úterý, července 18, 2017

Challenge Roth 2017

Ano, vím, sliboval jsem, že Klagenfurt 2013 bude asi můj poslední ironman. A víte co? Rozmyslel jsem si to :) Tak je tu další zápisek z dlouhého triatlonu. A možná ještě někdy bude další. Kdo ví, že. Nikdy neříkej nikdy :)

Jak další účast v Rothu vznikla? Víceméně náhodou. Pracovně jsem jel v červenci 2016 do Norimberku. A ubytoval se z nostalgie v Hilpoltsteinu, tedy v místě startu plavání Challenge Roth. Viděl jsem, jak připravují plavecké depo. Běžel jsem ráno podél kanálu. Vlezl jsem do půlky lýtek do vody a věděl, že se prostě musím zkusit na rok 2017 přihlásit. Vyšlo to. Dokážu to vůbec po menší pauze dokončit? Ona ta pauza teda nebyla úplná. V podstatě každoročně se účastním na Czechmanovi na polovičních distancích, tak snad vyjdou opět i plné distance.


07/2016 Tady jsem už dvakrát vylézal z vody. Chci i potřetí :)



07/16 Budou stavět depo a já tu nebudu. Smutný. Musím se přihlásit další rok :)

A jak jsem se připravoval? Jako obvykle oproti ostatním účastníkům poměrně málo.

Plavání - za posledních 12 měsíců mám před letošním Rothem naplaváno cca 60km. Hodně z nich až v posledních měsících, řadu plavání mám venku v neoprenu. V plavání mám velkou obavu ze svého obvyklého problému - z křečí. Pravidelně je dostávám i při tréninku. Snad venkovní plavání pomůže a křeče přijdou co nejpozději. Tipuju, že by to mohlo být někde po uplavaných 2,5km. To by bylo fajn :)

Kolo - posledních 12 měsíců cca 3200km. To je na mne poměrně hodně, a na dokončení to stačí bohatě. Z kola opravdu strach nemám, možná tak z defektu.

Běh - naběhaných 1600km je téměř jen polovinou toho, co kdysi. Ale co - na ironmanu se běží jen maraton. Co neuběhnu, dojdu. O nic nejde, běhu se rozhodně nebojím. Navíc letos běhám překvapivě rychle, opět je tu půlmaraton pod 100 minut, to jde.

Prostě se ve čtvrtek 6.7.2017 řítím opět směr Roth, jako zkušený borec dojíždím napřed na prezentaci, vyzvedávám číslo, zamlouvám si místo v ranním autobuse na start plavání a mám vše potřebné vyřízeno :) Co tu budu dál dělat? Koupit není moc co. Nabídka poměrně chudá. Kupuju aspoň blbosti. Například gely PowerBar, rozhoduji se dva nalepit na kolo jako velcí závodníci... Vlastně já jsem taky docela velký... Tak jako zkušení závodníci? Vlastně já mám zkušeností na rozdávání... Prostě si je tam nalepím a je to :) Do startu už jen polehávám a sleduji s obavami předpověď počasí. Má být napřed vedro, pak hlásí silný déšť, pak to dávají někde mezi. Trochu vedro, trochu déšť. Já chci vedroooo. Jinak zmrznu :) Jo taky dávám kolo do depa a potkávám tam Dana. Tak jsme si udělali selfie :)

Koupil jsem si samozatmavovací brýle. Nechápu, jak jsem mohl dřív jezdívat bez nich :)

Přiznávám, že mám před startem tentokrát trochu obavy. Chci dokončit. Dokončit. Jen dokončit. Chci tolik? Představuju si, že mi déšť nevadí. Že křeče nevadí. Z vody mne dobrovolně nedostanou. Klidně si stoupnu na dno a počkám až křeče přejdou. Klidně pojedu kolo osm hodin. Chci dokončit... chci...

Start! Myslím, že nejsem ten první.

V neděli stejně nemůžu dospat, v 5 jsem v Rothu na autobusu a po půl šesté na startu. Zkontroluji kolo a jsem připraven na start. Čekám na něj do 7:40... a jsem konečně zase ve vodě. Ve známé vodě. Letos je neobvykle dobrá. Pohoda, to by nemusely být křeče :) Plave se mi dobře, nikam nespěchám. A najednou - ještě před první obrátkou - ouha. Náběh na křeče. Už po 800m? Jsem na to připraven. Okamžitě propínám nohu, křeč nedostávám. Přecházím kus na prsa, ač jde v mém podání v neoprenu o neobyčejně pomalý plavecký způsob. To bude hodně dlouhý plavání. Zpátky na kraula... tři sta metrů... a opakování. Nevím, čím jsem si to zasloužil, je mi to jedno. Prsuju, krauluju, střídám. Vidím na břehu cedule. Teprve 1700m? No nazdar :) Další náběh křečí. I teď jsem je vyhmátl. Nestíhají se zakousnout. Střídám, plavu, pokračuju. Všímám si neobvykle silných rukou. Asi jak jsem víckrát plaval v neoprenu, toto pomalé plavání mne vůbec neunavuje. Vidím druhý most. Vidím dva závodníky stojíci na dně a protahující nohy. To já nemusím. Předplavávám je... a prsuju :) A plavu. A vidím výlez z vody! To už je skoro ironmanský cíl! No já si procházím výlezem z vody jako by se nechumelilo. Ono teda taky nechumelí. Je zatím docela pěkně. A já se cítím dobře. Doplaval jsem v podstatě bez křečí :) Po plavání tady se cítím pocitově nejlíp. Divný. Čas odhaduju tak 1:45? Kouknu na hodinky - jen něco přes 1:30? Kdybych tušil, že se po pomalejším plavání budu cítit tak dobře, dělám to vždycky :)

