Starobrnotour 8.5.2008

Start na Starobrnotour jsem vlastně letos ani neplánoval. Jenže předpověď počasí hlásila krásný den, na poslední chvíli mne napadlo, že bych to mohl zkusit. Ve středu večer se jedu na Oboru zaregistrovat. Jestli tam bude fronta, jedu pryč, musím vyzvednout Kristýnku. Fronta není, mám smůlu, musím ráno na start:-)

Ráno tep zase vysoký, nevím, co to tělo blbne. Vždyť jsem v pořádku. Sundám z kola hrazdu, bez ní vypadá divně:-) Z domu dojíždím na start jen s malou rezervou. To abych byl pěkně rozjetý:-) Stejně jako předloni budu startovat ze zadních řad. Ach jo. Po startu se snažím dostat kousek dopředu, tak, aby se peloton před mnou neutrhl. A najednou se prudce brzdí, je tu pád. Hledám očima zkušeného cyklistu, vybírám si dres Favoritu Brno a svištím si pěkně v balíku. Následovat zkušeného balíkového cyklistu se vyplácí, peloton ještě několikrát brzdí kvůli autům, projíždím v pohodě. Stoupání na dálničním přivaděči nic moc, čelo mi nezadržitelně odjíždí. Ale stejně je hezké, že je ještě po tolika kilometrech vidím:-) U Radkova domu průměr 33,5. Svižná vyjížďka. Ve stoupání na Velkou cenu se vše nezadržitelně trhá, znovu hledám dobrou společnost. Cyklista v dresu Phonak vypadá zkušeně, na vršku tvoříme zárodek skupinky, v Ostrovačicích už pěkně spolupracujeme. Kopec za Říčanama docela v pohodě, skupinka se drží pohromadě. Přichází poměrně rovinatý úsek, kde je vždy protivítr, dnes docela mírný. Phonak udává skupince rytmus střídání, pěkně si svištíme. Začínám uvažovat, zda při mých najetých 650km není tempo až příliš odvážné. No, uvidí se ve stoupání od Bílého potoka. Teď je však potřeba udržet se ve sjezdu. Kdo se mnou někdy jel na kole, tak ví, že z kopce jezdím hodně opatrně. Dole jsem na chvostu skupinky, ale stále v kontaktu. Stoupání je dlouhé a na mne docela svižné. Před vrcholkem zaostávám za skupinkou tak o padesát metrů, mezera se prodlužuje. Ach jo. A tak dobře se mi s nimi jelo. Neodpadl jsem sám, je tu se mnou ještě starší cyklista. Ten má najednou spásnou myšlenku a říká: "Ujíždí, přidej!". Je tu další mírné stoupání ve Svatoslavi. Dávám tam velkou placku, rvu co to jde a za chvíli jsme zpět ve skupince!!! Pro ty, co čtou příliš rychle ještě jednou - po dlouhém kopci jsem zcela vyřízen, do kopečka mi ujíždí vzorně spolupracující skupina lepších cyklistů. Přehazuji, zrychluji a mám je! Chápete? No, nevím, asi z toho nemáte takový pocit jako já. Mé nadšení totiž bylo bez hranic. V podstatě takový vnitřní orgasmus:-)

Řítíme se po rozbitých silnicích k Lažánkám, samou radostí skupinku táhnu skoro jen já:-) Mám pro to důvod. Blíží se sjezd v Lažánkách, díky mým sjezdovým neschopnostem se snažím být před sjezdem na čele, což se mi daří. Přesto dole v Bitýšce mírně zaostávám. Jsem však zcela bez obav. Profičím kostky, nechám tam velkou placku a během prvních pár metrů stoupání jsem opět na čele skupinky. Tak krásně se mi jede! Při nájezdu do druhého kola průměr přes 30km/h. Neskutečné. Že bych po letech objel stovku třicítkou? No, i šedesát kilometrů přes 30 je slušných:-) Jedeme spojkou k Ostrovačicím, skupinka má problém. Odpadl nám vůdce z Phonaku, rytmus střídání se rozbíjí. Nelíbí se mi to, ve zvlnění jsem téměř pořád na čele. Ještě v Ostrovačicích průměr přes 30. Neodpadnu na Říčaňáku? Najíždím do něj pro jistotu první. Na začátku stoupání nikdo nespěchá a vedou se řeči. O cyklistovi, co nám po startu ujel. Všechny to udivuje. Proč? Místo jedné nohy má protézu. A je pěkný kus před námi. Skoro se mi zdá, že poznávám hlas jednoho cyklisty. Že by to byl Vláďa Volavý? Při běhu mu nikdy nestačím. Na kole si klidně jedu ve stejné skupince:-) Stoupání přituhuje, já opravdu pár metrů ztrácím, nahoře však ztrátu v pohodě dojíždím. Tentokrát však to není mým nasazením, skupinka bez vůdce ztrácí tempo. Nabrali jsme však odpadlíka, který dává skupince znovu řád a svištíme v úseku s protivětrem. A zase vedu skupinku, opírám se do pedálů a ... polévá mne studený pot, je mi divně a je mi jasné, že jsem v háji:-) Odstupuji z čela, na konci skupinky mám hned ztrátu, naznačuji vinohradské šlapce, ať se zařadí přede mne. Vláček končí, budu muset pokračovat za své. Těsně před 70.km skupinku opouštím, velmi volně točím nohama rychlostí 20km/hod a čekám, kdy se budu moci zase rozjet:-) Dojíždím ke sjezdu za Přibyslavicemi a dávám se trochu dohromady. Předjíždí mne třetí žena závodu s doprovodem. Absolutně nemám sílu se za ně zařadit a asi by mne ani nechtěli:-) Ke Svatoslavi stoupám o dost volněji než v prvním kole, ale už se cítím líp, nahoře to zase trochu rozjíždím, ten průměr nebude zase tak zlý. Na občerstvovačce tentokrát zastavuji, beru si dva kelímky a zkouším požádat o podání banánu. Proč zkouším? Nějak se mi plete jazyk, nevím proč:-) Odjíždím, banánem si shazuji z kola cyklocomputer, tak se zase vracím a teď už definitivně sjíždím k Bitýšce. Posledních pár lehkých kilometrů. Ve stoupání za Bitýškou se mi vrací roupy. Vidím před sebou cyklistu. Co cyklistu, soupeře. Má číslo. A je na tom hůř než já. Chytit, předjet:-) Ve stoupání ho téměř dojíždím a zrovna když se chci rozjet, dostávám křeče svalů podél levého kolena. To je divné. Nevzpomínám si, že bych kdy dostal na kole křeče. No ale přece nezastavím tři kilometry před cílem. Protahuji nohu na kole, beru si solnou tabletku, zapíjím a dojíždím si v pohodě (čti pomalu) do cíle. Na ceduli vidím vedle svého jména čas 3:39:31, nevěřícně na to koukám a jsem se sebou spokojen. Čas je o více než 20 minut lepší než předloni. A na rozdíl od předloňska tam byly rezervy. Kdybych skupinku tak často netáhl, kdybych si nevzal nevyzkoušený taurinový povzbuzovač, třeba bych ani neodpadl. Ale ani první ze skupinky průměru 30 nedosáhl. No, já jsem se svými téměř 28 na 101,4km trati se slušným převýšením fakt spokojen:-)

Vracím čip, dostávám tričko, beru si jen kofolu a jedu pomaličku domů. Jestli jste potkali cyklistu pozpěvujícího si Hey Jude, tak jsem to byl já. Úplně spokojený cyklista:-)