pátek, října 19, 2012

Magredi Mountain Trail 100M 12.10.2012


Vzpomínám si, jak jsem před pár lety seděl v Caorle u skleničky červeného a díval se opačnou stranu, než je moře. Při pohledu na krásné kopce mne napadlo - tam se nikdy nepodívám. U skleničky vína mne často napadají hlouposti. Prostě jsem nakonec strávil v těch horách dva dny a seznámil se osobně s kdejakým šutrem. V podstatě za to můžou dvě věci - jednak můj stav v cíli TDS, cítil jsem se fakt dobře. A pak taky příhoda tři dny po TDS. Spadla mi na zem tužka. Mimoděk jsem udělal dřep a zvedl ji. Úplně bez problémů. Chápete?? Ne?? Já taky ne. Protože kdo má zničený koleno, dřep neudělá. Leda by se podělal bolestí. Má to snad znamenat, že ultra léčí kolena??? To by se mělo vyzkoušet. A ultra tím pádem neomezovat :)  Takže jsem začal hledat, kam se na podzim vydám a vyhrálo Magredi. Pravda, 100mil, tedy 161km se dá absolvovat i u nás, třeba při Loučení. Jenže to má start ráno, je to úplně jiný závod. Magredi se startem večer znamená, že na trati budu dvě noci. Dobrá zkouška na případnou úvahu o celém UTMB. To má jen o kousek větší převýšení:)

Mapa. Z/do Vivaro se běží podél vyschlých řek. Samý šutr. Ani na zbytku trati nechybí:)

Ve středu dělám kontrolní dřep. Koleno trochu pobolívá, ale jakž takž. Směr Itálie vyrážím ve čtvrtek dopoledne. Přespávám u Villachu, v pátek dopoledne jsem v prťavém městečku, kde se bude startovat - ve Vivaro. Přemýšlím, kde nechat auto, šipky mne dovedou na louku uvnitř městečka, určenou pro parkování závodníků. Hned vedle tohoto parkoviště jsou přistavené mobilní WC i sprchy! K místu startu je to 150m. Okamžitě chápu, že jsem na dobře zorganizované akci. Jdu si vyzvednout číslo, potkávám další českou výpravu - známé ultrareprezentantky Martinu a Pavlínu, pak Standu a Sama, který o tomto závodě loni napsal zajímavé články zde a zde. Na rozpravě se dozvídám zajímavé informace, třeba že některé části trati jsou za tmy životu nebezpečně. Pfff :-) Závod má hned tři místa, kam je možné poslat si vlastní věci - km 42, 77 a 114. To je až moc. Dávám si do tašek nealko pivo a tak:) Na 114.km se chci převléci (možná i boty), věci se mi do zelené tašky pořadatelů nevlezou - dávám je do většího zeleného vaku z Challenge Roth. Takže odevzdat a čekat na start do 18. hod.
Převýšení. Nevypadá to tak, ale má to cca +7500m. UTMB už jen o 2500m víc.
Po startu je to k horám skoro 30km. Dobrý na uštvání spěchajících :-)

