Moraviaman 2007

Letošní Moraviaman pro mne byl akcí, na níž jsem snažil cíleně připravit. Ne že bych tomuto cíli podřídil úplně vše, ale řadu věcí přece. Jen pár příkladů - loni jsem na plavání bez neoprenu dostal docela silné křeče. To jsem letos nechtěl opakovat. Pochopitelně nejlepší by bylo naplavat v přípravě tak 500km, výrazně posunout své plavecké schopnosti a bylo by po problému. Kdo sleduje můj tréninkový deník tak ví, že tak vážně sport neberu, pořád jsem v kategorii hodně hobby. Přesto jsem se snažil něco udělat počínaje otužováním, po kterém mi i Lužánky přestaly připadat jako zimní stadion:-) Při svých řídkých plaveckých trénincích jsem hodně plaval jen nohy, naopak i dlouhé kusy bez kopání. Při "normálním" plavání jsem zkoušel intenzitu kopání omezit na minimum a přesto se snažil udržet dobrou polohu těla. Koupil jsem si plaveckou kombinézu od Axisu. Nesliboval jsem si od ní kompresní vlastnosti, spíše udržení tepelné pohody těla. Kombinézu jsem vyzkoušel na Plumlovském maratonu s pocitem, že pomáhá. Trať 3km byla o kus delší, přepočtený čas na 3,8km mi vycházel cca na 1:34. I když poplavu na Moraviamanu volněji, mělo by to být kolem 1:40, minutka sem, minutka tam. To je oproti loňsku zlepšení, snad by se mi mohly křeče vyhnout. Udělal jsem v přípravě i další dříve nemyslitelné věci - např. vynechal jsem poslední dva běžecké závody. Poslední dva týdny jsem docela zvolnil, vynechal kávu (ať kofein v závodě správně učinkuje:-)) i víno. V posledním týdnu jsem jen trochu plaval - pro uchování pocitu vody. V pátek jsem si vzal dovolenou, abych se zbytečně nestresoval. Mohl jsem udělat víc? Mně to přišlo dost:-)

Jo, duel. Taky novinka. Nikdy jsem se s nikým moc nehonil. K sázce mne vyprovokovalo Forestovo tvrzení, že nikdy v životě neskončí za mnou. Mohl jsem v duelu vůbec vyhrát? Myslím, že šance tu byla. Chcete vědět jaká? Bylo jasné, že Forest vyleze z vody dřív, zjevně má lepší techniku plavání, nemá však naplavané objemy a delší kusy aby rozdíl byl velký, odhadoval jsem ho na cca 1:30 bez neoprenu, 1:22 s. Rozdíl po plavání jsem tedy viděl na 10 minut bez, možná 5-8 minut s. Neopren stírá rozdíly mezi plavci. Cyklistika? Ta se mi odhadovala nejhůř. Viděl jsem to na v podstatě shodný čas. Očekával jsem, že Forest pojede na kole v lepší společnosti, tedy ze začátku že se mu pojede lépe, ale taky jsem očekával, že v závěru se pojede o něco líp mně. Svůj čas cyklistiky jsem viděl na cca 6:20 za bezvětří, 6:30 v horších podmínkách. Podobný čas jsem předpokládal u Foresta plus mínus deset minut. Po kole jsem viděl rozdíl mezi námi dvěma od 0 do 20 minut ve Forestův prospěch. Kde jsem chtěl vyhrát? Ano, v běhu. Asi vám to zní neuvěřitelně, jestli je Forest v něčem výrazně lepší, pak to je běh. Maraton má lepší o dvacet minut. Jenže - jen o dvacet minut. Pamatuji si na loňského Moraviamana. Ač jsem byl vyřízený, za maratonci s rekordem o hodinu lepším jsem zaostal třeba jen o dvacet minut. Velkou řadu lepších běžců jsem v pohodě předbíhal, když oni pochodovali. Jedno ze zdůvodnění je asi můj teplotní "posun". V 18 stupních mi na běhu bývá chladno, v 35 jsem schopen ještě běžet ( v suchém vzduchu Atlanty i ve 40:-)), i když samozřejmě s teplem také zvolňuji, tak méně, než ostatní. Očekával jsem obvyklé vedro. Díky mému zvýšení obecné vytrvalosti jsem si troufal na rozdíl v maratonu i více než 20 minut ve svůj prospěch. Prostě Forest byl dle mých výpočtů s maratonem za 4:40 (ono je to zvlněné) a s 10 minutami depa zhruba na 12:50, můj čas mi matematicky vycházel s maratonem za 4:20 lépe. Čím větší vedro, tím větší rozdíl v můj prospěch. Vsadil jsem se po chladné rozvaze. Vyhrát můžu, když prohraju, nebude to o moc. Pod 13 hod bych se vejít měl v každém případě, v tom mne utvrdila půlka v Litovli za 5:51 (běh volně), ostudu si netrhnu. Ať to dopadne jakkoli, nic se neděje. Sejdeme se s ostatními v hospodě, pohoda. Zvláštní, že u Foresta jsem se vcelku trefil. Sebe asi moc neznám, pojďme na popis, jak to opravdu bylo:-)

