Já na Moraviamana v podstatě letos nechtěl. Vzdálenost 226km budí respekt, plavat kraula jsem se trochu naučil až loni, myslel jsem, že prostě budu pár let trénovat a až na tom budu fakt dobře, přihlásím se. Tak v roce 2009. Ale letos se začaly dít věci. Ve 38 letech jsem se začal zase pořádně hýbat, udělal si rekordy snad na všech běžeckých tratích a hlavně – poznal jsem spoustu dobrých sportovců. Tragédů z tragédího fóra (
http://www.aerobnitraged.com/forum ) i další běžce a triatlonisty z různých závodů. Lidi, kteří nikdy nevyhrají olympiádu, ale baví je překonávat sami sebe. Sportují pro radost a jsou to obyčejní lidé, jako já. A někteří z nich Ironmanskou vzdálenost zvládli. Tak proč ne já?Letos jsem si pořídil nové kolo. Moc hezké. 8.května jsem s ním objel silniční Starobrnotour. Na 100km trati jsem pochopitelně skončil v závěru startovního pole, ale zjistil jsem, že i na kole platí, že v závodě prostě jedu rychleji než v tréninku. A že bych klidně mohl jet delší vzdálenost. To už jsem byl pro Moraviamana v podstatě rozhodnutý a podřídil mu svůj další program. 3.6 jsem si vyrazil na Sudety tour. 170 km s převýšením 2200 metrů jsem ujel za 6:49 (bez zastávek 6:35). Dlouhé kolo by šlo. Maratony mám letos za sebou dva. Prahu za 3:56. Není to sice rychlost blesku, ale je to běh. A co plavání? V prosinci jsem pořídil neopren. Do Moraviamana jsem v něm plaval venku asi osmkrát. V rámci "pocty za Pilmana" jsem při triatlonu uplaval 2km za 49 minut. Čas na tomto polovičním IM asi 6:15 celkově. Třeba by to mohlo vyjít. Přihlásil jsem se na Moraviamana.
Je pátek 23.6 a já jsem v Otrokovicích. Mezi spoustou ostřílených Ironmanů oblečených do finišerských triček nejrůznějších závodů. Kola jsou přehledem vývoje soudobé techniky. K vidění jsou časovkářské speciály, triatlonový představec má na kole každý. Kromě mě. V dubnu jsem se rozhodl, že ho letos ještě nepořídím. Trochu mne zlobí záda a já bych se na něm nenaučil během tak krátké doby jezdit. Při rozpravě se vede debata o neoprenech, nebudou povoleny automaticky. Jestli se ráno naměří teplota přes 24 stupňů, budou zakázány. Mezi pár hobíky působí tato zpráva zděšení. Já jsem klidný. Pátek je docela chladný den, Šterkáč je hluboký, noc má být nejstudenější z celého týdne, odhaduji ranní teplotu na 23 stupňů. U stánku s botama se také diskutuje o neoprenech. K distkutujícím se přidá špičkový závodník (L. Vrobel ?) a říká, že neopreny určitě budou, protože Petr Vabroušek je domácí závodník, navíc prodává neopreny… Jdu klidně spát. Na závod si nedělám žádný rozpis, můj cíl je dokončit. Ve snu se mi zdá, že projíždím branou po návratu z cyklistiky a je 16:00. To bych bral všemi deseti. To by znamenalo prakticky jistotu dokončení.Ráno vstávám po čtvrté a dávám si první snídani. V 5:45 mi pošle známý SMS, že neopreny jsou zakázány a on se proto právě odhlásil ze závodu. Ještě včera by ta zpráva ve mně vzbudila spoustu emocí. Dnes jde jakoby mimo mne. No tak nebudou povoleny. A bude nás o jednoho míň. Mechanicky vydělávám z tašky neopren, dávám tam triatlonový trikot, ve kterém chci plavat. Dám si ještě druhou snídani, nacpu se spoustou tabletek včetně přípravku proti křečím a za pár minut jsem v prostoru startu, mám věci v depu, popíšou mne startovním číslem 84 a ve stavu podivně hlubokého soustředění čekám na start.
