Mnichovský maraton 14.10.2007

Rozhodování kam na podzimní maraton bylo jednoduché. Niktomuž psal o Mnichovu jen v superlativech, přihlásil jsem se v září. No, jsem zvědav na prý skvělou organizaci závodu bez keňanů:-) Pravda, podzimní trénink nebyl zcela ideální, nicméně kolo a plavání ustoupily do pozadí, tak jsem věřil, že hranice 3:30 je na spadnutí. Možná i o pár minutek. Dohodli jsme se na společném cestování s Toskem, v sobotu v deset jsem v Praze jako na koni a pokračujeme v Drang nach München. Ubytování v penzionu vypadá dobře, cena taky, k olympijskému areálu je to tři kilometry, jdeme pěšky. Už v půlce cesty toho lituji, z pomalejší chůze mne vždy bolí nohy:-) No, už jsme v Expu. Tož to jsem zvědav na jejich organizaci - jaká bude fronta? Vyzvednutí obálky s číslem, zaplacení a vyzvednutí čipu je bez front. Paráda. Jak je to se sprchováním po závodě? Zajištěno. V olympijském plaveckém areálu, zítra vstup zdarma. Moc se tam těším! Expo je rozlehlé, dalo by se tu koupit kde co. Hodinky s foot podem neznámého výrobce za 99€, řada bot za poměrně příznivé ceny. Nakonec kupuji jen triko. Vlastně trika. Tři. Malé, střední, velké. Z maratonu ve Freiburgu. Proč zrovna takové triko? No... je pěkné. A má dobrou cenu. Za 5€ funkční triko k dostání často nebývá, tak ani nevadí, že je z loňského ročníku:-) Prostě teď mám s holkama stejné triko. Třeba v něm něco vyhraju stejně jako ty dvě moje šikulky:-) Pasta za 5€ je taky skvělá, teď už jen Weisbeer před spaním a jsem zcela připraven. Až na tu únavu z pomalé chůze po Expu:-)

Mám trochu obavy z předpovědi počasí. V noci má být dost chladno. Nemám rád velké výkyvy teplot během krátké doby. Naštěstí je ráno šest stupňů. To bude dobré. Snídaně je taky dobrá a co teď? Mám obavy jet ke stadionu autem. Nezaparkujeme jinde a nedojedeme metrem? Nakonec z mého pohledu velmi riskujeme a vyrážíme o půl deváté na cestu, o níž předpokládám, že může díky davům přijíždějících trvat i hodinu. Za deset minut stojíme na parkovišti u Olympiastadionu. Včetně zastavení na dvou semaforech a zaplacení 3,5€ parkovného. Organizátoři mají u mne bod. Začíná mne zajímat, jak si povedou v dalších disciplinách - fronty u odevzdání věcí do úschovy a u WC. V obálce bylo velké lepící číslo, které si dávám na batůžek, jeho odevzdáním jsem strávil asi minutu. WC je na stadionu tolik, že fronty prostě nemůžou existovat. Fakt nevím, na co organizátoři nastavěli ještě mobilní zařízení kolem stadionu. No, mají u mne další nevýznamný bod:-) Start pěkných pár tisíc běžců je rozdělen jen do dvou sektorů - pod 3:45, nad 3:45. Dojdu do svého "lepšího", nikdo se nikam netlačí, všichni stojí podle pořadí, jak kdo přišel. Stojím taky. Odhazuji starou mikinu, kterou jsem použil jen na cestu na start. Je možná devět stupňů, po ránu malinko mlhavo, vlho, ale příjemně. Čekám na start a - těším se. Dost.

Start je přesně v deset. Stojím na místě. Pohnu se až za chvíli, dav jde ke startovní čáře rozvážně. Startovní bránou procházím za víc jak tři minuty. Důležité však je, že okamžitě od startovní čáry můžu běžet. Ve velké skupině kultivovaných běžců. První kilometr mám v plánu za 5:00, mám pocit, že snad všichni okolo taky. Běžím od prvního metru, nikdo mi nezavazí, já nikomu nepřekážím. Žádné zpomalování v úzkých ulicích jako v Praze. Další kladný bod:-) Druhý kilometr jdu ještě zvolna, pak zrychluji na maratonské tempo. Nevím, kolik to dnes bude, srovnávám se podle tepu. 150 a ani bouchanec navíc. Nepřepálit. Běží se mi skvěle, na metě 5km jsem coby dup:-) Kousek před sebou vidím balonky. Že by vodič? Jo. Na 3:30. Má kolem sebe obrovský hrozen běžců. Na sedmém kilometru je předbíhám. Mrknu na tep - ok - a jsem v English garden. V lesíku mám pocit, že je cesta pořád z kopce (taky trošku jo:-)). Běžím, předbíhám, všímám si neuvěřitelného počtu běžících žen. Dnešní maraton doběhne 1.202 žen. 84 z nich v lepším čase než já. Dost rozdíl oproti Česku, kde je pomalu každá zúčastněná žena na bedně. Početnou skupinu tvoří policistky, hrdě se hlásí ke svému povolání svými dresy. Pochopitelně je tu i spousta mužů policistů. V Německu se asi zlodějům těžko prchá před strážci zákona...


