Challenge Roth 18.7.2010

Nějak mě úplně opouští chuť psát, ale protože vím, že někteří na zápisek z Rothu čekají, tož musím:-)

Je nádherné páteční letní dopoledne, 38 stupňů ve stínu a já si vyrážím směr Roth. Až do Prahy pohoda, Barranďák taky a najednou kolona. No, ten kousek vydržím. Hele, někomu se tu přehřálo auto. A tady je odstavené druhé. Se nedivím v tom teple. Hele, mně se taky hýbe rafička. Co se to děje? Pravda, celý život jezdím skoro výhradně Škodovkama a v minulosti jsem párkrát chladič uvařil, ale proč se hýbe teplota vody u poměrně zánovního Superbu?? No, prostě se hýbe. Nepomáhá ani rozjetí se po D5, teplota klesá jen na chvíli. Musím někde zastavit. Kde? V Loděnici raději ne, zkusím to dotáhnout do Berouna, tam je servis. U cedule Beroun odstavuji auto, rafička je úplně za rohem. Zkouším dolít vodu, teče na zem. Aha:-) Auto pochopitelně odmítá startovat. Odtahovka přijíždí do hoďky a jsem záhy v servisu. Budou schopni to opravit? Sedím, piju kafe, zprávy jsou protichůdné. Nakonec po pěti prosezených hodinách se daří auto zprovoznit a já můžu pokračovat. Původně jsem plánoval dnes prezentaci, to asi nestihnu... nakonec jsem ve 20:45 v Rothu a stíhám si vyzvednout číslo. Rezervuji si ještě místo v ranním autobuse z Rothu do Hilpoltsteinu a proběhnu Expo. Mám chuť si koupit spoustu suvenýrů, nedaří se. Oblíbený artikl - tričko se jmény účastníků, je letos černé. Nelíbí se mi. Po dlouhém váhání kupuji aspoň kšilt a zlevněné tričko z nějakého staršího ročníku a můžu se jet konečně ubytovat. Tentokrát ne na hrad, jako předloni, ale do příjemného hotýlku na kraji Nürnbergu. Zvolil jsem ho hlavně proto, že je to do Rothu blíž, cesta trvá jen kolem dvaceti minut. Dobrá volba.

Sobota je ve znamení předání kola do depa. To je pro mne vždy trochu krizový prvek. Když jsem před lety kupoval triatlonovou hrazdu Syntace, přišla mi bez ucpávky jedné z trubek. Marně jsem Petra Valeše uháněl, špuntík mi už nikdy nedodal. A od té doby s tím mívám na větších závodech problémy. Jo, i dnes. Hned jak mne rozhodčí vidí, ukazuje na hrazdu, že takhle to nejde. Ujímá se mne druhý rozhodčí a barvitě popisuje kusy masa, které bych mohl soupeři vytrhnout při srážce. Je to hodně hypotetické, ale kývu, už to znám a říkám, že to přelepím další vrstvou pásky. No a teď je tu ten obrovský rozdíl mezi českou a německou přejímkou - rozhodčí se najednou mění na technika a nabízí se, že mi vlastnoručně uřízne kus korku, kterým trubku ucpe. Neschopen reakce jen koukám, jak si chystá nádobíčko, vtom se přitočí třetí organizátor, vytáhne z kapsy stříbrný špunt a vsune ho do trubky mé hrazdy jak kdyby na tuto chvíli od rána čekal! Uf. Takový přístup je možný snad jen v Rothu. Sotva stíhám poděkovat, už se věnují dalšímu. Naprosto neuvěřitelné a přesto je to pravda!

Stříbrný šputník jsem dostal darem. Díky!

Jako jeden z prvních dávám kolo do stojanu, přikrývám ho igelitem a mizím z depa. Netrpělivě telefonuji do Brna. Kristýnka dnes plave svou první dvacítku. Jsem dost zvědav, jak si s ní poradí. Mezičas na 10km 3:10 vypadá až moc dobře. Nepřepálila tempo ve snaze splnit limit 3:30/10km? Vracím se do hotelu a jdu si zaběhat. Ještě před během ověřuji stav v Brně. Kiki má za sebou 15km a otočila do posledního kola! To už nepochybuji, že to zvládne, což se potvrzuje hned po mém návratu. Čas 7 hodin na 20km je prostě skvělý, ještě jednou gratuluji!