Vylézt v vody znamená skoro dokončit :)

Depo pohodové, mizím na kolo. Po pár kilometrech zkoumání pocitů bych řekl, že se mi jede docela dobře. Nejlepší cyklo formu jsem měl před dvěma týdny. Tu jsem si nepřivezl. Ale jde to. Ano, trochu mi vadí neobvykle silný vítr. Nicméně to ujedu se ctí, je na čase se začít kochat. Brzy mne dojíždí motorka s časomírou a první závodník. Krásný sportovní pohled. Postupně se trousí další. Kupodivu já občas také někoho předjíždím. Dělá mi to radost. Nejsem nejpomalejší :) Další radost mi dělá rozpadající se černý mrak. Zdá se, že se vypršel a cyklistiku budu mít v suchu. Po trati fanoušci, je jich však o dost míň než pamatuju. Asi konkurence IM Frankfurt, nebo se triatlon okoukal. Ale pořád příjemná atmosféra. Vyjíždím si Solar Berg, předjíždím v něm. Trochu mi dělá starost občerstvení. Vůbec nemůžu letošni ionťák. A ani gely. Tyčinky jdou. Kolo s tím půjde dobře. 

 Jezdím i v hrazdě :)
 Modrá mi sluší :D
Do kopců obvykle předjíždím. Ve sjezdech naopak :)


Najíždím do druhého kola, nohy v pohodě. Předjíždí mne víc a víc cyklistů - samí štafetáři. Oproti závodníkům z čela pořadí to není příjemný pocit. Proč jen je těch štafet tolik? Dopíjím svůj ionťák. Mám ho pateticky v bidonu z mého minulého Rothu. Chystám se bidon odhodit na místě k tomu určeném. Pomocník vidí nezvyklý bidon s logem Challenge, zasprintuje a chce, abych mu dal ten neznámý bidon do ruky. Tu máš tu starožitnost! :) Vidím cyklistu spravujícího ... řetěz? Vůbec nevím, jak se to dělá. Moje kolo mi skvěle servisují v HaPe, snad kolo trasu vydrží. Asi jen technická závada mne může připravit o finišerskou medaili. Beru si jeden z mých gelů. Je skvělý. Proč jsem si jich nekoupil víc? Stále příjemně plný sil se blížím k druhému depu. Než odložím kolo, odtrhnu si poslední svůj gel a dám si ho do kombinézy. Projdu depem a jdu se proběhnout...

Vybíhám, nechávám nohy najít si své tempo. Kouknu na hodinky. Vypadá to, že to dám celé pod 13? To znamená, že budu mít všechny Rothy stejné. 12 hodin a něco. Neuvěřitelný! První kilometr běhu za 5:15? Šílený. Zvolňuji. Chci doběhnout tak na 21.-25.km a pak plánuji zařadit občasnou chůzi. Přece se neuštvu. Po zvolnění mne předbíhá spousta štafetářů. Ach jo. Proč jen tu jsou! Naštěstí jsou dobře označení. A já si všímám, že pomalu začínám předbíhat solo závodníky. Podle čísel vím, kdy startovali. Šup a další je za mnou. No ještě že je tu účastníků tolik, hned si připadám jako na závodě. Běžím a běžím. Škoda, že není větší vedro! Běží se mi dobře. Až na občerstvení. Z ionťáku či gelu bych okamžitě zvracel, ty nechci ani vidět. Zkouším běžet na melounech. Jde to. Nějakou dobu. Asi do půlky...


