Schwechater Radmarathon 21.5.2009

Jak jste se mohli dočíst v mých minulých cyklo příspěvcích, stanovil jsem si pro veteránský cyklo věk cíl - ujet vzdálenost alespoň 100km s průměrem začínajícím trojkou, lhostejno zda při sólo jízdě nebo na cyklomaratonu. Nepříliš náročný cíl se mi zatím nikdy nepodařilo splnit. Asi nejblíže jsem k této cifře byl loni na Mamutovi, docela slušně jsem zajel kolo i v Rothu. Podrobně jsem analyzoval příčiny tohoto stavu. Pochopitelně jsem problém nesplnění cíle nehledal ve své trénovanosti, připraven jsem vždy skvěle. Ale někdy se mi postavilo do cesty počasí, ať už déšť či vítr a jindy ... trať. Ano, vybíral jsem špatné tratě. Vo tom to je. Že já na to dřív nepřišel. Minulý týden jsem měl cyklistickou pauzu, ve volných chvílích jsem prohlížel internet a našel stránky cyklomaratonu ve Schwechatu. Zaujaly mne rychlé loňské časy řady účastníků a taky příznivý profil. Okamžitě jsem se přihlásil, ať má moje pravé koleno před sebou jasný termín, do kdy se má dát dohromady. Mimochodem, očekával jsem, že pokud nebudu od manželky přímo pochválen, že jedu na závod ve čtvrtek a ne o víkendu, tak že to aspoň v klidu akceptuje. Nicméně - zmýlil jsem se. S manželkama je to těžké:-)

118 km s poměrně příznivým profilem, jako stvořené pro rychlý čas.

Do Schwechatu jedu ve čtvrtek ráno přes Vídeň. Protože nemám rakouskou dálniční známku, nejedu městem po dálnici, ale po Handelskai. Doprava ve státní svátek samozřejmě téměř žádná, na místě jsem za méně než dvě hodiny a to ještě mírně bloudím ve Schwechatu. Na místo jsem vlastně trefil hned, ale ono když stojíte poblíž pivovaru a sugerujete si, že to není pivovar, protože u nás vypadají obvykle jinak, tak je to těžké:-) Zázemí v pivovaru je perfektní - spousta parkovacích míst, dost volného místa, i sprchy budou po závodě k dispozici. A já nemám ručník:-) Jinak jsem si nabalil vše potřebné, dokonce včetně opalovacího krému, ten se mi povedlo vzít poprvé. Dnes přijde vhod, sluníčko se snaží. Už v devět jsem kompletně připraven, start až za hodinu. Co teď? Zařazuji novinku - jdu se rozjezdit:-) Dokonce si nacvičuji příjezd do cíle - no co kdyby třeba všech dvě stě lepších cyklistů spadlo a já musel spurtovat o vítězství? Poměrně brzy se zařazuji do startovního koridoru, jsem však opět docela vzadu. Ach jo. Proč se neumím cpát, jako někteří, kteří s kolem suverénně napochodují kousek za startovní čáru. Ale nejsem sám. Vedle mne stojí takový rakouský Pepa - triatlonový speciál Specialised, trikot 2XU, říkám si, že toho se budu držet, ať vidím, jak s tou kozou pojede v balíku:-). Najednou si ke mně stoupne zřejmě čech - dres Znojma, rám Colnago, kola Campagnolo Bora, tuším, že mám tu čest s loňským vítězem St. Pölltner Radmarathonu. Vyhraje i dnes? Dřív, než se ho odhodlám oslovit, ho odvádí kolega dopředu, kam oba pochopitelně patří.

Start! Rakouský Pepa udělá tři kličky ještě na území pivovaru a mizí dopředu. Fakt nechápu, jak to s takovým kolem může dokázat. Usilovně se také posouvám vpřed. Tak usilovně, že si až po pár minutách uvědomuji, že jsem zapomněl zapnout Garmina. Předjíždím, jsem předjížděn, jízda je hodně nervozní. Začínají se tvořit balíky, propracovávám se na čelo toho svého. Balík před námi je rychlejší, ten už asi nechytím. Kdyby tam tak byl pád! A fakt - doufám, že jsem ho nezpůsobil svou myšlenkou - balík před námi brzdí kvůli pádu. Znovu se prokousávám na čelo dalšího balíku. Využívám k tomu řadu kruhových objezdů, jezdím protisměrem. Všechny jsou zabezpečeny policií, je to bez rizika, jen trochu nezvyklé:-) Po pár kilometrech jsme v hodně otevřené krajině, fouká poměrně silný vítr, ujíždění vpřed se stává bez skupiny nemožné. Zařazuji se do menšího balíku do jeho první třetiny. Je to dobré rozhodnutí, ztrácíme pár slabších jezdců. I na mně je tempo tak rychlé, že mne začíná bolet žaludek:-) Ale zase kdy uvidím na computeru čtyřicítku, že. V našem balíčku je málokdo ochoten táhnout. Ujíždí nám dvojice - muž, dělající vodiče ženě, kterou odhaduji na můj věk. Jedou hezky! Šup a jsem za nimi. I s pár dalšími z našeho balíčku děláme ještě menší balíček. Začínáme rozumněji střídat. Dostávám vynadáno, že špatně odstupuji ze špice. Ano, mají pravdu, ale já jen následoval chování mých předjezdců:-) Míjíme jednu dědinku za druhou, krajina se začíná mírně vlnit. Většina cyklistů jsou asi rovinatí vídeňáci, vlnění jim nejdou. Najednou se cítím ve skupině komfortně. Jedu klidně vedle skupinky, protívítr sem, protivítr tam. Ocitám se vedle té šikovné cyklistky a ta najednou dá ruku z řidítek, udělá vlnku a chytne se mé rámové trubky mého kola! Fuj! Ustojím to jen taktak. Ozývá se omluvné: "Entschuldigung". Cyklistka chce ruku rychle vrátit na své kolo, tím mne však odstrčí. Nestačím zareagovat, udělám také mírnou vlnku, cyklistka se řítí k zemi na levý bok. Já to naštěstí ustávám. Jen se ohlédnu, snad jí nic není a jedu dál. Nechtěl bych sebou říznout v této rychlosti! Proč to udělala, fakt nechápu.

