Specialized Sudety Tour 2.6.2007

Sudety tour měly zvláštní místo v mé loňské přípravě na Otrokovice. Tím, že jsem je ujel, jsem získal dostatek sebevědomí na ironmanské kolo, navíc se mi závod moc líbil tratí i organizací, není divu, že jsem je zařadil i letos. V pátek odpoledne sedím v autě a celou dlouhou cestu poslouchám poplašné zprávy z rádia o tom, jak bude celou sobotu trvale lít. Jsem jezdec do pěkného počasí, nějak mi ty řeči nedělají dobře. Tajně spoléhám na to, že v Broumovském výběžku bude počasí jiné než ve zbytku republiky. Snad aspoň nebude pršet už na startu, ach jo. Na prezentaci zjišťuji, že letošní triko se mi na rozdíl od loňského líbí. Aspoň něco. Naivně se ptám pořadatele, jestli si můžu nechat na kole triatlonový představec. Já vím, hloupá otázka. Odpověď je jasná - nemá tam co dělat. Že bych ho tam stejně nechal? Vždyť vzadu je to fuk... Sudety jsou opravdovým cyklistickým závodem, se slušně obsazenou skupinou Elite, s doprovodnými vozy a skvělým zázemím. Dobrá, budu za cyklistu, představec jde dolů. Třeba se mi podaří ho zase namontovat, jsem rozený mechanik:-) Přespím v prázdném penzionku - no kdo by jezdil na deštivý víkend na hory - a je tu ráno. Venku mokro, na obloze mraky. Sudety mají dvě trasy - 90 a 170 km. V dešti dlouhou nejedu ani náhodou. Sice se prý letos nesmí volit trasa až v průběhu závodu, ale je mi to fuk. Tak nebudu klasifikovaný. Dávám si peníze do dresu, do brašničky, všude. Na grog do hospody. Jo, takový já jsem závodník:-)

Auto přeparkovávám do prostoru cíle, přes poměrně teplé počasí - 16 stupňů - se docela oblékám. Pod dres tričko klimatex, návleky na kolena i ruce, dokonce i boxerky z coolmaxu:-) a spouštím se dolů na start. Ještě neprší, ale evidentně bude. Oproti loňsku se start přesunul na náměstíčko, ze kterého se vyrazí rovně. Evidentně změna k lepšímu, po loňském letmém startu za esíčkem bylo v balíku pár nehod.

Předstartovní meditace o úniku z balíku. Povede se mi nakonec opravdu brzy, bohužel špatným směrem:-) (foto roadcycling.cz)

A jedeme! Už to fičí. Po pár závodech mám pocit, že už to v balíku trochu umím. Divím se, jak někteří můžou tak zmatkovat. Ach jo, měl jsem si stoupnout ještě víc dopředu. Vyhlížím si zkušeného borce, který má ještě lepší přehled a jedu za ním. Je to evidentně bývalý cyklista, dnes jen doprovází známého. Vidí hodně dopředu a skvěle odhaduje situaci - teď se bude brzdit kvůli autu v protisměru, tam někdo stojí. Krásně se vezu. Bohužel v dalším sjezdu se balík protrhává a můj průvodce je pryč. Pochopitelně vepředu. Nevadí, je tu další zkušený cyklista, který organizuje malou skupinku. Mám dost sil, střídáme a já rychlostí 45km/hod skupinku najednou táhnu. No nejsem já cyklista? Nejsem, jsem osel. Při přehození v kopečku mi padá řetěz. Dělá mi to často. Kdy se naučím řadit? Stoupám, ruku nahoru, křičím "pozor" a snažím se klidit bokem. Nejde to. Objíždí mne zprava zleva. Kolik tu těch cyklistů je? Určitě víc jak padesát. Takovou skupinu já táhl? No, už vidím konec. Přestávám křičet. Chyba. Slečna z konce pelotonu to pálí rovnou do mne. Ležím na zemi a jsem vzteklý. "Promiň, oni mi tě neukázali...", špitne slečna. Jsem tak naštvaný, že ani nereaguji. Ani na zmrzlinu ji kupodivu nezvu:-) Jsem naštvaný pochopitelně na sebe. Že jsem neřval až do konce balíku. Že mám problémy se řetězem. Nestihnu ještě ani vstát a už u nás stojí doprovodná motorka. "Je vám něco?" "Ne." Konečně ze sebe dostávám slovo. No, něco mi je. Mám natlučenou pravou kyčel a koleno, ne však nějak vážně. Náraz šel hlavně do kola. Ohnutý košík na láhev vidím jako první. Ohnutá řidítka a páčka zadní brzdy... Snažím se to srovnat, nahazuji řetěz a jedu. Jak dlouho jsem tam stál? Tři minuty? Čtyři? Řidítka jsou špatně a nemůžu řadit, zastavuji a používám hrubého násilí, aby bylo kolo aspoň trochu pojízdné. Další ztráta. Všichni zmizeli. S lítostí mrknu na cyklocomputer - 21,5km průměrem 39,5. To si napíšu do deníčku zvlášť:-) V televizi jsem často viděl, jak někdo dotáhne balík. Já si o tom můžu nechat zdát. Jedu opuštěný na konci závodního pole, navíc začíná pršet. No, aspoň dojet k autu. Jak si tak jedu, dojíždím staršího borce. A zezadu se přiřítí skupinka místních ostřílených mazáků. Mohl bych jet sice i rychleji, ale jsem vděčný za tuto společnost. Vezu se s tím, že si zapíšu pár tréninkových kilometrů a půjdu na grog. Pořád prší. Je to však teplý déšť, zatím mne nerozčiluje. Dokonce bych řekl, že se zklidňuji:-) Stoupáme na první horskou prémii na 32.km. Je to nepříliš velký kopec, evidentně mám ve stoupání ze skupinky nejvíc sil. Co na tom, že jsou všichni asi starší, taky už jsem veterán:-) Nahoře nevidím, kapky na brýlých, ty se navíc zamlžují. Ve sjezdech brzím, skupinka mi poodjíždí, na rovince nebo ve stoupání ztrátu vždy velmi snadno doženu. Zase nám pořadatel ukazuje směr v křižovatce - ouha, odbočuje se na mokré kostky. Tři ze skupinky letíme mimo svou dráhu. Zkušenosti vyššího věku se projevují, všichni jsme si našli prostor a v poklidu zastavili na trávníku. Řekl bych, že stát se mi to s mladšími závodníky, nemilosrdně se válíme po zemi. Upřímně - často slyším nadávky na to, jak někteří jezdí v balíku. Tady nás do zatáčky nevhodně najelo pět ze šesti. Včetně mne, naštěstí to díky klidu zúčastněných dobře dopadlo. Člověk se prostě pořád učí...

