Otrokovický 1/2M aneb pořád nejsem Vabroušek

Po Amsterdamu jsem byl unavený více a déle než obvykle. Zejména pravé koleno o sobě dalo nebývale vědět. Ale sezona ještě neskončila, chtěl jsem si vylepšit své půlmaratonské maximum v Otrokovicích. Domluvil jsem se s kolenem, že to nebudu s maratony přehánět a že víc než IM distance absolvovat nebudeme. Kolenu to zjevně stačilo, jeho stav se zlepšovat den ode dne, něco málo jsem naběhal, i ranní tep se dal do pořádku, prostě jsem byl na Otrokovice relativně připraven.

V sobotu ráno mne nevzbudil budík, ale silný déšť. Tak to na rekord moc nevypadá. V souladu s předpovědí počasí jsem nabalil dlouhá trička, vestu, bundu a vyrazil. Už příjezd do Otrokovic má zvláštní atmosféru. Stačí se přiblížit Kvasicím - tu jsem běžel první maraton. A tady už byla otáčka na Moraviamanu. Tudy jsem všude běžel - a najednou znovu cítím červnové vedro, za zatáčkou očekávám občerstvovačku. Finišerskou medaili z Moraviamana vozím pořád s sebou v autě. Zcela přirozeně ji vytahuji a beru do ruky... Otrokovice mi dřív připadaly jako nezajímavé město. Ale přiznávám, mají spoustu kouzel. Jen je objevit.

Přijíždím schválně hodně brzy, chci se podívat na závody inline bruslí. První jezdí hodně rychle, od nápadu taky se postavit na start mne odrazuje, že mé brusle Bauer by tu působily podivně. Ale možná si také nějaký závod někdy zkusím. Otrokovice jsou obzvlášť vhodné - je to prakticky úplná rovina.

V místním hloučku vidím dvě bundy z Moraviamana ( a já ji s sebou nemám!). Povídají si o Havaji. Jak Petr Vabroušek spadl a dokončoval na morál. Viděl jsem jeho fotky, fakt odřený byl, na první pohled mi to ale nepřišlo zase až tak děsné. Rozhlížím se, jestli Petra uvidím - ne, vypadá to, že dnes nepoběží.

Je ještě dost času probrat novinky s ostatními tragédy. Na prezentaci dostáváme spoustu věcí v tašce - tričko, pár časopisů, vzorek ionťáku... Závod je měřený čipy, je tu velká tabule s časem i průběžným pořadím. To vše za pouhou stovku startovného. Asi tu z toho chtějí udělat velký závod. Ostatně komentátor o ambicích pořádat MČR otevřeně mluví. Teď je to aspoň Místrovství Moravy a Slezska.

Problémem je pro mne počasí - počítal jsem s cca 12 stupni, ani nemám krátké triko! Naštěstí v autě jedno mírně použité nakonec nacházím. Počasí je nakonec skoro jako v létě. Sluníčko pilně hřeje.

Na startu nakonec není nijak plno. Dnes budu jistě do stovky, ba i do padesátky se vlezu :-) Běží se sedm kol, plán je jasný - prvních pět kol pod 14 minut a i když poslední dvě budou trochu horší, bude to na rekord stačit. Po startu se ukazuje, že jsou tu hlavně chrti, záhy tvoříme s Radkem a Jarkem tragédí trojici. Ale běžíme podle plánu. První kolo zlehka, ve druhém se mi běží snad ještě líp a v tom - prásk. Prakticky na jediném složitějším místě jinak rovinaté a přehledné tratě kloužu na mokré trávě a docela hloupě padám na asfalt. Odnáší to pravé koleno (jo, zrovna to bolavé), pravá kyčel, dlaň pravé ruky a dokonce levé rameno. Uf. Uznávám, že jsem se toho v judu moc nenaučil, ale myslel jsem, že padat trochu umím. Zkouším se zvednout - jde to. Dokonce běžím. Na občerstvovačce si poleju krvácející rány vodou z kelímku a cítím se dobře. Dobíhám svůj doprovod a znovu určuji tempo, jako by se nic nestalo. Třetí kolo v pohodě, ale pak najednou cítím, že koleno natéká, každý krok bolí. Asi přestal fungovat při pádu vyplavený adrenalin. Na rekord rezignuji, zkouším odběhnout čtvrté kolo, přidává se bolest i v kyčli. Jsem asi nejblíž tomu, abych poprvé v životě vzdal závod. Nakonec mne přesvědčuje fakt, že do cíle už to jsou pouhá tři kola. Podle tepu jsem už jen na výletě, lepší už to dnes nebude. Předbíhají mne závodníci o jedno, pak někteří i o dvě kola. Řítím se do cíle. Dan a Forest si už odpočinuli, vytáhli své foťáky s obrovskými objektivy a fotí si ten vzácný úkaz - jednoho z posledních závodníků. Mne. Snažím se nešklebit, moc to nejde. Jsem asi slavný, myslím, že nikoho jiného tak pečlivě nefotili. V cíli jsem za 1:43:19 - poslední v kategorii A. K rekordu hezkých pár minut, nicméně je to můj druhý nejlepší půlmaratonský čas. I s bolestmi. Asi jsem fakt v lepší formě než na jaře. Nicméně mé odřeniny jsou vcelku ničím oproti těm, které si vyrobil na Havaji Petr Vabroušek. Upřímně řečeno tím jeho výkon získal v mých očích úplně jiný rozměr. Kdyby mne i s těmi drobnými odřeninami čekal maraton a ne jen 12km, zabalil bych to. Mám do takového závodníka prostě daleko nejen ve výkonnosti, ale i v některých dalších vlastnostech. Inu, tragéd. A ještě k něčemu byl ten dnešní závod dobrý - nepodařilo se mi zlepšit si osobák (jistě je to tím, že jsem neměl kouzelné tričko). Jako by tím ze mne spadla jakási tíha. Asi se budu na dalších bězích víc bavit :-)

Bolí nebo ne? Skoro to není vidět... (autor dao)

Nicméně to bavení budu muset trochu odložit. Po doběhu noha ztuhla ještě víc, docela pěkně kulhám, do schodů mi to už vůbec nejde. Ještě že teď už skoro žádné závody nejsou :-)

Časy kol
13:49(tep 158)-13:47(160)-14:00(159)-14:37/(155)-15:20(153)-15:37(152)-16:06(152)
Btw - plánoval jsem průměrný tep 162...