První maraton - Chřiby 2005

Je jasné, že na maraton je potřeba se připravit. A příprava teoretická jde snadněji než praktická. Na internetu je fůra plánů,jak se připravit. Spousta trenérů nabízí přípravu individuálního plánu, šitého zcela na míru. Napřed jsem prostudoval ty obecné. Asi rok jsem je studoval. Teoretickou přípravu jsem rozhodně nepodcenil. Plány se shodují na jednom - pokud už člověk trochu běhá, měl by se připravovat aspoň tři měsíce. Základem je v týdnu alespoň jeden dlouhý běh, obvykle postupně roste od 1,5 hod na více než 3 hodiny (nebo od 18 km docca 35), dva týdny před maratonem je to pak mírnější. Další dny v týdnu se běhá vcelku "normálně" - asi třikrát do 10 km, zase různě. Dokonce jsem si nechal v Rakousku zpracovat individuální plán (nabízeli ho zdarma), po zaslané fůře údajů a díky mé němčině složité diskuzi jsem dostal plán hóóódně podobný tomu obecnému.Takže jsem byl teoreticky připraven - o prázdninách tak týden před dobráním léků začnu postupně přidávat a na podzim zkusím maraton.Vídeň nebo Kroměříž nebo jeden na Slovensku. Jenomže ono to běhání s léky nebylo nic moc. Hlavně na hodinovce jsem si připadal malátný, jako bez života. Uběhl jsem o 500 metrů míň než při hodinovce ve vedru v Brně. Takže jsem nějak nezačal. Ale přišlo 16.9, podařený závod v dešti a já dostal choutky. Jenomže trénink prostě prodloužit nešel. 30.9 jsem byl na pěkném závodě na 20 km. Den po mých narozeninách, kdy jsem docela oslavoval. V den závodu jsem byl malátný, zblblý a zapomněl jsem se najíst, což mi došlo až v půlce běhu. Uvědomil jsem si, že i když bez energie, tělo si pomalu běží. Když nemusí řešit jídlo a tak. Tak jsem začal hledat zkrácené tréninkové plány. Něco jako maratoncem za šest týdnů. No, takové plány nikdo nenabízí. Nejsou. Zkusil jsem prodloužit vždy jeden z víkendových běhů, ale moc přes hodinu to nešlo. A já začátkem října pro letošek maraton vzdal. Měl jsem proto dobrý důvod. Letos byla registrace na Pražském maratonu zdarma pro prvních 1000 zaregistrovaných, kteří ještě nikdy maraton neběželi. Takže jsem koukal na web kdy spustí registraci a těšil se na zvládnutí maratonu v roce 2006. Jen tak pro informaci jsem se podíval, kudy se běží Chřibský maraton. No, z Kroměříže do Kvasic, nahoru přes Novou Dědinu,Kostelany na Bunč, z prudkého kopce do Zdounek a pak už jen mírně zvlněnou silnicí zpět do Kroměříže. Ty cesty znám, často je různým směrem projíždím na kole. Jsou docela do kopce. Když už jsem byl u tchýně, to si můžu kousek zkusit proběhnout, že? 15.10 vybíhám z Lubné nahoru na Bunč. Nasbírám většinu výškových metrů maratonské trati. A jde to docela dobře, když se běží pomalu. Ale stmívá se a začíná být zima. Nemůžu běžet to hrozné klesání do Zdounek, vracím se za tmy a zimy přes Zlámanku. Běžel jsem jen 2 hodiny a pár minut a jsem utahaný jako... jako ten první maratonec?

