Lysohorský čtyřlístek 20.7.2013

Loni jsem dokončil TDS i díky několika tréninkovým výstupům na Lysou horu. Když jsem letos viděl web vznikající nové akce, okamžitě jsem se přihlásil. Čtyři výstupy v jednom dni, nabízené levné ubytování, z mého pohledu kvalitní příprava na UTMB. Normálně o tréninkových akcích nepíšu, ale dojmy ze čtyřlístku jsou tak silné, že udělám výjimku.

 Mapa opravdu čtyřlístek připomíná :)

Profil jsou zuby staršího žraloka - jeden je takový ulomený :)

Do Beskyd do penzionu Beskydy :) přijíždím jako jeden z prvních. K mému překvapení mám startovní číslo 3, asi jsem VIP :) V relativně levném startovném jsou i těstoviny k večeři - no to jsem zvědav co nám za těch pár korun předloží:) A jdu od překvapení k překvapení - přes nízkou cenu ubytování krásný pokoj, těstoviny výborné. Chuťově lepší než v Klagenfurtu, tam jen vstupenka na pasta party za 20€ byla dražší než tady celé startovné :) V noci je v penzionu klid, v příjemně chladivém horském vzduchu se fantasticky spí.

Ráno kontroluji předpověď - opravdu má pršet, něco přes milimetr. Jsem teplomil, vyhazuji z batůžku vestu, beru bundu. V 6:30 rozprava. Dozvídám se o ekologickém značení - křída a mouka. To déšť smyje, ještě že mám gps :) Kontrola povinné výbavy je spíše formální, v 7 opravdu startujeme. To, že mi utíkají davy i těch, kteří by měli být spíš za mnou už mne nepřekvapuje. Volím opatrné tempo a konstatuji, že i kdybych se snažil o rychlost, moc to nepůjde. Nohy stále nejsou úplně v pořádku. Konečně je tu první stoupání na Lysou. Co nohy na kopec? Velký kus stoupáme po asfaltu. To se nohám líbí. Asi to dnes ujdu:) Pár jedinců s nadváhou předcházím už v tomto kopci. Přestože je ještě docela chladno, strašně se potím. V horních partiích je spíš zima než chladno, využívám návleky, přemýšlím o bundě. Je tu občerstovačka a překvapení další - připravené hody :) Pomeranče, meloun, banány, slané pečivo, tyčinky slané i energy, vybírám si nakrájený sýr a namáčím ho do soli. Mňamka :) Beru si tabletu Anticramp, která je též v sortimentu. Tak takový komfort jsem dlouho nezažil, nemusím pro nic do batůžku. Dlooouhý seběh do Krásné. Hodně asfaltu. Jestli ho bude příliš, budou mne bolet nožičky:) Nevím kolikrát už jsem stál na Lysé, ale tímto směrem od Krásné jsem na ni nikdy nestoupal. Nepříjemný výstup. Stále lesem, člověk neví, kde vlastně je a kolik mu zbývá.

Ve druhém kole

 Mraky houstnou a najedou se rozplývají. Pršet nebude. Konečně na Malchoru vím kde jsem :) Výhled, sjezdovka, pohoda:) Na vrcholu potkávám vítěze, už se vrací nahoru potřetí :) Jdu v jeho stopách - hurá dolů směrem na Mazák a Šanci. Docela se otepluje, dnes křeče nebudou :) Začínám sem tam předbíhat i v klesání. Ve stoupání od Šance předcházím ještě víc. Tento směr mám docela rád:) Už potřetí nahoře! Je mi to skoro líto. Abych si účast prodloužil, měním si ponožky :) Musím, přidírá se mi malíček, potřebuje i namazat. Opatrně dolů do nejkratšího čtyřlístku. Ale náročného. V příkré stěně pod Lysou mi mizí gps signál. Naštěstí vidím na hodinkách jasně, kam zabočit. Kupodivu na zemi chybí šipka, doteď bylo značení excelentní. Jdu po vrstevnici ke sjezdovce a těším se na výstup. Ani na další křižovatce není značení... Jééé, já jdu asi blbě:) A zmátl jsem i mladíka za mnou :) Vytahujeme mapu, jo, jdeme fakt špatně. Vracíme se. Škoda zbytečné čtvrthodinky :) Na osudové křižovatce vidím "chybu" značení, cesta má dva výstupy z lesa. Já použil ten nelogický. U toho normálního je šipka z mouky přes celou cestu... Stejně jsem v pořadí hodně dole, je to fuk. Stoupám naposledy, předcházím už dost. Nevím čím to je. Moc netrénuju, ale čím je akce delší, tím vypadám ke konci oproti těm okolo lépe. Předcházím asi potřetí Martina, je o dost rychlejší v klesáních. Nabádám ho, aby mne nezapomněl v seběhu předběhnout :) Jsem naposledy nahoře, klidně bych si ještě dvakrát vystoupal. No nic, sbíhám k penzionu. Martin mne předbíhá záhy. Chvíli s ním jakože závodím, ale ten krpál je o kotníky, beztak na něj nemám :) Potkávám závodníky, které bych čekal v pořadí spíše za mnou. Po několikátém takovém případu pochopím - nedali to celé. Jdou do cíle třeba po třech výstupech. Na někoho je limit 14 hodin asi docela tvrdý... Za 11:50 jsem v cíli. Škoda minutek bloudění, i s o pár minut lepším časem bych však díru do výsledkové listiny neudělal. Je tu spousta zkušených horalů. Cítím se svěže, jen se osprchuji, zaplatím ubytování, sním dobrý guláš a mizím domů, nemá cenu tu spát.

Další z trati. Krásně zelený seběh. Tuším též druhé kolo :)

Musím říct, že pořadateli se povedl husarský kousek. První ročník akce a prakticky bez chyby. Zajímavě zvolená trasa. Výhledy, počasí, vše zajištěno:) Neskutečný komfort za nízkou cenu! Pořadatel omezil počet účastníků, aby zajistil dobré podmínky a omezil ho možná až moc. Přidal bych možnost ubytování ve stanech a klidně jednou tolik účastníků. Organizačně mi vadí jen drobný zádrhel s časomírou - mně dobře známá firma timechip prostě není schopna dát výsledky hned po závodě na internet, ale budiž. Některé ironmany jsou vyprodány během pár minut. Řekl bych, že i další ročník čtyřlístku bude brzy sold out. Zkusím zabojovat o právo další účasti, stojí to za to :)

Výsledky v pdf.

IRONMAN Austria 30.6.2013

Sláva, první letošní vrchol úspěšně zdolán:) Po třech letech pauzy dané zlobivým kolenem jsem opět dokončil triatlon na IM distancích. Pojďme ale popořádku. Jakže to probíhala příprava?

Plavání - je fakt, že na bazén chodím skoro každý týden. Většinou však ve vodě strávím maximálně 20 minut, pak pára, vířivka, no potřebuju přece regeneraci. Dobře, rovnou se přiznám, při některých návštěvách do bazénu ani nevlezu :) Takže ironmanskou příprava jsem volil velmi krátkou. Asi šest venkovních plavání v neoprenu, ty přece v Klagenfurtu letos budou! Dostal jsem se do stavu, že bych měl plavání zdolat. Pochopitelně dost daleko od osobáku, přece jen jsem dřív plaval víc...

Kolo - cyklistickou přípravu jsem dost změnil. V zimě jsem začal chodit na spinning. Koleno ze začátku dost bolelo, pak si zvyklo. Takže když jsem vyrazil ven, na začátku vyjížďky ani nebolelo. Až po nějaké době, zhruba po dvou hodinách začínalo. Dost to záviselo i na rychlosti - v dubnu jsme s Kristýnou vyrazili na týdenní soustředění se sporttour do Chorvatska. Mimochodem nádherná akce s fantastickým poměrem cen/výkon. Dlouho jsem nebyl tak spokojený. Jezdil jsem tam pomaleji než můžu a ejhle, koleno úplně dobrý! Bohužel po návratu nepřálo cyklistice počasí. Jakmile se pak v půlce června zlepšilo, zkoušel jsem to dohnat a koleno přetížil. Jezdil jsem hodně v kopcích, přece jen kolo v Klagenfurtu má +1600m. Takže např. místo abych startoval na kopcovitém sprinttriatlonu v Blansku, jedu tam jako doprovod Kristýny. Poprvé si dávám trať cyklistiky před startem. Podruhé s (kus za) Kristýnou. Potřetí pak zase sám. Nějaký kopce tím najetý mám. Prostě suma sumárum jsem nenajel ani 1000km. Na ujetí 180km trati by to mělo stačit, osobák to nebude...

Běh - doby, kdy jsem běhal 70km týdně jsou pryč. Dnes s bídou 50 a to jen občas. Pravda, občas se projdu. Ale zatím ne moc daleko, stovku jsem absolvoval jedinou - Lazovku. Tady jsem v čase lepším než loni byl v roli doprovodu vítězky kategorie žen, hvězdy z obálky behej.com (č. 28). Po tomto úspěchu jsme se snadno domluvili na společné účasti i na dalších akcích. Ale o tom jindy. Prostě maraton bych uběhnout měl, osobák to nebude.

Shrnu-li přípravu - na dokončení mého asi posledního ironmana by to mělo stačit. Před odjezdem přemýšlím o časových ambicích. Překonání nejhoršího času 14:33 snad nehrozí. Na svůj nejlepší 12:18 zase nemám. Pak mi pomáhá Aldaman. Tento tréninkový fanatik dokončuje Moraviamana díky vedru až za 11:38:03. Přijde mi vtipné být s mým tréninkem jen o hodinu horší než on. Čas si zaokrouhluju, kdo si má pamatovat vteřiny. Chci dokončit za 12:40. To by i s kopcovitou cyklistikou mohlo jít.

