Buon giorno, Como

Zdá se, že doba uspěchaných "manažerských" setkání v předražených sterilních hotelích světových letišť je minulostí, dnes jsou místa meetingů volena tak, aby potěšila duše upracovaných galejníků dneška. No, mne určitě. I když já na ty galeje zase tolik nejsem:-).

Como je třetí největší jezero v Itálii a zároveň stejnojmenné lázeňské městečko, navštěvované hlavně obyvateli blízkého Milána. Jezero bylo vytvořeno ledovcem (takže je obklíčeno prudkými svahy a místy je dost hluboké), má tvar písmene "Y", rozlohu 146km2, není nijak široké a díky své délce cca 51 km je prakticky neoběhnutelné:-). Pracovní "povinnosti" mne do Coma přivedly ve čtvrtek večer po 20 hodině. Tak akorát čas na vydatnou večeři. Italská kuchyně je obvykle považována za lehkou, nicméně toskánské speciality v podání místní vyhlášené restaurace moc lehké nebyly a od na úvod servírované skvělé sušené šunky byla snad jen jídla těžší, završená skvělým steakem podávaným s nějakou prapodivnou pampeliškou. Na pohled zvláštní, ale velmi dobré. A když se k tomu přidá ochutávka místního vína (Chianti můžu v kteroukoli denní dobu), dezertů ( doporučuji místní Cantucci con Vino Santo - něco jako biskupský chlebíček, který se namáčí ve skleničce desertního vína tak starého, že skoro není cítit, jak je sladké), tak je zřejmé, že ve čtvrtek večer už na sportování čas nezbyl:-)

1.prosince skoro jako na jaře

Přestože se dostávám do hotelu ve čtvrtek po půlnoci, ráno vstávám před sedmou a vyrážím na prohlídku okolí. Během, pochopitelně. Během čtyřiceti minut se stihnu seznámit s centrem městečka, honosnými vilami, stále svěží vegetací a pochopitelně kolonádou kolem jezera. Aspoň kousek. Když se přes okolní kopce převalí sluníčko, mám pocity jako na jaře. Vždyť já sluníčko dva týdny ani nezahlédl! Ani se mi zpět do hotelu nechce. Perspektiva zavřené konferenční místnosti není příliš lákavá. No, co se dá dělat. Během coffee breaků aspoň vydatně doplňuji sacharidy pozorován závistivými pohledy ostatních účastníků ze všech koutů světa. Pohledy říkají - "Jak to, že se tak cpe a netloustne?". Kofein prý také prospívá vytrvalostním výkonům. Asi by se měl užívat jinak, já se ním v Itálii intoxikuji stále. Nicméně mám z toho jen dobré pocity, žádné bušení srdce jako sám velký Tragéd. Po vydatném obědě už si připadám jako Otesánek a se smutkem sleduji, jak sluníčko putuje z jedné strany na druhou. Po dalším coffee breaku kolem čtvrté hodiny se rozhoduji, že mám dnes již informací dostatek a "nenápadně" se vzdaluji.

Ke vzdálenějším palácům jsem foťák nebral, tak aspoň ukázka...

Rafinovaně jsem si vzal povícero běžeckých triček i ponožek, takže můžu vyběhnout znovu! Venku jsem za tři minuty. Sluníčko nepočká. Napřed k vodotrysku, obhlédnout lanovku a pak už podél jezera, kam mne nohy donesou. Koleno na rovinaté trati vůbec necítím, slunečno, bezvětří, dvanáct stupňů, podél jezera běhají celé skupinky běžců, prostě krásné odpoledne! Po hodině dostávám přes vydatnou celodenní hydrataci žízeň, na benzince doplňuji tekutiny a dávám si i espresso. Možná divná kombinace, ale když mně v Itálii káva tak chutná! Nezbývá, než se otočit zpět. Potkávám další skupinky běžců. Oproti třeba němcům jsou italové ambicioznější, vyloženě joggerů vidím méně. A oproti jiným končinám je vysoký počet běhajících žen. Zpět v hotelu jsem za 1:50. Skvěle zvládnutý dvoufázový trénink. Nevím, zda to je specifika letošního podzimu, ale počasí přímo vybízelo zaběhnout si něco delšího. Možná jednou zkusím nějaký pozdně podzimní italský maraton. Uvidíme. Každopádně večeři jsem stihnul. Ono už bylo potřeba doplnit energii. Poprvé okouším lanýže. Dobré, ale nakonec žádný zázrak. To závěrečná kombinace cantucci-lemoncello-espresso přímo vybízí k zopakování. Škoda, že jsem odlétal už v sobotu ráno...

Více fotek je pak zde.