Start! Všichni zase vyráží jako šílení. První část je po rovině, snažím se držet krok. Běží se po "polní" cestě podél vyschlé řeky. Cesta samý šutr. Třeba v horách nebudou. První hodinu běžíme celá česká část pohromadě, pak nechávám ostatní pomalu utéct. Ale stejně pořád poklusávám, přestože cesta se změnila v asfaltovou cyklostezku. Ještě po třech hodinách mám průměr 8,5km/hod! Není to moc?? Jsme už skoro pod horama. Dobíhám Standu a Sama:) Začínáme stoupat. Z naší skupinky jsem tady jasný král vrchařů. Docházíme holky. Vlastně brzy předcházíme. Kopec se mi jde fakt dobře, za chvíli se mne drží už jen Standa, a to nikam nespěchám. Setmělo se, vycházíme nad pás lesa a před námi se otevírá nádherný pohled na místa pod námi. Vidíme letiště v Pordenone, snažím se odhadnout, které městečko na obzoru je Caorle. No jedno z nich to je určitě:) Začíná pršet. Spěcháme do prvního life pointu na 42.km. Trochu tu nesedí náčrty převýšení s realitou, k chatě se musíme dost pomotat po vršku. Nakonec ji nacházíme v cca 23:39 a dáváme si těstoviny. Dochází nás Sam, zlobí ho žaludek, moc nejí, vyrážíme dál společně. Standa nás nutí kdejaké klesání sbíhat :( No ne že bych byl proti, ale cesty přešly v cestičky, je to samý šutr, v noci mne to nebaví. Místy tak tak chytám balanc. Remcám. Máme docela slušný průměr, ale mně je jasné, že takto běhat nemůžu. Cítím, že formu z TDS nemám ani zdaleka. Možná za to může i "vyladění". Já se potřebuji poslední týden před závodem hýbat, teď jsem byl pracovně v Německu a jen se přejídal no a taky tam měli Weissbier :( Nakonec skupinku ukecávám k rozvážnějšímu postupu. Teda on je terén místy takový, že by to rychleji stejně nešlo. Kameny dělají těžko průchodný terén i z roviny. Klesáme k Barcis. Po podobné cestě v našich horách by se krásně běželo. Tady mi to nejde. Standa je plný sil, navrhuju mu, aby nám utekl, ale nechce se mu:) Na to, že je to podle profilu z kopce, není výkon 20km za skoro čtyři a půl hodiny nijak ohromující. Jenže ono to jen klesání není...

Občerstvovaček je po cestě dost. Mají i Colu. Jenže i zbytek sortimentu je sladký. Nic slanýho:( Začínám se cítit divně. Od Barcisu pokračujeme podivnou cestou, díky kamennému povrchu je těžké usuzovat, kudy vlastně pokračuje "single track" stezička. Musíme stále velmi pozorně sledovat značky, což je v padající mlze obtížné. Rychlost postupu se snižuje a snižuje. I na rovině. Stoupáme do těžkého kopce. Moje kralování v kopcích je dávno minulostí. Zejména závěr kopce je lahůdkový, malinko i bloudíme. Odměnou po vynoření se ze křoví je pohled na krásné kopce ala Dolomity - suchá suťoviska, jen se skouznout dolů:) Procházíme bez zklouznutí. Hodně, ale opravdu hodně se těším na life point na 77km. Dostáváme se na něj nevím kdy nevím jak. Láduju se těstovinama, které si zkouším osolit. Třeba mi to pomůže. Najednou se zvedá Sam, je mu na zvracení. Půjde prý raději pomalu dál. Následuje ho Standa. Já jsem prý nejlepší vrchař, tak je dojdu. Čeká nás profilově nejtěžší kopec. Cpu se dál, přece to tu nenechám, mají tu i vyjímečně i salám. Mně na zvracení není:) Konečně vycházím a uvážlivě pochoduji ke kopci. Tady kluci určitě běželi. No však já je ve stoupání dojdu:) Jeden klikyhák, druhý, konečně stoupám. No to je teda kopec:( Přes 30 procent stoupání rovnou vzhůru. Uzoučkou kamenitou stezičkou. Tak těžký kopec jsem snad nešel ani na TDS?? Po dvou stech výškových metrech slyším nad sebou češtinu. Za dalších sto metrů kluky vidím. A to jdu rychlostí cca 2km/hod! A vnímám ještě jednu nepříjemnost - náběh na křeče v levé holeni. Hodně se proto opírám do hůlek a snažím se došlapovat na paty. To je v kopci docela těžký:) Pár desítek metrů od kluků se mi ruce sevřou v křeči téměř současně. Musím zastavit. Hledám v batůžku něco slaného. Mám tu pár zapomenutých solných tablet, už je vlastně s sebou ani neberu:) Mám tu i sušené maso, v tom je taky sůl. Sedím na kameni, masíruji holeň, piji Powerade (vzal jsem si ho před chvílí na life pointu z drop bagu). Dojdu to vůbec?? Pauza můj stav trochu zlepšila. Stoupám. Už zase kluky slyším:) Byl bych radši, kdyby byli dál:) Pod vrcholem se trochu ochlazuje, to mi pomáhá. Já to snad dám! Jedna zatáčka, druhá, zkouším popoběhnout. Docházím k občerstvovačce, na ní míjím kluky. Jen si zamáváme, naštěstí nečekají. Potřebuji už svoje tempo. Jdu se napít. Italský horal, vládnoucí této chajdě připravil i výborný vývar. Nevím z čeho, je mi to jedno. Chci ho hlavně osolit. Sypu, sypu... Když mne horal vidí, bere mi solničku z rukou a ukazuje, že takto ne. Solničku rozdělává a čtvrtku mi sype do vývaru :) Ano, tak je to správně :) Různými posunky si výborně pokecáme, každý k tomu ve své mateřštině přidáme pár slov a hned jsem na tom líp. Tímto děkuji tomuto dobrému muži za záchranu života :-))