Balím a najednou nemůžu najít boty? Já vím, mám dost jiných párů, ale já chci ty vybrané Mizuno Wave Elixir 2! To je zlé znamení! Jdu do obchodu, připraven utratit 3000 za nové. Jenže ten model je změněný, Elixir 8 je zase pronační. A normální, teď Aura 9 nemají. Naštvaný objednávám slevněné Aury z 21run.com za příznivých 60€. Světe div se, přichází za dva dny. Ve čtvrtek ráno. Vyzvedávám je a vyrážím do Klagenfurtu, beru Kristýnu jako doprovod. Ubytovaní jsme v kempu hned u startu. V noci se ve stanu klepeme zimou. Jsem nějaký nachlazený, ta zima se mi vůbec nelíbí. Ránou jdeme plavat, vzduch stále chladný, ale voda příjemná, nádherně čistá, cca 20 stupňů, prohřátá do hloubky. Plavecká trať si mne získává svou bezpečností. Plave se 1200m do jezera, pak 500 ke břehu, podél něj 1100 a poslední kilometr kanálem, který je hluboký míň jak 150cm a užší než 10m. Prostě první půlka nad hloubkou a pak pořád u břehu či dokonce nad mělčinou. Jakožto neplavec, často dostávající křeče, jsem z této tratí zcela nadšen. Ranní plavání kupodivu zlepšuje stav mého nachlazení:)  V Expu jsem připraven utratit nehorázně mnoho peněz za suvenýry s logem IRONMAN, jen ať se kreditka prohne. Nakonec kupuji jen jedno triko, pivní sklenici a dva odznáčky. Mikiny a cyklodresy se mi nelíbí. Zkouším rozběhat nové Aury. Příjemný boty, budu v nich závodit. Pokud by byl problém, odskočím se přezout do kempu :)

Nádherný suvenýr. Ale nějak nemám pro koho ho koupit :)

V pátek večer pasta party, ve srovnání s Rothem nic moc. Uvědomuji si, že s Rothem budu vše srovnávat. Ten je pro mne srdeční záležitostí, nemá to Klagenfurt lehký :) V sobotu ukládání věcí do depa a opět vychytávka - s kolem vás vyfotí a musíte si pro něj buď osobně nebo s průkazem s fotkou. Hezky vymyšleno:) Vypovídá mi poslušnost pumpa, nekupuji novou, půjčuji si. Nabalit se na ironmana je složité, věcí je potřeba moc. Inventura - co jsem zapomněl tentokrát? Opalovací krém. Kupuji v Eurosparu. Navštěvujeme Minimundus. 

Zastávám názor, že ironmana lze absolvovat tempem víkendového výletu na Kokořín, jen při ironmanu neuvidíte hrad. To tady neplatí. V Klagenfurtu můžete z trati běhu vidět hradů i zámků spoustu, jste-li dost vysocí, abyste viděli přes plot Minimundusu...

Předpověď počasí se umoudřuje. Deště z ní postupně mizí, nakonec i mraky, opravdu má být slunečno a odpoledne až 26 stupňů. Jen ráno díky jasné obloze cca 10 stupňů. Fuj. V noci jako obvykle skoro nespím. Ve čtyři je celý kemp na nohou. Jdu zkontrolovat kolo do depa, ono je snad 13 stupňů! A otepluje se! Já nezmrznu! Já to snad fakt dokončím!

Start plavání. Najděte si mne - u druhého mola kousek od žluté bóje :D

Jdu na start, navlékám neopren. Jsem neskutečně klidný. Možná díky trati plavání, tuto superbezpečnou trať prostě musím zvládnout! Na pláži si stoupám hodně dopředu. Proč? Viděl jsem záběry z minulého ročníku. Měli by tu být i horší plavci než já. Nechci, aby mne brzdili :) Navíc se chci zkusit někoho chytit. Nějakého toho kopance se nebojím. START! Naposledy v životě! To dám! Vrhám se do vody, je to trochu mela. Někteří plavou dost zešikma, pořád se musím dívat. Zkouším se zaháknout za jednu ženu, ty plavou hodně vyrovnaně. Nedaří se, dav mne odkloní. Prát se nebudu. Zkouším dalšího plavce. Neúspěšně. Dalšího. Zas nic. No co, naprosto jasně vidím bóji, plavu přímo na ni. Předplavává mne prsař. Fakt dobrý prsař. V neoprenu je těžký plavat prsa, ale on má takovou váhu a tak silné nohy, že to dává v pohodě. Zkouším se zaháknout za něj. Najednou plavu s viditelně menším množství energie. Plavat za prsařem není lehké, ale je to výhodné. Drží směr i tempo. U bojky volí rozumný odstup na obeplavání. Nemáme žádnou kolizi. Ani se nenaděju a jsme u další bojky. No mně se plave úplně pohodově! Přestože jsme nedaleko od břehu, nás plavce obklopuje spousta lodí. Prsař volí neobvyklou cestu mezi nimi. Dvakrát mi uplavává, pokaždé rozkopu nohy, které od startu nepoužívám a docvaknu si ho. Už vidím ústí kanálu, najednou nás křižuje další skupinka, od prsaře mne oddělují. Nevadí, dorazím poslední kilometr za svý. Plavu si dlouhá, pomalá tempa. O nic nejde, jen o dokončení. Už jsem v kanále, plavci přede mnou dost rozvířili vodu a bahýnko ode dna. Jeden plavec si stoupá a diví se čistotě vody :) Vyhýbám se tak tak. Voda je v pohodě, čistší než naše přehrady.  V půlce kanálu mne napadá, že dnes snad ani nedostanu křeče :) Tato hříšná myšlenka je okamžitě po zásluze potrestána. Někdo za mnou mne přetáhne přes nohy, okamžitě dostávám křeč. Nějak zvnějšku kotníku. Tam je taky sval? Doteď jsem ho neznal :) Normálně bych křeč řešil, protahoval, ale tady, kde je dva metry vpravo břeh a pode mnou mělko? Kašlu na křeč, plavu dál. Postupně povoluje. Je tu výlez z vody, špatně se mi vstává. Využívám pomocníky. Motá se mi hlava. "Are you ok?" ptá se jeden helfer. Jasný, já řeknu že ne a odvede mne k doktorovi. Tak mu jen zakývu, že jsem naprosto ok a motám se pryč. Kouknu na hodinky, očekávám čas přes 1:30 a ono 1:22!! Cože? Mne švihne. To je snad druhé nejlepší im plavání všech dob? Tak to jsem nečekal. Dal bych si šampáňo. A oni tu mají jen vodu. Jdu se radši připravit na kolo.

Pokud nevěříte, že se mi motá hlava, mrkněte sem. Bezpečně mne poznáte na swim videu vpravo dole. Všichni běží, já se motám.

Na kolo beru jako jeden z mála cyklodres a návleky. Ano, je možná už i 18 stupňů a teplota půjde rychle výš. Přesto je mi ze začátku zima. Tradičně pomalé depo a vyrážím. Po namotání doměrečných metrů se dostávám do velké skupiny. Ty hromadné starty mají něco do sebe, v Rothu jsem kolem sebe tolik cyklistů neměl. Přece jen už jsem dost vzadu, okolo jedoucí moc jezdit ve skupině s rozestupy podle pravidel neumí. Snažím se být ve skupině nenápadný a v rámci možností pravidla dodržuji. Hned první motorka rozdává v naší skupině karty. Oprávněně. Naštěstí se fakt snažím, takže mně ne. Šviháme to podél jezera průměrem přes 30. No na toto natrénováno určitě nemám. Občasné pidi kopečky naší skupinou dost míchají. Motorky mají zase práci :) Teď zastavují u někoho, kdo si u kraje odskočil. Že by to byl littering? Nedozvím se to. První kopec, kratší a prudší má být někde kolem 35.km. Druhý významný - o dost delší, trochu pozvolnější na 65. Jedou se dva okruhy. První hodinka mi utekla jako voda, švihám si to zalehlý v hrazdě na maximu možného. Je tu první opravdový kopec.

Prý kopec je přítel :)

 Normálně v kopcích bývám lepší než cyklisté okolo mne, dnes se to moc nekoná. Budiž mi jakousi omluvou, že už v tomto kole tento kopec jeden závodník JDE. No to je síla :) Se ho asi lekl nebo co :) Z kopce mi jako obvykle všichni ujíždí. Inu, máte kola za sto i více tisíc, jeďte si. Míjíme se kousek s protisměrem, vidím motorku doprovázející posledního závodníka. Mám na něj aspoň hodinu náskok? Asi víc:) Propadám se do krize. Začíná bolet koleno. Beru si ibuprofen.Ne a ne se dostat k druhému kopci. Když do něj konečně jedu, připadám si vyřízený. Unavený, bez energie. Stoupání jedu pocitově šíleně. To, že se moc nepropadám v pořadí přikládám faktu, že už za mnou skoro nikdo není. Sjíždím ke Klagenfurtu, pořád mne někdo předjíždí. Vůbec nevím, jestli ujedu druhé kolo. Jestli ve druhém kole zpomalím, bude kolo přes sedm hodin. Můj časový cíl je v pytli. Už asi na IM trať nemám. Bez tréninku kola to nemá smysl. Proč jsem sem lezl? Už jsem starý, síla je pryč. Procházky po horách nejsou tak náročné jako toto. Předjíždí mne nějaké ženské. Vjíždím do druhého kola zoufale vyčerpaný. Předjíždí mne furt další. No kolik jich tam ještě je? Piju, jím, chystám se na kopce. První je tu. No asi bych se měl pochválit, docela mi to do něj jde. Řadu lidí předjíždím. Motorky jsou pryč, troufnu si i na předjetí vpravo. Co s někým, kdo jede po prostředku? Předjedou mne všichni zpět z kopce? Kupodivu ani ne. Hele... já z toho kopce předjíždím. To je divný. Všichni okolo jsou nějací schvácení. Možná je jim teplo? Pravda, také jsem shrnul návleky, ale v podstatě teplo necítím. Blížím se k druhému kopci, furt předjíždím.

Makám i v hrazdě :)

 Nervy napnuté jako špagáty, čekám na stoupání. Kopec obsypaný hrozny a hrozny cyklistů. Předjíždím jednoho, dva, skupinu asi deseti. Nejedu rychle, určitě pomaleji než v prvním kole. Ale rychleji než ti kolem. Najednou se cítím skvěle. To je tak příjemný někoho předjet, nehledě na rychlost :) Slyším hudbu a komentátora na vrcholu. Předjíždím obrovskou skupinu. Blížím se k vrcholu. Hudba utichá. Ozvou se dva tóny další skladby, bez varování mi vhání slzy do očí. Nevím, co je to za skladba. Rozumím však těm slzám. Je v nich vše. Stesk po dávno vzdáleném mládí. Lítost nad dnešní cyklo výkonností. Zároveň nadšení z dokončení dnešního závodu. Jestliže jsem na kopci, nemá mne co zastavit. Ani defekt. Ani maraton. Nic. Já to dám!! Předjíždím další cyklisty z kopce. Uvědomuji si, že už mne padesát kilometrů asi nikdo nepředjel. A najednou - frnk, kousek před cílem mne předjíždí Wolfgang. Dnes asi podesáté. Je lepší na rovině, já i v malých stoupáních. Podle jeho šedin je jiná věková kategorie. Aspoň o jednu, dvě výš. Nechávám ho ujet a vytáčím nohy. S obrovským ulehčením slézám z kola az 6:49. A stejně škoda, že kolo není o 50km delší. Docela jsem k závěru pookřál :) Každopádně teď už JEN běh!