V průběhu týdne zjišťuji, že je spuštěna registrace do Prahy v roce 2006. A je tam možnost pro prvomaratonce zdarma. ALE JEN PRO ŽENY! No to je podraz. Děsné. To si zaslouží potrestat. Je? Nebo sebe?Nevím. Ale to bych se mohl zkusit kousek proběhnout na Chřibském maratonu, ne? Když tak v půlce vzdám. A co. Každoročně pár lidí vzdá. Je to jeden z nejtěžších maratonů u nás. Až trochu nesmyslně kopcovitý. Hlavně ten kopec dolů z Bunče, fuj. Ten nepoběžím. Ale kousek bych mohl. Startovné není vysoké.Udělám si ještě jeden test a 22.10 obíhám Brněnskou přehradu. Ne úplně celou, pod hradem Veveří je nová lávka. Zase něco přes 2hodiny (jinými slovy tak 23 km), zase se necítím nic moc. Možná si do maratonu ani neodpočinu. A co, natrénováno stejně nemám. Půjdu tam. A vzdám. Asi. Myslím. Ale jedna věc je jasná. Maraton se nevzdává jen únavou. Musel bych mít pádnější důvod. Pochopitelně ho chci dokončit. I když není časový limit, tak do těch 6 hodin, co připouští v Praze. No tak půjdu kousek pěšky. A co. Nejsem atlet. Jsem amatér. Hobík běhající pro radost. Prostě se těch 42 km dobelhám a basta! Tedy dobelhám. Vím, že 25 uběhnu. Snad to půjde do 30 (z kopce). A když to pak nepůjde, dojdu chůzí. 30 km bych neměl běžet přes 3,5 hodiny. A ujít 12 km jde za dvě hodiny úplně hravě. Je tam i časová rezerva. Za 5,5 hodiny bych loni nebyl ani poslední! Navíc žena chce jet do Lubné i v termínu maratonu. To mi vyhovuje. Ještě ke všemu bývá přes den pořád krásné počasí. Sluníčko, 13-15stupňů. Pochopitelně se má počasí zhoršit právě na maraton. Začíná první problém. Co si vezmu na sebe? Jo, začínám být jako ženská. 24.10 si kupuji skvělé dlouhé běžecké kalhoty Nike za skvělou cenu. Nemám moc rád Nike. Ale jejich top model za ani ne poloviční cenu můžu. Mám takové i triko, budu úžasně sladěný. Kdyby byla zima. A kupuji i vestu. Žádný topmodel, úplně obyčejná. Ale taky levná. A běhá se v ní moc dobře. Jsem připraven. Jsem připraven? Tréninkově určitě ne .Ale jinak jo. Mám dvě lahve speciálního pití doplňujícího ionty a energii. Mám moc dobrý gel. A energy tyčinku. Lehoučký špičkový maratonec spotřebuje tak málo energie, že ji asi ani nepotřebuje doplňovat.Nemám tak efektivní tělo. Budu muset pít i pokud možno jíst. Zdá se, že pořadatel umožňuje přijetí vlastního občerstvení. Ale co když ne?Jednoduchá pomoc. Rozděluji to na dvě části a jednu láhev s tyčinkou si v noci před závodem pohodím v igelitce asi na 19km. Prostě si to tam ráno vezmu. A druhou půlku zkusím vnutit pořadatelům.

Ráno vstávám a - mrzne. Snad letos první den. No co teď? Hlavně se v klidu najíst. Dovezl jsem si ke tchýni vlastní snídani. Má řeči, ale na chleba to fakt nepoběžím. Opouštím je i s řečmi a jedu nastart. Je mlha, nula. A to už je po deváté. Co si vezmu na sebe?Mám trenýrky, kalhoty po kolena a dlouhé. Triko krátké, dlouhé,vestu. Je mi jasné, že přes zimu poběží ti dobří v krátkém. Přece jen bude slunečno. A někde k 13-15 stupňům. Odpoledne. Jenomže oni opravdu lépe zachází s energií, navíc v lese bude zima. Rozhoduji se pro kalhoty po kolena. A dlouhé triko. Ale zatím mám na sobě šusťákovky a jdu se prezentovat. Lidí je hodně málo. No, ono jich tady moc nebývá. A to není moc dobré. Znamená to, že běží opravdoví běžci. A amatéři si doma pouští televizi. Měl bych k nim patřit. No co. Studuji rozpis občerstvovacích stanic. Jedna je na 40 km. Asi aby se běžci občerstvili a usmívali se v cíli? Tak si to představuji. Vlastní občerstvení se rozhoduji vyslat na občerstvovačku na 18 km. Ať si sním skvělý gel, dokud