Linz marathon 15.4.2007 aneb jak to všechno bylo...

Do Linze jsem se přihlásil hodně brzy. Lákala mne dostupnost, dle mapky docela přijatelná trasa, příznivé ohlasy a hlavně termín - v půlce dubna zima snad už v Linzi nebude a do letních veder daleko. Ideální na pokus o osobák:-)

V sobotu se mi nechce platit za rakouskou dálniční známku, jedu do Linze přes Budějovice. S obavami sleduji teploměr - už na české straně stoupá přes dvacítku, úplné léto potvrzuje i množství stopařek před hranicí pouze v krátkých sukýnkách:-) A je hůř. Na hranici 24 stupňů, v Linzi samotném 26,5, nejvíc vidím 28. No nazdar. Ale v neděli má být o stupeň míň, tak co. Ubytovávám se v hotelu, mimochodem docela zajímavá nabídka. Oproti běžné ceně sleva za pokoj se snídaní víc než 20€ (kdybych si včas zajistil dražší hotel, byla by úspora větší, cena 49€ je totožná:-)), možnost uvolnit pokoj až v neděli do 16hod, jízdenka na MHD k tomu. No nekupte to. K místu registrace a startu cca 3km. V Expu jsem včas, přijde mi nějaké divné. Malé, provinční. Tento můj dojem zvyšuje ještě to, že díky včasné registraci mám nárok na tričko. Je hodně nepovedené, obyčejné bavlněné brčálově zelené triko tak pro vodníka Česílka, nápis o maratonu aby člověk lupou hledal, z metrové vzdálenosti je nečitelný a to docela dobře vidím:-) Dojem vylepšuje setkání s Hudym a Toskem. Hudy tu má rodinu, po chvíli nás opouští, já si kupuji předražený pás s lahvičkami na gely a jdeme s Toskem na večeři. V plánu jsou těstoviny někde v pizzerii. Chvíli jezdíme centrem, nikde žádná restaurace. Parkujeme auto, procházíme pěší zonou. Nikde nic. Nuda v Linzi. Není to město menší než Brno? Omylem sedáme do steak housu - dnes fakt ne. Pak, když už to vypadá na půst nebo večeři v hotelu, vidíme napomádovaného usměvavého itala stojícího před svojí rodinnou restaurací. No to je přesně ono! Výborné těstoviny, dávám si i malé pivo jen tak na doplnění iontů. A pak si ťukáme i skleničkou vína. Na šťastné setkání už na druhém zahraničním společném maratonu. Víno piju pravidelně, tak to snad zítřejší výkon neohrozí:-) No, v posteli jsem brzy, spánek neošidím.

Probouzím se ve čtyři a tělo hlásí, že můžeme jít běhat. Že se takto nevzbudí někdy doma:-) Do šesti naštěstí ještě usínám. Na snídani vidím fůru běžců. Ti všichni chtějí běžet maraton? Nevypadají na to... Nechám to na nich. Mně dělá vrásky počasí. Už v šest ráno je venku teplo. Je to pro mne lepší než kdyby byla ráno nula a pak se prudce oteplovalo, ale toto je dost teplo. Ke startu kus cesty, beru si na rekordmanské kouzelné tragédské tričko igelitovou skoropláštěnku z Amsterdamu, využívám zdarma MHD, u startu jsem brzy. Sedám si na pumpě OMV na zem - navrhoval jsem tu setkání Rosťovi, který se po rekordu z Curychu (3:02) rozhodl pro start v Linzi na poslední chvíli a zvažoval běžet se mnou 3:30. Zdá se mi to moc velký časový rozdíl, ale kdo by neměl rád soukromého vodiče:-) Kolem proudí davy lidí v dresech, nikomu není zima. Jen já jsem rád za igelit na sobě:-) Na dálniční most vycházím poměrně pozdě, sraz s Budějičáky jsem prošvihl. Velké davy, kam se zařadit? Daří se mi tak 50 metrů od startovní čáry. Najednou pořadatel vyzývá půlmaratonce a čtvrtmaratonce, že mají jít 100 metrů zpět, mají start dál. Ale jdou úplně všichni! Že bych blbě rozuměl? Ne, sem tam někdo zůstává. Na startu najednou místa fůra. Mohl bych si klidně stoupnout za elitní řadu, všude místo, ale zůstávám na svém místě, nechci přepálit start s elitou. Pozorně si prohlížím vodiče na 3:30, nicméně s ním neplánuji běžet od začátku. Chci běžet 5km volně, pak 4:50 do 30km a pak asi zvolním, nejspíš budu muset. Vytrvalecky je pro mne maraton stále hodně dlouhý. Plánovaná první půlka tak 1:42:30, druhá o čtyři minuty hůř. Doufám, že mne vodič na 3:30 doběhne tak na 35-37km. Tam by se mi moc hodil. Popřejeme si hodně úspěchů s Hudym a už je tu start! Ihned jsem v pohybu, za 25 vteřin na startovní čáře, od ní plynule běžím. Takhle má vypadat start maratonu a ne pražské tlačenice!!!