Spokojená Kiki v cíli 20km plavání. (foto J. Kuřina)

Je tu noc, špatně spím. Mění se počasí, prší. Přes den by mělo být rozumně, ale ta změna je dost silná. Budíček o půl páté, v 5:20 sedím v autobusu z Rothu, v šest už sleduji start profíků. Já startuji až v předposlední vlně v 7:30. Holt nemám psát do přihlášky reálné časy, měl jsem si tam napsat nějakou hezkou výzvu a mohl jsem startovat dřív:-) Ale to je fuk. Plave se v neoprenech, pořadatelé už týdny dopředu avizovali, že voda v kanále se neustále míchá a na zákaz neoprenů to nebude. Spíš se však o nás, neplavce, bojí. Koukám jak vybíhají profíci z vody, nechápu, kam tak spěchají:-) a můžu se jít taky nachystat na svůj půldenní výlet. Můj plán je skončit pod 12 hodin. Zdá se vám to při mém mini tréninku troufalé? Mně ani ne. Plán je jednoduchý - zaplavu určitě hůř než v roce 2008, ale snad ne o moc. Doufám pod 1:30. Kolo by mělo být obdobné jako minule (6:11), věřím tajně i v malé zlepšení. Už v zimě na rotopedu bylo zjevné, že silově jsem na tom neobvykle dobře, po změně součástek kola jezdím i venku na všech tréninkových trasách lepší časy než v minulosti. Ne o moc, ale zlepšení tam je. Potvrzené i půlkou ve Vídni s kolem za 2:54. Jen absence více delších vyjížděk mi "brání" plánovat pod 6 hodin. Věřím v 6:05, nejhůř tak 6:15. Čas chci dostat pod 12 hodin zlepšeným během. Minule v bouřce jsem "běžel" 4:27, za 4:15 bych to měl dát bez problémů, přestože běh bude o něco delší než minule díky menší změně trasy:-) Taky chci uspořit v depech (minule přes 15 minut) - letos to dám celé v kombinéze. Snad to půjde. I když se zase nedostavuje žádná velká motivace. Ta pravá chuť se s tratí porvat. Sedím si tu jako na výletě. Uvidíme:-)

Start! Konečně. Už jsem myslel, že se dneska ani nedočkám:-) Starý známý kanál, dnes neobvykle teplý. Na to, že nemám odplaváno letos ani 30km je to asi docela slušné. Držím se při kraji, lepší mi uplavávají, normálka. Už točím pod prvním mostem, všímám si, že už nějakou dobu plavu vedle podobně rychlého plavce. Šup a zavěšuji se mu do vláčku. No to vám je pohoda! Občas zkouším někoho uviset, obvykle to bývají lepší plavci. A to se mi moc nedaří. Dnes naprostá paráda, dlouhý kus trati plavu v háčku, i přes nerovné plavání mého vodiče se to zjevně vyplatí. Valí se před nás lepší plavci z poslední vlny, no jen si plavte. Přece jen mi trochu vadí teplota vody, i na mne je to moc teplé. Co teprve chudáci na čele, že. Dobře jim tak:-) Ve vláčku nakonec nevydržím a zkouším si "přestoupit" k plavci, který bude mít na celé trati tak o 7 minut lepší plavání než já. Najednou nestačím s dechem. Ouha, to nejde, musím se pustit. Podplavávám druhý most, bude to dnes bez křečí? Houby. Pravé chodidlo, jako obvykle:-) Zbytek zvládám jen rukama a můžu z vody. Plavání za 1:26 je nečekaně slušné. Horší je, že se cítím dost unavený. Možná jen slabší dehydratace. Šourám se do stanu, shazuji neopren. Je zataženo, poměrně chladný vzduch, ale pršet snad nebude, beru si jen návleky na ruce a hurá na kolo.

