Mamut tour 17.5.2008

Letos bohužel nebudu moci na Sudety tour, logicky se nabízel Mamut jako jakýsi cyklistický test, jak to letos bude na kole odsýpat. Původně jsem chtěl jet dlouhou trať (215km), nicméně nakonec nejel Radek a ostatní známé tváře se rozhodly pro krátkou (135km). Když i předpověď počasí věštila deštivo po 14 hodině, rozhodl jsem se jet kratší variantu. I když ono se dá rozhodnout až na trati:-)

Prezence v pátek večer v pohodě, jen mi brání jet s vlastním čipem, ač byla možnost při registraci zadat jeho číslo. No, to je vlastně fuk. V sobotu nějak nemůžu dospat a dojíždím k přerovskému výstavišti dost před sedmou ranní. Brána zavřená a to se prý má parkovat vevnitř. Nacházím si krásné místo pár metrů od výstaviště a až když mám složené kolo tak zjišťuji, že jsem prostě do areálu měl vjet jinudy, za chvíli přichází i organizátor a ostatní přijíždějící už naviguje. No já už přeparkovávat nebudu:-) Na místě startu na náměstí jsem coby dup, sedám na lavičku, nikde žádná známá tvář. A už je čas řadit se do koridoru. Můžu být i klidně vzadu, prý se naostro závodí až za Přerovem. Jenže vepředu svítí sluníčko, kousek se procpu a můžu se ohřívat. Všichni prý vidí mne, já nikoho:-)

Start - z řečí o volné jízdě po ceduli Přerov moc nezbývá, zaváděcí auto asi jede dost ostře. Peloton si to mastí skoro čtyřicítkou, já v něm. V jednom zúžení tak tak míjím idiota, který si z nějakého důvodu jede zvolna desítkou a ještě čučí kamsi do prázdna. Já mám štěstí, těm kus za mnou už chybí a je tam pád. Ach jo. Navrhuji tomu pitomci zabavit kolo a dát ho na černou listinu, aby se už nikdy nemohl zúčastnit žádné organizované cyklistiky, takhle zbytečně ohrožovat zdraví jiných!!! Teď však musím hledat nějakou rozumnou skupinku, balík se začíná samozřejmě trhat. Když se konečně jedné chytám, zdá se mi být tempo docela vysoké, skoro nestačím, musím se hodně koncentrovat, abych na zatáčkovité trati a rozbité silnici někoho neohrozil jako ten magor před pár kilometry. No, jedu krátkou, tak můžu jet i vyšší tempo, ne? Aspoň po první kopec. Navíc skupinku organizuje jedna z Vinohradských šlapek a to je solidní firma, o důvod víc proč chvíli vydržet:-) Slavkovské stoupání neznám, trochu mne děsí, když vidím prudkost kopce u značky šest kilometrů po vrchol. Jsem snad v Alpách? Ne, stoupání polevuje, konečně se vydýchávám a dávám trošku dohromady. Od šlapky vedle se dozvídám, že má dlouhou pauzu a letos má najeto jen dvě stovky kilometrů. Je to však zkušený cyklista, nahoře organizuje skupinku, nutí nás greenhorny ke krátkým špicím, svištíme si hodně nad 40! Nestačím zírat. Přichází klesání, v něm střídáme taky, rychlost stoupá nad 60, přestávám s převodem 53x14 stíhat. Neměl jsem v mládí na kole 54x11? Kdybych tu tak měl své staré kolo, nejlépe i s tehdejší formou!:-) Naštěstí klesání zvolňuje, jsem stále ve skupince. Projíždíme první občerstvovačku na 50.km, kde však není pití, já už mám skoro vypito. No aspoň nebudu mít v žaludku žábu, třeba mi na další dají napít nebo zastavím v hospodě. Vždyť o nic nejde:-)

Stoupáme do druhého kopce, v klidu si odpočívám, tady mi nikdo neujíždí. Nahoře zjišťujeme, že naše organizační šlapka kvůli křečím odpadla, disciplína ve skupince uvadá. Zdánlivě. Sjíždí se chumel a je to tu zase. Intervaly střídání sice nejsou ideální, trať však zase klesá a mně chybí převody:-) Držím se zuby nehty a toužebně vyhlížím Odry, tam má začít další stoupání. Že bych projel špicí bez střídání? Už nemusím, Odry jsou tu, 70km za námi, průměr 30,7. Dobrý:-)