Ano, říkal jsem si, že doběhnu do půlky a přejdu do chůze. Jenže se blíží obrovský mrak. Bude pršet. Zkouším doběhnout co nejdál než to začne. Už jen o vodě a cole. Zkouším nealko pivo, jenže je to weizen a to fakt není ono. Málem jde hned ven. Kus s ním pochoduji, pak se opatrně znovu rozbíhám. Jde to. Budu muset na vodě a cole vydržet až do cíle. No co už. A je tu má noční můra - začíná pršet. Jenže - velmi droboučce, nepatrně. Navíc je déšť teplý, toto prostě nevadí. Běžím, předbíhám. Jednotlivce, skupinky. Solo závodníky i štafetáře. Běžím a nechápu, jak je to s mým tréninkem vůbec možné. Já totiž běžím oproti těm okolo fakt rychle! Předbíhám jednoho štafetáře za druhým. Naštěstí je jich tu dost. To je tak příjemné! Když mi na 35.km totálně dochází energie, beru si svůj gel. Úplná mana! Běžím dál, předbíhám a předbíhám. Počítám a vidím, že se s časem vlezu pod 12:30. Vážně budu rychlejší než v roce 2010? To jako fakt? Běžím. Jen běžím. Nemůžu už na nic myslet. Máloco vnímám. Běžím a předbíhám. Snažím se doběhnout až do cíle a... nejde to. 900m před cílem musím přejít do chůze. Energie je fuč - to je tak, když ji člověk nemá čím doplňovat. Naštěstí je tu brzy tráva a já vím, co bude za ní. Běžím. Vidím stadionek. Dobíhal jsem maratony na olympijských stadionech v Mnichově i Amsterdamu. A stejně mi k srdci nejvíc přirostl tento pidi stadionek z trubek v Rothu. My race, my legend. S došlapem na cílový koberec uvnitř mne nekontrolovaně explodují emoce. Já jsem zase na tom koberci! Není energie, aby se emoce projevily navenek. Bouří si vevnitř. Probíhám cílem zcela resetovaný, zcela spokojený sám se sebou. Mám na krku velkou a těžkou medaili. Jestli tu zůstanu stát, začnu brečet. Není z čeho, není voda, není sůl. Raději z cílového prostoru odcházím....
Cílový stadionek se nikdy neomrzí... :)

Cítím se fyzicky svěží, místo sprchy a jiných věcí se jdu nejdřív najíst. Tělo ochotně přijímá rýži s čímsi, pak další jídlo. Nevím proč, ale tato moje účast, dlouhých devět let od první, byla nějak nejjednodušší. Šlo to samo. Asi zkušenosti nebo co :)


Časy Roth. Prostě stabilní výkonnost :)

Co k tomu dodat? I po desíti letech účastí na ironmanech mne stále fascinuje, že je možné ráno skočit do vody a v podvečer být o 226km dál. Pořád mne to baví, pořád mi to jde. Myslím, že to ještě někdy zkusím :)








čtvrtek, července 24, 2014

Eiger Ultra Trail 19.7.2014

Prohlédnout si oblast Eigeru mne vždy lákalo. Pochopitelně ne horolezecky, vyloženě turisticky. Takže jakmile se v této oblasti objevil trail, hned jsem chtěl jet. Už loni, na první ročník této akce. Ale nepřipadalo mi to vhodné krátce po loňském ironmanu s plánovanou účasti na UTMB. Přece jen trať 101 km s +6700m asi je pro mne docela zátěž. Takže to vyšlo "až" letos :)

Vyjet do Grindelwaldu na týden nebyl čas, takže na aklimatizaci zbyl jen jeden den. Využili jsme ho na krátký výlet na Mannlichen (cca 2300mnm s prohlídkou okolí). Krásný den, který pro mne přinesl překvapivý poznatek - poprvé na horách potřebuji sluneční brýle. Slunce je nebývale ostré. Zvláštní. Není divu, že zrovna tento závod má zatím jako jediný brýle v povinné výbavě...

Toto ještě není z výletu. To je obyčejný podvečerní pohled z okna :)

Pohled z Mannlichen směrem k Wengenu. Odtud zítra přijdeme :)

Všude okolo čtyřtisícové štíty, to si pak ve dvou tisících člověk připadá nízko...

Louky samá kytička...

Všude vlajky, abychom nezapomněli, kde jsme.

Profil

Podle profilu a loňských výsledků odhaduji svůj čas na zhruba 21 hodin. Jenže loni se trať kvůli bouřce zkracovala a já nevím přesně jak, tak je odhad zatížený chybou:) Start je ve 4:30 v sobotu ráno, budu se snažit jít svižně, v neděli chceme jet domů. Tak ať se aspoň trochu vyspím. Takový je předstartovní plán...

Budíček včas, ale pak aninevímjak se mně, dochvilnému, stane, že se řítím na start vyloženě na poslední chvíli. Dobíhám na místo startu uřícený, necelou minutu před startem. Nedaří se mi prodrat se elitou moc dozadu, ale daří se udat bag s věcmi ochotnému divákovi. Třeba ho odevzdá kam má a já se s ním v půlce setkám. Doufám...