Přes 12.000 účastníků hlavně štafetových běhů

0-5 Ženou se kolem mne davy běžců. Nepřepálit, nepřepálit. Snažím se vsugerovat, že se teprve rozklusávám a ještě vlastně maraton neběžím. Hlídám tep pod 150. Sugesce je tak silná, že si na pátém kilometru zapomenu zmáčknout mezičas. Bylo to asi 50:20. Už je tu první občerstovačka, beru si jen vodu, na dalším stolku vidím ionťák, na dalším nějakou vodu dávanou v půllitrových flaškách. Skvělé, ta se mi bude tak po 15km hodit.

6-10 První mladík s křečemi. Maratonec a křeč na šestém kilometru? Ale ono mu snad není ani 18. Najednou mi to dochází - ty davy jsou štafety. Tak jako mne první kilometry předbíhali, od sedmého kilometru předbíhám ty štafetáře, kterým dochází síly. Mezičas na desítku 50:17 mi přijde pomalý, přičítám to tomu, že úsek byl malinko do kopce. Také mne zbrzdilo proběhnutí koridorem předávky štafety, uličku nechali fakt uzoučkou.

11-15 Už snadno rozeznám maratonce od štafetářů. Zařazuji se do skupinky s krásně pravidelným tempem. Tento úsek podél Dunaje je snad nejpohodovější. Velmi mírně klesající rovinka, voda hned vedle, ani mi není teplo. Super. Na další občerstvovačce si beru tu flašku s vodou a při běhu popíjím. Trochu nezvyklá chuť, ale jinak pohoda. Dehydratace nebude:-)

16-20 Na 16.km mne dobíhá Rosťa. Říká mi, že běžím na 3:25, vodič na 3:30 daleko vzadu. Jsem na sebe pyšný:-) Ptá se mne, jak chci běžet. Já že teď tempo 4:50. Rosťa kouká na své GPS, sešteluje tempo a běží jako mašinka. Má energie na rozdávání, kolem trasy tady ve městě docela davy, plácá si s dětmi po obou stranách. Já se cítím divně, jako bych už nemohl. No to je fakt brzy. Držet se Rosti s "mým" tempem 4:50 mi dělá velké problémy, tep jde nahoru. Co to je? Teď bych přece měl takové tempo udržet, i třeba za cenu trošku větší ztráty sil. Ne, nejde to, v mírném kopečku na most Rosťu nechávám poodběhnout a zpomaluji. Každopádně Rosťo díky za pomoc, i když jsem ji využil jen kousek. Ty davy fandících jsou velmi příjemné. Na startovním čísle je vytištěné jméno. Andreasů, Markusů, Herbertů a jiných je fůra. Vladimír je mezi maratonci jen jeden. Pro místní je to jméno exotické, často si mne vybírají z početné skupiny a slyším s jejich roztomilou tvrdostí volat : "Bravo, Wladymyr. Hop, hop!" Snažím se dělat hop, hop. Jen mi to jde malinko pomaleji a hůř, než by mělo. Každopádně lidí v ulicích fůra po celé trase městem. Moc příjemné. Mezičas na 20km opět zapomínám stisknout.

