Schwechater Radmarathon 02.06.2011

Tato cyklistická akce mi stojí za zápisek. Ale než se k němu dostanu, dovolím si pár slov o tématu, na které se mne při nejrůznějších setkáních ptáte - jak je to s mým kolenem? ;-) Loňskou sezonu jsem v podstatě ukončil po Rothu. Doktor řekl jasně, že problémy jsou způsobeny artrozou a snížení tréninkové zátěže a pilulky stav zlepší. Jenže stav se na podzim zhoršoval. Dost. Nemohl jsem bolestí spát, v některých dnech ujít pár set metrů po hypermarketu bylo utrpení. Typ bolesti moc neodpovídal tomu, co jsem o artroze vyčetl, nicméně doktor řekl artroza, tak artroza. Na kontrole doktor trochu kroutil hlavou, když jsem popisoval bolesti a pozorně sledoval rentgenový snímek... ano, artroza tam samozřejmě je. Malá. I.dx. Odpovídající věku. Neměla by tak bolet. Pak to šlo rychle - začínalo pobolívat i druhé koleno. A pak pravý loket... Začal jsem hledat, čím jiným než artrozou by mohly bolesti teď už více kloubů být. Doktory už jsem vynechal a hledal jsem i šílené možnosti...  Jednu z nich jsem si "vybral" a  7.4. jsem se začal sám "léčit". Nečekaně úspěšně. Do týdne většina bolesti zmizela. Jako mávnutím kouzelného proutku. Tak rychlý výsledek jsem nečekal:-) Najednou se dá běhat, dokonce i jezdit na kole. Nicméně koleno zatěžuji velmi opatrně. Přece jen je asi poničené a navíc - trochu mne ničí moje přetrvávající "léčba". Zhubl jsem čtyři kila, což při mé postavě není zrovna pozitivní. Když se k tomu přičte půlroční tréninkový výpadek je jasné, že se musí opatrně.

Po Bratislavském půlmaratonu jsem navštívil pár dalších "půlek":

23.4. půlmaraton v Olomouci. Po třetím kole ze sedmi jsem ho vzdal. Nohy běžely, ale bylo mi divně. Možná důsledek mého "léčení"
30.4. Brněnský půlmaraton - týden po Olomouci jsem půlku doběhl bez problémů, jen čas je o pár minutek horší než v minulosti - 1:55. Ale přece jen na trati jsou kopce a hlavně - koleno v pohodě.
14.5. Mamut tour 120km cyklomaraton - do akce jsem měl na silničce najeto jen asi 100km, takže jsem tímto závodem zdvojnásobil roční objem kilometrů:-) Pocitově jízda nic moc, dojmy pokazil i defekt při sjezdu z Hadovny, kde jsem nabral dobrých 15 minut sekeru a pak dojížděl jak se dalo. Ale dokončil jsem za 5:13, koleno v pohodě.
28.5. Vienna City Triathlon (HIM) - Tento závod jsem zvolil místo Czechmana, protože je před ním sprint triatlon, který měl být Kristýniným prvním opravdovým triatlonem. Jenže právě tento sprint se mi stal osudným. Ve 12 stupních a trvalém dešti změnili sprint triatlon na duatlon. Kombinaci běh-kolo-běh zvládla Kristýna nečekaně závoďácky a hlavně díky skvělému kolu vyhrála nejen svoji kategorii, ale byla i rychlejší než holky z U23 (byť ve výsledcích je doteď chaos). Po sprintu nebylo reálné, aby na mne promoklá Kristýna na Donauinselu dalších šest hodin čekala, takže jsem si vyzvedl kolo, které už jsem měl v depu a jeli jsme domů. Mé první DNS :-)

No a o pár dnů později se vydávám na oblíbený Schwechater Radmarathon. Byl jsem tu už před dvěma lety. Příjemná trať, dobrá organizace, závod je ve všední den (v Rakousku mají státní svátek), co víc si přát? Zázemí v pivovaru skvělé, parkuji na obrovském parkovišti, chvilku rozjezdit a hurá si stoupnout na startovní čáru. Ano, volím jinou strategii. Chci vyrazit s čelem závodu a do vhodné skupinky se "propadnout". Teda v úplném čele nestojím, přede mnou asi 50 kol. Za mnou tedy 350:-)

 Na startu neobvykle vepředu, jsem k rozeznání i na předstartovní fotce :)