Start! Jedna z těch čelovek asi jsem já :D

Start, nechám se předbíhat. Na startu není moc lidí, prý 600, to se brzy na silnici roztáhne. Ouha, velmi záhy po startu je uzoučká lávka, startovní pole stojí. Stejně tak dvakrát ve stoupání. Hmmm, to fakt nečekám. Ale aspoň je čas vydýchat se po předstartovním běhu :)

Po prvním stoupání vypadá trať běhatelně. Ale je to jen kousek. Takový reklamní vzorek:)

První stoupání na First skoro zadarmo, klesám do Bortu. Po širokém, prudce klesajícím asfaltu. Fuj! Po té hrůze se mělo stoupat, aby se pole roztáhlo, ne toto klesání :) Ale budiž, stoupám podruhé na First. Začíná být fakt teplo. Nebýt teplomilec, nazvu to klidně vedrem. Jsem podruhé na Firstu a najednou mne předbíhá spousta běžců. To jsem na tom tak špatně? Nee... Kratší trať 51km startovala v 7:00, ale už z prvního výstupu na First pokračuje dál. Startovní pole se prolínají. Už vidím cestu na Faulhorn, nejvyšší bod trasy. Ale my odbočujeme na úzký kamenitý úsek do Bussalp. Prolínání s účastníky kratšího závodu je velmi nepříjemné. Jsou netrpěliví, mají natrénováno spíše z asfaltu a snaží se běžet i v úsecích, kde to není moc rozumné. Bez holí se řítí po šutrech, ani se nedivím, že jich pár skončí v rukou zdravotníků. V obrovském vedru začínáme stoupat na Faulhorn a předbíhání ustává. Hodně nepříjemné stoupání! Slunce praží, samý šutr a my se plazíme do cca 2700m. Naštěstí se stoupající výškou se mírně ochlazuje. I tak dnes bude hodně lidem špatně....
Optimistický začátek. Pořadatelé dělali hezké fotky, koupil jsem tentokrát jen tuto :)

Na Faulhorn se dostávám ve vcelku slušném stavu. Něco sním, vypiju, chvíli sedím, než se vydávám dál. Mezi skály uzoučká cesta s nasypanými šutry a spousta, velká spousta slunce. Žádná vegetace, žádný potok, žádný žlab s vodou pro krávy.


Nahoře. Slunce. Vedro.

Už i já mám žízeň a to JE divný :) Piju Powerade, který jsem si šetřil na Faulhorn. Jsem se zapomněl napít nebo co :) Povrch téměř neběhatelný, posouvám se pomalu. Chybí mi výhledy. Včerejší výlet mne namlsal, čekal jsem trasu ještě lepšími místy a ona je docela fádní. Mírné zklamání.

Občas tu jsou i louky:)


Na chvíli se otevře výhled na jezera u Interlakenu. Už chápu, odkud dostal název. Je fakt mezi dvěma jezery. To jsem doteď nevěděl :) Schynige Platte nějak divně obíháme, z vedra cítím náběh na puchýře. Po pouhých 40km proto vyměňuji ponožky, chvilka zdržení mi neublíží. A klesám na hlavní občerstovačku v Burglauenen. Teda, klesám. Je tu kombinace divných padáků v lese mezi kořeny, kde fakt nechápu, kdo tu měl kdy potřebu prošlapat cestu. Pašeráci? A pokud cesta takto nepadá, tak stoupá! Čekal jsem seběh a toto je hodně, hodně nepříjemný úsek. Pomalejší než většina stoupání. Nadávám už nahlas. A do toho se mi pletou do cesty půlkaři, kteří jsou tu bez holí docela bezradní. Uf! Naštěstí každý úsek jednou končí a já jsem na občerstovačce. Šťastně se setkávám se svým pytlem a tím i důležitou věcí - plechovkou s pivem :) Dávám si těstoviny a všechno možné, převlékám se, ani se mi nechce dál :) Flákám se tu docela dlouho, posílám sms, nedostávám odpověď, tak se chystám vydat dál. Najednou se přiřítí Petr Kotlář a že by potřeboval na chvíli vodiče, jestli může se mnou. Že nebude ani jíst. No klidně :) Stoupáme spolu směr Wengen, je to škaredá obdoba předchozího klesání. Nelíbí :( Nicméně nemám žádný problém stoupat. Nahoře je zvláštost - gpx trasa vede lesem, ale značení po normální cestě. Sice jen chvíli, ale i tak zajímavá změna :) Sleduji přibližující se mraky a mám chuť ve Wengenu zajít do hospody a počkat, až déšť přejde. Podle předpovědi má spadnout slabý milimetr, ale ty mraky vypadají na mnohem větší déšť! Nakonec Wengenem jen procházíme a vydáváme se do obávaného kopce.

Stoupání z Wengen.
Takto vypadá pohled na stoupání z vrchu.


Včera jsme se na něj dívali z vrchu a vypadal drsně. Skutečnost je překvapivě příznivá. Samý traverz, příjemná cestička, žádný velký úseky s kořeny a balvany. To jde :) Zničeho nic prší. Schováváme se pod skalní převis, převlékám se. Nakonec tu sedíme, dokud nepřestává pršet. Fakt jen chvilkový déšť, přesně podle předpovědi. Dorážíme na Mannlichen. Jdu za zdravotníkem. Sice se nechytá na angličtinu, ale i s mojí lámanou němčinou mi rozumí a zalepuje mi hůlkama rozedřené ruce. Inu, vedro. Přidává k tom povzbuzení, vůbec všichni, kteří tu dnes v jakékoli formě pomáhají, jsou velmi profesionální a příjemní zároveň.