V 7 hodin se ozve píšťalka, nechávám místo lepším plavcům vpředu a nořím se do rozčeřeného Štěrkoviště někde v závěru pole závodníků. Voda mi přijde příjemně teplá. Prý má 24,8 stupně. Na této straně vodní nádrže. V půlce prvního ze tří kol se na bójce ohlížím a zjišťuji, že je za mnou ještě aspoň 20 závodníků. To jde. Pochvaluji si, jak mi to dobře plave. Po prvním kole vyběhnu z vody a když se znovu nořím do Štěrkoviště, už mi tak teplé nepřijde. Nejlepší skupinka plavců mi už teď dává kolo. Oni poplavou celkově pod 50 minut, já někde těsně pod 2 hodiny, to je v pořádku. Na bojce si všimnu Petra Vabrouška ve druhé plavecké skupince, která mne míjí. Plave, co to jde a ještě se k tomu usmívá! Asi ho to fakt baví. Pochvaluji si, jaký mám dobrý přehled o vývoji závodu. Za chvíli jsem v půlce plavání. Dnes mi to neuvěřitelně jde. Už jen půlka plavání. A vtom – bez varování – dostanu křeč do lýtka pravé nohy. Naštěstí není moc silná, doplavu kousek ke břehu, postavím se na dno, napnu nohu, křeč okamžitě povolí. Není mi moc jasné, čím jsem si ji vysloužil, neřeším to. Plavu dál. Když vylézám na břeh po schůdcích z druhého kola, dostávám křeč do chodidla levé nohy. Naděje na dokončení mizí v nedohlednu. Na břehu se chvilku protahuji, je vidět, že diváci už na mne moc nesází. Rozhoduji se pro docela šílenou variantu – zkusím uplavat poslední kolo jen kraulovýma rukama. V tréninku tak taky občas plavu. Bazén, dva. Tady mne čeká 1267 metrů. To je dost. Titul Ironman není zadarmo, hurá do toho. Plavu. Pomaleji než předchozí dvě kola. Propadám se v pořadí skoro na konec. Ale už jsem za půlkou, vypadá to dobře. Tak si občas malinko přikopnu nohama a těším se, až vylezu z vody. Zhruba 300 metrů před cílem dostávám křeč do pravé nohy znovu. Tentokrát pořádnou. A drží. Ještě že ten břeh je blízko. Prohlížím si svou nohu s lýtkem podivného tvaru. Do cíle plavání je to zdánlivě kousek. A já budu muset vzdát. Věděl jsem to, celý Ironman je na mne moc. Ve vodě jsou poslední dva pánové, plavou prsa ala pan rada, hlavu nad vodou a povídají si, že sice nemůžou, ale už to nějak doplavou. Přijíždí motorový člun a nabízí se, že mne odveze. Ta potupa. Asi neumím plavat. Není třeba jet lodí, můžu jít po břehu. No, co tu budu sedět, měl bych se pohnout. Jenže já se vracím do hloubky. Nechápu to. Jsem to vůbec já? Co se to se mnou děje? Nechávám tělo, ať dělá co umí a jen to zevnitř pozoruji. 300 metrů. Nesmím nohama ani pohnout. Je fuk, že nebudou ležet na hladině a půjdou dost ke dnu. Ruce to vydrží. Určitě. A pak se uvidí. 250 metrů? Jde to! Připadám si jako remorkér táhnoucí porouchanou loď. Doplavávám ke schůdkům. Jo! Je tu problém. Jak nahoru. Slyším komentátora, že v depu je ještě pět kol. A že si teď dvě berou. A vidí další dva závodníky vylézat. Zajímá ho, kdo je poslední. Mám fakt dobrý přehled o závodě. Vím naprosto přesně, kdo je poslední. Já. Tedy jestli vůbec vylezu na schůdky. Rozhodnu se vylézt pozpátku. Vnímám klidnou hladinu Štěrkoviště, nádrže, kde jsem poprvé v životě uplaval 3800 metrů. Více méně v kuse. Drkotám zubama a jsem na šrot. Ale plavání mám za sebou. A uvnitř objevuji malou jiskřičku naděje, že bych třeba dokončit mohl. Kolo a běh mám určitě lepší než plavání. Co kdybych se převlekl a zkusil kousek kola? S chutí do toho.
Tady to bylo ještě fajn koupání...