Start! Nohy nestíhají tempo okolních cyklistů, podle plánu se propadám. Proti mým plánům mi něco začíná šíleně řinčet v zadním kole. Co to je? Ach jo, uvolněné čidlo kadence. Jak jsem přidělával čip, asi jsem ho uvolnil. Na pátém kilometru je to neúnosné, zastavuji. Čidlo nekompromisně utrhávám a snažím se rychle pokračovat. Snad mi "moje" skupinka neujela. Vím přesně, jakou skupinku chci. Nějakou se ženskou. Ženské tu obvykle doprovází chlapi, přizpůsobují se ženskému tempu. S mojí kondicí bych si snad na ženskou mohl troufnout:-) Už se řítím ve skupině, dost fouká. Zatím spíš do zad. Bohužel, ve skupince ženská není. Po pár kilometrech poznávám, že tato skupinka jede příliš rychle. Měl bych střídat, špicí jen projíždím. Na 10.km průměr 37km/hod, to je na mé netrénování moc. S lítostí jsem ze skupinky utržen. No co se dá dělat. Zalehávám do hrazdy, tu jsem si letos nechal. Má ji tu skoro každý druhý:-) A jedu si v klidu, průměr asi spadne... když vtom - ano, skupinka. A ne obyčejná. Skupinka snů. Mých snů. Teda skupinka pro lenocha jako jsem já. Skupinku vede Velký Guru. Cyklista mého věku, který najede za rok asi tolik, co já za deset let. Vedle něj šlape mladý oddaný pomocník. Za Guruem schovaná žena mého věku. Evidentně ji táhnou k dobrému umístění minimálně v kategorii. Kolem ženy tři další dresy stejného oddílu Wienstrom. Jádro skupinky ukončuje Podguru. Poctivě sleduje svého Gurua a opakuje jeho gesta. Zařazuji se za Podgurua. A dávám najevo, že toto místo je teď moje a nikoho na něj nepustím. Ve skupince se netřídá. Není proč. Guru ani jeho pomocník na čele to nepotřebují. Kdyby chtěli, asi by dojeli závod někde hodně vepředu. Jen by to nebylo na vítězství. Ale oni dnes jedou jen tréninkově. Ve větru čtyřicítkou. Za mnou povlává ještě pár cyklistů, kteří se neumí ve skupince správně zařadit. Jejich chyba. Přilepen za zadkem Podgurua se intenzivně potím a snažím se neodpadnout moc brzo. Na 20.km kouknu na průměr. Vrátí se na 37? Houby. Je dost přes 38. A stále roste... Před námi skupinka. To je ta moje, chlapská skupinka, ve které jsem byl. Usilovně šlapou, střídají a my je nekompromisně dojedeme. Já jsem táák dobrej:-) Už jim dýcháme na záda. Ale teď - co to? Guru zvedá ruku! Proč??? Vzápětí udělá rukou gesto, kterým nekompromisně zastaví auto, které je před námi asi 400m. V protisměru. Něco houkne, mírně přidá a přejede do vyklizeného protisměru. Následujeme. ho. A neskutečnou rychlostí s pěkným bočním odstupem předjíždíme skupinku, které jsem nestačil. Opravdu neskutečnou rychlostí. Jen se po nás koukají, nikdo z té skupinky k nám nepřestoupí. Jsme moooc rychlí. Jsme moc seřazení. Není kam se zařadit. Neskutečná ukázka silniční cyklistiky. Něco podobného jsem kdysi zažil na Mamutu, kde si skupinku zorganizovala zkušená Šlapka. Ale dnes je to dokonalejší. I v tom, že naše skupinka je tvořena slabšími cyklisty než ta, kterou necháváme za sebou....