Jedu a hned poznávám trať. Je příjemné vědět, co bude za kterou zatáčkou. Piju, jím, koukám na cyklocomputer, je to nějaké pomalé. Snažím se zvýšit úsilí, moc se to nedaří. Až teď poznávám nevýhodu předposlední startovní vlny - skoro nemám s kým jet. Ne že bych chtěl jet v háku, ale minule se pár jezdců podobné výkonnosti našlo a hned bylo podle koho se motivovat. Dnes mne ti lepší předjíždí, okolo mne nikdo. Fouká silný vítr. Nesnáším vítr. Kdo se s ním má prát? Minule bylo velkou vzpruhou, když mne předjeli nejlepší o kolo. Zejména Llanos. Letos mi přijde, že jedou tak nějak normálně:-) A je tu další doprovodná motorka a šok - cyklista stíhající ty nejlepší je žena!! Chrissie Wellington jede naprosto neskutečně. Úplná oslava toho, kam lze dovést tělo tréninkem. Ve chvíli, kdy mne rozdílem mnoha tříd míjí pochopitelně netuším, že jsem právě svědkem nejlepšího ženského času všech dob - 8:19:13. Na druhou v pořadí bude mít nepatrný náskok - půl hodiny. Docela rozdíl.

Cyklista v akci :-)

Je tu největší stoupání na trase. Aspoň tu není ten blbý vítr. Cítím, že jedu pomaleji než minule. Jsem utahaný jak želva. Tak brzo? Odpočívám ve sjezdu, snažím se chytit srovnatelných cyklistů z poslední plavecké vlny. Jde to, ale dře to. Vracím se do Hilpoltsteinu, je tu dost diváků. Davy houstnou. Tady je kopec?? Jsem si ho minule nějak nevšiml. Vjíždím do krátkého stoupání, vůbec nemůžu pohnout nohama. Zkouším jít ze sedla, pokouší se o mne naprosto neznámé křeče do stehen. Honem zase do sedla a lehký převod... já do toho blbýho kopečka jedu desítkou!!! Diváci zasypali celé stoupání, dav se rozestupuje sotva na to, abych mohl projet. Je mi jasné, že se za mnou kupí cyklisti - štafetáři a ti, co mne dojíždí o kolo - a nadávají. Být tu někde úniková cesta, zahodím kolo a uteču. Diváci nakonec chápou, že ten divný borec v modrém rychleji nepojede a výjimečně dělají širší mezeru. V mžiku se přede mne dostává snad desítka jezdců. Uf. Konečně jsem nahoře. Podle cedule další dědiny - Solar začínám chápat, že toto je ten proslulý Solarerberg, doteď jsem za něj mylně považoval největší stoupání na 40.km:-) Mám v nohách 75km a mám neodolatelnou chuť to vzdát. A to jsem si vždycky myslel, že kolo je snad nejlehčí disciplína ironmana a vzdát je na něm možné jen kvůli problémům s kolem. Dnes mám problém s tělem a vůbec nevím, co je příčinou mého stavu. Není to hlaďák. Natrénováno nemám na nic moc, ale na lepší výkon by to být jistě mělo. Nechápu. Jsem nemocný? Cítím známky slabého nachlazení, asi díky změně počasí. Ale to by mne nemělo natolik ovlivnit. Cítím na sobe podivný studený pot. No, ať je to co je to, recept na takový stav je asi jen jeden - volněji točit nohama, jíst a pít a vono se hukáže...

