Dva týdny uběhly jako voda a je tu další závod Brněnského běžeckého poháru. Tentokrát jsem už den předem agitoval, aby šly obě holky. No, opět s polovičním úspěchem. Mladší Terezka se ráno raději převalila na druhý bok. Přitom jestli má někdo v rodině běžecký talent, je to ona. Přemluvil jsem ji kdysi asi na čtyři závody, vždy dosáhla velmi dobrého výkonu, jednou dokonce slavného vítězství - jediné rodinné vítězství v rámci Běžce Vysočiny:-) Tak třeba příště.
Kristýnka se mnou jela, nicméně cestou projevovala obavy. Trať mladších žákyň je v Kanicích o 250 metrů delší než v Radosticích. To prý určitě neuběhne. Ujistil jsem ji, že může klidně dojít. A raději upozornil, že je to trochu kopcovité. Při výstupu z auta se nevěřícně podívala na silnici mizící v lese a jen upozornila: "Říkal jsi kopec, toto je hora. Nejsem horolezkyně." No, asi je. Doběhla docela v pohodě a ještě si pochvalovala, že se jí oproti minulému závodu lépe dýchá. A že není poslední! Pravda, poražená soupeřka je poněkud mladší. No i tak úspěch. Upřímně řečeno nechápu, proč na závodech nebývá víc dětí. Ještě ve věku tak do šesti let rodiče děti neuvěřitelně povzbuzují a na závody je vodí. A ve školním věku jakoby to začalo být něco jiného. Závodí v podstatě jen členky atletických oddílů. A počítá se jen úspěch. Žena se doma Kristýnky ptá přesně v tomto duchu: "Tak co, vyhrála jsi, nebo jsi tam byla jen zavazet?". A mně připadá, že naše šikovná basketbalistka běžela docela dobře. Přes prodloužení trati je procentuální odstup za vítězkou menší...
Já sám se necítím poslední dny ve své kůži. Jako by na mne něco lezlo a nedokázalo vylézt:-) Trať v Kanicích mám však rád, mám pocit, že mi docela sedí, tak jsem na startu i s cizí kůží. Letos je trať bez sněhu, i díky tomu opět na startu téměř 200 závodníků - přesně 191. Šest stupňů, i sluníčko vykukuje... Po startu začínám neobvykle vzadu. Ať nepřepálím, kdybych to nezvládal. Má to neuvěřitelně pozitivní efekt. Od druhého kilometru jen předbíhám. A ne jednoho běžce. Celé skupinky. Nechám tělo, ať si běží jak uzná za vhodné. Vědomě zpomaluji až v nejtěžším stoupání v lese. Asi zbytečně. Tep nejde přes 165. Na rovince si zase užívám občasného předbíhání. Fakt nikdo nepředběhne mne? Ale jo. Jiřinka. Běží obvyklý double. Tedy - přijede na závod na kole, odběhne si "svoji" ženskou pětku a pak ještě běží chlapskou desítku. Úspěšná triatlonistka, devátá žena loňského maratonského žebříčku. Je mi ctí být předběhnut takovou sportovkyní až na osmém kilometru. V klidu ji pouštím. Jenže za ní se vyvezl Standa Junga se slovy "Tak už jsem tady". A jejda. To vypadá na ostřejší závěr. Jenže k němu téměř nedojde, získávám pár metrů náskok už v náběhu na silnici. Jsou tam však další dva běžci a chce se jim finišovat, přece jen ostrý závěr bude. A já mám nejvíc sil! Jenže taky nejmenší motivaci, jako obvykle pár metrů před cílem ubírám a jeden běžec se přežene přede mne. Sám se nechápu. Sil mám víc a zabalím to. Nejspíš je mi blbé se rvát o 112 místo. Přitom je to tak hezké umístění! Slibuji, že se zkusím polepšit. Nicméně hlavní cíl závěru splněn - Standa je pár vteřin za mnou:-)
Kristýnka se mnou jela, nicméně cestou projevovala obavy. Trať mladších žákyň je v Kanicích o 250 metrů delší než v Radosticích. To prý určitě neuběhne. Ujistil jsem ji, že může klidně dojít. A raději upozornil, že je to trochu kopcovité. Při výstupu z auta se nevěřícně podívala na silnici mizící v lese a jen upozornila: "Říkal jsi kopec, toto je hora. Nejsem horolezkyně." No, asi je. Doběhla docela v pohodě a ještě si pochvalovala, že se jí oproti minulému závodu lépe dýchá. A že není poslední! Pravda, poražená soupeřka je poněkud mladší. No i tak úspěch. Upřímně řečeno nechápu, proč na závodech nebývá víc dětí. Ještě ve věku tak do šesti let rodiče děti neuvěřitelně povzbuzují a na závody je vodí. A ve školním věku jakoby to začalo být něco jiného. Závodí v podstatě jen členky atletických oddílů. A počítá se jen úspěch. Žena se doma Kristýnky ptá přesně v tomto duchu: "Tak co, vyhrála jsi, nebo jsi tam byla jen zavazet?". A mně připadá, že naše šikovná basketbalistka běžela docela dobře. Přes prodloužení trati je procentuální odstup za vítězkou menší...
