zlepším si loňský čas z Nitry, což v tomto počasí bude zázrak. Opravdu dva kilometry uběhnu, beru si občerstvení a běžím dál. Chci doběhnout až do cíle. Je to fakt docela těžké. Ale už zatáčím od kanálu do Rothu! Je to z kopce, tady přece nepřejdu do chůze. Cedule 40.km! Tady by přešel do chůze jen blbec. Tím neříkám, že závodník vedle je blbec. Asi do chůze přejít musel. Jen já si to neumím představit, běžím mizerným tempem, i když už to dost bolí. Ale to už slyším hlasatele, vidím cílový areál, běžím po dráze a těším se, moc se těším, že tam za tou bránou už nebudu muset běžet. Jo! Cíl. Fuj. 12:18:08. Mission completed.

Doběh bolí.

S medailí už je líp.

Dostávám medaili a hned je mi líp. Medaile já rád a tuto jsem si zasloužil:-) A nejen medaili. Dostávám i finišerské tričko a jdu do stanu na jídlo. Nacházím teplý vývar, který zklidňuje žaludek. Začínám se třást, musím se převléci. Jeden z pytlů je tu, v něm šusťáková souprava. No to je mi pohoda. Jdu na pivo:-)

V přechozím příspěvku jsem napsal, že jsem dokončil bez radosti. Pokusím se to vysvětlit - celý rok jsem se těšil na závod v teplíčku a ono to vypadalo úplně jinak. Cyklistika v dešti mne nebaví, dnes mi však nějak nevadila, jen to ovlivnilo celkový čas. Na běhu bych řekl, že déšť normálně nevadí, dnes to bylo chvíli o zdraví. Ve stejný den, o kus dál a výš v Německu, to bylo počasí i o život. Nicméně jsem dokončil v čase, na který jsem s odstupem pyšný:-) Za normálního počasí by to bylo pod 12 úplně v pohodě. Tak třeba příště. Třeba někdy na trati Rothu. Je to extrémně rychlá trať. Plavání má jeden okruh, je navigačně velmi jednoduché, nedá se naplavat o moc víc, což jinde jde snadno:-) Kolo je extrémně rychlé. Je to přesně to zvlnění, které je rychlejší než rovina, kvalitní povrch usnadňuje dobrý výkon. Navíc je asi o pár metrů kratší, jak je vidět ze záznamu:-) Běh úplná rovina není, jako povrch bych raději asfalt než tu pískovo-hlinitou cestu. U kanálu asi umí i pražit sluníčko. Ale i běh je dobrá a rychlá trať.

Rád bych ještě věnoval jeden odstaveček něčemu, co bych nazval jako fenomen Rothu. Jednou ze složek tohoto fenomenu jsou úžasní dobrovolníci. O slečně ve druhém depu jsem se zmínil. Ale oni jsou úžasní všichni. Podezřívám je, že mají kurzy vnitřního nadšení i toho, v jaké výšce podat kalíšek či bidon, aby běžec či cyklista nemuseli zastavit. Struktura občerstovaček byla přes kopírák, přesto jsem vždy slyšel, co ten či onen drží - "Wasser - Iso - Cola - Gel - Bar". Když se mi nepodařilo na kole uchopit gel, klučina mne doběhl a podal ho. Na běhu jsem snad poprvé nezastavoval, protože když je kalíšek ve správné výšce, není to třeba. Když mi z rozklepané ruky vypadl kousek melounu na zem, zarazil jsem se. Helferka se zděsila, že snad chci zastavit, mrkla na číslo a volala "Run, Vladimir, hop, hop". S pocitem dobře vykonané práce pak meloun odklidila, aby na něj snad někdo nešlápl. Co někdo - závodník! Závodník je v Rothu ten, kdo je tu hlavní. Pro něho pořádají závod. Je jedno, zda jde o vítěze, či o posledního. Tak jsem to cítil. Možná ještě jedna příhoda - při vyzvedávání kola po závodě jsem neviděl saky s věcmi. Jeden z dobrovolníků spěchal kolem, zastavil jsem ho s otázkou, kde jsou. Víte, byla to hodně hloupá otázka, saky byly ode mne narovnané vzdušnou čarou tak tři metry. Ale já se prostě nedíval přes drátěný plot, nenapadlo mne to. Helfer s pochopením zastavil a rozhodně se nespokojil s mávnutím rukou a věnoval se mému "problému". "Saky jsou narovnány tady za plotem podle čísel, vaše je ve třetí řadě. Musíte projít průchodem vlevo." Počkal, zda se vydám opravdu doleva (průchod tak pět metrů ode mne, on prostě ví, že po závodě to jednomu nemyslí:-)) a teprve pak spěchal dál. Druhou složkou fenomenu Roth jsou diváci. Určitě jich nebylo tolik, jako za normálního počasí. Ale projíždět i v dešti špalírem na Solarerberg prostě je zážitek. Víte, já chci prostě znovu do Rothu. Já musím do Rothu. Netroufnu si příští rok. Kdyby se objevil mrak, asi bych přišel o nervy. Ale jednou - a já doufám, že brzy, chci zase stát ve vodě kanálu a slyšet, že do startu zbývá jedna minuta....

Roth finisher 2008 se těší na další Roth...