Wolfgang Koch, startovní číslo 1760 (vložte si to číslo, jestli se chcete podívat) opravdu je jiná kategorie. Je mladší než já. Neuvěřitelný, jak jsou někteří mladíci šediví :)

Po poměrně dlouhém depu konečně vybíhám. Na hodinkách dnes přepínám jednotlivé disciplíny, nemám celkový čas. Nikde nevidím časomíru:) Počítám v hlavě - plavání+depo 1:30 + kolo+depo 7:00 je 8:30. Musel bych běžet maraton za 4:10, abych splnil svůj cíl. Pokud jsem v depu nebyl déle. Takže radši za čtyři. No to nemám šanci. Nejlíp jsem běžel na IM 4:20. Takže dnes nejlíp  asi 4:30, spíš 4:40. Vlastně beru cokoli pod 5. Nemá cenu počítat. Stejně běžím vždy jak tělo dovolí. Do půlky volně, pak se snažím. Krátce po rozběhnutí musím zastavit - trať parkem je uzoučká, za mnou běží vítězka kategorie žen. Pouštím ji. O kus dál mne předbíhá slovenský profesionál Kulich. Pak už je cesta volnější. Cožpak o to, je docela rovinatá. Ale moc se mi nelíbí. Relativně často pod nohama betonové kostky, naštěstí je dnes moc necítím. Možná díky novým botám. Jsou tu i poměrně časté zatáčky a změny trasy. V centru i jakési prudší podběhy, zatáčky a přeběhy rantlů.  Na začátku běhu je docela teplo, dokonce se schlazuju houbičkou. Běžím a divím se sám sobě. Běžím totiž nečekaně rychle. Uvolněně. Svěže.  Na běžeckém ultra závodě se občas stane, že člověk po krizi trochu pookřeje. Toto je něco úplně jiného. Přechod kolo-běh na triatlonu je jakoby reset. Začíná se znova. Není vůbec poznat, jak jsem se na kole trápil. Nerozumím, je to tak. Předbíhám. To vám je tak příjemný :)

Vybíhám. Makačka :)

5km cca 26:50. Tady se něco děje! Přestává mi být teplo, je mi fajn, běžím a běžím za hezkého odpoledne. Pořád jen předbíhám. Volá na mne pár čechů, tak tak odpovídám, jsem ponořen do sebe, nikoho osobně nevnímám. Na půlce jsem pod 1:54. Začínám si věřit, že bych to mohl dát POD 4!!! Tempo pochopitelně začíná upadat, nejsou naběhané kilometry, snažím se víc zapojit vůli. Ještě na 30.km držím tempo velmi blízko 6min/km. Chviličku nad, chviličku pod. Kolem mne snad už všichni pochodují. Předbíhám a vzpomínám, kdy naposledy někdo předběhl mne. Vybaví se mi až Kulich, to není špatný :D Ale asi tam někdo byl. Vadnu. Občerstovačky procházím delší a delší kus. Ještě na 35km vychází i se započtením zpomalení maraton tak 4:02-03. Mám šanci stihnout 12:40? Nevím. Proč tu není časomíra? Asi na  36,5.km přichází silná křeč do zadní strany stehna. Zastavuju, protahuju. A vtom slyším odbíjet hodiny. To musí být 19hod! 12 hodin od startu! Doprotahovat, makat! Mám šanci stihnout 12:40! Hlavně opatrně přeběhy z/na chodník! Běžím. Makám. Proč všichni pochodují nebo se šourají? Připadám si s tempem 6:10 jako sprinter.:) Na několika místech polévají domorodci běžce z hadice. Já vždy dělám výrazná gesta, že polít nechci. Není přece vedro. Výrazně gestikuluji i teď před občerstvovačkou. Přesto mne dobrovolnice, unavená z celého dne, trochu polévá. Okamžitě se mi vrací křeč. Mlčím, dojdu si pro kelímek, myslím jen na 12:40. Běžím. Mrzí mne, že na hodinkách nemám celkový čas. Kde ho vzít? Kousek před cílem stojí Kristýna. "Kolik je hodin?" řvu na ni. "19:34:20 zní jasná odpověď. To dám. Přidávám, zase křeč. Seru na ni, řvu bolestí. Řvu šíleně nahlas. Křeč se lekne a polevuje. Je tu takový ruch, že si snad kromě křeče nikdo mého řevu nevšiml. Řítím se do cílové rovinky, emoce obnažené na dřeň. Zatáčím na cílový koberec a zpomaluji. Vidím 19:38. A přede mnou běžkyni. Nestihl bych ji na tom kousku předběhnout. Chci být na cílové fotce sám. Já já já jenom já.

Spokojenost v cílové rovince. Kdyby byl každý metr tratě tak jednoduchý... :)

Dobíhám do cíle a nechápu sám sebe. 12:38:53. Medaile, gratulace. Žádná myšlenka. Volá na mne Kristýna, asi se jí nezdám, prý jestli jsem v pořádku? Nemluvím s ní, nemám čas. Užívám si vnitřně tu chvíli. Teď nejsem ani otec, ani manžel, ani zaměstnanec, stojím tu s emocemi na krajíčku a užívám si, že i v kategorii 45+ s vykotlaným kolenem jsem to dal. Jsem ironman. Jsem strašně spokojenej. Úplně uspokojenej :)

 Stejně jsem do cíle moc spěchal, ženská mi trochu v záběru zůstala :D

Pivo, nádherný finišerský triko. S límečkem, klidně ho vezmu i do práce:) Vyjet z autem před kemp, odnést věci. Ráno vstáváme zase ve 4. Vezu Kristýnu na brigádu do Vídně. Z Brna by to na 9 nestihla (vyprodané autobusy), musíme to stihnout z Klagenfurtu. Večeře, málem se na ní pozvracím. Divné, že na akci samotné mne žaludek nikdy nezradil:) Uléháme, nemůžu usnout. Slyším řev z cíle. Každou chvíli se ozve "You are an IRONMAN." Užívám si, že už jsem dávno v cíli. Vlastně se mi spát vůbec nechce. Chci to slyšet znovu. A znovu... Já prostě doufám, že to nebyl poslední ironman. Je čas na změnu plánů. Teď však hurá na UTMB.

Co dodat. Roth nebo Klagenfurt? Roth miluju. Přátelštějsí atmosfera, nádherná trať kola a běhu. Doplnit k tomu plaveckou část z Klagenu by bylo ideální. Klagenfurt mi přijde atmosférou trochu studenější. Zároveň však je to mnohem víc závod, asi díky hromadnému startu. Každý metr trati jsem měl na dohled soupeře, ani chvilku jsem nebyl sám. To motivuje i ve chvílích, kdy se nedaří. I když mne třeba na kole předjíždí ženské. Jsem starý chlap, můžu se nad to povznést :) Pro tento charakter závodu miluju i Klagenfurt. Příští rok nebudu utrácet za velký závod a zvolím česko-slovenský. V dalších letech by to mohla být těžká volba...

Jak zhodnotit můj výkon? Stihl jsem 12:40. Skvělý. A co pohled po disciplínách?

Plavání - fakt slušný čas. Schválně jsem se podíval do análů. Při výlezu z vody jsem se spletl. Zatím jsem plaval nejlíp 1:23:25. Takže dnešní čas 1:22:12 je naprosto nečekaným a nepochopitelným im osobákem. Vůbec netuším, jak je to možné. Trať určitě kratší není a rozhodně jsem si nějaký metr naplaval. Umístění - přesně 2000 místo v mužích.

Kolo 6:49 vlastně není taková tragedie. Nějak jsem nezapočítal stoupání, fakt, že stárnu a že na kole moc jezdit nemůžu. Takže i v nejlepších letech by to bylo 6:20-30. Ale i pohled do výsledků - je to 2.086 mužský výkon ukazuje, že jsem se prostě propadl. Mít lepší plavání než kolo je pro mne nezvyk. Najednou se to stalo. To přežiju.

Běh 4:08:52 je opět mé osobní maximum (zatím 4:20). Opět jen kroutím hlavou a nechápu. Hladký maraton bych dal s bídou 3:45 a takhle si běhám na IM? Úžasný. Asi jsem byl silně motivovaný stihnout 12:40. Jde o 997 mužský výkon. I toto číslo ukazuje, že jsem běžel opravdu skvěle.

Celkově jde o pátý nejlepší finišerský čas, já však tento výkon považuji za celkově druhý nejlepší. Jak jsem starej a netrénovanej, tak jsem dobrej. Tož se mějte a zase někde někdy :D

Dva vrcholy za sebou?

Plánovat dva vrcholy za sebou je v mém věku podivné, i pokud jde o vrcholy sportovní. Prostě dvakrát za sebou něco velkého je moc. Ironman Austria je velký vrchol. Po třech letech znovu na ironmanu. Start jsem vyhrál mezi mnoha účastníky v loterii, tak jsem si říkal, že v další loterii už úspěšný být nemůžu. Do losování UTMB jsem tak šel v klidu, s vidinou jasného neúspěchu. Vlastně jsem si chtěl pojistit lepší koeficient do losování přístí rok. Losování bylo právě dnes a ....

Zaplatil jsem to hned. Nač váhat. Obě akce od sebe dělí dva měsíce. Příprava na každou z nich by měla být úplně jiná. Vlastně vůbec nevím, jak bych měl trénovat. Nejspíš to dopadne tak, že jako obvykle trénovat ani moc nezačnu. Jen se občas proběhnu, projedu na kole a asi se budu muset jít i někdy projít. Snad zdraví jakž takž vydrží a postavím se i 30. srpna na start. S velkou pokorou, po loňském TDS vím, že to pro mne bude extrémně těžké. Snad se mi podaří projít v limitu, je to na mne tak tak. Držte mi palce, budu to potřebovat :)

Vzít či nevzít?

Ta otázka se honí od pátku hlavou. Až do toho dne jsem měl o příští sezoně jasnou představu - zkusím se přihlásit na UTMB, když to nevyjde, vyberu si jinou hezkou zahraniční akci. Plus pár delších trailů po Čechách či Slovensku. A taky jsem si říkal, že jako takový malý vedlejšák dokončím svého desátého ironmana. Buď Moraviamana nebo Bigmana. Bez ambicí na prolomení 12hod, prostě jen tak. Myslím, že by to koleno zvládnout mohlo. Už pár týdnů chodím jednou týdně na spinning. Po prvním jsem musel koleno ledovat, teď je relativně v pohodě. Začal jsem zase trochu číst triatlonová media, no když už nemůžu moc trénovat, ať jsem aspoň teoreticky připraven. A uviděl jsem zmínku o tom, že na Ironman Austria 2013 budou před vánocemi z přihlášených losovat celkem 50 šťastlivců, kteří se po zaplacení běžného startovného mohou dostat do dávno beznadějně vyprodaného závodu. Tak jsem se taky zaregistroval. Jen tak. Nikdy v životě jsem nic nevyhrál, takže žádné riziko :) Od čtvrtka losují každý den dva "výherce". A toto se objevilo v pátek na webu:

Takže najedou řeším dilema - zajet ještě jednou na větší závod nebo ne? Klagenfurt láká, zejména příslibem úžasné atmosféry. Klagenfurt zároveň mne i děsí - zejména plaveckou částí. Letos se plavalo bez gumy. V neoprenu uplavu ironmanskou distanci kdykoli i bez tréninku. Bez neoprenu jsem toho byl naposledy schopen někdy v roce 2009. Na kole to nebude žádný rekordní čas, mají tam prý pár kopečků. Ale asi to ujedu. A pak běh... no z toho obavu nemám. Naopak, rád bych se ve své modré kombinéze ještě jednou pěkně proběhl mezi spoustou lidí. Nejlépe ve vedru. A pomaličku předbíhal jednoho po druhém... Snad mi všichni neujedou :-) Rád bych to zkusil, ale stojí to za ty stovky eur?