21-25 Půlka na hodinkách za 1:43:15, až teď mi dochází, že musím odečíst 25 vteřin cesty ke startu! Normálně mačkávám stopky až na startovní čáře. Asi jsem první desítku běžel o 5sec/km rychleji, než jsem chtěl, ale to není žádný velký rozdíl. Mám v ruce další láhev s pitím. Dám si gel, zapiju... A chce se mi zvracet. Ne mírně, velmi silně, hledám kanál. Hned. Co jsem komu udělal? Najednou to chápu. Ta voda v lahvi je slaná. Stejný problém jako na Slovakmanu, tam jsem musel po slané vodě jít a už jsem se nerozběhl. Já prostě nemůžu slanou vodu. To je ten problém už od patnáctého kilometru! Můžu sníst spoustu slaných tabletek, ale nesmím slanou vodu. Jsem nenapravitelný pitomec. První kanál míjím, kde je další? Tam. Povrchně dýchám a velmi zvolna běžím k němu. Zkusili jste někdy běžet bez pořádného nádechu? Jenže... O sto metrů dál stojí sanitka. Jestli tu budu zvracet, jistě mne přijdou ošetřovat. Ale zvracení není nemoc, to je normální reakce organismu. Ví to ti zdravotníci? Mám sportovní cestovní připojištění, aby si na mně nechtěli nahonit nějaké body:-) Chci maraton dokončit. I bez rekordu, klidně za čtyři hodiny. Nechci zdravotníky, pokud to není potřeba. Snad vydržím za roh. Je to kus cesty, vleču se. Za rohem asi funguje kouzelné tričko, bezprostřední pocit na zvracení je pryč. Běžím však pomalu, fůra maratonců jde přede mne.

26-30 Na další občerstvovačce je Powerade! To mne vždy skvěle nakopne. Dokáže to i tady? Piju bez obav, už se cítím líp, jen jsem malinko víc zesláblý než bylo nutné. V protisměru běží první žena závodu. Milé překvapení, žádná třicetikilová keňanka:-) Prý běží na 2:36. Má o deset kilometrů víc, možná bych 3:30 nemusel moc překročit... (Z výsledků pak vidím, že ani mužské kategorii nevévodí bezejmenní keňané, vítězný ukrajinec má skvělých 2:07, keňan jen jeden "místní". I tímto je mi Linz velmi sympatický. Tanečky na 1/2 PIM se světovým rekordem, který měli zaběhnout bezejmenní běžci mi přijdou nepatřičné. Linz takové nesmyslné divadlo nemá zapotřebí.) Vybíhám na největší "kopec" na trase - mimoúrovňovou křižovatku. A jde mi to docela dobře. Že by? Normálně na maratonu od 25km zpomaluji. Dnes mám pocit, že zrychluji. Jen abych to nepřehnal! Začínám předbíhat ty, o kterých jsem myslel, že už jsou skoro v cíli:-) Pomalu, zatím pomalu. Na 30.km jsem za 2:29:21. Počítal jsem s časem jen o dvě minuty lepším.

31-35 Vybíháme do jakési zahrádkářské kolonie. Běží se mi pořád skvěle, je tu příjemně. I mezi zahrádkami místní fandí. Vytáhli si piknikové stolky, na nich pivo a fandí. Opravdově. "Hop, hop, Wladymyr." Na 33km nacházím parťáka. Je vysoký jako já a drží slušné tempo. Chvilku se střídáme, pohoda. On však na 35.km mačká mezičas a přechází do chůze. Uf. No to by svazák neudělal, takhle mne v tom nechat samotného. Mává, ať běžím dál a přeje mi čas 3:30. To asi nepůjde, ale zkouším znovu přidat. Dávám si cíl - skupinka přede mnou. Za chvílí ji mám. Utíkám jim. Ještě nikdy se mi neběželo za 30.km tak dobře. A vodič na 3:30 mne stále nedoběhl!

36-40 Zase bude Powerade, hurá:-) Ale až za tím přeběhem mimoúrovňové křižovatky. Přinejhorším kousek půjdu. Jenže stavitel trati je génius. Zpět se běží po jiné silnici přivaděče, metrů se nastoupá jen pár. Jak dokázali v Linzi udělat tak rovinatou trať? Nechápu. Je super. Dávám si Powerade a hurá do posledních kilometrů. 3:30 to nebude, očekávám další zpomalení, mohlo by to být něco kolem 3:32. Jenže po návratu do města chybí vánek, který na otevřených částech ochlazoval. Je nechutné vedro. Pocitově mezi domy 30 stupňů (podle pozdějších informací 25 stupňů) Cítím, že zpomaluji. Pořád však méně jak ostatní. Postupuji pořád pořadím kupředu. Cítím rekord a to je skvělé. Je tu dost těch, co přesli do chůze. Občas je někdo vidět polehávající u sanitek, které lemují celou trať. Já bych potřeboval tu skupinku s vodičem. Kde ten chlap je??? Od 38.km hekám jako jeden známý běžecký blogger. Míjí mne ital, dělající vodiče hezké italce. Zkouším se zavěsit, nejde to. Jediná dvojice maratonců, která mne v tomto úseku předběhla, štafetáře pochopitelně nepočítám. Stejně je zvláštní, že mne některé štafety nebyly schopné předběhnout:-) Snažím se to rvát silou, co to jde. Cíl je blízko!