Dál to vlastně "znám" ze včerejška. Rychlá panoramaweg, zbytečné stoupání na Laubernhorn. Motání se pastvinami se špatným značením a hurá zase nahoru ke stanici vláčku. Je tam občerstovačka, leží tu pár lidí s kapačkama. No a taky už je tu tma. A to je velká škoda, protože jdeme dál pod ledovcem a bylo by na co koukat. Stoupáme k další stanici vlaku, neuvěřitelně tu fučí. S obavami koukám na oblohu, jestli se blíží megabouřka a ono ne. Vítr je asi způsobený "komínem" pod ledovcem. Prostě masy vzduchu s různou teplotou mají potřebu dojít vyrovnaného stavu. Opět vidíme cílové městečko a klesáme k němu. Stoupá počet organizátorů, kteří tu mají dohled. Je tu hodně zdravotníků. Taky má stále dost lidí problémy. Já mám největší problém s tím, že dojdeme do Grindelwaldu, kde je cedule 90.km a jdeme z našeho městečka zase pryč. To je takový divný :D Čeká nás pomalé, ale ne moc výrazné stoupání na poslední lanovku, asi abychom si prohlédli všechny, které z městečka vedou.

Někde v závěrečných pasážích.


Vcelku snadno se na ni drápeme, ač moje tělo už spí a jen tak mechanicky šlape. Za odměnu klesáme z vršku posledních šest kilometrů po docela normální cestě. Ó děkuji staviteli tratě, že tyto metry nehnal kolmicí lesem :) Cíl za 22:51 je nakonec docela slušný, nicméně znamená, že se dostávám do postele až kolem čtvrté a to fakt není dobrý. Nedělní cesta domů je tak docela utrpení. Doma mám nateklé nohy jako důchodkyně na dovolené v Bibione. Snad to splaskne :)

Cíl!!! :)


Co dodat závěrem? Eiger Ultra Trail je výborně zorganizovaná akce s důrazem na sportovní aspekt. Trasa prostě vždy vede tak, aby to nikde nebylo lehký a splnila moto závodu "harder than the North Face solo" :) Jenže je to "jen" stovka, tak to zase není ani extrémně těžký :) Výhledy jsou druhořadé a to je pro mne zklamání, zejména velmi brzy po nádherném Lavaredu. Okolí Eigeru jsem si tentokrát užil mnohem víc na výletě před akcí než na závodě. Start 4:30 není úplně špatně, kdybych byl rychlejší, možná bych tuto hodinu startu velebil. Ale se svou pomalostí jsem procházel místa pod ledovcem až v noci. Škoda. Míchání se závodníky na poloviční trati je velká nepříjemnost a věřím, že ho pořadatelé postupně změní. Ať už posunutím startu nebo drobnou korekcí tratě. Eiger má velký potenciál a počet účastníků bude jistě stoupat, větší startovní pole by se pobilo už příliš. Takže mám letos za sebou tři větší zahraniční výlety - Istrie, Lavaredo, Eiger. Uvidíme, co dál podniknout :)

Nádherná noc s bludičkama pod stěnou.

pondělí, července 07, 2014

Lavaredo Ultra Trail 29.6.2014


Na Lavaredo jsem se přihlásil vlastně trochu náhodou. Na internetu jsem viděl, že prý nefunguje přihlašovací systém. Tak jsem to zkusil a šup - na první pokus zaplacený :) Příjemná náhoda. V červnu tam bude teplo, mám rád teplé závody. Takže díky za takovou náhodu :)

Do Cortiny d'Ampezzo přijíždím ve středu večer. Ubytovávám se v hotelu Montana, k místu startu a cíle to mám pár desítek metrů, kouzlo nechtěného :) Snad tu nebude v noci hluk :) Ve čtvrtek vyrážím na krátkou rekognoskaci okolí a musím říct, moc pěkný.

 Nahoru jsem vyjel lanovkou, Cortina jako na dlani.

 Místy sníh. A já nemám nesmeky :)



 Krásný cestičky, kudy asi půjde trasa?


Cortina vypadala blízko, tak jsem dolů seběhl. Možná chyba :)

Nepotkat Krupičku nešlo. Pořád někde něco propagoval :)