V pátek si jen chystám věci, mám spoustu času, letos nic nezapomenu. Jedu kousek projet kolo, ze servisu je divně seřízený přesmykač. Morduju se s ním půl hodiny, pořád to není ono. Když už nevím, kudy kam, hledám na internetu návod. Nacházím precizní popis, kde je vše vysvětlené po americku i s obrázkama. Za dalších deset minut snad je vše jak má být. Někdy si říkám, jestli bych se vůbec uživil rukama? Raději na to nemyslet:-) Odpoledne nakládám Jarka a vyrážíme. V Otrokovicích jsme včas, stíháme večeři i rozpravu. Po ní začíná pršet. No, pršet. Proudy vody jsou tak hutné, že se neodvažujeme ujít pár metrů, zůstáváme schovaní v místě prezence půl hodiny. Já bych ale potřeboval do auta. Nakonec jsem přece jen něco zapomněl. Lahvičky s guaranou. Asi každý, kdo se věnuje déle trvající zátěži, občas vyzkoušel kofein. V různé podobě. Mně kofeinové tablety moc nesedí - některé dráždí žaludek, jiné mají poměrně krátký účinek, po němž přichází zákonitý útlum. Hodně závodníků používá Gutar, ten taky nemůžu. Nevím proč, taky mne po chvilce utlumuje. Čistý guaranový sirup mi vyhovuje nejvíc. Povzbudí, pomůže, nedráždí žaludek, efekt je poměrně dlouhodobý bez nějakého patrného prudšího útlumu. A tento vyzkoušený extrakt si leží doma. Mám zajet domů? Nechce se mi. Jedu do obchodu v Malenovicích koupit nějaký kofeinový připravek. Žádný nemají. Nic se nedá dělat, mám s sebou i jakési nově objevené povzbuzovadlo, které jsem koupil na vyzkoušení. Zkusím ho při závodě. Vezmu ho později než obvykle, i kdyby pak přišel útlum, zvládnu to. Do zásoby kupuji i Red Bull. Na maratonu ho mám vyzkoušený.

V noci nemůžu spát, což se mi prakticky nestává. Pořád slyším silný déšť. Neuvěřitelně mne štve. Ochladí příjemně teplou vodu na hraničních 24 stupňů u jednoho břehu, na druhé straně bude voda studená. Raději bych letos neopreny. Nemůže pršet míň nebo naopak víc? Takhle je to napůl. Nakonec usínám, přes ranní brzké vstávání se cítím vyspaný. Spal a odpočíval jsem v předchozím týdnu do zásoby:-)

