18.7.2009 - i napotřetí Slovakmanem

Na Moraviamana jsem letos nemohl, rozhodl jsem se svoje letošní "natrénované" kilometry 63-1928-1021 zúročit ve třetí absolvování Slovakmana. No znáte to tam, příjemně jednoduché tratě, teplíčko, občas trošku fouká. Chystal jsem se k útoku na ironmanský osobák a pořídil jsem si i nový hezký dres. Jenže letos nějak neumí být hezky. S obavami jsem sledoval předpověď počasí, které chystalo náročnou kombinaci dopoledního vedra s pořádným lijákem a velkým ochlazením brzy po poledni. To není na osobák, to je boj o přežití:-) Kašlu na dres, na osobák to nevypadá, pěkně se budu převlékat. Ať jsem v suchu a teple. Ač jsem pochopitelně již vyspělý otužilec, pořád nějak rychle promrzám:-)

Mám trochu logistický problém - v autě si vezu i kajak na nedělní dálkové plavání, nemůžu jet autem do Šuran. Auto musím zaparkovat pečlivě na stíněném místě, aby se mi kajak během sobotního dopoledne neroztekl:-) V sobotu ráno mne vyzvedává opravdový triatlonista IronPepa, nakládá do svého maxivozu i mé kolo a dělá mi řidiče. Ještě jednou díky! Cestou si všímám docela intenzivního větru. Fouká divným směrem. Z východu, od Šuran. Sice to usnadní první cyklistický úsek, ale pak bude mít vítr více prostoru nám komplikovat závod než obvyklý západní vítr. No, ono se to během dne asi otočí. Bohužel nejspíš s příchozím deštěm. Takže buďme vlastně rádi za ten neobvyklý směr:-)

Start koupání. Ranní pohoda, teplíčko.

První disciplínou je koupání a to je na Slovakmanovi příjemné jistotou neoprenu. Voda prostě někde má 23,9 stupně. Kde, to ví jen ten, kdo ji měřil a musel to místo dost hledat, po týdenním vedru je to fakt příjemně teplé:-) Proto bez obav a bez nerozity šup do vody, díky její teplotě se dokonce poprvé v životě před triatlonem rozplavávám. Hledám si tu nejhorší a nejvzdálenější startovní pozici - nemám zájem být okopáván - a už je tu start. Pronásleduji plavce před sebou a s uspokojením za chvíli konstatuji, že nejsem poslední:-) Nemůžu však najít svůj rytmus, první kolo ze čtyř plácám přes 20 minut, to není ideální, ale ani propadák. Druhé kolo o dvě minutky déle, přestává mi být v neoprenu teplo a jsem tak akorát v pohodě. V této vodě vydržím klidně i osm kol:-) Křeč do chodidla pravé nohy přichází ve třetím kole zcela nečekaně. Ono to moje chodidlo je nějak rozbité. Zlobí mne v něm šlacha a ještě cosi. Křeč nechce povolit, kašlu na ni a plácám rukama dál. Při výběhu z vody mne najednou předběhne Petr Pasev a místo aby zamířil do cíle, skáče do posledního kola přede mnou. Asi zaspal start:-) Pobaven touto skutečností doplácávám v klidu plavání a jdu se převlékat. Na věšáčcích je ještě sedm tašek - já nejsem poslední! :-) Převlékám se v pohodě a vcelku rychle, nejsem nijak unavený. Plavání horší než loni v Rothu, i předloni tady na Slovakmanu jsem byl o pár vteřin rychlejší. Prostě mi dnes úplně nesedlo. Co kolo? Uvidíme za chvíli. Teď vytahuju plechovku s pivem a dávám si pauzu. Vlado Baron na mne upozorňuje diváky, prý "... podívejte, ten ještě nemá nic za sebou a už si tu popíjí pivo..". Kurňa, jak nic. Já tu v jezeře makám jak o život a on na mne takhle? :-)))

Kolo. Zatím vysušující vítr, vedro. Žízeň je veliká:-)