Takto vypadá ulička hanby, kterou jsem si protrpěl :-(

Jet po rovině průměrnou rychlostí asi 25km/hod je psychicky velmi náročné - míhají se kolem mne další a další borci. Někteří o kolo, spousta štafet a bohužel i řada jednotlivců s čísly poslední vlny. Ještě chvíli a budu poslední. Ach jo. Ale objevuje se motivace. Mám obrovskou chuť dostat se do cíle. Vjíždím do druhého kola. Soupeřů ubývá. Sugeruju si to, nebo se můj stav opravdu zlepšuje? Opatrně přidávám. Jé, to je sranda, předjíždím! Jednoho. Za chvíli druhého. Tak to jsem nejhůř třetí od konce:-) Nečekaný úspěch mne povzbuzuje a cítím, že kolo i dnes dojedu. Jen prosím, ať ti diváci ze Solarerbergu jsou pryč! Pro jistotu. Blížím se k místu, které mne tak zradilo, davy diváků opravdu prořídly. Kopec vyjíždím zcela bez problémů lehoučce v sedle rychlostí aspoň o 5km/hod vyšší než v prvním kole. Divné. Vůbec mi nějak k závěru přibývá sil. Pocitově jedu najednou podobně jako před dvěma lety. Dokonce si připadám být méně unavený. Vůbec se nechápu. Odbočuji k Rothu, švihám si poslední měřený úsek průměrně 32km/hod, předjíždím další a další opozdilce. Najednou si vzpomínám, že jedu jen v kombinéze a měl bych zhodnotit, jestli se mi v ní nejede hůř než v cyklokalhotách... no, dneska fakt nebyl čas se nějakým rozdílem zabývat, klidně si vezmu kombinézu na dlouhý častěji:-) Bolavé koleno, které mne dokázalo minulý týden na cyklovyjížďce skoro zastavit jsem dnes chvílemi cítil. Ale měl jsem jiné starosti než ho podrobně sledovat:-) Jsem v cíli kola za neskutečně dlouhých 6:27. Jako kdybych to jel v kopcích u Brna a ne v rovinatém Rothu. No co už.

Druhé depo by měla být bleskovka, plánovaně není. Měním si Vabronožky. Z pravého malíčku mi slezl nehet, musím před během přelepit a namazat. Blonďatá víla, která mi pomáhala minule asi dost rychle zestárla:-), i tak je pomoc ve stanu fajn. Beru si pivo a jdu si zaběhat. Zase mi nabízí vodu nebo jonťak. No jsou hloupí? Nevidí, že mám lepší nápoj? ;-)

Jsem sám zvědav, jak mi to po tragickém kole poběží. Rozbíhám se kupodivu naprosto standartně. Ke své velké radosti ve stoupání ke kanálu předbíhám i štafetáře. To mají za to, jak mne na kole štvali:-) Běžím, je krásné odpoledne, 24 stupňů, sluníčko. Předbíhám a předbíhám. To vám je tak příjemný pocit:-) 10km za 57:30, to opravdu vypadá na předpokládaný cíl za 4:10-4:15. Ale já se najednou rozhoduji jinak. Nebudu se honit, prostě si to dnes užiju. Povoluju si zpomalit a už teď kousky chodit, i když nemusím. Toto rozhodnutí je jako pramen živé vody, obrovská psychická úleva. Doplňuji to i ůlevou fyzickou a nekompromisně zabočuji do první kadibudky, kterou potkám. Barvy se rozjasňují, fakt nádherný den:-). Diváci sedí u piva, povzbuzují a já si jen tak nezávazně běžím. A vidím to, co většina lidí, kteří považují ironmana za něco velmi těžce překonatelného nikdy neuvidí. Vidím třeba obézní angličanku. Běží. Pochopitelně pomalu, tuky se přelévají ze strany na stranu. Ale ona už je na 195.km závodu a jistě dnes doběhne. Vypracovaná lýtka ukazují, že na kolo se připravovala. Na běh jistě taky a co neuběhne, to dojde. Připravovala se přesně tolik, kolik potřebovala na splnění svého snu - dokončit. Ne víc. Proč taky. Nepotřebuje to dát pod 10. Ženy startují hned v prvních vlnách, její čas odhaduji přes 15 hodin. Ale dá to. Plamínky v jejích očích to zaručují. Má kuráž, kterou nemá u nás řada vysportovaných chlapů. Nebo je jen ... chytřejší? Kdo ví:-) Když bude trénovat déle, jistě zhubne a dá to za míň. Ale pochybuji, že z případných dalších ironmanů bude mít takovou radost jako dnes:-)