Co byste mi poradili vy?

Obrázek výsledků ankety.

 

Magredi Mountain Trail 100M 12.10.2012

Vzpomínám si, jak jsem před pár lety seděl v Caorle u skleničky červeného a díval se opačnou stranu, než je moře. Při pohledu na krásné kopce mne napadlo - tam se nikdy nepodívám. U skleničky vína mne často napadají hlouposti. Prostě jsem nakonec strávil v těch horách dva dny a seznámil se osobně s kdejakým šutrem. V podstatě za to můžou dvě věci - jednak můj stav v cíli TDS, cítil jsem se fakt dobře. A pak taky příhoda tři dny po TDS. Spadla mi na zem tužka. Mimoděk jsem udělal dřep a zvedl ji. Úplně bez problémů. Chápete?? Ne?? Já taky ne. Protože kdo má zničený koleno, dřep neudělá. Leda by se podělal bolestí. Má to snad znamenat, že ultra léčí kolena??? To by se mělo vyzkoušet. A ultra tím pádem neomezovat :)  Takže jsem začal hledat, kam se na podzim vydám a vyhrálo Magredi. Pravda, 100mil, tedy 161km se dá absolvovat i u nás, třeba při Loučení. Jenže to má start ráno, je to úplně jiný závod. Magredi se startem večer znamená, že na trati budu dvě noci. Dobrá zkouška na případnou úvahu o celém UTMB. To má jen o kousek větší převýšení:)

Mapa. Z/do Vivaro se běží podél vyschlých řek. Samý šutr. Ani na zbytku trati nechybí:)

Ve středu dělám kontrolní dřep. Koleno trochu pobolívá, ale jakž takž. Směr Itálie vyrážím ve čtvrtek dopoledne. Přespávám u Villachu, v pátek dopoledne jsem v prťavém městečku, kde se bude startovat - ve Vivaro. Přemýšlím, kde nechat auto, šipky mne dovedou na louku uvnitř městečka, určenou pro parkování závodníků. Hned vedle tohoto parkoviště jsou přistavené mobilní WC i sprchy! K místu startu je to 150m. Okamžitě chápu, že jsem na dobře zorganizované akci. Jdu si vyzvednout číslo, potkávám další českou výpravu - známé ultrareprezentantky Martinu a Pavlínu, pak Standu a Sama, který o tomto závodě loni napsal zajímavé články zde a zde. Na rozpravě se dozvídám zajímavé informace, třeba že některé části trati jsou za tmy životu nebezpečně. Pfff :-) Závod má hned tři místa, kam je možné poslat si vlastní věci - km 42, 77 a 114. To je až moc. Dávám si do tašek nealko pivo a tak:) Na 114.km se chci převléci (možná i boty), věci se mi do zelené tašky pořadatelů nevlezou - dávám je do většího zeleného vaku z Challenge Roth. Takže odevzdat a čekat na start do 18. hod.

Převýšení. Nevypadá to tak, ale má to cca +7500m. UTMB už jen o 2500m víc.

Po startu je to k horám skoro 30km. Dobrý na uštvání spěchajících :-)

Start! Všichni zase vyráží jako šílení. První část je po rovině, snažím se držet krok. Běží se po "polní" cestě podél vyschlé řeky. Cesta samý šutr. Třeba v horách nebudou. První hodinu běžíme celá česká část pohromadě, pak nechávám ostatní pomalu utéct. Ale stejně pořád poklusávám, přestože cesta se změnila v asfaltovou cyklostezku. Ještě po třech hodinách mám průměr 8,5km/hod! Není to moc?? Jsme už skoro pod horama. Dobíhám Standu a Sama:) Začínáme stoupat. Z naší skupinky jsem tady jasný král vrchařů. Docházíme holky. Vlastně brzy předcházíme. Kopec se mi jde fakt dobře, za chvíli se mne drží už jen Standa, a to nikam nespěchám. Setmělo se, vycházíme nad pás lesa a před námi se otevírá nádherný pohled na místa pod námi. Vidíme letiště v Pordenone, snažím se odhadnout, které městečko na obzoru je Caorle. No jedno z nich to je určitě:) Začíná pršet. Spěcháme do prvního life pointu na 42.km. Trochu tu nesedí náčrty převýšení s realitou, k chatě se musíme dost pomotat po vršku. Nakonec ji nacházíme v cca 23:39 a dáváme si těstoviny. Dochází nás Sam, zlobí ho žaludek, moc nejí, vyrážíme dál společně. Standa nás nutí kdejaké klesání sbíhat :( No ne že bych byl proti, ale cesty přešly v cestičky, je to samý šutr, v noci mne to nebaví. Místy tak tak chytám balanc. Remcám. Máme docela slušný průměr, ale mně je jasné, že takto běhat nemůžu. Cítím, že formu z TDS nemám ani zdaleka. Možná za to může i "vyladění". Já se potřebuji poslední týden před závodem hýbat, teď jsem byl pracovně v Německu a jen se přejídal no a taky tam měli Weissbier :( Nakonec skupinku ukecávám k rozvážnějšímu postupu. Teda on je terén místy takový, že by to rychleji stejně nešlo. Kameny dělají těžko průchodný terén i z roviny. Klesáme k Barcis. Po podobné cestě v našich horách by se krásně běželo. Tady mi to nejde. Standa je plný sil, navrhuju mu, aby nám utekl, ale nechce se mu:) Na to, že je to podle profilu z kopce, není výkon 20km za skoro čtyři a půl hodiny nijak ohromující. Jenže ono to jen klesání není...

Občerstvovaček je po cestě dost. Mají i Colu. Jenže i zbytek sortimentu je sladký. Nic slanýho:( Začínám se cítit divně. Od Barcisu pokračujeme podivnou cestou, díky kamennému povrchu je těžké usuzovat, kudy vlastně pokračuje "single track" stezička. Musíme stále velmi pozorně sledovat značky, což je v padající mlze obtížné. Rychlost postupu se snižuje a snižuje. I na rovině. Stoupáme do těžkého kopce. Moje kralování v kopcích je dávno minulostí. Zejména závěr kopce je lahůdkový, malinko i bloudíme. Odměnou po vynoření se ze křoví je pohled na krásné kopce ala Dolomity - suchá suťoviska, jen se skouznout dolů:) Procházíme bez zklouznutí. Hodně, ale opravdu hodně se těším na life point na 77km. Dostáváme se na něj nevím kdy nevím jak. Láduju se těstovinama, které si zkouším osolit. Třeba mi to pomůže. Najednou se zvedá Sam, je mu na zvracení. Půjde prý raději pomalu dál. Následuje ho Standa. Já jsem prý nejlepší vrchař, tak je dojdu. Čeká nás profilově nejtěžší kopec. Cpu se dál, přece to tu nenechám, mají tu i vyjímečně i salám. Mně na zvracení není:) Konečně vycházím a uvážlivě pochoduji ke kopci. Tady kluci určitě běželi. No však já je ve stoupání dojdu:) Jeden klikyhák, druhý, konečně stoupám. No to je teda kopec:( Přes 30 procent stoupání rovnou vzhůru. Uzoučkou kamenitou stezičkou. Tak těžký kopec jsem snad nešel ani na TDS?? Po dvou stech výškových metrech slyším nad sebou češtinu. Za dalších sto metrů kluky vidím. A to jdu rychlostí cca 2km/hod! A vnímám ještě jednu nepříjemnost - náběh na křeče v levé holeni. Hodně se proto opírám do hůlek a snažím se došlapovat na paty. To je v kopci docela těžký:) Pár desítek metrů od kluků se mi ruce sevřou v křeči téměř současně. Musím zastavit. Hledám v batůžku něco slaného. Mám tu pár zapomenutých solných tablet, už je vlastně s sebou ani neberu:) Mám tu i sušené maso, v tom je taky sůl. Sedím na kameni, masíruji holeň, piji Powerade (vzal jsem si ho před chvílí na life pointu z drop bagu). Dojdu to vůbec?? Pauza můj stav trochu zlepšila. Stoupám. Už zase kluky slyším:) Byl bych radši, kdyby byli dál:) Pod vrcholem se trochu ochlazuje, to mi pomáhá. Já to snad dám! Jedna zatáčka, druhá, zkouším popoběhnout. Docházím k občerstvovačce, na ní míjím kluky. Jen si zamáváme, naštěstí nečekají. Potřebuji už svoje tempo. Jdu se napít. Italský horal, vládnoucí této chajdě připravil i výborný vývar. Nevím z čeho, je mi to jedno. Chci ho hlavně osolit. Sypu, sypu... Když mne horal vidí, bere mi solničku z rukou a ukazuje, že takto ne. Solničku rozdělává a čtvrtku mi sype do vývaru :) Ano, tak je to správně :) Různými posunky si výborně pokecáme, každý k tomu ve své mateřštině přidáme pár slov a hned jsem na tom líp. Tímto děkuji tomuto dobrému muži za záchranu života :-))

Od této občerstvovačky je mi relativně dobře. Ve dlouhém klesání dokonce kousky utíkám:-) Blížím se k pěkné přehradě, škoda jen, že je poloprázdná. Obejdu ji, projdu se po hrázi a hurá do tunelů. Ano, správně, dva další kopce se tu prochází tunely, každý z nich má1700m. Dlouhé, úzké tunely vystřílené ve skále, bez jakékoli izolace a osvětlení, všude teče voda. Kupodivu procházím se suchýma botama. Mít víc než 100km suché boty, to jsem na trailech ještě nezažil:-) Za tunelama se skoro skokově mění krajina, je tu mnohem více vlhko, ubylo kamení. Je tu další přehrada. Od ní jdeme podél říčky, která z ní vytéká. Říčka je ode mne asi pět metrů vpravo, ale skoro sto metrů hluboko! Nádherné údolí! Stojím a koukám zvrchu na tu čistou vodu. Jdu po chodníčku, který najednou prudce zatáčí vlevo. No jít tu v noci může fakt znamenat, že běžec letí do propasti, obzvlášť kdyby zakopl o ocelový drát, který je natažen kousek nad zemí... V duchu se omlouvám pořadatelům, toto místo opravdu může být za tmy životu nebezpečné. Ale taky chápu, proč nás sem zavedli. Je to nádherný kout světa. Bohužel už je trochu šero, mobil už není schopen rozumného focení.