Závod startuje v pátek ve 23 hodin. Vycházím až chvíli před startem z hotelu a vmačkávám se do davu někde ve čtvrtině startovního pole. Startuje se přece do kopce a já jsem ve výbězích dobrej, no ne? :) Vybíháme a já si hledám pozici v davu. Doufám, že to nebude cestou nahoru úzký. Aby mi někdo nezavazel :) Není, stoupá se pěknou šotolinovou cestou, jezdívají po ní auta, takže sklon akorát. Bohužel cítím, že to dnes nějak není ono. Nohy prázdné. Možná jsem udělal včera chybu, když jsem toho nachodil/naběhal příliš? Nevím. O čelo nebojuji, tak to nevadí. Těším se na snadný seběh. A ono prd :) Nahoře cestička odbočuje do terénu. Je tu krásná pěšinka, říkejme jí třeba single track, prostě úzká klikatice dolů svahem, se šutry a dalšími překvapeními. To moc neumím, hned některým zavazím :) Dobíhám nějakou ženu před sebou a dělám, jakože ona ten dav brzdí. Jenže mne ostatní předbíhají tak riskantně, že i já utíkám dopředu. Makám. Takhle rychle dolů potmě normálně fakt neběhávám :) V druhém kopci se to snad víc roztáhne. A taky že jo. A je to těžší kopec. Naštěstí i na něj se vyšplhávám a sbíhám dolů. Cesta širší a co to vidím? Sněhové pole? V 1500m? Divný :) Bravurně ho zvládám a mizím dolů. Cítím, že bych takto rychle neměl. Speciálně dnes. Ale závod je závod, ne? Najednou kloužu, bum a letím. Zachytávám se o kmen u cesty. Pokouším se zapřít do nohou, okamžitě dostávám křeče do obou lýtek a do stehna zároveň. Hledám pozici, jak to ustát, nemůžu se tu totiž válet, to by mne další buď zašlápli nebo se snažili zachraňovat. Uf. Žiju :) Ruka naražená, mírně bez citu, nohy bolavé. Nic, dojdu na další občerstvovačku a končím. Pomalu scházím, ať si ostatní blbnou už beze mne. Jak tak pomalu jdu, na občerstvovačce jen trochu jím, piju, a pokračuju dál. Další kopec má být pěkný, aspoň na jeden se ještě podívám, ne?

Vychází slunce a objevuje se, po jak drobných pěšinkách vede často trasa...

Probíhám kolem Lago di Misurina, z této strany ho zná asi málo návštěvníků. Začínám stoupat. Nahoře má být velká občerstvovačka s drop bagy. Těším se :) Stoupám napřed po silnici, pak úzkou cestou. Vůbec, ale vůbec nemůžu. No přece se v kopci nezastavím? Už vidím občerstvovačku, ale nemůžu udělat ani krok. Zastavuju a dělám, že fotím. Poprvé. Podruhé. Fakt mi to nejde,no...

 Fotím i s blbým světlem
I se špatnou kompozicí :)

Dopotácím se na občerstvovačku, vytahuju svoje věci a hlavně - pivo! Třeba mne zachrání :) Převlékám se do krátkého, na baru objednávám výborné espresso a hned je mi líp. Jak jsem se na příchodu plížil, na odchodu odbíhám plný sil :D

Řeknu vám to rovnou, nádherná trasa. Jedny z nejhezčích míst teď následují. Už jsem pár kopců viděl, ale dnes úplně čučím. Pěkný!
Skály & me.
Fakt nádherný seběh. Ač to není na fotce úplně vidět :)

Po seběhu se poflakujeme chvíli dole a hurá zase do kopců. Nečekám, že bych potkal ještě moc pěkných míst. A najednou úžasná propast - vymletá potokem. Nevyfotitelná. Wow!


Úžasně vymletá rokle. Ještě kdyby šel vyfotit pohled přímo dolů...

Pokračuju dál a vbíhám do ledového údolí. Sníh, padající potůčky vody z okolních stěn, to se nedá ani vyfotit, ani natočit. No já mám takový štěstí, že jsem to nezabalil!
 Padající voda z okolních stěn...

... a snaha o pohled do ledového údolí...

Za nádherným ledovým údolím následuje druhý :) Jdeme blíž k potoku, bude se brodit. Všichni se zouvají, já jdu rovnou :)
Já jsem zouvání po Istrii zavrhl. Ostatní napoprvé ne. Brodilo se třikrát, napotřetí se nezouvá skoro nikdo :)

S ledovým nohama a hřejivými zážitky procházím odpoledním deštěm. Pořád po krásných cestách.

 Na každém pořádném ultra v Itálii je tunel :)

Na velké občerstvovačce na cca 94.km toho mají všichni už dost. Někteří tu končí. Tady? Proč? Už jen jeden větší kopeček a jsme v cíli, ne? :) No... nejsme. Stoupání sice dobrý, ale pak zase zajdeme do těžkých úseků. Je mlha, kamenitá cesta úbočím se mi vůbec nelíbí. Loučím se s myšlenkou skončit do 24 hodin, původně jsem chtěl 22, ale to jsem netušil, že tu bude tolik míst k focení :D

Na této fotce je několik km lehčí části trati. Úbočím sněhovým polem a pak vzadu přímo nahoru. Zvětšete si fotku, mravenci jsou lidi přede mnou :)

Konečně kopce za mnou, vidím pod sebou Cortinu a těším se na seběh. Bohužel částečně marně. Těžké padáky, bahno, sbíhat se dají jen malé části. Asfaltový doběh mi jde lépe, nakonec čas 24:10 je příjemný, není to vůbec poslední místo :)