to půjde. A když se občerstvení ztratí, mámo kus dál vlastní. Skvělá příprava. Nejspíš. Už při pohledu na lidi v krátkém oblečení je mi zima a jakmile mám číslo, dělám další moudré rozhodnutí. Někde jsem četl, že pro začátečníky nemá smysl se před opravdu dlouhou tratí rozběhávat. Má to svoji logiku. Jdu na kafe do Hypernovy, ať si po oválu krouží sportovci.Kafe si nakonec nedávám, nemají tam automat a presso nechci. Kupuji si Red Bull. Třeba mi dá křídla. Šup s ním do sebe. Před kratším závodem bych si netroufl. Zvyšuje tep a kratší tratě běhám na hranici svých tepových možností. Ale dnes poběžím pomalu. Tak to pomůže. Možná. Po návratu na hřiště zjišťuji, že přijela čtyřčlenná skupinka z Brna. V čele s Danem Orálkem. Hned je mi jasné, že vyhraje a budu mít velký odstup. Ale zase budu mít aspoň možnost porovnat poměr časů. V Brně vyhrává většinu závodů. A objevil se jednou i na Vysočině - a vyhrál. V klidu si elegantně oběhnu jedno kolečko, jen tak, pro formu. A poslouchám místní. Jeden veterán říká, že si ještě neodpočinul z mistrovství ČR v běhu na 100km. Ale protože běžel všechny ročníky, je na startu. A vykládá jednomu nováčkovi, že nejhorší úsek trati je seběh z Bunče. Jak kdybych to nevěděl! Aspoň to mám potvrzeno od autority. Jistě bude přede mnou.Ale já s profesionály nezávodím. Žádného věku.Před startem pořadatel říká, že je dnes účastnický rekort. No, ani ne stovka závodníků, nic moc. Ani se lidem nedivím, s těmi kopci na trati! Taky říká, že skupinka běžců, kteří očekávali horší čas, vyrazila už o hodinudřív. Škoda, že to nikde nebylo napsáno, mohl jsem taky. Anebo ne. Jsem rád, že jsem v davu. Malém.

A bum! Start! Téměř 100 lidí.Vyráží na dva okruhy po oválu jako šílení. Asi někam spěchají.Moudře se zařazuji do skupinky posledních veteránů. Jeden mi připadá malinko postižený, toho bych se mohl zkusit držet. Třeba.Taky vidím dvě ženské. Jedna maličká, pod 150 cm, středního věku. Druhá mladší, o dost vyšší, pohledná... Zase mám u běhu čas na koukání kolem. Vybíháme z Kroměříže, vidím hada lidí před sebou. To jde. Běžím si jakoby tréninkově, je mi docela příjemně. Blíží se první kopeček před Kvasicemi. Zjišťuji, že ta mladší ženská má doprovod. Chlapa na kole. No co už s ní. V kopci zpomaluje, utíkám jí. To zní dobře. Hůř se píše, že mně zase mizí z dohledu postižený důchodce. Zkušený maratonec. Co nadělám. Ve stoupání na Novou Dědinu zjišťuji, že tu nejsou jen důchodci. Běžím se dvěma kluky mladšími než já. Jeden mi říká, že na této trati má rekord 4:20. Letos by rád běžel pod 4 hodiny. Neběžím moc rychle? Abych to nepřehnal. Nemám natrénováno. Ale tempo mi připadá fajn. Utíkám i malé ženské. Já se snad trošku naučil běhat do kopců. Na začátku roku mi to vůbec nešlo. A už jsem na občerstvovací stanici na 18 km! Vždy před občerstvovačkou je dobrovolník, který se ptá, co kdo chce. Když mne vidí,hlásí mé číslo.To znamená, že tam bude moje jídlo a pití, hurá! No, raduji se předčasně. Dostávám jen pití, gel není. Prý je asi na jiné stanici. Potřeboval bych ho. A co, mám v kopci tyčinku. Gel by byl lepší, ale aspoň něco. Vypiju půl litru vlastního nápoje a zdá semi, že mám pořád žízeň. To není moc dobré. Když chce tělo nadměrně pít, znamená to, že je forma fuč a už nemůže. Ale já vidím metu 20km! Skvělé! Za chvíli jsem v půlce. Je na trati vyznačená velkými písmeny. Koukám na čas - 1:58. To je lepší, než loni z jara na rovinatém půlmaratonu v Praze. A nyní jsem nastoupal 200 výškových metrů. Ale tempo mi připadá v pořádku. Já jsem snad lepší běžec!