Přichází mi SMS, že voda má 24,8 stupně. Mé obavy se potvrzují, neopreny zakázány, ale jako obvykle v den závodu mi to je už jedno. Jdu na to! Mažu se indulonou, oblékám plaveckou kombinézu. Chvilka zmatků na startu s páskou a už jsem ve vodě. Konečně. V klidu, tempo za tempem si plavu. První kolo 31:30. Pohoda. Vím, že v dalším o 2 minuty zvolním sám od sebe. Rozhoduji se zvolnit výrazněji, plavu velké kusy bez noh, navíc se mi daří plavat půlku kola v závěsu. Šetřím síly. Druhé kolo malinko přes 35 minut a já se cítím dobře! Není mi chladno, hurá do vody. Opět víc zapojuji nohy a pochvaluji si, jak mi to letos jde. Už jsem za půlkou třetího kola, jen kousek a já vyrazím na kolo! Křeč do obou lýtek přichází letos naprosto bez varování. Po 1,5 hodině pobytu ve vodě. Asi by se podle toho času daly seřídit hodinky. Au. Křeč je silná. Doplavu ke břehu, protahuji, nepovoluje. Vztekle se odrážím ode dna a poskakuji směrem k cíli, míjí mne poslední dvojice plavců, kterou vidím. Vím, že křeč za chvíli povolí. Nezajímá mne. Jo, už můžu plavat. Tak zase jen rukama - to už znám - a až do cíle plavání. Z vody vylézám za 1:49. Křeče mi přidaly skoro deset minut. Jsem vyřízený. Neumím to přesně popsat jak moc, tak jen popíšu, co si pamatuji z depa. Ještě na schůdkách se mi daří rozepnout zip na kombinéze a shrnout ji z horní poloviny těla. Doběhnu ke kolu, beru do ruky ručník. Ale dokud mám na sobě kombinézu, nemá smysl se utírat. Pokládám ručník. Beru do ruky ponožky. Ponožky přece nemůžu obléknout na mokré nohy, co to dělám? Odkládám ponožky. Hledám ručník. Není na zemi. Kdo mi ho vzal? Nikdo další tu není. Odložil jsem ho na kolo. Konečně mne napadá sundat zbytek kombinézy a utřít se. Oblékám cyklodres. Nemůžu najít ponožky. K tomu se klepu zimou a soustředím se na každý nádech. Kdo nezažil, nepochopí. Opouštím depo. Nevím, za jak dlouho. Na schůdkách z vody jsem místo zmáčkutí mezičasu stopky zastavil. Klepu se a chci se zahřát.

Jedu! Za chvilku bych měl rozmrznout. Letos mi to trvá skoro celé kolo. Jedu ho nakonec 1:03. Začínám normálně fungovat a rozhoduji se, co dál. Všímám si Foresta, jede v pěkném chumlu jezdců, je mi jasné, že mu to bude dobře ubíhat. Tím však vůbec nechci říci, že by jel v háku! Jen to, že ve větší společnosti se jede líp. Ztrácím na něj rozhodně víc jak 20 minut. Nemá cenu ho honit, smiřuji se s porážkou v duelu, kterou jsem si zavinil už v plavecké části. Jedině velká Forestova chyba by mne mohla vrátit do hry, snad rozdíl nebude v cíli moc velký. Začíná foukat vítr. Snažím se střídat hrazdu a protahování, jde to. Předjíždí mne závodníci z čela - letos vlastně docela pozdě:-) Ve třetím kole je vítr možná nejsilnější. Mine mne soupeřící dvojice cyklistů. Přestože jsem za nimi 10 metrů, evidentně i tato vzdálenost pomáhá. Hodně mi pomohou na dlouhé rovince ke Kroměříži. Zpět narovnám záda a využívám vítr. Kolo jedu na tepu 120, nemám chuť jít na plánovaných 130. Nohy na vnější straně lýtek bolí. Baštím poctivě tabletky proti křečím. Za půlkou trati sem tam předjedu nějakého opozdilce. Překvapuje mne, že kolo jedu v podstatě dle plánu někde k 6:30. Necítím únavu, kdyby lýtka nehrozily další křečí, nazvu svůj stav totálně pohodovým:-) Vidím Foresta opravovat defekt. Je však jistě šikovný mechanik, naše časy cyklistiky se tím jen srovnají, žádná duelová šance to není. Po pátém kole si beru nevyzkoušený kofeinový přípravek, bez problémů zvládám stále zalehnutí na hrazdu na úsecích, kde jedu přes 30km/hod. Je tu však problém - směrem ke Kroměříži je velký mrak. Jedu přímo pod něj. Vypadá to na přeháňku:-) A taky jo. Za pár vteřin jsem mokrý na kost. To mi moc nevadí, vidím, že brzy přestane pršet. Bojím se však křečí při ochlazení svalů, déšť je studený. Náběh na ně opravdu zesiluje. Ale za pár minut pršet přestává, během chvíle vyjížím z mokré oblasti. Kopeček u Kvasic jedu naposledy docela opatrně. Hurá, už jsem nahoře. Sedám do sedla, malinko roztočím nohy... A už je tam. Křeč do pravého lýtka mne dohnala. Nepříjemně na boku lýtka. Protahuji, masíruji, jsem v cíli cyklistiky. Dle cyklocomputeru 182,4km za 6:34. Průměr téměř 28km/hod beru. Až na bolest pravé nohy se cítím svěží.

