Ironmaniac Teplice 5.9.2009

V letošní sezoně jsem si připadal nevyironmanovaný, tak jsem se ze zoufalosti přihlásil na MČR v dlouhém triatlonu bez ohledu na podzimní termín 5.9. Mou troufalost si vychutnalo počasí - ač je stále hezky, jako obvykle má být sobota nejškaredším dnem široko daleko. Předpovědi věštily zataženo, ráno 8, možná 10 stupňů, déšť a silný vítr, v nárazech až 70km/hod. Přiznávám, měl jsem z toho velké obavy. Dokonce jsem navštívil cykloobchod a zakoupil dres s dlouhým rukávem a prstové rukavice. S malou dušičkou jedu v pátek do Teplic. Jsem neobvykle nervozní. Nevím, jestli to zvládnu. V představách se vidím zmrzlý ležet ve škarpě. S negativními představami bojuji srdnatě - dávám si do věcí stovku no a když to nepůjde, prostě skončím v nějaké hospodě. Tato imaginace naštěstí zabírá a nervozita trochu ustupuje:-) Zřejmě nejsem jediný, kdo měl ze závodu obavy, na večerní rozpravě vidím samé známé triatlonové tváře, žádné zástupy nadšenců, kteří by chtěli triatlon jen vyzkoušet. Nebudu já nakonec poslední? :-)

Nocuji v klidném hotýlku kousek od cíle, stejně nemůžu dospat, ve čtyři jsem vzhůru a pouštím počítač. Teplota v Teplicích kolem 11 stupňů, v 500 metrech, kam vede trasa kola, je kolem 8 stupňů. Zatím neprší. Dávám věci do auta a jedu čtyři kilometry do Oldřichova do místa startu plavání. Teploměr v autě potvrzuje teplotu 11 stupňů. Ale nijak moc nefouká. Odevzdávám tašku s věcmi na běh, nachystám si kolo a jdu se soukat do neoprenu. Proč mám v autě tretry na kolo? To asi není v pořádku:-) Běžím tam a zpět, na soukání do neprenu je míň času. To mi vyhovuje, není kdy být nervozní. Beru si i neoprenovou čepičku pod tu startovní, voda je sice docela teplá, ale proč ji nevyužít, když se to smí. Začíná pršet, sundávám boty, pěkně to zebe:-) Do vody se jde velmi dobře, oproti vzduchu je daleko teplejší:-)

Startuji rozvážně ze zadních řad, dávám pár vteřin těm vepředu, ať mi uplavou a začínám první ze dvou okruhů. Bójka není na 800 metrů z vody vidět, ale organizátoři dali na protější břeh nebo kam jakousi bílou plachtu, čímž se z plavání stává navigačně snadná záležitost. Pole plavců přede mnou je roztaženo do šířky téměř sto metrů. To ten bílý flek nevidí? :-) Jeden plavec mne za chvíli dokonce křižuje. Při plavání se evidentně snaží udržet si konstantní vzdálenost od břehu, ten je však členitý, tak tu dost kličkuje:-) Já bych mohl navigaci vyučovat, pěkně přímo si plavu, ve vodě je teploučko, vzduch na dýchání taky fajn. Žádné zimní plavání. Dnes určitě doplavu a to je dobrý pocit. Už jsem u první bójky, točím na druhou z obdélníku, zase plavu rovně a plavci přede mnou rozvinuti jako rojnice:-) Přes jejich kličkování se mi však vzdalují, opravdu samí rychloplavci. Otáčím zpět k místu startu a mířím na startovní bránu. To je ovšem chyba, protože bójka je kus vlevo, teď už i já si kousek přidávám:-) První kolo 45 minut, asi je to kousek delší. Pocitově jsem odhadoval čas prvního kola na 41-42minut. V druhém kole se přibližuji ke dvěma plavcům přede mnou, stíhat je však opravdu nehodlám. Těším se, jak si napíšu do blogu, jak jsem byl opět na plavání poslední:-) Déšť zesiluje a nad teplou hladinou se tvoří mlha. Sleduji mraky, trhají se? Ne, spíš houstnou. Doplavávám za 1:32, ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy doplaval bez křečí. Vůbec mi není zima, v klidu se převlékám v depu, kde jsou ještě tři závodníci. A ještě tu stojí kolo odvážlivce, který plave bez neoprenu. Nejsem poslední:-) Pod neoprenem mám triatlonový trikot, pod něj dávám krátké klimatexové triko, pak cyklistické kalhoty, vabronožky, návleky na kolena, dlouhý dres a lehoučkou vestičku. Cyklobundu nechávám zatím v podsedlové brašničce. První kus je do kopce, tam nebude potřeba. A třeba déšť povolí. Ještě čelenku pod bundu, rukavice a jedu. Jen kousek před posledním plavcem, já se prostě víc a déle oblékám:-)