Beru si kelímek na každé občerstvovačce. Piju za běhu, hlavně se nepolít, je pořád vcelku chladno:-) Každé 2-3km se střídají stanice jen s vodou s těmi "plnými" - tedy včetně ionťáku, čaje, od 13km i energy tyček. Ty mi moc nevyhovují, jedna zkouška stačí. Mám své gely, začínám se jimi živit. Na 15.km vybíháme z parku, pocit běhu z kopce zmizel, stoupáme. Mnichovský maraton má přece jen pár desítek metrů převýšení, není to naprostá placka. Vadí mi hlavně dva "prudší" seběhy. Naštěstí krátké. Kilometry rychle ubíhají, za chvíli jsem na půlce. 1:42:23 je nejlepší půlka z mých maratonů. Hlavně mám pocit, že jsem ji uběhl prakticky zadarmo. Pravda, mírně nohy cítím, asi hlavně ze zbytečné sobotní procházky, ale i tak je to výborné. Že bych nakonec stihl třeba 3:26? S překvapením však začínám vnímat neurčitý problém s chodidlem pravé nohy. Při nášlapu bolí. Nevím proč, běžím v Mizuno Wave Riderech, mých nejpohodlnějších botách. No, jsem zkušený harcovník, mírně měním způsob nášlapu na pravačku a ono to půjde. Už jen 21 běžeckých kilometrů této sezony. To zvládnu! Trať vede zástavbou, mám čas se i chvílemi kochat okolím. Místy stojí fandové s cedulemi. Na řadě z nich je zmíněn limit, do kdy to má Uwe, Willi či Ralph stihnout. Vždy stejný limit. 3:30. Je ta hranice tak magická? Běží všichni na 3:30? Konečně vidím ceduli s jiným časem. Christian prý běží na 2:04:28. Hmmm:-) Mírně zpomaluji, přestávám sekat pětky za 24 a něco a spíš se blížím 25. Ale 3:30 stihnu. Nevím, jak Markus z další cedule ale já jo. Jsem si jist!

Blíží se 30.km a Marienplatz. Těším se na prohlídku centra. Přebíhám z asfaltu na kostky.. Au! Špatně jsem šlápl? Bolest v chodidle skokem zesílila. Pravé lýtko hlásí, že přijde křeč. To se mi na běhu nestává! Asi díky tomu chytře upravenému nášlapu :-( Solné tabletky však s sebou mám, cpu je do sebe. Běžec přede mnou přechází do chůze. No to přece mně nemůže potkat! Navíc se oteplilo, svítí sluníčko, malinko se mi motá hlava. Problém s tlakem? Nebo daný spolykáním solných tablet bez vody? Potřebuji občerstvovačku, žádná najednou není. Potřebuji gel. Zapít. Hodně zapít. Vidím náměstí, vbíhám na něj s grimasou v obličeji. Bolí každý krok. Proč zrovna tady je tolik diváků? Zatracené centrum! Noha bolí, já snad k občerstvovačce nedoběhnu. Musím. Musím. Málokdy se nutím. Toto je poslední významný závod sezony. Musím. Cedule 31.km je znovu na Marienplatzu. To náměstí mi leze krkem! Chci vodu. Běžím, dupu, noha bolí, nemůžu. Musím. Za 32.km je občerstvovačka. Beru si gel, kofein, zapíjím, poprvé na občerstovačce jdu. Ještě jeden kelímek. Musíš se rozběhnout, ty lenochu! Posledních 10km v sezoně. Au. Jde to. Po pár stech metrech se cítím líp. Bolest trochu ustupuje, asi díky kofeinu. Běžím. Oproti nejkritičtějším kilometrům 30-32 možná i přidávám. Věřím, že teď už to zvládnu. Posledních devět kilometrů v sezoně. Kilometr nad 5 minut, ale já mám rezervu, můžu si to dovolit. Dobrý čas. Posledních osm. Půjde to! Míjím chodce, kteří se k běhu nepřinutili. Nebo nemohli. To musí být děsný pocit. Běžím. Diváci si ukazují za mne. Prý je tam balonek. Ano, já vím, tam někde musí být běžec s balonkem. Vodič na 3:30. Snažím se zrychlit, aby mne nepředběhl moc brzy. Bolí to, jde to. Posledních 6km v sezoně. Jako by někdo přepsal kilometrovníky. U každé cedule počítám jako divý. Pořád dobrý.