Od této občerstvovačky je mi relativně dobře. Ve dlouhém klesání dokonce kousky utíkám:-) Blížím se k pěkné přehradě, škoda jen, že je poloprázdná. Obejdu ji, projdu se po hrázi a hurá do tunelů. Ano, správně, dva další kopce se tu prochází tunely, každý z nich má1700m. Dlouhé, úzké tunely vystřílené ve skále, bez jakékoli izolace a osvětlení, všude teče voda. Kupodivu procházím se suchýma botama. Mít víc než 100km suché boty, to jsem na trailech ještě nezažil:-) Za tunelama se skoro skokově mění krajina, je tu mnohem více vlhko, ubylo kamení. Je tu další přehrada. Od ní jdeme podél říčky, která z ní vytéká. Říčka je ode mne asi pět metrů vpravo, ale skoro sto metrů hluboko! Nádherné údolí! Stojím a koukám zvrchu na tu čistou vodu. Jdu po chodníčku, který najednou prudce zatáčí vlevo. No jít tu v noci může fakt znamenat, že běžec letí do propasti, obzvlášť kdyby zakopl o ocelový drát, který je natažen kousek nad zemí... V duchu se omlouvám pořadatelům, toto místo opravdu může být za tmy životu nebezpečné. Ale taky chápu, proč nás sem zavedli. Je to nádherný kout světa. Bohužel už je trochu šero, mobil už není schopen rozumného focení.