Ve stoupání na Bunč běžím pomaličku. Přesto utíkám oběma klukům. No jestli já ty kopce opravdu neumím!? Na vrcholku je občerstvovací stanice. Zastavuji a piju kelímek ionťáku (nebude mi špatně jako vPraze?) a ještě jeden vody. Mají tam i sušenky a cukr. Beru si obojí. Jakmile mne doběhne první mladík, vyrážím s ním dolů. Říká,že mu při prvním startu při seběhu hrozně natekla kolena. A do cíle skoro nedoběhl. No, dělám co umím. Utíká mi. Z kopce mi to jde mnohem hůř než nahoru. Seběh je fakt hrozný. Jo, neměl já vzdát a vrátit se druhou cestou do Lubné? Divná myšlenka. Zbytečná. Běží se mi přece dobře. S pocitem, že tak daleko jsem nikdy v životě neběžel. Někdy se prostě začít musí. Ale běžet maraton s tím, že nejdelší běh měřil maximálně 23 km je asi docela odvaha. No, nejde mi o nijak rekordní čas.Dobíhá mne ta menší žena, chvilku si povídáme. Je z Vyškova, už má pár maratonů za sebou. Běží krásně vyrovnaně. Mně je jasné, že v druhé polovině budu mnohem pomalejší než v první. Jestli nepůjdu pěšky. Jenomže zatímco já přemýšlím o polovinách, je na silnici napsané číslo 30! Kouknu na hodinky - čas 2:56. Fantastické.Kdybych aspoň trošku trénoval, já snad mohl běžet celkově pod 4 hodiny!Dobíhám do Zdounek, na občerstvení říkám, že je času dost. A piju tři kelímky ionťáku (fakt mi nebude špatně?) a živím se cukrem a sušenkami. A dám si ještě vodu. Když mám sílu se rozhlédnout,zjišťuji, že vidím před sebou čtyři hodně pomalé běžce! Úžasné. Co kdybych je předběhl? Hurá na to. Doběhnu prvního, už jen jde. Říkám mu, ať to nebalí a zkusí běžet se mnou. Pobaveně se usmívá a říká,že zatím běžel všechny ročníky. Že má rekord 2:38 (neskutečné,letošní vítěz měl 2:36). A že mu to letos fakt nejde. Ale rozbíhá se a běží se mnou. Chválí mne, že mám tréninkové boty a ne závodní.Prostě si vyměňujeme spoustu informací a blížíme se k běžci před námi. Běžec vedle říká "Lojzík už taky nemůže? No, není se čemu divit, už je mu 71". Jo, takový jsem já běžec. Když dobíháme Lojzíka,říkám mu, že bych byl v jeho věku rád, kdybych trať objel na kole.Anebo aspoň autem. A přeji mu hodně štěstí. Má radost. Já taky.Protože, jakkoli je to neuvěřitelné, běžím rychleji než oni. V dalším kopečku přejdou do chůze a já pořád běžím! No, běžím.Malinko cítím šlachu na zadní straně pravého kolena (je tam vůbec šlacha?). Dělám proto kroky levou nohou delší než pravou. Tedy - kulhám. Ale pořád úžasnou rychlostí. Prostě o fous rychleji než chůze. Přemýšlím, proč po vypití tolika tekutin nejsem spocený.Když se na sebe podívám, na oblečení mám bílé mapy. Soli. Od potu.A cítím krystalky soli na obličeji. To není dobré. Potřeboval bych další občerstvení a ono bude až na tom 40 km. Kluk přede mnou má doprovod. Slečnu na kole. Veze mu vodu. Kdybych umíral, třeba mi dá napít. Trošku. Přebíhám 35 km. Přemýšlím, kdy přijde krize. Podle všech knih by měla přijít na 35 km. Možná přišla a já ji nepoznal, co nadělám. Běžím sice pomaličku, ale cítím se skvěle. Tak daleko jsem nikdy nedoběhl. O dost jsem si prodloužil rekord. Vadí mi auta, na silnici je docela provoz. Snad pod nějaké auto