Druhé depo už je v pohodě, hlava funguje. Na občerstvovačce je i Red Bull a pivo. Dávám obojí naráz. Vyrážím na běžeckou část, docela se těším. Jenže... nohy neběží. Vůbec nevím proč. Jo, běžím, není to chůze, jen je to zatraceně pomalé. Tep nejde přes 120. Zkouším prodloužit krok, protáhnout, pořád to nejde. Rezignuji, tvářím se jako běžec a pokračuji tempem, které tělo umožňuje. První ze čtyř kol za 1:11, ostuda. Forest má náskok přes půl hodiny, šance už není ani teoretická. Proč mi to neběží? Nevím, vůbec netuším. Může za to ten neznámý kofeinový přípravek? Propad mi přijde moc velký, aby byl zdůvodněný pár gramy nějaké chemikálie. Rychlé kolo? Ani náhodou. Křeče? Na běhu je necítím. Nemá cenu spekulovat. Zastavuji na velký pit stop, zkušeně mířím rovnou na WC pro invalidy. Dobře se z něj vstává, jsou tam takové ty opěrky:-) I se zastávkou druhé kolo také za 1:11. Ostatní však pomalu mizí z trati, pár horších běžců jde, snažím se předběhnout aspoň je. Třetí kolo 1:16, pořád běžím jakýmsi mizerným ultratempem. Proč vůbec ještě běžím? Pořád ještě mám šanci na ironmanský osobák, ač je to k nevíře. A taky mám slíbený malou výkonnostní odměnu, když budu v cíli před 21 hodinou:-) Ve čtvrtém kole už je nás na trati hodně málo. Inu, nečekal jsem, že bych byl mezi nejlepšími. Kousek už jdu, nebaví mne to. Vidina osobáku opět nohy rozpohybuje. Poslední kolo 1:23. Jsem v cíli a mám velkou radost! Nekecám. S dokončením 226km trvajícího dobrodružství na mne přišla euforie. Osobák to je, byť jen o 3 minuty lepší než loňský Slovakman, pohoda. Do hodiny se však euforie mění v hluboké zklamání. Ještě nikdy jsem se nepřipravoval tak cíleně na jeden závod jako na tohoto Moraviamana. Propad za očekáváním je obrovský. Zklamání je o to větší, že nevím, čím byl špatný výkon - hlavně na běhu - způsoben. Plavání totiž vcelku beru. To, že se nechce technickému delegátovi měřit teplotu jinde než u pláže je mi fuk, no tak mi plavání bez neoprenu vezme víc sil a třeba dostanu křeče. Kolo je kousek za spodní hranicí očekávání. I s připočteným zmateným depem je 134 procenty času vítěze, na to, jak málo mám na času na trénink kola je to slušné a oproti loňsku pokrok. Čas z běhu nechápu, to je totální propadák. Loni v Nitře jsem polovinu maratonu odpochodoval v polomátožném stavu a čas běhu jsem měl přesto o sedm minut lepší! Odstup za Forestem raději ani nevyčísluji. Je vidět, že jsem měl zůstat v kategorii turistů a mladíka raději nedráždit:-)

Letošní Moraviaman mne zklamal i jinak. Bez špičky nemá lesk. Vidět loni Petra Vabrouška, jak se přede mne žene neskutečnou rychlostí, navíc s úsměvem na tváři, to byl zážitek! I další byli skvělí. Letos bylo příznivější počasí, přesto by letošní vítěz bral loni až šesté místo se 40 minutovým odstupem. Jistě to není úplně špatný výsledek, lesk Moraviamana to však docela narušuje. Nevím, jestli jsem si nevyrobil proti Moraviamanu averzi. V tuto chvíli jsem rozhodnut příští rok raději zkusit Roth nebo Curych. Do Otrokovic se mi už vůbec nechce, sotva vidím hladinu Štěrkoviště, dostávám křeče. Uvidíme, co s tímto pocitem udělá čas:-) Nebo jste někteří čekali, že řeknu, že na IM už nikdy? Tak to teda ani náhodou. Ještě letos nějakého zkusím. Jen ještě přesně nevím kterého...