Sedám na kolo a svačinu vytahuju až za zatáčkou. Ať nemá Vlado zase řeči:-) Přede mnou tři cyklisté zalehlí na hrazdě, já mám záda narovnaná a vítr mne jako plachetnici unáší k Nitře. Ani moc šlapat nemusím, aspoň můžu v klidu jíst:-) První úsek průměr 30 a obracím proti větru. Ach jo, pořád to proti větru neumím. Jízda mne stojí hodně úsilí, pocitově nic moc, nohy bolí. Odpočívám až při jízdě do kopečka, zpět do Nitry pak už pocitově vítr tolik neunáší. Trochu změnil směr. Na silnici je neobvyklé množství aut. Stoupla na Slovensku životní úroveň nebo je tu nějaká akce? Předjíždí mne první závodník, Pepa nemá velký odstup. Ale jeho projevu dnes chybí lehkost, Czechman mu šel líp:-) No, musím se víc starat o sebe, mám velkou žízeň, to počasí nějak vysušuje. Po druhém kole mám své bidony vypité, beru si vodu. Uf, je opět slaná, to nepůjde. Tak colu? Je teplá, žízeň nemizí. No to bude den. Po třetím kole jsem zničený jak normálně po celé trase a to jsem v půlce. Beru si odevzdaně znovu vodu. Ach ta lahoda - obyčejná z kohoutku. I na druhé občerstvovačce už je obyčejná voda! Skvělé. Za chvíli bude i okolo dost vody, mračna nad obzorem tmavnou. Kupodivu nad naší trasou pořád dobrý. Ani jsem nedoufal, že celá půlka kola bude za sucha:-) Ztrácím přehled o čele závodu, nevidím Kristla, Bednáře, ani některé další. Až po závodě se dozvídám, že řada známých jmen nedokončila už kolo. Asi nejsem sám, kdo se cítil divně. Po čtvrtém kole dojíždím Monda. Teda on tvrdí, že dojel mne, ale já si nejsem vědom, že bych ho předjížděl:-) Ještě že mám gps záznam (kolo běh) jako důkaz, že jsem projel celou trasu:-) Vyměníme si tři věty a pak... se stane zázrak. Dělá se mi dobře, nohy se pocitově rozjíždí. Pořád je to proti větru a pomalu, ale najednou to je bez bolesti. Cyklista, který mne dojíždí o kolo, má co dělat, aby mne vůbec předjel. Když se mu to daří, využívám hezký kousek legálního háku. Pro jistotu o dost víc než 10m, v tom větru stačí i to. Už jsem na obrátce a skoro zároveň se obrací i vítr:-) Prostě celé páté kolo jedu proti větru:-) Jenže jak mi to pocitově jede, je mi to fuk. Obrácení větru signalizuje blízkost deště. Obracím do posledního kola, pořád ještě neprší. Ať neprší ještě kilometr. Vítr, ráno kolem 20km/hod je už dávno silnější. Teď mi nevadí. Chcete-li to přesně, minimální vítr v průběhu závodu 16km/hod, max 55. Ještě aspoň pět set metrů sucha, prosím!! Je tu poslední stoupání, nahoře na mne padají první kapky. Ještě nelije! Hrom, blesk, liják. Zastavuji u krajnice, oblékám bundu a návleky na tretry. Obojí prý nepromokavé. Ach ten marketing! Za chvíli jsem promoklý, ale ne promrzlý. Můj největší problém je udržet se na kole. Vítr má silné nárazy, ve vyjetých kolejích stojí voda, nemůžu jet ani tak rychle, jak by nohy umožňovaly. Nechci si tu lehnout. Předjíždí mne cyklista v bílé bundě, za ním auto s puštěnýma blikačkama. Snažím se auta držet s menším odstupem zezadu, je to určitá záruka, že mne v této tmě žádný řidič nepřehlédne. Hodně dlouhých deset kilometrů! Konečně jsem v Nitře. Auto mi ujíždí, jedu odstavným pruhem a přemýšlím, jak se mi bude běžet. Dojíždím ke křižovatce, kde obvykle bývá pořadatel. V bouři tu není nikdo, ani se nedivím:-) Tak mi nezbývá, než zastavit na semaforu a počkat si na zelenou:-)

Na stadionu pořadatelé jsou. Jeden ode mne bere kolo, jdu do stanu. Teda spíš pod přístřešek. Pod ním několik pořadatelů, které počasí zaskočilo. Stojí tu v krátkém, v jedné ruce telefon, zoufale se snaží přimět rodinné příslušníky, aby jim donesli lepší oblečení. Prý bundu, nejraději zimní:-) Druhou rukou drží přístřešek, jinak by už dávno poletoval po nebi. Ano, jako ten velký stan kousek odtud. Má strategie převlékání byla neuvěřitelně hloupá, běžecké věci jsou mokré jen co je vyndám z tašky. Měl jsem si prostě vzít dres a na něj v dešti cyklobundu, my triatlonisti se prostě pořád učíme:-) Ale převlékám se, obouvám, beru cyklobundu, rukavice(!) a vyrážím. K první občerstvovačce si donáším tašku. Mám v ní jako obvykle gely, dnes i suché ponožky a pláštěnku. Zatím se spokojuji s bundou.