Kousek sám - je chladno. Předpověď asi 17 stupňů, má pršet. Nakonec ani kapka :)

 Vím, že odpadnu. Nemám najeto. Znám už trať, vím, kam chci dojet. Pod stoupání na 40.km. Možná bych v tom stoupání mohl ženě z naší skupinky stačit? Vytírám pot z očí a snažím se vydržet. Bohužel pár kilometrů před stoupáním je mírné pár set metrů dlouhé stoupání. Všichni okolo ho jedou na velkou placku. Na to dnes nemám potřebnou výkonovou rezervu. Odpadám. Má to svoji výhodu. Konečně zase dýchám trochu normálně:) A vtom - další žena. Vzhledem ke svému věku bych mohl říci holka. Číslo 158. Doprovázená přítelem 157. Nikdo s nimi nejede. Rozvážně se za ně zařazuji. Najednou je nás zase víc. A je tu kopec. Konečně přestávám mít pocit, že jsou všichni lepší než já. Kdybych chtěl, ujel bych jim. Nechci. Znám trať, pod kopcem se budou hodit:) Skupinka se ve stoupání rozpadá, ujíždím i slečně s hrazdou. Je tu sjezd, v něm traktor, brzdím a už jsme zase tři:) Slečna jede za přítelem, vzhledem k tomu, že teď fučí dost silně z boku to není dobrý nápad - snažím se jí to vysvětlit, ale marně. Takže po boku jejího přítele jedu já. Asi je to i můj přítel:) Deset kilometrů roviny u Neuseedler See zvládáme ve trojce, je tu zase stoupání. Větší než to první. Opět slečně ujíždím. Stoupám, nadávám si jak nemůžu a přitom udiveně koukám - dojíždím jednoho rovinatého hmotného cyklistu za druhým. Přestože mi není dobře:) - s rychlostí první půlky jsem to trochu přehnal a žaludek trochu protestuje.

Já a stoupání. V kopci chladno není:)

Vyjíždím na vrchol, kde je občerstvovačka obsypaná hrozny cyklistů. Fakt nemám chuť pokoušet žaludek, beru si jen pití a jedu dál. Sjíždím zpět na stranu ke Schwechatu, minule jsem tu svištěl přes 60, dnes jen 40. Fouká opravdu silně. Ve větru jezdit neumím, ale Nitra proškolila mou psychiku, už mi to nevadí. Pojedu pomaleji, no. Dole pod kopcem jsem rád, když jedu 25km/hod zalehlý v hrazdě. Fouká bohužel přímo proti. Ale já vím, že je za mnou spousta cyklistů, rozhoduji se brát zbytek trati jako intervaly - prostě se na chvíli zařadím do skupinky, pojedu s ní 10km, protočím nohy a znovu. Cyklistů je za mnou opravdu tolik, že se mi daří tuto taktiku naplňovat. První skupinka, první oddych, druhá... Pár cyklistů, kteří se snažili se zatnutými zuby udržet se skupinek pak s chutí předjíždím v pomalé solo jízdě, kdy vlastně odpočívám:) Vítr už je fakt protivný, ale trasa je krátká. Na kruhových objezdech před Schwechatem oceňuji práci policistů, kteří řídí dopravu opravdu s přehledem. Ne jak hňup z Městské policie v Bystřici, který na mne při Mamutu pustil kamion. Naštěstí jsem na dálku odhlalil, že jde o hňupa a včas brzdil. V Rakousku asi takové borce k policii neberou. Asi abych o skvělé organizaci opravdu napsal do blogu, tak mne dojíždí motorka a skupinka - s mojí přítelkyní i přítelem:). Motorka nás doprovází celým Schwechatem až k cíli. Jako bychom měli spurtovat o vítězství:) Jenže já se jen vezu, spurtovat nemám právo. Takže projíždím cílem za dvěma krásnýma cyklistkama, v cíli si dávám jídlo, kafe, sprchuji se (!!!) a mám po dlouhé době z kola příjemný pocit. Nejen, že mne nebolí koleno, ale pěkně jsem se projel. Na dobrém pocitu nic nemění ani to, že vítr srazil můj průměr až k 28km/hod. Je to jedno. Fakt bych měl rakouské cykloakce navštěvovat častěji:)


- Skupina s Guruem dojela do cíle víc než půl hodiny přede mnou, což však ženě z Wienstorm na vítězství v kategorii nestačílo, skončila druhá.
- Pravidelný účastník Jiří Mikulášek ze Znojma tentokrát nevyhrál, skončil čtvrtý. Léta nezastavíš...
- Kategorii žen vyhrála Slovenka Pavlendová. Její průměr 38,1! V tom protivětru skvělý...
- Mamut i Schwechat mají téměř shodnou délku, ale rakouský čas je o víc jak hodinu lepší. Asi lepší forma:)))

Jedna fotka, která s tématem nesouvisí, ale fotku s kajakem na blogu ještě nemám:) Aneb Annín 4.6. a Kristýnina druhá životní patnáctka