Postupně k říčce scházím a dostávám velkou chuť se v ní vykoupat :-) No, někdy příště. Cesta přechází v asfalt. Moc tento typ povrhu nemusím, ale aspoň to po něm ubíhá, na poslední life point na 114.km tak docházím za 24:20. Přece jen to je rychlejší než TDS:-) Převlékám se, boty nakonec nechávám stejné. Mám Brooks Cascadia jako na TDS. Ale ne ty stejné. Koupil jsem si další, o velikost větší:) Dnes dobrá volba. Dál vyrážím s trojicí italů. Jenže dva jdou jen na parkoviště. Končí. Pokračuju dál s italem jménem Juri (proč mu ostatní říkali Ivan?:)). Je místní, ví, kam se zhruba má jít. To se nám hodí. Je totiž zase tma, jsme opět na single tracku, kde se cesta hledá těžko. Pěkně nám to šlape, já se bojím posledního kopce. Stoupá sice "jen" do tisíce metrů, ale jestli se budeme zase prodírat křovím, křeče by se mohly vrátit. Než se ke kopci dostaneme, musíme ještě pár menších stoupání zdolat. Konečně jsme pod posledním kopcem. Stoupáme. Po asfaltu! Na něm si možná zničím chodidla, ale křeče nebudou! Jen aby to bylo celý asfalt.... A ono je. Až nahoru. Uf. Tady už stoupání nebudou. Jsem v klidu. Jako bych už byl v cíli. Unavený mozek, už druhou noc bez spánku, mi předkládá zvláštní obrazy. Kouknu ve svitu čelovky na kámen, vidím na něm spát ještěrku. Prokreslenou do všech detailů. Když mne napadne, že ještěrka asi nebude v noci spát na kameni, změní se ještěrka v list. Netroufám si napsat, že jsou to halucinace, při zaměření pozornosti se nakonec vše vyjasní. Takže vlastně o nic nejde. Slyším hučet agregát, blížíme se k občerstovovačce. Vidím ji po pravé straně. Osvětlená chata, před ní stojí muž a žena. Žena vchází do chaty. Přicházíme k chatě a.... muž i žena zmizeli. I chata. Žádná tu není. Je to jen značka. Pozor krávy. Navíc není vpravo, ale vlevo od cesty. Proboha jak může mozek skutečnost tak zkreslit??? Skutečná občerstvovačka je za zatáčkou o dvě stě metrů dál. Dávám si kafe, třeba se vzpamatuju. Jsem v Itálii a piju instantní Nescafé. No fuj :-) Snažím se hodně jíst. Na občerstvovačce polehává Juriho kamarád. Prý půjde s námi. Přijde mi totálně vyřízený. Tento další ital nemluví anglicky, snažím se přesvědčit Juriho, že v tomto stavu se nedá pokračovat. Je tu sanitka, ať s nimi svůj stav konzultuje. Ale prý ne. Doprovodí kamaráda. Kamarád je hodně pomalý, dvojici italů poodcházím vpřed. Škoda. Místní znalec Juri by se mi v klesání hodil. Prudký svah je protkaný spoustou cestiček, musím dávat hodně pozor na značení, dívám se i na gps. Ta se naštěstí v ještěrku nemění:) Klesání je nekonečný. Těším se do lesa dole. Chyba. Je úplně bezvětří, v lese se válí teplejší vzduch. Je mi tu na zvracení:( Chci ven z lesa! :) Konečně. Jsem dole. Čeká mne fádních dvacet kilometrů po rovině. To dám! Podle gps mám jít vpravo, značení jde vlevo. Slyšel jsem, že se cesta mění kvůli dešťům, prý se to tu hodně rozvodňuje. Snad to bude jen kousek. Ale ne, vypadá to na velikou odbočku. Značení je tu dělané hodně narychlo, je dost řídké. Poté, co jeden z patníků považuji za odbočovací šipku, rozhoduji se každou šipku osahat. Není jich tolik a na čase nesejde. Hlavně nezabloudit. Další občerstvovačka, jdu jako stroj. Předbíhá mne mladý ital. Provokuje mne to také ke zkoušce běhu. Moc to nejde, mám trochu pohnuté páteří, jak jsem klouzal po kamenech. Záda bolí. Postupně to rozbíhám stylem invalidního tučňáka. Rychlost to kupodivu fakt zvyšuje. Běžím větší a větší kousky. Nádhera. Já do cíle snad vběhnu:) Už jsem v Magredi. Vím přesně, kde je Vivaro. Značení mi mizí, ale přece musí být tady za tím rohem. Nebo tamhle za tím? Kdyby tu někdo byl, zeptám se. Kupodivu ve čtyři ráno je tu dost pusto. Naprosto ostudně bloudím, nakonec zbývá poslední krok - vrátit se k poslední značce. Poslušně tak činím. A pak se divím, že přesně podle gps se cesta velmi prudce stáčí doleva. Uf. Mělo by to být dobře. Jede tu domorodec na kole. Ptám se, jestli je to cesta na Vivaro. Domorodec okamžitě seskakuje z kola a aniž by odpověděl, ptá se anglicky, zda jsem v pořádku. Proboha on snad na mne zavolá sanitku! Mobilizuji mozek a dávám dohromady anglické věty typu "Ano, jsem v pořádku, moc se těším do cíle, tak jsem si jen chtěl ověřit, zda je to správná cesta." Domorodce to uspokojuje. Prý už jen čtyři kilometry, přeje mi hodně štěstí a můžu jít. Uf. Neskutečně dlouhý čtyři kilometry. Neskutečně obrovský Vivaro. Hele, CÍL!! I po páté ranní tu pár fandů je. A ředitel závodu s organizátory, dostávám vestičku, jím těstoviny. Přichází Juri, pochopitelně bez kamaráda, ten nedokončil. Hledám svoje drop bagy. Zelený a modrý nacházím hned, červený tu snad není? Asi ho někdo omylem vzal. Jdu spát, beztak v něm nic moc nebylo. Zlehka omýt a následuje obrovský boj. Podaří se mi zapnout spacák dřív než usnu?

Když se po jedenácté probouzím, zjištuji, že se zapnutí spacáku úplně nepodařilo. Auta vedle zmizely, nic mne nevzbudilo. Divný. Asi jsem byl v bezvědomí :) Jdu se podívat do cíle, někdo můj červený drop bag vrátil i s mými oblíbenými ponožkami :)

Co dodat závěrem?

MMT100M je dobře zorganizovaná akce. Na značení cesty jsem si sice v průběhu akce trochu zanadával, ale musím zpětně uznat, že vzhledem k délce trasy a podmínkám bylo excelentní. Uvítal bych jen něco slaného na občerstvovačkách, jinak maximální spokojenost. V Itálii v říjnu bývá příjemné počasí - v noci teplota klesá po příjemných 8 stupňů, v tom se běhá prostě parádně. Trasa překvapila (jako obvykle?:-)). Místy hodně, hodně těžká, naštěstí je to proloženo lehčími úseky. Načerpal jsem zkušenosti z druhé bezesné noci - není to jednoduché, ale jde to. Snad se to časem i zlepší. Možná na nějaké akci zkusím si na chvíli lehnout. Třeba to pomůže. Stomílovka není zadarmo, i v relativně příznivých podmínkách nedokončila třetina startujících.

Zkušební dřep dva dny po akci - zcela bezbolestný. Buď ultra koleno léčí nebo v něm umrtvuje nervy. Budu to dále zkoumat. Každopádně kdyby měl někdo vysvětlení tohoto divného jevu, tak sem s ním.

Mám spoustu UTMB bodů, včetně dvou čtyřbodových akcí (TDS, Magredi). Zkusím štěstí v loterii.

Web závodu

Výsledky

Záznam kusu mého postupu z gps

UTMB - TDS - 30.8.2012

Účast na TDS byla plánovaným vrcholem sezony. Snažil na tuto akci připravit. Ne moc, ani ne svědomitě. Měl jsem pocit, že problematické koleno by větší zátěž nevydrželo. Loňské stovky ukázaly, že bych měl především zlepšit svoji schopnost šlapání do kopců. V posilovně jsem proto "objevil" stepper, který jsem celá desetiletí ignoroval. Místo běhání po rovině jsem zkusil vybíhat Holednou a další blízké kopce. Párkrát jsem zajel na kopec vyšší - třeba na Lysou horu.

Na jeden z výstupů na Lysou mne doprovodila i manželka, dlouho nikde nebyla :)

Letošní  K100 i Týniště ukázaly, že se zlepšení v kopcích opravdu dostavilo. V rámci možností :-) Trasa TDS vede docela vysoko, dvakrát nad 2500m, velká část je nad 2000m. Z mého občasného lyžování ve větších výškách vím, že první den se mi ve větších výškách trochu hůř dýchá. Rozhoduji se proto zařadit i "aklimatizaci". Nebo řekněme chci si hory užít víc než jen vyjet na závod. Ve středu 22.8 jedu z Brna na blízký Schneeberg, kde si dávám 25km s +/-1800m. Na placatém vršku se procházím pár hodin ve 2000m.

Na Schneebergu bylo krásně, velmi teplo. Trochu jsem se bál puchýřů, ale nakonec to dobře dopadlo. Asi byla trasa dlouhá tak akorát.

V pátek 24.8 odpoledne vyzvedávám ve Vídni Kristýnu a jedeme spolu směr Chamonix. Vlastně spíš směr Lausanne, v sobotu dorážíme k ženevskému jezeru (fuj, já vím, je to Lac Leman) a ubytováváme se u mojí hodné sestry :-) V neděli Kristýna absolvuje nádherně zorganizovaný triatlon v Lausanne. V pondělí pak sám vyrážím do Chamonix. Kristýnu nechávám u sestry. Je krásný letní den, v Chamonix se projdu po kopcích 10km s +500/-1600m a ubytovávám se netradičně v hostelu. Ubytování je to poměrně příjemné tím, že je provozují angličani. I většina návštěvníků je anglicky hovořících. Nepřipadám si tak ztraceně jako mezi francouzy, jejichž jazykem vůbec nevládnu :) Navíc tu čepují Guiness, no co víc si přát? :) V hostelu potkávám zajímavé panoptikum lidiček. Třicetiletou holanďanku, která sama vyrazila přejít Alpy, aby si odpočinula od dětí. Mnohem starší australanku, která vyrazila na podobný výlet. No a taky Džemšída;), američana původem z Iránu, pro něhož je objíždění ultra akcí prostě životní styl. Už párkrát UTMB absolvoval, má spoustu zajímavých postřehů. Zajímavá je též jeho odpověď na otázku, co plánuje na příští rok. "Buď si dám zase pár trailových stomílovek, nebo přeplavu La Manche. Na kole už moc jezdit nebudu, měl jsem nepříjemný pád." Ufff.... Osazenstvo prostřídává věčně opilý, přesto stále plynule komunikující a tichý ir a poslední večer přijíždí postrarší, ne úplně hubený rus Andrej. A začíná nám vysvětlovat, že nejvyšší hora Evropy je prý jakýsi Elbrus a máme jet na 100km závod kolem něj:) Američan se ptá, jak se dostane z cíle na start. Rus - klasika - neví co odpovědět :) Američan ztrácí zájem. A já ho ani neměl. Když do Asie, tak ne do Ruska :-)

V pondělí je krásný den, Mont Blanc je pěkně vidět.