Díky větru skupinka bobtná. Nasáváme odpadlíky zepředu, možná nás někdo dojel i zezadu. Snažím se pořád držet v první půlce balíku. Jedu tak chvílemi v klidu v protisměru, protijedoucí auta nikde. Ale silnice přece není uzavřena... Brzy si všímám, co způsobuje tento jev. Kus před námi jede motorka. Její řidič není policista, přesto když zamává na sporadicky protijedoucí auto, to nejen zastaví, ale ještě se ohleduplně odklidí ze silnice. Na chodník, do trávy, kamkoli. V tomto je Rakousko úžasné, vlastně jsem si podobného chování řidičů všiml už loni. Ve skupině si taky všímám, že málokdo ukazuje díry. Uvědomím si to v okamžiku, kdy najednou všichni začnou ukazovat. Ale ne díru. Na silnici leží napůl rozjetá kočka. Vony tam ty díry potvory prostě nejsou!!! Stejné klimatické podmínky jako u nás a pohodová bezděrová okreska. To se mi to jede. Všímám si cyklisty přede mnou. Maličký, vyšvihaná lýtka, ale podle kůže na rukou už důchodcovského věku. Kolik mu může být? A jak to, že se s námi drží? Možná odpadne ve stoupání. Významnější jsou dvě. To první právě začíná. Stoupám, nehoním se. Sklon kolem čtyř, pěti stupňů mi nevyhovuje, přesto se posouvám spíš dopředu. Následuje krásný sjezd. Ve sjezdu bývám opatrný, sleduji, že naše bývalé čelo zformovalo skupinku a ujíždí mi. Naprostou náhodou je na silnici traktor, skupinka brzdí, daří se mi je díky lepší orientaci dojet. Nevím, zda to je dobře. Pod kopcem lídří nasadí ďábelské tempo. Vlaju na chvostu skupinky o osmi cyklistech a lapám po dechu. Toto tempo nemám šanci vydržet. Nebylo by lepší být ve větší skupince za mnou? Ale to už jsme v půlce dnešní vyjížďky a začíná se stoupat do největšího "kopce". V několikakilometrovém mírném stoupání nijak neexceluji, naopak. Propadám se. Opravdu jsem už investoval hodně sil:-) Na cyklocomuteru průměr kolem 33km/hod. To je masakr:-) Nahoře má být občerstovačka, vyhlížím ji jako záchranu. Už ji vidím. Je maličká, obsypaná cyklisty. Že bych ani nezastavil? Padesátka do cíle... Zastavuji. Je teplo, doplním tekutiny. Podstrčím svůj bidon mezi ostatními, nalévají mi do něj jonťák. Protáhnu ruku pro plechovku piva, přece jen se hodí, když akci spolupořádá pivovar a mizím. Sjezdem se řítím sám. Pivo není nealkoholické. Ale já mám na něj takovou chuť, že si trochu dám. Víc než půlku třetinky disciplinovaně odhazuji. Ve sjezdu mně předjíždí dva zřejmě znalci místního terénu, tak rychle si tu jet netroufám. Já dojíždím toho drobného dědečka. Kurňa, to je cyklista! Okamžitě se za mne zahákovává. Jsme pod kopcem a skupina nikde. Dělám dědečkovi vodiče. Nejedu moc rovnoměrně, do menších vlnek jdu ze sedla, on je pořád za mnou. Vždy pár centimetrů od mého zadního kola, vždy na správné straně podle směru větru. Tomu říkám životní zkušenosti. Dojíždí nás specialista na roviny. Naše rychlost se zvyšuje. Krásně nám to jede, dnes bude průměr jistě nad třicet. Míjíme postupně dva cyklisty protahující na krajnici křeče. Pravda, dnes je trochu tepleji než je průměr. Mně je fajn. Dojíždí nás dvojice - znovu chlap, táhnoucí ženu. Chlap má na kole hrazdu, šlape nejtěžší převod a sviští čtyřicítkou. Hákujeme se za ně, dědeček odpadá, já se zařazuji na konec této čtveřice, v tomto tempu nemám šanci střídat. Za chvíli pochybuji, zda mám šanci to vůbec uvlát. Zkusím vydržet po stý kilometr. Zatínám zuby. Na 97km prásk - křeče do pravého stehna. Neříkal jsem, že jsem nikdy křeče do stehen nedostal? Všechno je jednou poprvé. Odpojuji se, odmítám zastavit, po chvíli zkouším volně protočit nohy. Jde to. Posunuji se bezvýznamnou rychlostí 26km/h směrem k cíli, piju a rozhýbávám nohu. Kupodivu mne nikdo nepředjíždí. Kousek za 100.km podle Garmina si mačkám mezičas. Jako alibi, kdybych do cíle s průměrem nad 30 nedojel. Snad mne tam aspoň doveze sběrák:-) Ach jo, já neodpadnout z té skupinky, tak jsem měl snad 100km pod 3 hodiny!!!