Postupně k říčce scházím a dostávám velkou chuť se v ní vykoupat :-) No, někdy příště. Cesta přechází v asfalt. Moc tento typ povrhu nemusím, ale aspoň to po něm ubíhá, na poslední life point na 114.km tak docházím za 24:20. Přece jen to je rychlejší než TDS:-) Převlékám se, boty nakonec nechávám stejné. Mám Brooks Cascadia jako na TDS. Ale ne ty stejné. Koupil jsem si další, o velikost větší:) Dnes dobrá volba. Dál vyrážím s trojicí italů. Jenže dva jdou jen na parkoviště. Končí. Pokračuju dál s italem jménem Juri (proč mu ostatní říkali Ivan?:)). Je místní, ví, kam se zhruba má jít. To se nám hodí. Je totiž zase tma, jsme opět na single tracku, kde se cesta hledá těžko. Pěkně nám to šlape, já se bojím posledního kopce. Stoupá sice "jen" do tisíce metrů, ale jestli se budeme zase prodírat křovím, křeče by se mohly vrátit. Než se ke kopci dostaneme, musíme ještě pár menších stoupání zdolat. Konečně jsme pod posledním kopcem. Stoupáme. Po asfaltu! Na něm si možná zničím chodidla, ale křeče nebudou! Jen aby to bylo celý asfalt.... A ono je. Až nahoru. Uf. Tady už stoupání nebudou. Jsem v klidu. Jako bych už byl v cíli. Unavený mozek, už druhou noc bez spánku, mi předkládá zvláštní obrazy. Kouknu ve svitu čelovky na kámen, vidím na něm spát ještěrku. Prokreslenou do všech detailů. Když mne napadne, že ještěrka asi nebude v noci spát na kameni, změní se ještěrka v list. Netroufám si napsat, že jsou to halucinace, při zaměření pozornosti se nakonec vše vyjasní. Takže vlastně o nic nejde. Slyším hučet agregát, blížíme se k občerstovovačce. Vidím ji po pravé straně. Osvětlená chata, před ní stojí muž a žena. Žena vchází do chaty. Přicházíme k chatě a.... muž i žena zmizeli. I chata. Žádná tu není. Je to jen značka. Pozor krávy. Navíc není vpravo, ale vlevo od cesty. Proboha jak může mozek skutečnost tak zkreslit??? Skutečná občerstvovačka je za zatáčkou o dvě stě metrů dál. Dávám si kafe, třeba se vzpamatuju. Jsem v Itálii a piju instantní Nescafé. No fuj :-) Snažím se hodně jíst. Na občerstvovačce polehává Juriho kamarád. Prý půjde s námi. Přijde mi totálně vyřízený. Tento další ital nemluví anglicky, snažím se přesvědčit Juriho, že v tomto stavu se nedá pokračovat. Je tu sanitka, ať s nimi svůj stav konzultuje. Ale prý ne. Doprovodí kamaráda. Kamarád je hodně pomalý, dvojici italů poodcházím vpřed. Škoda. Místní znalec Juri by se mi v klesání hodil. Prudký svah je protkaný spoustou cestiček, musím dávat hodně pozor na značení, dívám se i na gps. Ta se naštěstí v ještěrku nemění:) Klesání je nekonečný. Těším se do lesa dole. Chyba. Je úplně bezvětří, v lese se válí teplejší vzduch. Je mi tu na zvracení:( Chci ven z lesa! :) Konečně. Jsem dole. Čeká mne fádních dvacet kilometrů po rovině. To dám! Podle gps mám jít vpravo, značení jde vlevo. Slyšel jsem, že se cesta mění kvůli dešťům, prý se to tu hodně rozvodňuje. Snad to bude jen kousek. Ale ne, vypadá to na velikou odbočku. Značení je tu dělané hodně narychlo, je dost řídké. Poté, co jeden z patníků považuji za odbočovací šipku, rozhoduji se každou šipku osahat. Není jich tolik a na čase nesejde. Hlavně nezabloudit. Další občerstvovačka, jdu jako stroj. Předbíhá mne mladý ital. Provokuje mne to také ke zkoušce běhu. Moc to nejde, mám trochu pohnuté páteří, jak jsem klouzal po kamenech. Záda bolí. Postupně to rozbíhám stylem invalidního tučňáka. Rychlost to kupodivu fakt zvyšuje. Běžím větší a větší kousky. Nádhera. Já do cíle snad vběhnu:) Už jsem v Magredi. Vím přesně, kde je Vivaro. Značení mi mizí, ale přece musí být tady za tím rohem. Nebo tamhle za tím? Kdyby tu někdo byl, zeptám se. Kupodivu ve čtyři ráno je tu dost pusto. Naprosto ostudně bloudím, nakonec zbývá poslední krok - vrátit se k poslední značce. Poslušně tak činím. A pak se divím, že přesně podle gps se cesta velmi prudce stáčí doleva. Uf. Mělo by to být dobře. Jede tu domorodec na kole. Ptám se, jestli je to cesta na Vivaro. Domorodec okamžitě seskakuje z kola a aniž by odpověděl, ptá se anglicky, zda jsem v pořádku. Proboha on snad na mne zavolá sanitku! Mobilizuji mozek a dávám dohromady anglické věty typu "Ano, jsem v pořádku, moc se těším do cíle, tak jsem si jen chtěl ověřit, zda je to správná cesta." Domorodce to uspokojuje. Prý už jen čtyři kilometry, přeje mi hodně štěstí a můžu jít. Uf. Neskutečně dlouhý čtyři kilometry. Neskutečně obrovský Vivaro. Hele, CÍL!! I po páté ranní tu pár fandů je. A ředitel závodu s organizátory, dostávám vestičku, jím těstoviny. Přichází Juri, pochopitelně bez kamaráda, ten nedokončil. Hledám svoje drop bagy. Zelený a modrý nacházím hned, červený tu snad není? Asi ho někdo omylem vzal. Jdu spát, beztak v něm nic moc nebylo. Zlehka omýt a následuje obrovský boj. Podaří se mi zapnout spacák dřív než usnu?