První metry na kole jsou dost krušné, déšť mi vadí a přece jen je chladno. Ve stoupání je hned líp, zdá se, že jsem oblečení trefil. Cítím se totiž úplně normálně a jsem vzteklý z kvality cesty, hrozný tankodrom:-) Naštěstí je tato cesta jen spojovací, jak bude vypadat úsek, kde se jedou čtyři obrátky? Už jsem na něm, povrch docela dobrý, trať mírně zvlněná, přijde mi svižná. Obrátka je tu coby dup a s ní i dobře vybavená občerstvovačka mimo jiné s tyčinkami Isostar i Carbosnacky. Široký sortiment, vůbec nepoužívám své občerstvení, hůř by se mi vytahovalo:-) I zpět to první kolo sviští. Míjí mne auto s časomírou, uhýbám na kraj, první je Jarda Brynda, předjíždí mne v nepříliš přehledné zatáčce až v protisměru. Nebere to závodění moc vážně? Za chvíli mne bude míjet další, podle hlasitého vysmátého povzbuzování poznávám Petra Vabrouška. Jede uvolněně a velmi rychle, je už před Tomášem Bednářem, který jistě plaval líp. Petr tu prostě opět nebude mít vážnější konkurenci. Jak tak všechny sleduji, docela mi to ubíhá, už stoupám do kopečka před Dubím, Je táhlý, jede se dobře. Na něm další otočka s občerstvovačkou. Dávám si banán, asi tu dnes přiberu:-) A hlavně - cítím, že počasí mi v dokončení nezabrání. Už jen třikrát a budu moci svištět dolů do Teplic! Déšť ustává, naopak však zesiluje vítr. Kdybych si mohl vybrat, raději ten déšť. Vítr mne zpomaluje. Prohlížím si víc trasu, prostě pohraničí. Žádná krása kromě krátkého úseku nádherným hlubokým lesem. V něm zase dost prší ze stromů:-) Na obrátce sleduji za mnou posledního cyklistu, má stále stejný odstup asi jednoho kilometru. Já se zase nijak nepřibližuji k závodníkům přede mnou. Spíš naopak. Pravda, všiml jsem si Davida Vronky, toho bych mohl předběhnout. Jinak si moc nezazávodím. Druhé kolo prostě pohoda, čas cyklistiky odhaduji na 6:20-30, kdo ví, jak rychle to posviští zpět do Teplic. Jsem ve třetím kole, docela čerstvý, zatím jsem nepotřeboval ani kofeinové povzbuzovadlo. Potřebuji si i odskočit, zastavuji, dělám co je potřeba, dávám si nějaký ten kofein, těším se, jak budu poslední - a zase nic:-) Nestihl to:-) Ale už je jen kousek za mnou, do dalšího stoupání jedu ve stoje. Makám, divný pocit, nemakám, nevěřícně koukám - mám defekt. Přední kolo. Ach jo. Zastavuji a jsem konečně poslední. Ani nepamatuji, kdy jsem měl naposledy defekt. Teda, pamatuji. Loni na vyjížďce s Radkem. Letos na vyjížďce s Radkem se objevil problém s ulomeným návarkem. Dnes tu není Radek, tak co ten defekt? :-D

"Chcete půjčit pumpu?" Co to slyším? Aha - na druhé straně silnice mladík s autem, dělá tu doprovod svému otci. A má nádhernou, obrovskou pumpu. Já prostě vím, kde mít defekt:-) Jako cyklomechanik bych se asi neuživil, ale duši se mi nějak vyměnit daří. Napumpovaná je raz dva. Ani jsem si neodpočinul a už abych zase jel:-) Vykládám mladíkovi, že na defektech je nejhorší, když člověk nechá něco zaraženého v plášti, to se pak zničí i nová duše a většina lidí vozí jen jednu. Ptá se mne, jestli kvůli tomu má chvíli počkat, jinak jede do cíle:-) Ale jen ať jede, já plášť prohlédl a celý přejel rukou, jsem jako prase, ale plášť je jistě v pořádku. Jedu, svištím, sleduji trhající se mraky. Dobře se nám poběží! A dopr... Přední kolo je opět prázdné. Fakt. Je konec. Nemám odvahu někoho žádat o duši, jednak používám dlouhé ventilky a pak, dnes tu bylo defektů dost. Nechci si brát na svědomí, že kvůli mně někdo nedokončí. Já jsem poslední, na mně tolik nezáleží:-) Dojíždím k blízké křižovatce s pořadateli a prosím o pomoc s odvozem kola do Teplic. Přemýšlí, bádají, někam volají a prý jo, když si počkám, někdo mne s kolem za hodinu odveze. Sleduji projíždějící závodníky a je mi těžko. Jak rád bych si to s nimi vyměnil! Řada z nich už pojede do cíle kola, děkují pořadatelům a mizí v dáli. Ach jo. Jede auto s nosiči na střeše. Zkouším řidiče zastavit, daří se. Je to také doprovod závodníka, rychle chápe mou situaci, do velkého kombíku můžu dát kolo dovnitř a vezu se do cíle, kde už řada závodníků běží. Vidím Rudolfa Cogana, jak stíhá Tomáše Bednáře. Vidím řadu dalších. Závidím jim, že oni tu můžou, soustředeni do sebe, ukrajovat metr za metrem. Závidím jim jejich zdánlivě nepřítomný výraz, strhané rysy i těžký dech. Musím odsud pryč. Nevydržím se na závod dívat. Odevzdávám čip, beru si všechny věci a jdu na hotel. Obouvám boty a v dresu se jdu proběhnout ke startu plavání, kde stojí mé auto. Rychle s ním zpět, balím, sprchuji se, oblékám triko Ironmaniac Finisher, překvapené recepční odevzdávám klíč, ač mám zaplaceno do zítřka. Naposledy projedu kilometr podél unavených běžců a odjíždím z Teplic. Poprvé jsem nedokončil ironmana. Ale věřte- nevěřte, až na to, že jsem si nevzal dvě duše, jsem se sebou nakonec docela spokojen. Navíc snad po takovém defektu bude Roth bez problémů, ne? :-)

Výsledky. Takhle rychle já umím zajet kolo :-)

Malé špičaté kamenité nic v barvě gumy jsem v plášti našel až doma. Vůbec se nedivím, že na mokrém plášti jsem to hmatem ani pohledem neodhalil...
Úplně mně jímá hrůza z představy, že bych se třeba celý rok připravoval a pak mne takové malé nic připraví o osobák či dokonce vítězství v důležitém závodě. Můžu si vlastně oddechnout, že jsem se nijak moc nepřipravoval :-D