Já sám se necítím poslední dny ve své kůži. Jako by na mne něco lezlo a nedokázalo vylézt:-) Trať v Kanicích mám však rád, mám pocit, že mi docela sedí, tak jsem na startu i s cizí kůží. Letos je trať bez sněhu, i díky tomu opět na startu téměř 200 závodníků - přesně 191. Šest stupňů, i sluníčko vykukuje... Po startu začínám neobvykle vzadu. Ať nepřepálím, kdybych to nezvládal. Má to neuvěřitelně pozitivní efekt. Od druhého kilometru jen předbíhám. A ne jednoho běžce. Celé skupinky. Nechám tělo, ať si běží jak uzná za vhodné. Vědomě zpomaluji až v nejtěžším stoupání v lese. Asi zbytečně. Tep nejde přes 165. Na rovince si zase užívám občasného předbíhání. Fakt nikdo nepředběhne mne? Ale jo. Jiřinka. Běží obvyklý double. Tedy - přijede na závod na kole, odběhne si "svoji" ženskou pětku a pak ještě běží chlapskou desítku. Úspěšná triatlonistka, devátá žena loňského maratonského žebříčku. Je mi ctí být předběhnut takovou sportovkyní až na osmém kilometru. V klidu ji pouštím. Jenže za ní se vyvezl Standa Junga se slovy "Tak už jsem tady". A jejda. To vypadá na ostřejší závěr. Jenže k němu téměř nedojde, získávám pár metrů náskok už v náběhu na silnici. Jsou tam však další dva běžci a chce se jim finišovat, přece jen ostrý závěr bude. A já mám nejvíc sil! Jenže taky nejmenší motivaci, jako obvykle pár metrů před cílem ubírám a jeden běžec se přežene přede mne. Sám se nechápu. Sil mám víc a zabalím to. Nejspíš je mi blbé se rvát o 112 místo. Přitom je to tak hezké umístění! Slibuji, že se zkusím polepšit. Nicméně hlavní cíl závěru splněn - Standa je pár vteřin za mnou:-)
Standa zahajuje stíhačku? (foto Vilma)
Výsledek - 45:41, 113. místo celkově, 31 ze 42 MV1. Na ten horský profil čas vypadá relativně dobře. O osm minut lepší než předloni. Ale jen o osm vteřin lepší než loni. A to jsem běhal o dost míň. Asi fakt nejsem úplně v pořádku. Upřímně jsem se cítil na čas o minutu lepší. A tajně doufal, že mi to na této trati vyjde v pořadí do stovky. Tentokrát nejsem úplně spokojen. No, uvidíme příště:-)
8 komentářů:
Podobné pocity jsem měl v Radosticích.V tom týdnu jsem seděl 5,5 hodiny na kole a odběhal před závodem 50 km.Cítil jsem se tzv.bez šťávy a možná i proto jsem v prvním kole přepálil tempo.No , zkusil jsem a vím,že když je BBP , tak skoro na kolo nesednu (max 1x 1 hod.)a při běhu si hlídám intenzitu.Včera jsem se cítil nesrovnatelně líp a projevilo se to i na umístění.Dnes jsme s Jurajem dali 22 km v kopcích,bez dramatické fyzické a psychické újmy.Po Radosticích jsem v neděli vůbec nevyběhl.Stále je pro mě důležitější naběhat do konce března nějaký objem.
No, já to z objemu určitě neměl, před Kanicemi jsem se trochu šetřil. A pocit z běhu jsem měl dobrý - jen to bylo nějak pomalejší než mělo. Musí být děsivé připravovat se rok na jeden závod a ten jít trochu hůř než je očekávání. Měním nastavení očekávání na letošní IM opět jen na dokončit:-)
Souhlas,děláme to , protože nás to baví.Není důvod dostávat sám sebe pod nepřiměřený tlak.Přípravu beru tak,že mě umožní akce prožít a ne jen přežít. :-))
Ani já jsem asi nebyl v ideální pohodě. A nechal jsem se předběhnout Juránkem, a taky se mi nechtělo sprintovat za ním z prudkého kopce. Zlepšení jen asi 30 sekund.
Ale bylo to fajn, jak říká Milan...
Přece jen mi to závěrečné "vyvezení" za Jiřinou sebralo hodně sil, když jsem se za ni připojil, tak jsi byl pěkně daleko vpředu. Psychicky mi pomohlo, že v rychlíku za Jiřinou jsem míjel celkem dost pomalejších osobních vláčků. Po vyběhnutí toho posledního kopce, kde jsem tě dohnal, mi pak zhadrovatěly nohy a byl jsem rád, že udržím tempo, o nějakým dalším trháku jsem si mohl nechat leda zdát.
Nicméně aspoň jsem naznačil, že se nedám na závodech skalpovat s takovou samozřejmostí jako dosud :)
Musíme to přece dělat aspoň trochu napínavý, pak to daleko víc baví, ne ?
Omlouvám se, za absenci podpisu v předchozím příspěvku. Je to sice zřejmě z kontextu, ale přece :
Standa
Jasně, Stando, se svými poctivým běžeckým tréninkem mi budeš jednou utíkat. No, čekal jsem to vlastně už dřív. A zatím nic. Asi to se mnou není zase tak špatné:-) Tak uvidíme. Zkusím se ještě chvíli nedat:-)
Závody jsou jedna z mnoha dimenzí tragédího běhu a určitě ji také dělají pestřejší.Trošku "hecování" k nim určitě patří.:-))
Okomentovat