Oteplilo se, vyhruji si rukávy dlouhého trika. Pocitově je možná 18 stupňů, reálně 14. Sůl na čele není čas řešit. Na další občerstvovačce je nealko pivo. Skvělé. Zase se mi běží líp. Pocitově. Rychlostně už to tak slavné není:-) Čtyři kilometry před cílem mne předbíhá vodič na 3:30. Neběží na brutto čas, pochopitelně na čistý, který zajímá běžce. Byl však blíž startovní čáry. Stihnu to i já. Zavěšuji se za prořídlou skupinku a držím se. Zuby nehty. Vnímám zvláštní pocit. Jako by mne přitahoval olympijský stadion. Nasává běžce na dlouhou vzdálenost. Asi nějaký nový vynález. Už jsme na hranicích olympijského areálu. Vodič se mi mírně vzdaluje. O nějakou tu vteřinku mi stejně nejde:-) Předbíhají mne běžci, které nebolí noha. No tak trochu kulhám, a co? Poslední závod sezony. Vidím stadion. Úžasný pohled. Pravda, i Amsterdam končí na stadionu, ale Mnichov má jiný rozměr. Psychicky se připravuji na pár metrů stoupání před stadionem. Převýšení možná tři metry na kilometru. Hrozná hora. Mám ji za sebou. V tunelu na stadion hraje hlasitá hudba. Bliká světelná hudba. Úplný myšlenkový reset. Vbíhám na ovál, zacloumají se mnou emoce. Kdybych měl z čeho tvořit slzy, možná by nějaká ukápla. Spurtuji. Předbíhám běžce, kteří mne před chvilkou předběhli. Při každém dopadu na pravačku si pomáhám heknutím. Neuvěřitelně to zrychluje:-) Předbíhám další. Proč tak spěchám? Proto. Vidím Niktomuže, mává na mne. Nemám sílu reagovat. Hypnoticky koukám na cíl a najednou jsem tam. STIHNUL JSEM TO! Je to pod 3:30. Dokonce 3:28:59. Jsem rád, že jsem do dalšího běžeckého levelu postoupil právě zde. Na maratonu pro běžce. Jméno vítěze - Cierpinski - na rozdíl od vítěze PIM znám. Kdysi jsem v televizi sledoval jeho otce. Dnes je jeho syn jen o něco víc než hodinu rychlejší než já. Čas vítěze 2:25:24. Budu se muset zkusit zeptat Dao, zda by nechtěl vyhrát jeden moc hezký maraton:-)



Na ploše si s Niktomužem dávám další nealko pivo, chvíli se poflakujeme, je čas odejít a najít Toska. A je tu problém! Ze stadionu se jde lávkou přes dráhu a pak ochozy. Fůra schodů. Musím k zábradlí, lezu jako invalida. No, je po sezoně. Jsem zvědav, jak dlouho bude trvat vyzvednutí batůžku a vrácení čipu? Batůžek 10 vteřin, sunu se do Expa. Bude vrácení čipu do půl minuty? Vyjíždím jezdícími schody nahoru a chce se mi smát. Čipy přebírají tři dámy. Sedí vzorně srovnané, v pravé ruce nachystaných 25€ zálohy. Levou ruku mají dvě na pokladně, poslední v ní má housku. Nechávám jí v klidu jíst, transakce vrácení čipu je i tak kratší než vteřina. Německá organizace si mne prostě získala. Po pár minutách se potkáváme s Toskem, co teď? Prý osprchovat se na bazéně? Víte, moc bych tam chtěl. Ale noha natéká a pár set metrů vzdálená plavecká hala je mimo můj momentální akční radius. Někdy příště. Ze samého nadšení nad překonanou hranicí si poprvé v životě pošlu příspěvek na blog mailem. Prostě online zpravodajství:-) A je na čase jet domů. Jsem moc rád, že mám v autě tempomat. A že dálnice vede až do Brna. O půl deváté jsem doma. Z přátelského města Mnichova, kde jsem to stihl. A to je důležité. To, že se v noci budím bolestí je dnes vedlejší...

Jen pár čísel pro statistiku - umístění 1.532 místo celkově z 6790 doběhnuvších maratonců. Prostě skoro elita:-) Mezi muži 1.468 z celkem 5.588. V nejvyzrálejší kategorii M40 na 368 místě z 1.340. Dobrý:-) A co tepy?