Profil výletu - záživné je to od 120.km:-) (převzato od Vinohradských šlapek)

Blíží se druhá horská prémie. To bude legrace - je to krátký, ale hodně prudký kopec, navíc s kostkami. Vysoká Srbská, km 54. Jestli budou kostky mokré, asi to ani nepůjde vyjet a budeme na pochoďáku:-) Možná dvě zatáčky před začátkem stoupání přestává pršet. Kostky jsou suché! Míjím označení mety 500 metrů do prémie a jdu ze sedla. Okamžitě mi prokluzuje zadní kolo. Asi to s tou suchostí není tak vážné, no to bude zábava:-) Je mi to jedno, mám spoustu sil, chvilkama jedu v sedle, chvilkama ze sedla v jakémsi divném záklonu. Předjíždím několik pochodujících (ano, i na silničním závodě se dá pochodovat, není divu, když jsou kostky vlhké..) Nahoře zastavuji na občerstvovačce. Kam bych se taky hnal, že? Dávám si kolu, banán, tyčinku... Moje skupinka ujela. A co. Neprší, já už tu devadesátku nějak dojedu. Možná na 68.km dojíždím závodníka s číslem 41, začneme spolupracovat. Má toho evidentně dost, to já jsem na tom líp. Ani nevím, proč se o kus později ptám:
"Jedeš krátkou nebo dlouhou?"
"Dlouhou."
"Fakt?" nevěřím svým uším.
"A proč ne, to už je jen maximálně čtyři hodiny jízdy." Je zničenější než já a je mu to jedno?? Bude pršet. Vidím to na obloze zcela jasně. Jen není úplně jasné kde a kdy. Že bych nešel do hospody? No když může jet on, proč vlastně ne já? Z dlouhé se dá do cíle odbočit i ze dvou dalších míst. Tak se ještě kousek projedu. Na další horské prémii na 72.km jedu velmi volně, přesto kousek poodjíždím dopředu. Nahoře čekám. Nechci přijít o společnost na dlouhou trať, víte? Na křižovatce obou tras jedu suverénně na dlouhou. Až tak suverénně, že minu občerstvovačku, která je jinde než loni. No, v tomto počasí stejně nemám moc žízeň. Jedeme, údolíčkem stoupáme k Adršpachu. Na 90.km mám průměr 29,1. Vždyť to je vlastně dobrý, co bych za to při sólo vyjížďce dal:-) Nad Adršpachem zase malinko získávám ve stoupání, ve sjezdu čekám. Vím, že to teď bude hodně dlouho z kopce. Tak si tak spolu svištíme až pod začátek stoupání na čtvrtý kopec. Pod ním naposledy kouknu na slušný průměr - 117.km 29,4. Dokonce jsme přidali:-) Přistihuji se při zvláštním pocitu - těším se na nadcházející čtyři kopce, teď to opravdu začne. Jsou to už pořádné vršky, ne ty dětské vlnky z kratší trati. Už ten následující je fajn. Nestoupá prudce, ale docela dlouho. Říkám svému společníkovi, že pokud ujedu, počkám nahoře. A opravdu ujíždím. Nahoře dělám striptýz - koho to napadlo brát si ty coolmaxové spodky? Je teplo, skoro svítí sluníčko. I návleky na kolena jdou dolů. Protáhnu se a můj společník je tu. Svištíme k dalšímu stoupání. K horské prémii s číslem pět na 131.km se jede po cestě, která vede pouze k pár chatám. Podle toho i vypadá. Úzká, místy s hodně velkým sklonem, místy se jen tak líně klikatí mezi domy, má však slušný povrch. Obtížný kus, ale dá se vyjet. Nahoře je občerstovačka, dokonce od ní právě odjíždí cyklista přede mnou! No já ho snad dojíždím:-) Teď však žádné závodění, bude se jíst. Banán, tyčinky, houska, kola...