Jako poslední opouštím depo. Komentátor říká, že tím je plavání ukončeno a že se letos jako obvykle nikdo neutopil. To jsem fakt rád. A jsem obzvlášť rád, že jsem se neutopil já.Rozjedou mé bolavé nohy kolo? Zdá se, že ano. Bolí každé šlápnutí pravou nohou, ale jedu. Beru si nějaké jídlo a pití a vyrážím vstříc 180km rozdělených do 6 okruhů po 30km. V půlce prvního kola mi přestává být zima. Dokonce bych řekl, že je příjemné teplo. Mám rád na cyklistiku teplíčko. A – světe div se – jakmile se nohy prokrvily, přestaly bolet. Jedu si v klidu téměř bez úsilí rychlostí cca 27km/hod a je mi dobře. Dokonce skvěle! To bych po plavání nečekal. Pravda, míhají se kolem mne cyklisté jedoucí podstatně rychleji. Honí se o vítězství nebo dosažení nějakého konkrétního času. Chci dokončit, nevšímám si jich. Na kole nejsem na křeče háklivý, snažím se frekvenčně šlapat, nikam se nehnat a rozhoduji se, že si solné tablety v prvním kole brát nebudu. Divné po zážitku z plavání? Tabletky mi občas nedělají dobře na žaludek, snažím se napřed pořádně najíst. Po prvním kole si beru další jídlo a pití – skvělá organizace této vyjížďky. Dokonce předjíždím pomalu jedoucího cyklistu. Už nejsem poslední. Trať cyklistiky je opravdu rovinatá, kopeček u Kvasic krátký. Jasně, s převody 39/21 bych musel jít ze sedla. Ale proč, když mám svých 38/25. Na vrcholku kopce rychlost klesne až k 10km/hod a ono se to zase rozjede. A pár vteřin nebude hrát v účtování dnešního dne roli. Je jen otázkou času, kdy mne první předjede o dvě kola (první získal už když jsem ještě plaval). Když se to stane, ani to moc nevnímám. Na kole se bojím hlavně technické závady. Jinak vím, že to ujedu, i když ne extra rychle. Ve třetím kole mi při přehazování spadne řetěz. To je výborná zpráva! Přijímám tuto drobnou závadu s radostí. Řetěz mohl přece rupnout nebo se mohlo stát něco horšího. A on jen spadne! Dávám ho zpět a patřičně ušpiněný jedu dál. Jsem v půlce cyklistiky, už jsem pár lidí předjel, najednou mám dost sil. Přesto zpomaluji. Příjemné teplo se mění v hrozivé vedro. Místy tečou asfaltové záplaty. V obavách z defektu je pečlivě objíždím. Na kole se jinak nic moc neděje. Všímám si paraplegika jedoucího na cyklistickém vozíčku, přemýšlím, kde jsou vlastně hranice lidských možnosti. A v duchu se ptám, jak asi bude běhat? No, na normálním vozíčku, jak jinak. Chvíli trvá, než mi to dojde. Mám asi úplně vypnutý mozek. Každopádně na tom vozíčku jede perfektně. Z plavání si na mne přinesl náskok a docela ho udržuje. Všímám si také cyklisty sedícího ve stínu stromu. A dalšího, co se pere s kopcem z posledních sil. Není to procházka růžovým sadem. V pátém kole už je dost závodníků na běžecké části trati. Rozeznávám lehký krok Petra Vabrouška, dobře běží i někteří další. Kdybych už tak měl kolo za sebou! Na běh se těším. V pátém kole mne postihne ještě jedna chvíle plná blaženosti. Zastavuji, protože se musím u příkopy vyčurat. Slabší povahy prominou, ale tato chvíle je úžasná. Stojím si, nemusím točit nohama, navíc je to důkaz, že hydratace organismu je v pořádku… Prostě chvíle blaženosti v jinak monotonní cyklistice. Mám pocit, že v šestém už jsem na kole skoro sám a všichni běží. Ale není to tak. Cyklisty pořád potkávám. Jsou i za mnou. Přece jen jsem jich pár předjel. Posledních deset kilometrů kola projíždím téměř v euforii. Kolo vydrželo, nohy taky. Nejsem nijak hrozně unavený, rozhodně méně, než po plavání. Skoro u vjezdu do depa míjím cyklistu jedoucího na další okruh. Svou pomalou jízdou jsem na něj získal celé kolo! Na pořadí mi nezáleží, ale přece jen je to závod a mám z toho radost. Při průjezdu bránou se podívám na hodinky. Myslíte, že je 16:00? Není, žádné tajemno se nekoná. Je 16:17. Ale je vidět, že podvědomé očekávání ze sna bylo realistické. Nebýt plavání bez neoprenu. O to bude titul Ironman zaslouženější. Teď už jsem si skoro jist, že ho dnes získám. Do půlnoci zbývá 7,5 hodiny a to i my tragédi zvládneme uběhnout maraton. Klidně i s prstem v nose.