Stoupáme do třetího kopečka krásnými serpentýnkami, kochám se, vydýchávám. Já ty kopce dnes miluju, žádná velká stoupání, všichni se plouží, můžu odpočívat. Nahoře už je skupinka rozbitá, vyjíždím skoro na čele se zbylou šlapkou a povídáme si. Disciplína v tahu, cítím se skvěle, mraky nikde, že bych jel dlouhou trať? Disciplínu nám vrací velmi zvláštní závodník. Jede na horském kole s hladkými plášti, od začátku je s námi. V klesání sjíždí naši dvojici, přidáváme se. Jsme trochu nesourodá trojka, přesto se nám daří dojet větší skupinku před námi. Ve větší skupince zase stoupá tempo, přestože je vidět, že někteří se jen tak tak drží a někteří by mohli být i víc vpředu. Snažím se pravidelně střídat, určitě však někteří jezdí delší špice. Podle kilometrovníků hledám očima buffet, zrovna když jsem na čele, tak je tu nápis, že už jen 100metrů. Velitelsky křičím, že zastavujeme. Asi mám autoritu, či ostatní mají taky žízeň, všichni stojí:-) Pijeme, doplňujeme zásoby a já se trošičku vzdaluji - hlavní důvod mého křiku byl, že se mi chce na malou:-) Od buffetu odjíždím v první čtveřici, v ní z nás nejvíc na krev jede mladá žena. Ptám se jí, zda ještě jede o umístění. Prý ne. Ale dře fakt naplno, to já neumím:-) Dojíždí nás ještě druhá skupinka od občerstvovačky, je nás k desíti. Za Lipníkem čeká ještě čtvrtý kopeček, takové miminko. Kochám se, kochám a najednou koukám, že mi nikdo nestačí. Tedy, s jednou vyjímkou. Helena - jméno zjišťuji až z výsledků - stoupá se mnou. Vlastně nejen stačí. Před vrcholem dojíždíme dvojici před námi, ona je docvakává (čti ujíždí i mně), já si volně točím nohama a čekám na zbytek skupinky. Zase se nabalujeme jako hrozen, dojíždíme i trojici s Helenou. Blížíme se k rozdělení tratí. Mám za sebou víc jak stovku kilometrů slušnou rychlostí a cítím se skvěle. Mám odbočit? Láká mne sice vystoupat na Tesák z neznámé strany, ale dál už znám Hostýnské vrchy na kole velmi dobře. Dnes mne víc láká zjistit, jestli vydržím ve skupince až do cíle. Jedu krátkou, přestože z naší skupiny odbočuje na dlouhou borec na mtb a za ním i další. Někdy příště. Mažeme k Přerovu, začíná mi opět docházet kyslík. Část silnic poznávám z Bečvomana, procvakáme si zuby na kostkách, motáme se technickou vložku v Prosenicích, to už musí být cíl za rohem! Dojíždíme ještě nějaké cyklisty před námi, pamatuji si je, kdesi na začátku jeli s námi. Nevěrníci:-) Skupinka střídá, tempo trochu uvadá, fyzicky pořád v pohodě stíhám, je však pro mne těžké udržet stálou koncentraci a sledovat všechny okolo. Naštěstí je cíl blízko. Na značce 500m do cíle začínají někteří spurtovat, to nemám zapotřebí:-) Dojíždím v pohodě do cíle a cítím se skvěle. Cyklocomputer hlásí 136,2km průměrem 29,4! Hezký.

Potřesu si rukou s členy mojí skupinky a ... jedu se projet na kole. Jen si tak protočit nohy Přerovem. Víte, mám k tomuto městu zvláštní vztah. Vztah se utváří k různým městům, které člověk navštíví. Můžu klidně říci, že mám raději Kolín n.R než Frankfurt, či Řím než Londýn. Přerov není nějaké skvostné město, ale můj vztah k němu je docela silný. Ani ne proto, že jsem se tu narodil, to si nepamatuji:-) A vlastně jsem odjakživa brňák. Ale prožil v Přerově pár dnů jako kluk na prázdninách. V tomto železářství jsem si koupil svůj první nůž - krásnou rybičku. Vzpomínám si na Františka Venclovského, jak na vodě vozil na zádech dvě děcka. Tady na tom rohu byla mlékárna, tady zelenina. Vybavuji si chuť možná prvního melounu, který jsem kdy jedl. Taky si vybavuji jednu dětskou kamarádku. Dá se říci první lásku? Jednou jsme se šli koupat do Bečvy, zapomněla si plavky. A tak z toho byla pod babiččiným dohledem první nuda pláž:-) Dům, kde babička bydlela je opravený. Nová okna i fasáda. Ale tam, na dvoře, jsou snad pořád stejné sušáky na prádlo. Na nich jsem měl pověšený úžasný bunkr z dek a v něm... To je tajemství. Moje Terča dostala první pusu ve školce, ve švédské bedně. Dnes ty děti neumí stavět bunkry:-)

Ještě stále melancholicky naladěn se potkávám s Ječmínkem. Probíráme triatlony a jiné důležité věci. Potkávám i Milana a nabírám od něj jako obvykle spoustu optimismu:-). Jak vlastně hodnotit Mamut tour? Podle Starobrnotour se zdá, že jsem se za týden zlepšil:-) Na delší trati menší odstup za vítězem, lepší průměr. 78.místo ze 113 na této trase, 21. ze 30 v kategorii. Osm minut za Milanem, osm minut před Ječmínkem. No, možná jsem jel dnes rozumněji než v Brně. Trať Mamuta je rozhodně mírnější než Starobrno, měl jsem i štěstí na dobré cyklisty ve skupinkách, dnes jsem nejel ani metr sám. Asi začínám umět jezdit na kole:-) Takže prostě dobrý. Jsem spokojen:-)

Mamut se mi přes místy rozbité silnice (ty jsou na Starobrnu možná ještě rozbitější:-)) docela líbil. Jenže, víte, nedávno se mi zdálo o tom, že jedu na kole. Stoupám krásným listnatým lesem, všude klid a mír... Vím přesně, co to je za stoupání. Závora ze Sudettour. Nádherné stoupání. Snad ho ještě někdy budu moci jet. A třeba v lepší formě než dnes. Taky doufám, že se pořadatelé Sudet a Grafilita rozejdou v termínech a já nebudu řešit těžké dilema jako letos:-)