Co říci závěrem? O Lavaredu jsem původně vůbec psát nechtěl. Zaskočilo mne, jak krásnou trasu organizátoři vybrali. Jaké pěšinky našli a klidně nás na ně pustili. Se vzrůstajícím počtem účastníků se dá bohužel očekávat, že tato trasa dlouho nevydrží. Výrazně vyšší počet startujících by se asi na trať nevešel. Navíc bude tato trasa zřejmě hodně náchylná k potřebě změn v případě horšího počasí. Hned několik míst může být velmi těžko průchozích, když nepřijde to správné jaro. Prostě Lavaredo stojí za to vyzkoušet ve stávající podobě. Dokud tu ten závod je tak jak je :)

čtvrtek, června 19, 2014

BVVŠ aneb Vokruch přející i nepřející 6.6.2014

BVVŠ aneb Brněnské vokruch vokolo Štatlu už jsem jednou šel, mezi pokořitele Brna jsem se nedostal. Mezitím uběhla spousta vody a nebyl čas na reparát, vokruch je v termínu triatlonů. Letos jsem byl také přihlášený na Czechmana, ale osobní i pracovní záležitosti cyklo tréninku vůbec nesvědčily, tak jsem se rozhodl konečně obejít Štatl. Kousek teda voběhnout. Start akce je proměnlivý 19:30-21:00, naivně jsem si myslel, že se s uvedeným plánovaným časem 8 hodin na prvních 50km budu startovat někdy po osmé, ale jsem v poslední skupince. Ach jo, to přijdu zbytečně pozdě domů. No co se dá dělat. Je docela teplo, když přijíždím do místa startu, jsem jen v krátkém. I noc má být teplá, třeba vydržím. Přinejhorším vytáhnu lehoučkou bundu. Sedím, popíjím colu, dav téměř 400 účastníků okolo řídne a postupně všichni  vyráží na trať. Já musím pořád sedět. Přichází večer. Je nějak divně chladno. Nemám si co obléci. Snad se zahřeju pohybem... ať už můžu na trať! Slyším organizátora říkat, že kdo to chce hodně běžet, má startovat ještě později. Asi mluví k nějakým mladým běžcům. Já bych zmrznul a lituju, že už nejsem na trati.

21:00 Poslední skupinka se dává do pohybu. Rozbíhám se. Je mi fakt zima. Kousíček poběžím. Je mi chladno i na třetím kilometru. Běžíme tři. Poběžím s těma mlaďochama ještě kousek. Nevím jak dlouhý. Ať se zahřeju. Předbíháme jednu skupinku účastníků za druhou. Někteří i popobíhají. To vám je tak fajn být rychlejší než ostatní :) Baví mne to :) Cesta se teď bude klikatit, rozhoduji se s klukama doběhnout do Modřic. Tam je nechám jít. Jsou mladí, rychlí, co já s něma. Mám navigaci, kontroluji trasu. Šetříme tím pár metrů, za běhu hlava moc nemyslí. Běžíme a chodci řídnou. Probíháme kontrolou. Dobíháme do Modřic - 21.km. Jdu do hospody, objednávám si kolu, kafe a využívám toalety :) Kluci mizí. Pohoda, už toho běhu bylo dost. Z hospody se pomalu rozcházím a pak i rozbíhám. V údolí Bobravy bude chladněji. Mohl bych tam kousek proběhnout, ať nezmrznu. V Želešicích míjím rychlou skupinku, vepředu nikoho nevidím. Ale štěkají psi, někdo tam jde. Běžím. Tajná kontrola. A hele, jsou tu mí dva mlaďoši! Já je doběhl:) A hodné slečny tu rozdávají RedBull. Dávám si. Dostávám razítko a ptám se, kolikátí jsme. PRVNÍ. Ty vole! První ze 400 lidí s pozdním startem? Co se to sakra dnes děje? Slečna nás upozorňuje, že můžeme být na další kontrole dřív než kontroloři a že máme zpomalit. No ale bylo by to vtipný být tam dřív než organizátoři, ne? :) Zpomalit? :D Si dělá srandu nebo co? Jsem poprvé v životě někde první a já budu zpomalovat? Tůůůůdle :) Běžím. Jen s Liborem, další mlaďoch zaostává a jen pochoduje. Libor je rychlý, posílám ho dopředu. Běžím údolím Bobravy a nepoznávám se. Je tma, mám v nohách 25km a pořád mi to docela běží. Běžel jsem tu shodou okolností v úterý. Tento úsek jsem šel. Teď klušu. Sice ne rychle, ale je to běh. No to je krásná noc!