V depu vytahuji ze zásob Gatorade, je skoro vařící. Lékařská vazelína je také podivně tekutá. To bude tedy běh! No, místy pochopitelně chůze. Čas pod pět hodin nehrozí. Ale vím, že uběhnu. Mám tajnou zbraň. Tragédské tričko, ve kterém jsem zatím vždy běžel svůj rekord. Nevěřím na talismany, ale nemůžu běžet v jiném. Určitě mi pomůže k rekordnímu času dlouhého triatlonu.Maraton je rozdělen do 4 okruhů. První celý běžím a poprvé si na trati všímám Ládi Taranta, samozřejmě díky tričku. Běh mu jde určitě líp než mně, také ale místy jde. Nedivím se. Je fakt vedro, rozhodnu se víc se šetřit Potkávám také Šarinu, běží krásně vyrovnaně, prostě zkušená Ironmanka. Na konci prvního kola mi tep klesá na cca 110, neodpovídá rychlosti mého běhu, je to příznak snižujícího se tlaku, což mne občas na opravdu dlouhých tratích potkává. 10ml guarany tento stav rychle napravuje, tep se vrací na 130, stejně ale místy jdu. V jednom okruhu je možnost pětkrát se občerstvit. Trať je zcela nekrytá, slunce pálí svou maximální silou, teplota je určitě dost přes 30 stupňů, zastavuji všude, piju, polévám se vodou, střídám běh a la zombie s chůzí. Naleju si vodu i do boty, hrozí to puchýři. Přemýšlím o výměně ponožek, během chvilky to ale samo vyschne, takové je vedro. Trať vede v podstatě podél řeky, přesto je zvlněná. Od druhého kola ani do mírného stoupání neběžím. Přesto mám pocit, že řada závodníků je na tom ještě hůř než já. Pohled do výsledků tento dojem zpětně potvrzuje, běh je dnes mou nejlepší disciplínou. V průběhu třetího kola se sluníčko schovává za Chřibské kopečky, ochlazuje se. Ve čtvrtém kole zase běžím podstatně víc. Mé vědomí už není soustředěno dovnitř, vnímám nádherně sytou zeleň stromů podél řeky, krásu vyrovnaných žitných klasů na poli, svět mi přijde úžasný. Mám rád i komáry vznášející se nad částí trasy. Asi abych jim to dokázal, zhruba sedm jich při běhu spolknu. Já dnes doběhnu do cíle Moraviamana. Mám rád celý svět. Na občerstovačce si beru kelímek nealko piva a vychutnávám si krásný pocit, jaký s pivem zažije jen ten, kdo má opravdovou žízeň. Věřte mi, mám ji.. Ale už chci být v cíli. Teď. Emoce, celý závod skryté někde v pozadí, začínají pracovat. Chci a chci a chci. Hned teď. Rozbíhám se a běžím co to jde. Možná to není rozumné a dostanu zase křeče. No a co. Do cíl zbývá pár kilometrů, to už se tam do půlnoci třeba doplazím, i kdybych se měl jenom ušima odstrkávat. Ale solné tabletky jsem jedl poctivě a křeče dostávám spíš v chladu, necítím ani náznak. . Běžím, předbíhám jednoho závodníka. Je mi jedno, jestli budu v cíli dřív nebo později než on. Ale já už tam chci být. Další závodník si myslí, že mi jde o umístění a rozbíhá se. Je odpočinutý, na posledních metrech už ho nedokážu předběhnout, ale to mi je fuk. Já vidím cíl! A zapálené pochodně, které ho budou osvětlovat v noci. Já to dokážu! A ještě není noc! Probíhám cílovým obloukem a kácím se k zemi. Ne, nejsem vyčerpaný. Na cílové konstrukci je položený koberec a ten pode mnou podklouzl. To jsem zvědavý, kdo mne zvedne. Už vím, já. Podařilo se. Dostávám na krk v mém životě zatím asi nejcennější medaili. Je veliká, zlatá a na ní nápis Moraviaman 2006 finisher. Je krátce po půl desáté, jdu se podívat na večerní hladinu Štěrkoviště. Ráno v devět to vypadalo, že Ironman bude titulem nedostižným. Ale až neuvěřitelně mne podržela psychika – či jak to říci – a já tohoto titulu dosáhl. Bez neoprenu. S křečemi. Ve vedru. Dodnes jsem nevěděl, kolik mám v sobě sil. Spoustu. Pokud okolnosti a zdraví dovolí, určitě zkusím ještě nějaký povedený závod. O jednom vím. 5.8 je Slovakman v Nitře. Nováčkovskou daň jsem dnes zaplatil, třeba bych si mohl zlepšit čas. Ironman není závodem jen pro profíky. I tragéd to může dokázat…
Výsledky jsou třeba zde...
http://www.zeleznymuz.cz/cz/vysledky
Nádhera. Mám doma už tři kola :-)