 Další pondělní.

I úterý trávím v kopcích. Ale teď už jen 10km s +/-500m. Lanovky a vláček jsou dost drahé :(

V úterý se začíná obloha mírně zatahovat. Mimochodem takovéto krásné, široké, běhatelné cestičky na trase TDS skoro nenajdete...

Je tu středa. Den prezentace. V Chamonix se začíná šířit divná nálada - předpověď počasí na další dny je hnusná. Déšť, déšť, postupné padání teplot. To znamená i sníh ve vyšších výškách. Od 3200 m ve čtvrtek po 2000m v pátek. Organizátoři nám posílají výhružné SMS, ať se hodně oblečeme. Jdu na prezentaci. I tady jsou vidět známky paniky, kontrola povinné výbavy je velmi přísná. Já jsem klidný, já mám vše:) A stejně doufám, že se dostanu k rozumnému kontrolorovi... jdu ke starší dámě. Chce vidět mobil - ok. Dlouhé běžecké kalhoty. No ty nemám, ty si ráno přece obleču:) Ukazuju jí nepromokavé. Přimotává se k nám nějaký vrchní dohlížeč, je to ok. Tak teď membránovou bundu. Vytahuji novou Envy Tonino. Má nášivku s vlastnostmi, tak to takto kladu před dámu. Evidentně jí něco nesedí. Kouká na vrchního dohlížeče. Ten bundu prohlíží a prý není dobrá. Ptám se proč. Prý nemá membránu. S klidem mu ukazuju, že bunda má vysoké hodnoty voděodolnosti a zpět paropropustnosti. Tudíž je evidentní, že má membránu. Kontrolor šátrá rukou po podšívce a říká - ne ne, to nejde. Říkám mu, že membrána je pod podšívkou (jsem na sebe hrdý, že si pamatuju anglický výraz pro podšívku:-). Dozorce se nadechuje k dlouhému proslovu - vaše bunda je nepromokavá. Je prodyšná. Ale nemá membránu. Triumfálně ukazuje svoji bundu - koukejte, toto je membránová... prostě membrána musí být vidět. Je to hňup. Moje bunda je mnohem teplejší než ta jeho. To, že ta jeho má membrány dvě a moje možná jen jednu, možná tři, je jedno, promoknou nakonec všechny. A stejně mi bere registrační papír a nekompromisně říká, že mám dojít s jinou bundou.... No to jsem zase narazil na divného člověka. Vracím se na hostel s tím, že si půjčím jinou bundu. Cestou se stavuji v obchodech. Bundy tu jsou i za 400€, 15 procent sleva pro účastníky závodu. No nekup to:-) Nekoupím. Už minulé dny se mi docela líbil obchod firmy Quechua. Nikdy jsem o této značce neslyšel, ale zdá se mi, že mají slušné výrobky za rozumnou cenu. Kouknu i tam. Mají tu membránové bundy v krásně jedovaté barvě :-) Ultra lehoučkou i malinko těžší. I ta těžší je poloviční než ta moje. Ušetřil bych i místo v batůžku. Že bych si ji koupil? Ale copak jsem ženská, abych si implulzivně kupoval další bundu? Jdu na hostel. Je tu jen Džemšíd. Ptám se ho, jestli by mi nepůjčil bundu. Kouká na moji bundu, je lepší než ty jeho. Chce hned navštívit ředitelku závodu, jeho dobrou známou:) a vysvětlit jí, že má bunda je v pořádku. Uklidňuji ho, že ředitelka tam není. Zkoumáme Džemšídovy bundy, má tři. Jedna fleecová, druhá podivná, třetí spíš pláštěnka... Ptám se ho, kterou si bude brát on. Vysvětluje mi, že i zimní závody na Aljašce běhá jen v triku. Dlouhém. A když už je mu fakt zima a musí chvilku jít, zabalí se do igelitu. Hmmm... Jsem zvědav, jak projde prezentací:) Nacházím racionální zdůvodnění proč koupit novou bundu - co kdybych se vrátil příští rok na celou trať UTMB? Nechci mít zase problémy. Nedělám další pokusy o půjčení, vracím se do obchodu, kde si bundu kupuje více postižených, beru poslední XL a vracím se na prezentaci. Ta už je mnohem klidnější. Moji bundu ani nechtějí vidět, dostávám číslo a je to. Prostě jsem měl jít na prezentaci později, no. Ve středu večer začíná pršet, teplota padá. Že je situace opravdu vážná začínám chápat, když zasmušilý Džemšíd při pohledu z okna říká, že si asi přece jen vezme na trať utmb i nějakou bundu...

Přestože se v trailu netočí moc peněz, některé týmy se prezentují velmi profesionálně. Příjemnou inspirativní čtvrthodinu jsem strávil s dvojnásobnou vítězkou UTMB Krissy Moehl a jejím kolegou Luke Nelsonem a odnesl si podepsané fotky.

Lije asi celou noc. Nemůžu moc spát. Vstávám dřív než jsem plánoval, přestává pršet. Po 4:15 stepuju jako jeden z prvních u autobusů, které nás vezou tunelem pod Mont Blancem na italskou stranu do Courmayeur. Sedím u hokejové haly, ani se mi na start nechce. Nakonec se zvedám a jdu. Ke startu je to kus cesty, ani si nestihnu dát kafe. Škoda, pravé italské :(

7:00 - Start! Všichni vyráží jak šílení. Jsem rád, že jsem dost vzadu. Pomalu si klušu ke kopci, trasa se jen pomotá po Courmayeur a vyrážíme do prvního kopce. Je to vlastně obyčejná sjezdovka. Prudká, ale se širokou cestou. Davy se na ní snadno rozprostřou. Je mi nějak divně. Cítím se slabý. Přemýšlím, jesli jsem se málo nenajedl. Nebo nenapil? V půli kopce občerstvení - zastavuji a napájím se kolou. Stav se trochu zlepšuje. Najednou v kopci začínám předcházet. Co na tom, že za půlkou startovního pole, je to dobrý pocit:) Míjíme konečnou stanici prvního vleku, druhého i posledního a vydáváme se vstříc sedlu ve výši na 2500m. Cesta se zužuje, jdeme jeden za druhým. Jdeme pomaleji a pomaleji a najednou  - stojíme. Ve výšce nad námi vidíme jako tečky postavičky, potácející se na jakési římse. Po jednom, s odstupy. Není kam jít. Dochází nás lidé zezadu, někteří předbíhají. Dav začíná bučet a francouzsky pokřikovat. Prý chraňte přírodu, nechoďte mimo cesty. Myslím, že zdejšímu kamení s lišejníky je fuk, když po něm přejde pár set lidí. Ale já nejdu. Nepovažuji to za fér. Všichni, co takto předbíhají, se nakonec musí zařadit do stejné stezičky. Zůstávám stát. Postávám tu půl hodiny, poprvé je mi trochu chladno. Předbíhá mne tu spousta lidí. Třeba i děda v bavlněném tričku a s deštníkem. Chtěl bych ho vidět na kontrole povinné výbavy :-)

Stojíme. Půl hodiny. Dost lidí nevydrží - jako žluťásek vlevo - a předbíhají. Tuto nucenou přestávku považuji za chybu organizátorů.

Konečně se fronta rozchází, dorážím nahoru, kde sejmou mé číslo a můžu klesat. Nejdřív to moc nejde, pak se dostáváme na širší cestu, místy asfatovou. Velké kusy sbíhám, stejně mne pořád předbíhají závodníci, o nichž si nemyslím, že by měli být přede mnou. Všichni makají jako kdyby běželi maximálně půlmaraton. To jim nikdo neřekl, jak je trasa dlouhá? Jsem příliš starý na to, abych se nechal vyprovokovat k rychlejšímu tempu, v poklidu si pokračuji dolů do La Thuile, kde na občerstvovačce sním kde co a vyrážím do druhého stoupání.

Profil. Ať víte o čem píšu :) Mapka mírně nesedí, změnami trati přibyly v první části km, St-Maurice je podle gps až skoro o 5km dál...

Tesco walker :)

Druhý kopec mi jde o dost líp. Předbíhám, nebo spíš předcházím:). Předbíhal bych víc, kdyby nebyla stezička tak úzká. Procházíme kolem nádherného jezera, za nímž je zajímavě tvarovaný kopec, na nějž půjdeme. První hezké místo na trase. Až na 27.km:) Prší, ale pořád je docela teplo, vytahuji Tesco pláštěnku. Membránová bunda je pořád v batůžku a čeká na svoji příležitost. Nahoře na kopci překračujeme hranici zpět do Francie, před námi je příjemné klesání. Z radosti, že se nevláčíme po kamzičích stezkách, ho skoro celé běžím. Tempem nad 7min/km, to mi přijde akorát. Dobíhám do Bourg St-Maurice, těším se na občerstvovačku. Na ní mne čeká velké překvapení - můj support team! Sestra, švagr, Kristýna. Původně měli přijet až v noci, ale sestra nevydržela a vzala si půl den dovolené. Užívám si luxusu - můžu si vyměnit nejen ponožky, ale i triko, dát vynikající kafe z termosky a jíst mnou předem zvolené lahůdky, např. bagetu s tuňákem. Jen je málo osolená, sestra prostě neví, jak moc potřebuje běžec sůl :-) Špinavé věci s sebou nemusím dál vláčet, ale odevzdávám je do péče mého teamu. Jen ať jim to v autě trochu smrdí:) Na odchodu z občerstvovačky je kontrola povinné výbavy. Jenže chlap mluví jen francouzsky. Co to po mně chce? Aha, gloves, tedy rukavice, pomáhá mi další závodník. Nejspíš taky cizinec. Neochota francouzů mluvit anglicky je fakt veliká. Rukavice mám, jdu dál. Za krásného, slunného podvečera stoupám do třetího kopce. V nohách cítím neobvyklou sílu. Navíc vnímám vnitřní soustředění, tak známé z mých prvních ironmanů. Předbíhám polehávající i pomalu pochodující. Cítím se líp než na startu. Je to normální? Vždyť toto je začátek nejtěžšího kopce:)

Podvečer na třetím kopci. Zase je docela slušné počasí, ale jsou vidět známky toho, že se to brzy změní...

