Mnichov běžcům přívětivý

Článek je také uveřejněn na běhej.com

Služební cesty, zejména ty zahraniční, pro mne dříve bývaly dny bez běhání. Ale proč vlastně? V zahraničí pobíhá kde kdo i na místech, kde by si to našinec nedovolil. Tak v klidu přidávám do kufru boty na běhání, plavky a když to jde, naložím do auta i rozložené kolo. Na rozdíl od naší domoviny se na mne nikdo nedívá divně, když odcházím z hotelu jen trenýrkách a tílku, nikdo nemá žádné poznámky. Ale teď si vzpomínám si, že jednou přeci jen ano. Když jsem loni v Atlantě vycházel na odpolední běh, skupinka kuřáků fascinovaná pohledem na ovládání hotelové klimatizace měla divné řeči. Že je dnes asi zdravější kouřit než běhat. Divné řeči. V klidu jsem oběhl impozantní olympijské haly, proběhl bez zájmu domorodců čtvrtí rodinných domků, kde byl tak každý desátý vyhořelý a vrátil se po delší hodince zdráv a vesel zpět. Že bych taky prozkoumal tu zajímavou klimatizaci? No, on to byl jen ukazatel venkovní teploty. 41 stupňů Celsia, měřeno poctivě ve stínu. Můžu potvrdit, že zima mi ten den opravdu nebyla…

Teď je ale přece jen listopad a v Mnichově jsem očekával v noci skoro mráz. Přesto je v sedm večer přes deset stupňů. Odepínám si z bundy rukávy a doufám, že teplota dnes nebude rychle klesat. Chci si prohlédnou i úplný střed města, kam dojíždím metrem. Pomalým tempem probíhám centrum křížem krážem mezi davy korzujících návštevníků města i mnichovanů spěchajících domů. Běžec tu nikoho nepřekvapuje. Možná si chodci myslí, že jsem právě vyběhl z některého z mnoha místních hotelů. Prohlížím si radnici a další hezky nasvícené památky. Když ale centrem běháte, je vám brzy malé. Vytahuji mapku a chci proběhnout po okraji anglického parku podél řeky. Je to zvláštní, kolik mají v zahraničí parků v centrech měst. Naštěstí tu neplatí jen pravidla ekonomické síly.

Noční fotky mi nejdou, ale byl jsem tam...

Do parku musím přes širokou silnici. Tedy, přes… Objevuji cyklistickou stezku, která mizí pod silnici a krásně osvětlená pokračuje i celým parkem. Pořád čekám, kde světla skončí, běžím tu už hezkých pár kilometrů. Konce se nedočkám. Jsem už skoro na kraji své mapy a musím se dostat na druhou stranu řeky. S lítostí opouštím stezku a mezi stromy vybíhám na silnici vedoucí na most. Čtyřproudovka bez chodníku, tudy to nejde. No, nic. Vracím se na stezku s plánem pokračovat na další most. Podle mapy je menší, třeba to tam půjde lépe.

Ukazuje se, že jsem stezku hodně podcenil. Po osvětleném podběhnutí silnice, na kterou jsem se snažil dostat, vede i ze stezky odbočka na speciální most jen pro cyklisty. A běžce. Těch potkávám výrazně víc než doma v Brně. K mé radosti jsou často pomalejší a užívám si předbíhání. Přede mnou další dvojice, na chvíli zrychlím a když je míjím, tvářím se, že při běhu studuji mapu. Odměnou za mé trochu divadelní představení je mírně závistivé "Scheisse" od hmotnějšího z dvojice běžců; to už mizím v dáli a po více než hodině běhu jsem hodně blízko hotelu.

Dnes je mi to však málo. Vybírám si jednu z cest na periférii a prohlížím si architekturu mnichovského předměstí. Opouštím stezky a beru to cik cak uličkami. Vůně hnoje znamená, že už jsem vyběhl z Mnichova? Ne, jen obrovské středisko pro jezdce na koních. Zaparkovat v obrovských stájích koně asi vyžaduje docela orientační talent. Ubývá vícepodlažních budov, jsem na úplném okraji města. Nemám šanci najít svou polohu na mapě, dávno jsem z ní utekl. Ale s celodenní jízdenkou na hromadnou dopravu v kapse nejsem vůbec ztracen. Po více než dvou hodinách běhu zastavuji stopky, vzdálenost ani rychlost neznám, ale to dnes nebylo důležité.

Nastupuji do autobusu. Ani se moc nedívám, kam míří. Logika říká, že by měl jet k nejbližší konečné metra. A tam já bydlím. Před desátou večer jsem na hotelu, sauna má otevřeno do jedenácti. Dnes bude i kvalitní regenerace, holt výhoda dražšího hotelu. Jeho nevýhodou je ale poněkud vyšší cena piva. Místní kvasnicové pivo jsem zkusil včera, tak řeším celou situaci jako sportovec. Není mi líto pár kroků navíc do hotelové garáže, kde si z kufru svého auta beru láhev právě pro takovou příležitost. O pár minut později, patřičně roztopený ze sauny a obalený jen ručníkem, pozoruji noční Mnichov z balkonu na 22. patře mezinárodního hotelu. Přemýšlím, jaký maraton si zase kdy zaběhnu. Ten mnichovský je 14.10.2007. Že by?