1. St. Pöltner Radmarathon 17.8.2008 (cyklistika)

Mít doma tři ženské je občas děs. Už od začátku června mne přesvědčovaly, že na dovolenou pojedeme v prvním srpnovém týdnu, jindy prý nemůžou. Ale to nebudu moci na Slovakmana ani Železňáka! Námitky mi nebyly uznány a prostě mi byl srpnový ironman škrtnut:-) Co teď? Že bych si vyjel na nějaký cyklomaraton? Sezona českých závodů však už vlastně skončila, nepočítaje Krále Šumavy, který se koná až v zimě. Zkusil jsem kouknout na zahraniční možnosti a našel na "volný" (čti neplavecký) víkend 16.-17.8. několik možností. Vybral jsem si tu nejbližší - rakouský Sankt Pölten. Ač jde o první ročník, web je skvěle připraven, k nahrání je i třeba trasa pro GPS přístoje. Startovné lidové, v ceně cyklo triko, není nad čím váhat. No, vlastně je. Trasa vede krásným údolím Pielachtal, motáním po okolních svazích má v delší 206km dlouhé variantě převýšení prý 4.493 metrů, což je na mne docela dost:-) Jinými slovy převýšení podobné jako dlouhá trasa Krále Šumavy. Stihnu to vůbec v limitu? Limit na webu dlouho není, nakonec se objevuje v diskuzi zmínka o 10 hodinách s tím, že v cíli budou čekat i na další opozdilce. To by snad mohlo jít:-)

Rovinky jsou asi nuda, pořadatelé je vynechali...

V sobotu po obědě vyjíždím z Brna, za chvíli jsem na místě prezentace. Prší prší jen se leje:-) Deset stupňů k tomu. Fakt bude zítra líp? Beru si číslo, čip, který se přidělává na kolo a dostávám pěkný a kvalitní suvenýr - cyklo triko. Škoda, že žlutou moc nepoužívám:-)


Jedu se ubytovat a spát. Co jinak v tom škaredém počasí dělat, že. Ráno vstávám v šest, má být zataženo a ono tam svítí sluníčko. Venku je však deset stupňů. Beru všechny návleky, vestu a jedu ke startu. Skládání kola trvá, deset minut před startem jsem však už ve startovním koridoru. Spokojeně si stojím a zjišťuji, že jsem v autě nechal bidony:-) Mažu pro ně, poprvé se tím před startem kvalitně rozjíždím:-) Naštěstí stíhám, i po návratu má ještě komentátor spoustu řečí o výzvě, brutální trase a podobně. Nevěřím mu. Jedu si přece na kochací vyjížďku:-) Počet startujících vypadá slušně, upřímně řečeno jsem však v Rakousku čekal i větší účast. Zřejmě vliv špatného včerejšího počasí. Pár set účastníků na dlouhé by bodlo, takto hrozí, že budu zase na dlouhé poslední. No, nezblázním se z toho:-)

S pár minutovým zpožděním (ne kvůli mně:-)) je tu start. Velmi kultivovaný start. Už v koridoru byl klid, rozestupy, po startu se všichni rozjíždí naprosto v klidu, nikdo za zaváděcí vozidlo nekvaltuje. V porovnání se starty u nás doma neuvěřitelný kontrast. Nacházím si vzadu skupinku, která jede až za dvěma velkými balíky, dnes nikam nespěchám. Míříme po pár rovných kilometrech vstříc kopcům. Vypínám na Garminovi navigaci, poznal, že jsme na trase a furt mi pípá:-) Třeba to budu umět zapnout, až si nebudu jist. Kluk přede mnou dělá po pár kilometrech chybu, od skupinky se odpojujeme. No, já vím, mám se držet víc v čele. Stíhat skupinku už nebudu, za pár kilometrů přijde stoupání, beztak je dojedu:-) A taky jo. Začíná stoupání, balík před náma se roztrhá na jednotlivé korálky a já postupně předjíždím jednoho hobíka za druhým. Nutno dodat, že všichni tito příležitostní cyklisté jedou jenom krátkou trasu. Možná bych si ji jednou mohl projet taky, na ní bych měl třeba šanci být v polovině výsledovky:-). Divně se mi dnes sedí, každou chvíli jdu ze sedla, i kde bych nemusel. A to už jsem na sedlo dávno zvyklý. No, to je fuk. V polovině kopce opouštíme silnici a jedeme mezi pastviny po cestě vedoucí jen k pár domům. Už tady na začátku závodu zjišťuji, že na takovéto kopečky nemám převody. Cesta prostě vede chvíli rozumně, chvíli si stoupá přímo nahoru. Krávy to vyjdou, domorodci s quattry s redukcí taky. Já s 38x26 mám dost co dělat, už tady - skoro na začátku závodu - musím často ze sedla a cítím, jak si likviduji nohy. Asfalt je však velmi kvalitní, to doma nebývá ani na silnicích první třídy:-(