Fotky z úterního běhu pro dokreslení, co nebylo v noci vidět :)

Kdysi nádherně divoké údolí zohyzdily nové cesty. Je to sice pohodlnější a rychlejší, ale ta stará Bobrava mi tu chybí. Blíží se Radostice. Bude tam kontrola? Ach jo, vidím čelovku. Někdo tam je. Škoda. A on je to Libor??? On mi mladý maratonec pod 3 neutekl? Divná noc :) Voláme organizátorům. Prý tu někdo za 20 minut bude. Máme počkat. No tak to teda ani náhodou. Jednak bych zmrzl a jednak dokud můžu, pokračuju. Domlouváme se, že si vzájemně dosvědčíme čas - 1:18 a vyrážíme dál. Střelice. Tady jsem byl minule o tři hodiny později. Libor mi utíká dopředu. Těžší terén a stoupání brání běhu. Už jen jdu. Ale rychle jdu. Nemám žádné pití, těším se na kontrolu na Helenčině studánce. Lesem občas popoběhnu a ve 3:40 jsem na studánce. Kontroloři zase nikde. Připadám si jako Killián :) Přemýšlím, kdy tu byl Libor a v klidu jím. Najednou čelovka. A jejda, někdo mne dobíhá. Libor??? Kde se vzal za mnou? Hele, já jsem v půlce stovky na prvním místě! Nebýt mírně unavený, tak asi puknu smíchy :D Libor bloudil a chce sedět. Nene, půjdeme, ať nás nikdo nedojde. Volá organizátorům, prý tu zase do půl hodiny budou. Dostáváme hloupou radu, abychom šli RH+. Jenže to by nepomohlo, my nemáme už razítko z Radostic. A mne hledat pseudovrcholy nebaví, ani nemám gps track trasy RH+. Pokračujeme normální trasou, oznamujeme orgům společný odchod a mizíme. Jak byl Libor unavený, stejně mi utíká. Věk, běžecké a váhové dispozice jsou prostě někde jinde.

Kolem přehrady už je běh utrpení a nezbývá, než ho velmi omezit. Vyšplhat na Tři kříže, těším se do obchodu v Jinačovicích. Neběžím, abych tam byl až po šesté. A obchod stejně otvírá v sedm :) Vlastně mne to těší, pokračuju dál a nakupuju až v Lelekovicích. Bohužel brzy po otevření, takže je tu spousta lidí. Odbočku k Jelínkovi hledám podle gps, najednou kdesevzaltusevzal cyklista a značí trasu. Asi pro mne. Takové čelo závodu v přímém přenosu :D Ve Vranově má být od desíti polévka, od devíti kontrola. Dorážím někdy po osmé. Kupodivu kontroloři tu jsou dřív a dávají mi i razítko z Radostic. Chybí mi jen studánka. Úsek z Vranova volá po běhu, ale náběh na křeče v holeních je proti. Křeče se zakousnou v Bílovicích. Hospoda ještě zavřená :))) Já jsem tááák rychlej :) Jdu si pro vodu do studánky, stoupám do posledního kopce. Začíná být vedro, dal bych si u Kaprálova mlýna pivo, ale jsem z asfaltu tak rozbitej a znechucenej, že pokračuju dál a přes davy rekreantů mizím do cíle. Do zavřeného cíle. Avšak přichází hlavní organizátor Johnny a gratuluje mi. Připadám si jako vítěz. Vlastně jsem. Libor v cíli nikoho nepotkal, tak tu možná ani nebyl :D

Na fotkách jsem objevil další tajnou kontrolu. Též tu v době mého průletu nebyla :)

Johnny mi vytýká, že jsem měl startovat později a takový start si vyžádat. Nebo jít RH+. Varianta RH+ fakt není pro mne lákavá a nic by neřešila. Startovat později? Já? Starý a pomalý chlap? Mezi 400 vesměs mladších? Tůůůdle. Nejradši bych se teď účastnil každý rok a znovu a znovu utíkal kontrolám. Je to prima pocit. Možná by mne mohli každý rok nechat startovat o pět minut dřív :) A pak, třeba v šedesáti letech, bych poprvé dostal všechna razítka. Nádherný plán....

Dostávám pěkné tričko a motám se v prostoru cíle asi hodinu. Během té doby nikdo další nedoráží, no sranda:) Mizím domů, uprostřed města si mé potácivé chůze všimne jeden mladík. "Nepatříte vy mezi ty, co jsou schopni BVVŠ nejen ujít, ale dokonce uběhnout?". Jooo, to jsem celý já. Spousta brňáků tuto událost zná, málokdo ji jde. S chutí do toho, děcka :D A možná by si mohli všichni uvědomit, že mých sub15 hodin je nic. Česká špička by to dala pod 9. Světová možná i 8. Ale nepřijeli, tak jsem takový náhradní vítěz :D Mladíkovi toto nevykládám. Skromně říkám, že dnes bylo pěkný počasí, tak šlo běže déle, než jsem si myslel :))

Organizátor se rozhodl neuvést mé jméno mezi pokořiteli Brna. Respektuji jeho rozhodnutí, ale přijde mi divné, představte si, že by třeba loňští vítězové K100 nebyli uvedeni ve výsledcích. Dívná představa,ne? Už jen moje přirovnání k vítězům K100 je úžasné, že? :) Každopádně buďme rádi za lidi typu Olaf, kteří umí zorganizovat akce pro běžce i dálkoplazy současně. BVVŠ v dnešní podobě je takovou akcí jen částečně. Tož někdy příště se podívám, kam se nám ten Vokruch posouvá :)