Zima mi není, běžím. Musím běžet. Ne kvůli času, chci si jen doběhnout pro medaili. A jestli přejdu do chůze, nepodaří se mi to, protože zmrznu. Snad ta průtrž brzy přestane. Dávám si závazek běžet aspoň dvě kola ze šesti. První kolo za 37 minut mi přijde slušné. Ale vůbec si nepamatuji, jak jsem tu dřív běhával a o čas mi nejde. Běžím, abych nezmrzl. Běžím po cestě, na které stojí voda úplně všude. Jen místy je hluboká víc, místy míň. Spoléhám se na vabronožky, že vodu vytáhnou z bot a ochrání mě před puchýři. Druhé kolo jako přes kopírák. Začíná mi být zima, spravuje to teplý čaj, který se mezitím objevil na občerstvovačce na stadionu. Déšť mírně polevuje. Běžím i třetí kolo. Běží se mi na ty podmínky skvěle. Už jsem za půlkou! Déšť ustává a tím je jasné, že dnes dokončím. Na oslavu tohoto faktu pár set metrů jdu, aniž bych musel. Jen tak, pro radost. No ale přece jen můžu běžet, znovu se rozbíhám. Lepší borci mizí z tratě, zůstávám tu s pár opozdilci. Jednoho z nich beru v pátém kole o celé kolo. Vzápětí mne svým lehkým krokem předbíhá Tomáš Ulma. Běží se mi tak dobře, že mám chuť běžet s ním. Ale odrazuje mne to, že vím, že umí maraton pod tři. Nechci se uštvat:-) Nesleduji čas, na rozbahněných úsecích pochoduji a je mi čím dál líp. Já to zase dokážu! Jsem v posledním kole! Možná bude zase pršet, ale těch pár metrů už doběhnu jakkoli. Na obrátce děkuji obsluze občerstvovačky, že vydrželi až do konce. A oni, že prý nejsem poslední a ještě chvíli vydrží:-) Rozhoduji se až do cíle doběhnout. Běžím, míjím v protisměru jednoho borce, má před sebou celé kolo. Je mi ho líto. Děkuji policistovi na přechodu - byl skvělý. A před stadionem další v protisměru - je to Tomáš Ulma! Takový běžec bude až za mnou? Dnes ano. Chvíli strávil se zdravotníky. Dobíhám do cíle neobvykle svěží a neobvykle spokojený. Dostávám medaili, tričko a letos zelený slovakmanský ručník jako potvrzení toho, že jsem ironman do každého počasí. Ani v dešti nerezavím. A dokonce ani nekoroduji:-) Ani při dešti kadence tatatatata! :-)

Cíl. Únava & spokojenost.

Opravdu až v cíli zjišťuji čas, který jsem v průběhu závodu vůbec nesledoval - 12:52:56. Třetí nejlepší čas. Běh za 4:20 je vůbec nejlepší ironmanský maraton. A to jsem hezký kousek šel i zbytečně. Třeba se mi jednou na rychlé trati podaří vysněný cíl a dám maraton pod 4. Z 85 startujících dokončilo 60, já na 55. místě. Účastníků je na Slovensku trochu méně, než bývá v Čechách. Je mi to divné, Slovakman je příjemný závod, za normálního počasí s nejlehčími tratěmi v ČR/SR. Myslím, že zejména spousta štafetárů by se měla nad sebou zamyslet a dát to celé. Takový půldenní výlet:-) No, uvidíme.

Dávám si věci na pokoj, sprchuji se a ... mám velký hlad! To je dobré znamení! Normálně bývám tak utahaný, že nemůžu skoro ani pít:-) Jdu si na benzínku pro bagetu a balíček slaných oříšků. Hlavně nejíst nic sladkého. Pak se mihnu v hale před vyhlášením, dám si další jídlo a jdu radši spát. Ráno musím brzy vstát a jet do Havířova projet se na kajaku. I to byl zážitek, o kterém asi ještě napíšu...

No ale tady to zakončím optimisticky. Slovakmanem se naplnila řada tří dlouhých triatlonů, na nichž jsem neměl hezké počasí. Řada skončila a příště bude jistě hezky. Tak si to pojďte taky vyzkoušet! Jestli mne přestanou bolet záda, zkusím třeba ještě něco letos. A jinak se dám snad dohromady na příští rok. Roth 2010 volá. Neodolal jsem a přihlásil se.