Druhý kopec je pocitově lepší, sjíždím z něj s radostí slušnou rychlostí. Před zatáčkou si přibržďuji zadní brzdou - A DOPRČIC - blokuje se mi zadní kolo a jde do smyku. Instinktivně brzdu pouštím, držím balanc, bohužel je jasné, že ostrou zatáčku takto rychle neprojedu. Než začnu uvažovat, co s tím, opět zafungují instinky získané na kole i na motorce a podvědomě opouštím silnici do protisvahu. Možná čtyřicítkou. Mezi stromy je kousek s trávou. Vnímám, jak je tráva po deštích nacuclá, vlastně jsem vjel do hluboké bažiny. Bojuji s rovnováhou o každý centimetr, čím později spadnu, tím líp. A představte si - já to v tom bahně ubalancoval!:-) Stojím. Jen na otočení kola musím šlápnout do bažiny a jedu zpět. Třicet vteřin ztráty a zážitek na celý život:-) Dál z kopce jedu hodně pomalu, předjíždí mne snad dvacet jezdců. Prostě mi musí opadat to bahno:-) Vím i příčinu svých potíží - v týdnu před závodem jsem preventivně vyměnil brzdové špalky. Ty staré už moc nebrzdily. A ty nové brzdí zase moc:-) I když jsem byl špalky projet, bylo to na jiných profilech. Využívám další sjezdy k seznámení s "novými možnostmi brzd" a po pár kilometrech jsme kamarádi...

Třetí kopec začíná příšernou střechou a to ještě nepatří mezi ty "hlavní". Zezadu mne předjíždí starší mazák s třípřevodníkem. Jo, tak se na ty kopce s naší výkonností musí:-) Začínám podle nízkých startovních čísel registrovat, že je tu i pár dlouhoštrekařů. Třeba budu mít společnost, paráda. Na hodinkách sleduji, že je průměr stále kolem 22km/hod. Zdá se, že bych mohl dojet v limitu. U každého horizontu či zatáčky se těším, že třetí kopec skončí. Houby. Pořád nějaká překvapení. Konečně jedu z kopce a jsem na šrot. Dole na mne něco křičí pořadatel. Jo, asi bude dělení trasy. A taky jo. Na křižovatce křičí chlap zase - dlouhá vpravo, krátká vlevo. Jedu podle popisu - dlouhá je lange, tedy L. To je ale doleva:-) Co znamenalo písmeno E? Asi Extrem. To je moje trasa. Dlouhá. Extrémní. L znamená light. Fakt mi to už nemyslí, mám poslouchat:-) Otáčím to a jedu na druhou stranu. Mezi borce s nízkými čísly. Pořád nejsem sám a to je dobré.

Čeká nás největší kopec - cca 700 metrů převýšení do výšky 1110m. Usilovně si přeji, aby mapa nelhala a jelo se po normální silnici, jestli se odbočí na cestu pro krávy, mohlo by to se mnou švihnout. Naštěstí se jede fakt po silnici. Krásné pozvolné dlouhé stoupání, na to převody mám, vidím pár cyklistů před sebou i za sebou, připadám si jako cyklista. Můj psychický stav se tím o dost lepší:-) Na vrcholu stoupání jsem si jist, že časový limit stihnu, i kdybych třeba do nějakého dalšího kopce chvíli pochodoval:-) Teď už v pohodě se spouštím do údolí a rychle ztrácím všechny výškové metry, které jsem tak pracně sbíral. Sjezd je místy nepřehledný, brzdím víc než ostatní. Mně o vteřiny fakt nejde, zejména po dnešním zážitku:-) Pod kopcem cedulka Panoramastrasse 12km. A taky jo. Silnice s krásnými výhledy, až to bere dech. Teda ne že by mi nějaký ve stoupání zbýval. A že i tu jsou brutální stoupáčky. Jsem však na ně psychicky připraven, pomalu ale jistě se dostávám do další části údolí, tentokrát zalesněné. Spousta výletníků, kněz tu slouží mši pod širým nebem, jezdí tu výletní silniční vláček. Kampak asi jede? Potvora, jede za mnou. I do toho hnusného kopce. Předjíždí mne. Ach jo:-) Že bych se ho chytil? V tom kopci by to fakt helflo:-) Odolávám. I proto, že dojíždím cyklistu před sebou, mohl by mne prásknout:-) S němcem pak vedeme delší konverzaci. Řeknu vám, když se mozku nedostává kyslíku, je ta němčina docela problém:-) Ale to už jsme u občerstvovačky a to je jasně vrchol stoupání. V nohách 105km, víc jak půlka je za mnou a větší část nastoupaných metrů taky. Bylo na čase. Cítím mírný náběh na křeče. Baštím tabletky, piju kde co, sjíždí se nás tu víc, z kopce vyrážím ve větší skupince. Ve sjezdu po silnici to krásně sviští.