Po pár kilometrech mne dojede hmotný cyklista. Má ze mne radost, tak si chce povídat. Říká, že jede od občerstovačky sám. A stěžuje si, že se svými kily je do kopců pomalý. Má zjevně radost, že mne dojel. Asi mne považuje za cyklistu:-) Říkám mu, že já jsem vlastně běžec a že jsem na kole náhodou. Vrací mi to, že to říká každý:-) Se mnou se německy povídá těžko, raději děláme dvojičku a zrychlujeme. Má hrazdu, dobře vede, příště si hrazdu na kole taky nechám. Idylka vydrží pár kilometrů. Prásk, křeč. Do levého stehna. A už jsem oboustranný invalida:-) Znovu zvolňuji, nezastavuji, společník mi ujíždí. Už je mi jasné, že průměr 30km/h překonám, i když to dojedu velmi volně. Točím nohama, míjí mne různí cyklisté, do skupinky už radši ne. Až když vidím, že už je Schwechat blízko, zařazuji se za pár unavených výletníků. S blízkostí cíle se tempo stupňuje. Skupinka se dělí na dvě. Jsem kupodivu v té druhé:-) Nechávají mne vést špici. Mne, invalidu. To mě štve. Vidím z rána známý železniční přejezd, přelétám ho třicítkou (no zkuste to někde u nás:-)), trhám ostatní a řítím se do areálu pivovaru, jako bych měl vyhrát. Já to ráno tušil, bez spurtu to nejde:-)) V cíli perfektní organizace - těstoviny, pití i kafe zdarma. Za chvíli visí na zdi výsledky. Mám průměr 32,3!!! Já jsem tááák dobrej:-) Prosím vás, hlavně mi nepiště, že rychlejší tempo jezdíte sami v regeneraci, to bych se fakt zlobil. To přece nejde! Vždyť já jsem na šrot.

Dávám se dohromady a zjišťuji třeba, že:
- I tento závod vyhrál čech. Vlastně hned první dva jsou češi. Před loňským vítězem St. Pölltenu Jiřím Mikuláškem se umístil jeho kolega Jan Fiala. Průměr 40,2km/h. Uf. Je vidět, že nosím štěstí. Kam se hnu, tam vyhraje čech. Možná by mi měl národní tým zaplatit pobyt na mistrovství světa:-)
- Zmiňovaný dědeček je ročník narození 1938. Dojel několik minut přede mnou. Kdyby existovala kategorie nad 70 let, nevyhrál by ji. Jeden o rok mladší ital byl o čtvrt hodiny rychlejší. Jinými slovy i v 70 letech se dá jezdit průměrem téměř 35km/hod.
- Žena, která na začátku spadla, závod dojela dvacet minut za mnou. Nějak se mi nechtělo komunikovat v němčině, tak jsem se jí ani neptal, co to vlastně dělala. Měla jen naražený levý bok. Padat rozhodně umí.
- Závod dokončilo 429 mužů a 30 žen. Svoje 254. místo mezi muži a 81. ze 143 v kategorii považuji za velmi slušné.
- Průměrný tep mám o 11 tepů výš než před pár dny na Mamutovi. Hmmm...

Čekám, jestli v tombole nevyhraji to krásné kolo značky Kuota nebo něco jiného a vtom to přichází... Ano, vytáhli mé číslo! Bohužel však na cenu, která je mi na nic. Zapůjčení Škody Fabia na víkend:-) Že já nevyhrál radši tu basu piva:-) Zapůjčení Fabie se mi nehodí, ani nejdu dopředu, hned vytahují jiné číslo a já můžu domů. A jsem se sebou VELMI SPOKOJEN, chápete? :-)

Možná vám ten zápisek dnes přijde nějak dlouhý. No tak to je mi vás líto, že to musíte číst tak dlouhé. To já sem klidně ještě časem nějaký řádek a třeba fotky přidám. Nejspíš si letos kromě triatlonů zajedu ještě na nějaký cyklistický závod. Víte proč? Silnice pod vámi běží jako němý film... vítr sviští ve vlasech... kopec se blíží, tep stoupá.... No, pokračování příště.