Jsou chvíle, kdy člověk neví, co říci. A přitom by chtěl. Při posledním závodě letního běžeckého poháru jsem místo obvyklého souboje se Standou a dalšími byl svědkem posleního běhu výrazné postavy brněnské běžecké scény - Aloise Plcha. Ten si vybral na krásném travnatém hřišti příjemný stín pod stromy jako místo svého útěku z tohoto světa. Utíkal z rukou doktorů do míst, odkud není návratu s vytrvalostí sobě vlastní.
Lojza nebyl typem běžce, který vyhrává závody. Běhal v klidu, tak aby u běhu dokázal ještě mluvit. A tak mi utkvěl v hlavě asi jediný rozhovor, který jsme spolu vedli. Bylo to v závodě BBP v Ráječku 2005. Já byl na své druhé "desítce" a na konci startovního pole jsem se silově pral s kopcem v Rájci. Lojza mne dobíhal a povídá: "Mladej, do toho kopce to musíš nadrobit, podívej". Bylo mi 37, oslovení mladej už jsem nebyl zvyklý slýchat, možná i proto jsem se nezmohl na odpověď. Následovala druhá věta - "No a teď z kopce to můžeš natáhnout". Nevím, zda jsem odpověděl "Uf" nebo "To snad ne". Vím, že mi tehdy z kopce utekl. Doběhl v čase 51:01. Já se do cíle celý zničený dostal za 52:57, jako poslední z "mladíků" kategorie A. Snad tomu chtěla náhoda, že právě na stoupání v Rájci stál fotograf a stiskl spoušť, takže máme "společné" foto.
Zatím jsem v popředí, ale číslu 7 neuteču, teď to půjde z kopce...
Pravda, později jsem se trochu zlepšil a dobíhám už o něco víc vpředu. I proto je zvláštní, že mi bude chybět o generaci starší člověk, který mi řekl v životě jen dvě věty. Ale je to tak. Já si zvykl na jeho přítomnost na brněnských bězích a triatlonech. Lojza byl ve startovním poli okamžitě rozeznatelný i díky svým speciálním dresům. A teď tam bude díra. Prázdno. Tak chci tímto říci - Sbohem Lojzo. A díky za to, že jsem mohl malý kousek běžet s Tebou...
Žádné komentáře:
Okomentovat