Když se po jedenácté probouzím, zjištuji, že se zapnutí spacáku úplně nepodařilo. Auta vedle zmizely, nic mne nevzbudilo. Divný. Asi jsem byl v bezvědomí :) Jdu se podívat do cíle, někdo můj červený drop bag vrátil i s mými oblíbenými ponožkami :)

Co dodat závěrem?

MMT100M je dobře zorganizovaná akce. Na značení cesty jsem si sice v průběhu akce trochu zanadával, ale musím zpětně uznat, že vzhledem k délce trasy a podmínkám bylo excelentní. Uvítal bych jen něco slaného na občerstvovačkách, jinak maximální spokojenost. V Itálii v říjnu bývá příjemné počasí - v noci teplota klesá po příjemných 8 stupňů, v tom se běhá prostě parádně. Trasa překvapila (jako obvykle?:-)). Místy hodně, hodně těžká, naštěstí je to proloženo lehčími úseky. Načerpal jsem zkušenosti z druhé bezesné noci - není to jednoduché, ale jde to. Snad se to časem i zlepší. Možná na nějaké akci zkusím si na chvíli lehnout. Třeba to pomůže. Stomílovka není zadarmo, i v relativně příznivých podmínkách nedokončila třetina startujících.

Zkušební dřep dva dny po akci - zcela bezbolestný. Buď ultra koleno léčí nebo v něm umrtvuje nervy. Budu to dále zkoumat. Každopádně kdyby měl někdo vysvětlení tohoto divného jevu, tak sem s ním.

Mám spoustu UTMB bodů, včetně dvou čtyřbodových akcí (TDS, Magredi). Zkusím štěstí v loterii.

Web závodu

Výsledky

Záznam kusu mého postupu z gps


7 komentářů:

12HonzaDe řekl(a)...

Moc hezky, fakt inspirativni... No zkusim jeste letos Prazskou 100, at se neflakam a pak se uvidi...:)
Syn mi sice vyhrozuje, ze jestli budu behat dlouhy ultra, tak mi z lasky zlomi nohu, ale verim, ze to nemysli vazne..:)
Zitra rychla Stromovka a pak uz dusevni priprava na bloudeni v noci.. Diky za inspiraci. MSF! 12:)

Advid řekl(a)...

VláĎo, paráda. Hezky ses zase rozjel. To usmrcování nervů je záhada, ale hlavně že to funguje. :)

Beet řekl(a)...

Pri kocarkovani je to paradni poctenicko. Musel to byt prima zazitek. Chtel bych neco takoveho zkusit, ale budu muset jeste nejakou dobu pockat az bude cas na trenink. S dvema malyma detma se toho casu nedostava. Zatim Ti muzu jen zavidet. :-)

Samuel Straka řekl(a)...

Vláďo, dobře popsané zážitky. Já se rozhodl, že po dvou článcích o MMT100M již letos nic psát nebudu. Nutně bych se opakoval. Ale stále jsem toho plný. Byl to krásný zážitek. Sam

Šewy řekl(a)...

Pěkné čtení, pěkná akce, pěkný výkon. Prostě celkově pěkný. Se budu muset na to usmrcování nervů zeptat Vavise, jestli to má taky jako ty. Do budoucna bych to plánoval jako úspěšnou léčebnou metodu. :)

Renda řekl(a)...

No teda, jeden lepší závod než druhý. To musely být panoramata. Já stále přemítám, jestli zkusit loterii na TDS nebo počkat, až trochu povyrostou děti. No v prosinci se to rozsekne :-)

Vl001 řekl(a)...

Díky všem za komentáře.

Rendo, TDS až do letoška byla bez losování, tedy přihláška=účast. Já se na TDS dostal poté, co jsem nebyl vylosován na CCC a rychle jsem zareagoval na nabídnutou možnost (tedy TDS nebyla naplněna).