41-CÍL Tady to znám! Jsem blízko hotelu. Už slyším hlasatele z náměstí. Do mety 41km předbíhám ještě řadu běžců. Ale už si páchám fakt násilí. Mám to zapotřebí? Ne. Na 41.km si netradičně mačkám mezičas a přestávám se nutit. Přizpůsobuji své tempo okolním běžcům a poslední kus si totálně užívám, asi se chci na cílové fotografii usmívat, možná to bude o půl minuty horší než by muselo, to je fuk. Slyším hlasatele, že čas překročil 3:30. Takový bezvýznamný kousek do cíle:-) Davy houstnou, samé "Bravo, Wladymyr". No vždyť jo. Bravo. Jsem se sebou naprosto spokojen a to ještě ani nejsem v cíli:-). Vbíhám na zelený koberec, otevírá se před mnou náměstí. Místo pamětihodností koukám raději na tančící roztleskávačky. Mají moc hezké dresy:-) Asi jsem se na tom maratonu moc neunavil, když koukám po holkách, že? Je tu CÍL. No řeknu vám, kdyby mi někdo řekl, že v takovém vedru můžu běžet maraton tak rychle, neuvěřím. 3:34:39. Beru! A ještě s kanálovými příhodami k tomu. Já se snad v běhu fakt zlepšil. Ve 40 letech. No to jsou mi věci:-) A mám tam i prostor pro další zlepšování. Tak třeba na podzim nebo za rok. Času dost:-)

Za cílem potkávám Rosťu, který si druhou půlku dal jako velmi, ale velmi slušný tempový trénink. Toska, který mi to jako obvykle nandal. Není však po nemoci ve své kůži. Luboše, který si zaběhl skvělý čas. Ani jsem si nevšiml, kdy mne předbíhal. Tosk mizí, jdeme s Luboše, coby dalším členem Amsterdamské výpravy na pivo. Maratonská turistika je super, člověk má všude známé. A obzvlášť snadno se poznávají v tragédském tričku.

Na hotel se vracím až hodinu po svém doběhu. Na trase jsou stále vidět běžci. Už jen docházející do cíle, ale jsou tam. To je krásný pohled - mají to do cíle ještě kus a já se tu ploužím s medailí na krku. A nemusím, nic nemusím:-) Docházím na hotel kde velmi, ale velmi oceňuji možnost osprchování a ještě se na chvíli natáhnu. Z Linze vyjížím po 15.hodině. Maraton už by měl skončit, uzávěry stále trvají. Systém jednosměrek mne vrací na stejný kruhový objezd, kde jsem před chvíli byl, po pohledu do mapy vybírám nejtlustší tepnu a opouštím Linz bez známky po dálnici. Míjím místo ranního startu a je mi tak nějak hezky. Byl to můj nejlepší maraton, můžu ho s klidným srdcem doporučit. Proč?

- Výhodný hotel paket
- Skvělá rychlá trať dělaná s běžeckým citem, minimální převýšení. Kdo chce běžet hned od startovního výstřelu, může. Žádné několika kilometrové ploužení.
- Výborná organizace samotného běhu
- Neuvěřitelně příjemná atmosféra. Asi to není bouřlivý Berlín, to jsem ani nečekal, o to víc jsem byl překvapen.

- Ihned po dojezdu domů jsou na internetu výsledky. Časy se na vteřinu shodují s mými hodinkami. Člověk by řekl samozřejmost. Třeba se taková samozřejmost povede letos i v Praze:-)

Statistika - ve všech bězích startovalo 12.500 běžců. Mezi 980 dokončivšími maratonci jsem skončil 397. Jsem v kýžené první půlce! :-) A to nemusím ani započítat 77 těch zkušených maratonců, kteří asi zejména díky vedru nedoběhli. Ani 5 diskvalifikovaných - co provedli, nevím:-) V nabité kategorii M40 jsem 104 z 201. Řeknu vám, ti čtyřicátnící umí ale utíkat:-)

Přísně tajná data jednoho běžce:-)