Atmosféra běhu podél kanálu. Krásný den, samé předbíhání, no pohoda, ne? :-)

Ještě větší respekt u mne získává běžec, kterého potkávám o něco později. Je zajímavý tím, že... běží. Nečekal bych to od něj. Ne za půlkou maratonu. Moji postavu nepovažuji za běžeckou, on je na tom výrazně hůř. Je aspoň o půl hlavy vyšší než já. Je o dost těžší. Odhaduji tak 130kg. Na rozdíl od angličanky to není tuk, ale čistá svalovina. Patří k těm lidem, kteří radši nemrkají, aby jim do večera nenarostly na očních víčkách svaly. Lépe by se uplatnil v silových sportech. Ale asi se mu do nich nechce. Uvědomuji si, že ho vlastně znám. Viděl jsem ho včera na jednom z letáků. Je to Andreas Denk. Šestačtyřicetiletý ředitel firmy, amatérský sportovec, účastník letošního RAAM (ve 4členné štafetě skončili osmí). Dnešního ironmana dává za 14:07. Když slyším některé hobby sportovce, že ironmana plánují tak někdy za pět let, a přitom na dokončení dávno mají, vždycky si říkám, že by měli takovéto lidi potkat. Tak o nich aspoň píšu:-)

Andreas Denk s Arndt RAAM teamem. Jistě poznáte, že jde o prvního zleva. Internet uvádí váhu v zimě 145kg...

Běžím a předbíhám. Občerstvovačka, jdu, piju a zase k další běžím. Naprosto pohodové odpoledne. Dobíhám na "druhý konec" kanálu, vnímám krásnou letní oblohu. Minule tu nepředstavitelně lilo, dnes ideální počasí. Tady jela minule sanitka... a už je tu zase:-) Nejede však pro závodníka, ale pro jednoho z diváků, hasiči ho na zemi ošetřují. Trasa běhu je letos mírně modifikovaná, protáhne se centrem Rothu. A asi se protáhne celkově, minule to 42 km prostě nemělo, letos to bude skoro mít:-) Snažím se na to připravit a poslední kousek u kanálu jdu. Abych ve městě už chodit nemusel. Omotávka náměstíčka se mi vůbec nelíbí, znamená další kostky a stoupáníčka. Ale já jsem nějak plný sil, zvládám to dobře a blížím se k cílovému stadionku. K cíli ironmana číslo 9. S prvními kroky na cílovém koberci se mnou najednou zacloumají emoce. Jsem se sebou neuvěřitelně spokojený - poté, co jsem kolo málem nedojel dobíhám do cíle úplně v pohodě. Klidně bych běžel ještě jednou:-). Zvláštní pocit. Cíl za 12:31. Běh 4:24. Paráda. Dostávám medaili, později zjištuji, že mi slečna omylem dala štafetářskou. Beru si kolo a ještě před setměním jsem v hotýlku. Doufám, že letošní kolo nebylo předzvěstí nějaké vážnější nemoci. Rád bych se totiž ještě někdy do Rothu vrátil. V pohodě, ve zdraví bych rád zase někdy dokončil. Ne v nějakém konkrétním čase, to už nechám mladším. Přece jen mi je letos 43. Ale rád bych ještě někdy dokončil. A dostal medaili. Vo tom to je.

Zde se můžete podívat na další moje fotky i třeba na video mého ladného proběhnutí cílem:-)

Roth finisher 2010. Tož zase brzy, Rothe:-)

Rád bych ještě poděkoval všem asi osmi čechům, kteří mne na trati oslovili, ač zdaleka ne se všemi se znám osobně. Je vidět, že můj blog čtou i opravdoví triatleti:-)

P.S. Problém na kole po dlouhém uvažování přisuzuji počasí. Respektive prudké změně tlaku, na kterou moje tělo asi reaguje poněkud těžkopádně. O týden později v Hlučíně mne potkalo něco podobného.

Docela hezký diplom, že? :-)