Nedělních 10+

Společné výběhy brňáků z fóra začaly teprve nedávno, přesto už mají slušnou tradici. Mají i své nepsané zákony. Zákon první říká, že avizovaná délka je deklarovaná jako minimální a velmi orientační, slouží pouze k nalákání účastníků a se skutečnou délkou mívá málo společného. Naštěstí obvyklou praxí je, že moc přes 30 nám to zatím nejde. Zákon druhý říká, že tempo se přizpůsobí nejpomalejšímu ve skupině ( já?), což převedeno do praxe znamená, že tempo určuje Milan takové, aby poslení běžel daleko za všemi svými prahy, neutrh se ze skupiny a přesto neumřel. Docela protichůdné požadavky.

Tuto neděli jsem navrhl moji oblíbenou rovinatou trať z Obřan do Adamova, bohužel jsem však ráno nemohl přijít, přestože basketbalový zápas byl pro nepřízeň počasí zrušen, našly se jiné priority. Domluvil jsem si proto s Radkem odpolední kratší výběh. Prostě asi hodina, asi 10km. To je fakt krátké. Na místo srazu u zastávky Zoo jsem proto běžel. Necelých 5 navíc mi neublíží. Přítomnost Milana s Forestem mne měla varovat. Přece měli běžet ráno! Taky že jo. Přes 30 si už dali. Ale že prý dvojfázový trénink je základem úspěchu. Prý nás s Radkem nechají určovat tempo. To také nechali. Prních 300 metrů. Takový úspěch potěší:-)

Vyrazili jsme po břehu přehrady. Sníh, kopce, romantika. Jen tempo blížící se mému maratonskému asi není na dlouhý běh optimální. Naštěstí po 13km toho měli dvoufázoví dost a z hráze se vydali k autům. Radek, původně se dušující, že po ranních běžkách nedá víc jak desítku, se rozhodl běžet domů do Žebětína. Já jsem si chtěl trasu původně prodloužit pomaličku do Rozdrojovic, ať to má něco přes 20, ale kopec jako kopec, odbočil jsem s Radkem. Přece je to zhruba stejně daleko. Inu, omyl nedokysličeného mozku. Hranici 2 hodin běhu jsem pokořil právě na vrcholu stoupání v Bystrci. Kdysi jsem tam nahoře bydlel, jezdit na kole se mi ten kopec moc nechtěl. A najednou ho běhám ještě po kluzkém sněhu! V Žebětíně mi dochází, že trasa není 20+, ale 30+, moudře se rozhoduji na menší posilnění v místní osvěžovně, což mi možná zachránilo život:-)

Závěrečná fáze je opět plná romantiky. Divoká prasata, jasná noc, jeden kilometr za druhým v klouzajícím sněhu. Ale světe div se, po doběhu na cyklostezku cítím, že bych mohl i přidat. A to neběžím nijak pomalu. Doma mačkám stopky za 3:02. Prostě pohodová desítka. Vlastně tři. A kousek.

Co je vůbec základem toho, že si najednou často pobíhám klidně 3 hodiny a to docela v kopcích a na sněhu? Je toho víc. Jednak ve skupině čas lépe ubíhá, obzvlášť, když je její součástí Forest, který nejspíš vůbec nedýchá a jen kontinuálně mluví. Gel a pití s sebou pomůže. Když se k tomu přidá koupené pití, vystačí to na dlouho. A nové Asics Trabuco jsou opravu nepromokavé - zatím - a na sněhu neuvěřitelně stabilní. Už se těším na další výběh 10+:-)