Divákem na basketbale

Před koncem loňského školního roku přišla Kristýnka s tím, že by chtěla hrát basketbal. No, plavat asi věčně nebude, mladší Terezka už je ve volejbalové přípravce, tak proč ne. Zavezl jsem ji rovnou na Rosničku – tedy do přípravky Gambrinus Sika Brno. Vyhráli i Evropský pohár, tak to třeba bude dobré, ne? Kristýnka má ve 12 letech skoro 170 cm, vysoké holky tam rádi vidí. A hned jsme si měli doma o čem povídat. Co to jsou kroky, jaké jsou typy obran, kde a v jakém čísle jsem kdysi hrál… Když se doma objevil bílý dres Adidas s "mojí" pětkou, byl jsem z toho docela naměkko. A vší silou se snažil brzdit rodičovská "očekávání".

Trochu jsem se obával konce Kristýnčina plavání, kupodivu se dají tréninky doplnit. Basketbal je třikrát týdně, z plavání se dají taky tři tréninky stihnout. Není to pět tréninků jako loni, ale i tak se dá. Zatím poctivě stíhá obojí. Uvidíme, jak to bude pokračovat.

Tuto sobotu jsem se vypravil se podívat, jak holky hrají. Já jsem kdysi začínal s basketbalem později, tak jsem se snažil si připomenout, jak to bylo na začátku… A stejně jsem se v očekávání hodně mýlil. Pro holky je asi práce s balonem noční můrou. Snad jedna dokázala driblovat tak, aby se nedívala na balon. Spousta technických chyb, kroky rozhodčí občas ani nebavily pískat. Kdo se umí s balonem aspoň trochu pohnout, je hned v základní pětce. Bez ohledu na jakékoli další schopnosti.

Kristýnka je na tom v práci s basketbalovým balonem zatím hodně špatně. Překvapilo mne to. Loni se mne ptala, zda je normální hrát vybíjenou naplno. Že si spolužačky stěžují na její příliš prudké rány. Ujistil jsem ji, že samozřejmě naplno, je to hra, ať se snaží. Hraje se svými vrstevnicemi. Později jsem si s ní házel na zahradě a byl překvapen, jakou rychlost dokáže balonu ta hubená holka dát. A s jakou jistotou ho chytá. Trochu jsem čekal, že ta jistota se přenese do basketbalu. Nicméně v utkání nervozitou nechytla jednoduchou přihrávku, předvedla špatný pohyb v obraně a po další ztrátě balonu byla po chvilce vcelku po zásluze střídána. Hra Gambrinusu se opírala o dvě lepší individuality, které se pouštěly znovu a znovu do sólové hry. To není moc pohledné ani účinné. Hráčky odněkud z "venkova" (Velké Meziříčí?) je vcelku po zásluze dvakrát porazily především díky kolektivnějšímu pojetí.

Trochu mne to vedlo ke zvláštnímu zamyšlení. Chodíme do práce a děti dáváme do kroužků, kde se jim věnují cizí lidé. Udělají si na děti čas i ve dvě odpoledne. Neměl bych také raději dělat něco s dětmi než pobíhat po maratonech? Zvláštní úvaha. Holky vede jistě daleko zkušenější basketbalista než já. A udělat si čas třikrát v týdnu odpoledne by v mé práci opravdu nešlo. Jen jsem chtěl napsat, že si vážím těch, kteří si čas najdou. Ať už na trénování dětí nebo na rady na fóru nebo cokoli jiného. A budu doufat, že až přijde čas, kdy bych se měl zapojit já, poznám to. Teď docela poznávám, že bych se měl pokusit pomoci malé holce, kterou baví chodit do basketbalu. Třeba se mi to trochu povede :-). Uvidíme.