Jsme zdánlivě nahoře, ale to není nejvyšší bod. Kousek klesáme do zajímavého údolí. Vypadá tak chladně... a opuštěně... I pasoucí se kozy tu možná nechali před dvěma tisíci let římané a od té doby sem nikdo nevstoupil. Tak neskutečně, až mysticky, to tu na mne působí. Začíná víc kapat. Sice už vidím vrchol, ale cesta k němu bude dlouhá. Okamžitě se oblékám, a to dost. I nepromokavé kalhoty vytahuji. A docela festovní zimní cyklorukavice. Myslel jsem, že tato výbava bude jen na okrasu. Nasazují čelovku. Toto údolí už mobilem nevyfotím, je skoro tma. Začíná lít. Sunu se vzhůru, naštěstí mi boty nekloužou. Jedné z koz se asi líbím, tak jde se mnou. Napřed vedle mne, pak je stezička tak úzká, že jde přede mnou. Motá se mi pod nohama:) Ale co s ní? Já na kozy moc nejsem, tak to s ní nějak neumím nebo co. Možná koza neumí česky. Prostě se mi ji nedaří odehnat:) Stoupat za člověkem je vopruz, za kozou je to megavopruz:) Naštěstí je tu vrchol, na něm kontrola. Zkušený francouz odhání kozu do správného údolí:) Díky :) Sestup je horší než výstup. Místy úseky s lany, osvětlené reflektory, občas i s čekajícím pomocníkem. Jakmile skončí cesta skalami, není vyhráno. Všude bahno, cestička uzoučká, několikrát padám. Jednou nechávám nohu pod podivně tvarovaným kamenem, naštěstí se to obchází bez zranění. Lije jako z konve, při snaze vytáhnou si něco na zub trhám pláštěnku. Těším se na občerstvovačku, na jídlo a na suché ponožky. Moc se těším. 

Kolem desáté se konečně dostávám do stanu na Cormet de Roselend. Není tu k hnutí, stan je asi malý. Nacpaný je i druhý. Do toho nejdu. Ten je pro ty, co vzdávají. Proč vlastně? Protože prší? Nebo přehnali tempo? Sundávám tříčtvrťáky, nechávám návleky a oblékám zimní běžecké kalhoty. Na to nepromokavé kalhoty. Vyhazuji Tesco pláštěnku, beru outdoor pláštěnku. A pár dalších úprav výstroje. Support je dnes fakt výhoda. Dám si jednu, dvě polívky a chci jít. Nejde to. Výstup ze stanu je ucpaný. Zase kontrola povinné výbavy? Ptám se závodníka vedle. Klasika - nemluví anglicky. Sestra se ho ptá francouzsky. Z odpovědi se málem kácím k zemi. Oni tu čekají, protože - prší. Bože!!! Vždyť prší už pár hodin!!! Prodírám se davem stojících a jsem na dešti. Což o to, lije. Ale tak nějak normálně, prostě trvalý déšť. Je dost nad nulou, ani vítr nefouká. Nic zvláštního. Po sto metrech přichází louka. Okamžitě mám v botách vodu. Suché ponožky jen sto metrů, to je nový osobák. Jdu kousek do kopce, pak klesám, tedy spíš bruslím do La Gitte. Ve dne tu vrtulník udělal krásné záběry běžících vedoucích závodníků. Já vidím jen pár metrů dopředu, samé bahno. Na běh ani pomyšlení. Jsem vděčný tomu, když cesta začíná stoupat. Ve stoupání bývá méně vody a nehrozí tolik nebezpečí pádu. Klesám do jakéhosi meziúdolíčka. Škaredé, odporně kamenité místo. Pohybuji se příšerně pomalu. Podle profilu jsem chtěl být v Les Contamines do třetí hodiny ranní, ale to na tomto povrchu vůbec nepůjde. Obcházíme jakousi plochu, asi pastvinu krav! Proč? Doteď jsme chodili přes pastviny. Fakt škaredý úsek, navíc tu nějaký majitel asi nepovolil průchod. Míříme zbytečně vzhůru, nahoře stanice vleku a zkouška odvahy. Máme projít přes odpočívající stádo krav. Jsou tu jedna na druhé. Ve svitu čelověk jim září jejich obrovské, studené oči. Hlavně na žádnou nešlápnout :) Míříme k odporné osvětlené a řvoucí budově. Co to je? Aha, zapomněl jsem, má tu být ještě jedna občerstvovačka. Col du Joly. Vevnitř bordel jako po flámu. Všude se válí odpadky, spí tu několik unavených závodníků i obsluha. Opatrně si vyžádám jednu polévku a rychle pryč. Do Contamines by měl být jen seběh. Těším se, že poběžím. Chyba lávky, jde to jen kousíček. Pak cesta odbočuje mezi pastviny, opět kluzko a kameny. To ještě horší následuje - přestavte si dvoukilometrový kopec. A z něj "cestu" přímo dolů. Na dvou třech kilometrech ztráta mnoha set metrů výšky. Fuj! Cítím, že to odnese nehet na pravé noze a rozloučí se se mnou. No, to není zase tak velká ztráta. Hlavní je, že už jsem dole. Plížím se po aslfaltce do Contamines, po chuti běžet ani památky. Úsek mezi Col Est de la Gitte a Les Contamines tímto prohlašuji za nejškaredší místo v Alpách. Nezajímavé, nepřátelské. Překonal jsem i tento úsek, jsem v Les Contamines, to mne vítá příjemnou teplotou a vycházejícím sluncem. Vítá mne i můj support team, který tu spal v autě. No umí si vybrat místo pro kemping:) Jen trochu jím, měním ponožky a tentokrát i boty a vyrážím vstříc posledním 1400 metrům nahoru. A ještě více metrům dolů:)

Stoupám, je mi fakt teplo. Všichni okolo se jen pomalu plouží, také jsem už zpomalil, ale oproti ostatním skoro letím. Mám se svlíct jako oni? Vždyť hlásí zimu a sněžení. Že by se s předpovědí spletli? Potím se tak, že se svlíct musím. Sotva to udělám, nebe se zatahuje. Spěchám. Mrak má divnou barvu. Z toho by mohlo i sněžit! Utěšuje mne, že jdeme jen do výše 2120m. A má sněžit jen nad 2200m. Tak snad mne tato radost mine. Nebo spadne pár legračních vloček. Makám, předbíhám další a další ploužáky. Ochlazuje se, jako obvykle se oblékám v předstihu. Začíná foukat. Začíná pršet. Déšť přechází v liják. A teď - ty vole - vono fakt sněží!

Začátek sněžení ve výšce cca 1700m. Pak už jsem nefotil. Jednak mi zmrzly prsty, jednak zhoustla mlha. I v posledním kopci, tedy kolem 100.km se místy dělaly vláčky...

Zem je naštěstí ještě teplá, sníh na cestičkách taje v břečku. Děkuji prozřetelnosti, že jsem změnil boty na Asicsy, mají mnohem výraznější vzorek a břečkou se prodírám lépe. Sněžení se stupňuje, mrznou mi mokrá chodidla, cítím v nohách náběh na křeče. S hrůzou vzpomínám, jak jsme loni kvůli počasí museli vzdát jiný velký sportovní výkon kousek odsud. Donutí mne i dnes počasí vzdát? Počítám. I když dostanu křeče a hodně se tu zpozdím, měl bych se dostat do cíle v limitu. Navíc je limit prý prodloužený kvůli frontám na začátku.To mne uklidňuje. Stoupám jako robot, předbíhám, nahoře mám pocit uspokojení jako kdybych zdolal osmitisícovku. I přes sněžení je toto sedlo nádherné. Takové klasické, normální, prostě hezky alpské. Klesám dolů a - nekecám - v tom sněhu se tu dá místy i běžet!! Už jsem pod hranicí sněhu! Obrovská úleva. Déšť se zmírňuje. Sundávám pláštěnku. Pochodujeme velký kus víceméně po vrstevnici, pohoda. Překonáváme říčku, která tu přechází ve vodopád. 

Mostek přes nádherný vodopád. Trošku vratký, závodník přede mnou s ním měl jakýsi problém:)

Postupujeme dál ve dvojici s jedním litevcem. Najednou cesta odbočuje vpravo a navíc do kopce! Nám je jasné, že Chamonix je vlevo a měli bychom k němu klesat. Značení bylo celou dobu dokonalé, vůbec jsem nepotřeboval gps, mám ji vytáhnout? Že by nějaký vtipálek značení předělal? Nakonec věříme značení. Dobře děláme, odbočka byla jen na kousek. Definitivně klesáme. Napřed po bahnitých cestách, pak po asfaltu. Cítím se plný sil. Zkouším běžet. Nejde to!! Tak to teda ne! Teď jsem se naštval! Doploužím se k poslední občerstovačce s jasným plánem - poslední úsek chci běžet. Sundávám bundu a nepromokavé kalhoty. Sice pořád trochu prší, ale já přece poběžím. tak by to mělo být akorát. Napiju se, říkám litevci, že jsem slíbil svému supportu, že budu v cíli před 13 hod (kecám, jeli do Švýcarska vyzvednout děti ze školy) a BĚŽÍM. Je to trochu jako rozbíhat nohy po kole na triatlonu, ale hlavně to JDE! Nezmínil jsem ještě jednu věc - i ten nejobyčejnější francouz tu cítí jako jakousi povinnost povzbudit úplně každého závodníka. V dědinách je to samé "Allez, allez." "Bravo." A podobně. Jakmile jsem sundal bundu, je vidět číslo, povzbuzují mne jménem důchodci jdoucí z obchodu i školák (nebo spíš záškolák?, je dopoledne:)) jdoucí opačným směrem. Zastavuje u mne auto a řidič se ptá, jaké jsou nahoře podmínky. Jako jeden z mála rozumí anglicky. Po mém výčtu slov říká - "Takže takové normální srpnové podmínky." No nazdar. Běžím. Ne proto, abych předbíhal jednoho za druhým. Běžím, protože mi to dělá radost. Uspokojuje mne to. Běžím stále lépe. Už i do malých stoupání. Skvělý! Vidím Chamonix! Dobíhám k hlavní třídě, jakmile pořadatelé vidí, že mezi chodci je i běžec, zastavují dopravu s předstihem. Vbíhám na hlavní třídu, ta celá řve. Proboha, kvůli mně:) Mám chuť se schovat někde na kraj a schovat číslo. Nicméně tento pocit překonávám a běžím hlomozícím davem. Fakt síla! Zatáčím do cíle, komentátor přečte mé jméno a jde ke mně, ale nakonec si uvědomí, že s čechem francouzsky asi nepokecá a zpovídá běžkyni doběhnoucí kousek přede mnou. Dostávám finišerskou vestičku a je mi skvěle!!! Posledních 9km za hodinu je skvělá tečka nádherné akce. Celkový čas 29:32. Můj zatím časově nejdelší výlet. Umístění na 483 místě.

Finish :)

Moje časy a postup startovním polem:)

V cíli se nezdržuji, jdu si vyzvednout drop bag, nasedám do auta a jedu pryč. Přiznávám si, že to řízení nějak není v pořádku, tak zastavuji o kus dál na parkovišti, vytahuji spacák a tvrdě usínám. Budím se tak, že přijíždím k sestře akorát na večeři. Takže timing zvládám skvěle nejen na trati! :)

Pod maskovacím bahnem jsou ukryty Brooks Cascadia.

Co dodat závěrem? 