Čekám na svého společníka už moc dlouho. Jedu dál sám. Svištím si sjezdy, kde mi pořadatelé vzorně ukazují, kam jet dál, bojuji se sílícím větrem na otevřených místech. Evidentně bude brzy pršet. Teď už je mi to fuk, hodinu v dešti vydržím a víc to snad do cíle není. Vítr utichá, začíná mrholit. A já jsem pod stoupáním číslo 6. To se mi líbí nejvíc ze všech. Několika kilometrové serpentiny v hlubokém lese si užívám, přestože zase prší. Chvíli v sedle, chvíli ze sedla, mám pocit, že rychlost je vyšší než loni. Před vrcholkem kopce mám obavu z následujícího sjezdu, jestli ho vůbec v mokru ubrzdím:-) Věřte-nevěřte, na vrcholku kopce déšť ustává a sjezd dolů je suchý! To mne natolik šokuje, že porušuji své zásady a nebrzdím, což normálně ve sjezdech nad 50km/hod dělám. Na ciferníku vidím rychlost dost přes 60 a blížím se na křižovatku, kde mám dávat přednost. Ale pohoda. Jednak je vidět, že nic nejede, jednak pořadatelé jsou pozorní a auto by zastavili i pro jednoho z posledních závodníků - mne. Klesám údolíčkem do Teplic a je mi líto, že závod není delší. Dal bych si ještě tak tři čtyři kopečky. Teď už mne čeká jediný - tříkilometrový výjezd do cíle na Bišík. Opět jen cesta k pár stavením, tato s dost špatným povrchem. Normálně bych tu na silničce nejel, ale když tudy vede závod, nedá se nic dělat:-) Jinak ten kopec není moc zajímavý. Vlastně je - kus před sebou vidím cyklistu! Ten z občerstovačky, asi jsem zase nějaký ten metr ztráty stáhnul. Že bych ho zkusil dojet? Ne, na té rozbité cestě se mi nechce, stoupám v poklidu, až na posledních metrech zvyšuji rychlost na úžasných 16km/hod a projíždím v poklidu cílem.

Výsledek 6:16:40 vypadá být o dost lepší než loňských 6:49. Ve skutečnosti se však jízdní čas o moc neliší, loni jsem dost stál, např. asi dvacet minut na druhé občerstvovačce jsem přemýšlel, jestli jet vůbec dál. No a aby se Forest úplně přestal bát, že bych mu třeba mohl v Otrokovicích ujet, tak ještě dodám, že jsem oba roky naměřil délku jen 163,5km. Oficiální rozpis uvádí dokonce ještě mnohem míň než 170km.

Na závěr musím ještě jednou ocenit pořadatele. Možná jich je na trati nakonec víc než závodníků, zabezpečení závodu je opravdu na velmi vysoké úrovni. Navíc trať je vybraná s citem. Zajímavá, náročná, přesto ji bez problémů ujede i průměrný cyklista (to jako já, já se totiž nepovažuji za podprůměrného:-)). Pokud bych měl uvést nějaký zápor, tak webové stránky by zasloužily předělat a častěji aktualizova (doteď tam nejsou výsledky...), jinak mne nic nenapadá. Moc cyklo závodů jsem nejel, Sudety zatím v oblíbenosti vedou o několik délek před ostatními. Příští rok se přihlásím znovu předem. Kus se totiž dá vydržet i v dešti:-)

Na úplný závěr bych chtěl ještě jednou poděkovat borci s čílem 41 za motivaci a skvělou společnost.