Následuje poslední z "velkých" stoupání. Bohužel po kravských cestách. Krávy leží, produkují metan, já nemůžu popadnout dech a na horizontech produkuji sprostá slova. Kopec nechce skončit:-) Na jednom z falešných vrcholů zastavuji, křeče jsou nebezpečně blízko. Dávám si další tabletky a trošku protahuji. Skupinka mi tím ujíždí, ale co. Některé asi ještě dojedu a hlavně - chci dojet až do cíle. Překonávám nejvyšší bod a těším se, jak si nohy ve sjezdu odpočinou. Houby. Po klesání další vršíček. Snad teď? Ne, ještě jeden minivršíček. Já se z toho zblázním:-) Křeče se naštěstí nedostavily, už opravdu klesám. Následuje odbočení na státní silnici, přestože se odbočuje vpravo, tedy vcelku bezpečně, stojí tu tři (!) policisté, kteří i kvůli mně nekompromisně zastavují dopravu. Když si vzpomenu třeba na jedinou dvojici policistů na Moraviamanu (to není kritika mého oblíbeného závodu!), kteří jen liknavě mávají na auta, je to velmi ostrý kontrast. V tomto musím před organizací prostě smeknout - neuvěřitelné množství policistů na křižovatkách, sanitky státní i samaritánů, spousta dobrovolníků s vestami. Před startem jsem přemýšlel, proč nemáme nějaká čísla na sběrný vůz či tak něco. Ona nejsou moc potřeba. Vozy organizátorů neustále projíždí tratí a mají přehled o závodnících. Občas zastaví a mimo občerstvovačku podají vodu či tyčinku. Stačí říct, naloží kolo do dodávky a odvezou. Prostě jako v bavlnce:-)

Mažu si po státovce, mává na mne cyklista s defektem. Nemá pumpu:-) Já jo, zastavuji a půjčuji. Pár minut není přece žádný problém, na pumpu si počkám. Co kdybych taky píchl:-) Stejně se potřebuji v klidu najíst, protáhnout, jsem na šrot, bolí mne zub. Vypadlý kus plomby učinkuje:-) Beru si i prášek proti bolesti, za chvíli ve dvojici vyrážíme vstříc posledním kopcům. Ještě tři významné. V prvním z nich jsem tak vyřízený, že šněruji silnici. Beru si nejoblíbenější gel. V dalším kopci zjišťuji, že mne kopce vlastně baví. V posledním kopci překvapuji sám sebe a dojíždím dvojici před sebou. Je mi vlastně líto, že kopce už končí. Mažu směrem k St. Pöltnu rychlostí místy nad 30km/hod, což je na mne hodně. Trhá se mi číslo, musím zastavit. Dojíždí mne starý známý němec, děláme dvojičku a s pravidelným střídáním se řítíme k cíli. Při průjezdu městem nám dělá policie na křižovatkách místo, jako bychom byli vítězi a ne poslední. No, jsme vítězi. Po 9:15 od startu projíždíme vedle sebe cílem. 9:03 čistého jízdního času. Maximální spokojenost a navíc - žádná velká únava. Nechápu se:-) Jdu si na těstoviny a nachomýtnu se k vyhlášení vítězů. Pořadatel najednou přechází do češtiny a oznamuje, že dlouhou vyhrál za 6:28 čech Jiří Mikalsek ze Znojma. No vida. Tak to jsme tu češi aspoň dva. Na opačných koncích výsledkové listiny. Ani jsem netušil, že pořadatelé umí česky. Fakt nechápu, proč jsem se občas ztrapňoval se svojí němčinou:-) Při odchodu sleduji dojezd dalších. Paráda. Nejsem poslední. Ani předposlední. Vlastně v kategorii 40+ jo:-) Ale co nadělám. Já nejsem cyklista. Já jsem jen takový flákač a sběrač zážitků. A dnes jsem jich nasbíral dost.

Z parkoviště k domu to mám 172km, jedu je mimo rakouské dálnice (letos nemám známku:-)) za 2:24. Zahraničí je někdy blíž, než si myslíme. Ještě během cesty mi přichází sms se zprávou, kde najdu výsledky. A opravdu - jsou tam:-) Doma zjišťuji drobný problém - odřel jsem si sedací část těla až do krve:-) Fakt nějaký problém s posedem:-) No ale to je fuk, stejně teď nebudu mít na kolo čas:-)

Co dodat závěrem? První ročník závodu a hned z mého pohledu bez chybičky. Krásné silnice, nádherná příroda, skvělá organizace. V příštím roce určitě budu sledovat nejen naše kalendáře...

Skutečný graf time-elevation krásně odhaluje některé "falešné vrcholky":-)

Pár fotek