TDS je mnohem náročnější akce, než jsem si představoval. Tratě drsné, velké části neběhatelné. Počasí z toho udělalo opravdový extrém, který nedokončilo skoro 60 procent startujících! Už na 63km vzdalo 468 závodníků! A já, vysoký, poměrně těžký, rovinatý běžec s pochroumaným kolenem, jsem to dokončil. Jsem na sebe hrdý a hotovo! Původně jsem sice plánoval víc běžet a čas kolem 24 hodin, ale to prostě nebylo reálné. I v lepším počasí bych se asi pod 26hodin nedostal.

Trasa TDS je mnohem méně kochací než jsem si představoval. Potenciál Alp mi přišel takový nevytěžený. Prostě zaměření je mnohem víc na sportovní náročnost. Jsem rád, že jsem strávil v Chamonix o dva dny navíc a načerpal aspoň trochu alspkých vjemů.

Organizace TDS je zvláštní. Střídá složky vynikající - např. značení tratě, nepřehlédnutelné i v noci za mlhy - a také má slabá místa. Malé občerstovačky, velké množství závodníků puštěných na uzoučké stezky atd. Kauza mé bundy je věcí konkrétního člověka, ne celé organizace, nicméně v soukolí prostě občas něco skřípe. 

Záznam z gps než se garmin vybil.

Další hezká emotivní reportáž z pátečního CCC. Těm už se měnila trasa, stejně jako UTMB, které mělo náhradní 100km trasu.

Týnišťské šlápoty 27.7.2012

Týnišťě byla loni moje první stovka. Silný a intenzivní žážitek. Proto není divu, že jsem se na ni vydal i letos. A opět nasbíral spoustu silných a intenzivních dojmů. Nemám žádné pěkné fotky ani sílu psát obvyklý typ reportáže, tak jen pár krátkých dojmů z horkého a extrémně bouřkového dne...

Předstartovní spánek:-) Já uprostřed:-)

O startu
První kilometry jsou hooodně divné. Dva tři. Skoro v čele závodu:) Aspoň tak poznávám běžce, které znám jen z fotek:)

O trase
Zdánlivě podobná loňské - přes Kralický Sněžník do Polska, pak Orlické hory a courání do Týniště. Ale úplně jinými cestičkami. Olaf avizoval, že zelená značka po česko-polské hranici povede borůvčím. Jsem chytrý, přestože má být v noci poměrně teplo, oblékám si tříčtvrťáky, podkolenky a kamzičí stezkou v klidu poskakuji skoro neprůchozím borůvčím z kamene na kámen. Mé oblečení mi však je houby platné, když docházíme k "Olafovu vlastnímu značení". Představte si hooodně prudký, hooodně dlouhý svah. Nepropustně prorostlý křovinama. Ve svahu co dva metry cedulka se šipkou. Jinak by se člověk ztratil. Přestože párkrát visím ve křoví za batoh, nakonec se mi daří projít. Dopíchaný od keřů od hlavy k patě. S drobně poškozeným oblečením. Tady by neobstálo ani oblečení speciálních vojenských jednotek.... Když už jsme konečně ve fádních Orlických horách, zde jsou pěkné cesty vysypány hrubým kamením. Asi abychom si to užili. Dobré je, že se podle toho dá orientovat na křižovatkách i bez značek. Naše cesta dál je pravidelně ta nejvíc kamenitá. Připočtěte k tomu nohy v bažině, nezbytné kilometry asfaltu a je to v podstatě komplet. Prostě standard :)

O počasí
Číšník: "Co si dáte?"
"Zatím espresso, nealko pivo a kofolu do půllitru..."
Číšník: "V jakém pořadí si to přejete?"
"No všechno naráz!"

Po dvou minutách - dal bych si to znova. Jenže to by zdejší obsluhu asi kleplo. Dám si něco o kus dál...

Prostě je příjemné teplo. Co víc si na výlet přát. Nemám rád zimu. A déšť.

O Olafokilometrech
Jeden Olafokilometr je dlouhý jako minimálně jeden normální kilometr, někdy i o dost víc. Není to však jen jednotka délky, ale též způsob, jak poutníka vychovat. Tedy např. - běžíte pět olafokilometrů z kopce stejně dloho, jako jste se předtím šourali pět olafokilometrů do kopce. Z toho můžete udělat různé závěry. Já udělal ten, že jsem se v kopcích děsně zlepšil :-)) Zkrátka a dobře 117 avizovaných Olafokilometrů=asi tak 123-125 těch normálních. Měl jsem gps, takže bych to měl vědět přesně, jenže...

Jak jsme nepodpálili Panoramu a nenabili gps
Skoro celou trasu jdu s Jardou Koptišem. Jako správní poutníci si vždy vytyčujeme další cíl a jdeme nekompromisně po něm. Třeba... měli bychom si dát nějaké pořádné jídlo. Koukneme do itineráře - za 10km hotel Panorama. Romantické jméno. Tam se najíme. Jak se Panorama blíží, míjíme pár hospod. Jenže my jíme až v Panoramě! Hlad se stupňuje a s ním i výroky. Jarda: "Jestli nám tam nedají najíst, tak ten hotel podpálím." A už jsme u hotelu! Chci dobít Garmina. Jenže hospoda je podivně potemnělá. Objevuje se servírka a říká, že nejde proud. Co teď? Navrhuji jít pár metrů k další hospodě. Jenže Jarda že ne, že už sedí! Začínám chápat. Jestli odejdeme, musí tu barabiznu podpálit. Sedám si zpět a diskutujeme, co nám mohou udělat bez proudu. Prý steak a opečené brambory. Plyn jede. Dobře. Čekáme hodně dlouho. Nicméně čekám odevzdaně. Nechci být žhář. Nakonec se jídla dočkáváme, platíme nekřesťanskou cenu a jdeme dál. Další hospoda je jen o pár metrů dál, je plná lidí. A stejně mám dobrý pocit z toho, že jsme nemuseli jeden z nejhorších hotelů v Orlických horách podpálit, přestože se mi díky této příhodě brzy vybíjí gps :-))

Jak jsem to málem zabalil
V motelu Skalka, na 92km (tedy správně olafokm, normálních km je víc:)) si tak přemýšlím, jestli se mi chce docházet nudných 25km do Týniště. Hledám si spojení veřejnou dopravou... a je rozhodnuto. Jdu pěšky dál. Ono se totiž do Týniště jede s třemi přestupy. A stejně bych nestihl poslední vlak. To se radši projdu. A jak se vzápětí ukazuje, poslední kilometry vůbec nejsou nudné...

O počasí II
"Kéž by zapršelo!" - věta přací
"Jéé, to je příjemný deštík!" - věta zvolací
"Zasraná bouřka!" - věta sprostá, v rachotu hromů však prakticky neslyšitelná...

O dešťové magii
Když nad vámi visí olověné mraky, máte dvě možnosti - obléci se hned anebo počkat až začne pršet. Když se v teple oblečete do teplého, bude vám o hodně víc teplo. Když se budete v prudkém dešti na louce dlouho oblékat, bude vám zima. Mám radši teplo, proto jsem přinutil naši skupinku k oblečení v závětří lesíku. Tento krok má o chvíli později neskutečný dopad - prší před námi, prší vedle nás, jen ne na nás! Mraky prostě vidí, že jsme na déšť připraveni. Jdeme hoodně dlouhou loukou. Kdyby tu pršelo, máme mokré boty. Olověné mraky na nás z výšky koukají a říkají si, ještě chvíli se pečte, my vydržíme. Hloupé mraky! Mám rád teplo. Vyzráli jsme na ně naší oblékací magií... Když už lije vlevo, vpravo, vepředu i vzadu, začínájí blesky křižovat krajinu blíž k nám. A my se blížíme k bodu, ze kterého mám fakt strach.

O osudové rozhledně
Všichni už Olafa známe. Jakmile vede trasa poblíž jakékoli rozhledny, určitě k ní půjdeme a na jejím vrcholu bude tužka s kontrolou. I kdybychom měli z trasy odbočit. No, to už jsme dnes zažili, v noci jsme lezli na jednu kymácející se dřevěnici a ve dne si zašli pro změnu na kovovou průhlednou. Cožpak o to, výhled z nich bývá pěkný. Jenže teď je obloha plná blesků a my už pár kilometrů vidíme vysoký stožár. Kovový. Na něm navěšené anteny. Téměř jistě slouží i jako rozhledna. A stoprocentně je tam kontrola. Pořád přemýšlím - lze na ni v bouřce lézt? Přežiju to? Nevím. Fakt nevím, co dělat. Ale co to? Pod rozhlednou auta. Ona je to fyzická kontrola! Nahoru se neleze! Uffff. Připadám si jako znovuzrozený:-)) Na oslavu záchrany života si dávám pivo. Alkohol rychle proniká do krve, začíná mi být všechno jedno. Začíná pršet. No a? Začíná otřešná, prudká bouřka. No a? Do cíle je to jen kousek. Bundička nestačí, navlékám pláštěnku z Tesca. A jsem zcela v pohodě :-)

 

Průhled dolů kovovou rozhlednou:-)

LED Lenser H7
Ano, už od Krakonošky mám novou čelovku. Úžasnou. 170 lumenů, dosvit 180 metrů. A od této akce vím, jaký dosvit má v prudké bouřce - tedy má dosvit přesně po lýtka Radka Mareše, to je asi dva metry. Svítit s ní po stromech, zda tam není značka, je zbytečné. Nic není vidět. Ano, tolik prší. Vím, neuvěřitelné. Naštěstí poslední úsek lesem známe, odevzdaně jdeme potokem tekoucím v místech, kde loni byla cesta. Vstříc Týništi....

O botách
Mám na nohou nové Brooks Cascadia. Výprodej, tedy model 6, koupený přes internet. Obouval jsem je s obavami, přestože jsou "moje" číslo, přišly mi malé. Ale ony jen mají trochu jiný tvar, obstály na výbornou. Přes vedra, mokré louky a závěrečnou cestu potokem žádný významný puchýř. Jeden pidi zárodek odchycen ve stadiu pokusu. Do Alp pojedou tyto boty.

Týniště!!
Za 24:18 konečně v cíli! Zajímavostí je, že umístění je stejné jako loni:-) Co k tomu dodat? Spokojenost. A zajímavý pocit - klidně bych ještě pár hodin šel:-)

 

 Poutník v cíli :)

Tříčlenná cílová skupinka

Poděkování
Závěrem bych rád poděkoval za doprovod dvojici Jarda Koptiš a Radek Mareš. A pochopitelně Olafovi za zorganizování tohoto intenzivního zážitku. Natolik intenzivního, že pevně doufám ve svoji účast i příští rok. Už jsem dokonce viděl i návrh trasy, zajímavá :-))

Výsledky

V bouřce řada lidí vzdala kousek před cílem. Můžete si o tom přečíst třeba zde nebo pro mne zcela neuvěřitelný zápisek zde.