nespadnu. Zatím to naštěstí nevypadá.Mezitím se otepluje. Ne že by dlouhé triko bylo moc, ale chtělo byto vodu! A vtom - oáza v poušti. Občerstvovací stanice. Na 36 km. Já na ni zapomněl. Zastavuji a vypiju jim zbytek ionťáku. Tedy skoro. Beztak už za mnou nejspíš nikdo není. Ale jo, vím, je. Něco jim nechávám. Kupodivu jsem schopen vyběhnout dál. Prostě den plný překvapení. Navíc v dálce vidím Jarohněvice. Tady to znám. Skok do Kroměříže. Nikdy jsem tu dědinu neviděl tak rád. Já dnes doběhnu do cíle, heč, čtenáři! Zvládnu to. Skvělé. Za Jarohněvicemi vidím Kroměřiž.Nejspíš nejhezčí město na světě. Tam už se nemusí běžet. Já už totiž fakt nemůžu. Před Vážanami je malinký kopeček, musím do něj jít. Vedle mne jde ta mladší žena. Povoluji si rozběhnout se až za ní. Ať má radost, že je přede mnou. Stejně by byla. Síly fakt končí. Vbelhávám se do Kroměříže a je tam občerstvovací stanice! Není to proto, aby běžci doběhli s úsměvem. Pro některé to je snad o přežití. Pro mne. Ten první maratonec umřel, protože občerstvení na 40 km neměl. To bude ten důvod. Nejspíš. Zastavuji a piju a jím cukra piju a piju. Kdo má běžet dál? Já. Ach jo. Zkouším to. Hodně mne bolí levé chodidlo. Zespodu. To je divné. Kousek musím jít. Ale najednou- rozbíhám se. Belhavě, ale běžím. A nejspíš doběhnu do cíle. Tadyjsem ráno už byl. Uf. Zabočuji u hřbitova a nekonečně dlouho běžím,než smím zabočit ke stadionu. Jakoby z nadhledu sleduji své tělo, co nemůže a pohybuje se podivným způsobem kupředu. Jenomže já vidím stadion! Vnitřně propukám v jásot. Nikoli mé tělo, kterému se fakt nechce. Ale před stadionem srovnávám krok a po dráze běžím jako velký kluk! Aspoň mi to tak připadá. Tělo se zastavuje přesně nacílové čáře. S heslem dál ani krok. V čase 4:21:50. Před startem bych takový čas bral všemi deseti. Tělu je to fuk. Otáčím oči k barelu s pitím, to tělo přiměje udělat krok a vrávoravě se vydává tím směrem. Piju a piju a piju. A z toho, co říká hlasatel chápu,že nejsem poslední. Přesně 79 z 90 dokončivších. Dobré, ne? Co natom, že některým za mnou je 71 roků. Jsou to běžci. Jako já. Těším se na další maraton. Tělo se uvnitř nějak divně chechtá, pochybuje,ale já tu opozici srovnám! Jdu si sednout na tribunu. Hledám místo vprvní řadě. Ne proto, že bych chtěl dobře vidět, ale bojím se, že se do druhé nevyškrábu. Tak si sedím, vidím dobíhat další. A přemýšlím,že je divné, že je mi docela dobře. Křeč nikde. Pomohla tabletka se solí, kterou jsem si dal? Ani už nevím kde. Někde před koncem. Co tu budu sedět. Jedu domů. Autem jedu kus po trati. A mám radost, že tam vidím ještě nějaké běžce. Jeden je dokonce mladší než já! Co teprve na jiných závodech. I na Pražském maratonu bych se svým časem byl někde kousek za půlkou startovního pole. A to bych po rovině běžel jistě lépe. Musím to určitě někdy zkusit. Jednou, dvakrát, nebo raději víckrát. Běhat maraton je totiž úžasné. Přes únavu mi připadá, že je to snazší, než běžet 10km. Běží se na nižších tepech, je to taková meditace v pohybu. No co mne všechno nenapadne. Uvidíme příště. Brzy. Doufám. Asi jsem vytrvalec. Maratonec. Jo.