Je pátek a já jedu s Jarkem do Nitry. Přijíždíme tam docela včas, tak se snažíme najít nějaké informace o závodu (na internetu je jen slovní popis kola a místo plavání, což mi moc neříká). Na místě samotném není informací víc. Prezentace v malé kanceláři, před námi fronta samých zahraničních závodníků (Bulharsko, Ukrajina, Rusko, Maďarsko…). Na závody do zahraničí asi jezdí spíš závodníci s lepší výkonností, vypadá to, že tu hobíci budou v menšině. Na sedmou je ohlášena rozprava, poctivě čekáme. A pořád nic. Ředitel závodu je neustále zaměstnán operativou. Zároveň máme odevzdávat věci do běžeckého depa. Není mi úplně jasné proč ne až ráno. Když rozprava nezačíná do půl osmé, jdu pro věci. Vracím se po rozpravě, dostávám trochu zmatené informace kde a jak se běží, jak plave… Organizace mi přijde hrozná. Proč není nějaká mapka nebo jasnější návod už na internetu? Ono začít rozpravu slovy trať je stejná jako loni některým moc neřekne. Kde a jak si uložit vlastní občerstvení moc nevíme. Popis, kterou drahou na stadionu se má kam běžet mi není vůbec jasný. Jsem poněkud rozčarovaný.Trochu odbočím a popíšu trať, jak je – plave se v Šuranech, což je cca 32km od stadionu v Nitře(!). Plavou se čtyři okruhy. První okruh kola vede do Nitry, ale otočka je asi 2 km před stadionem(!). Dalších pět okruhů kola vede asi do poloviny cesty k místu plavání, odbočí se, vyjede menší kopeček a hurá na otočku (takže vlastní občerstvení si tam asi uloží jen znalec trati nebo někdo s doprovodem). Na kole se pak dojede až na stadion, běží se šest sedmikilometrových rovinatých okruhů (vlastní občerstvení není problém položit na stadionu).V sobotu ráno má vyjíždět kolona aut do Šuran, my se tam byli podívat už v pátek večer, trefíme sami. Je 16 stupňů, pršet podle předpovědi nemá, ale mraků dost. Co vzít na sebe? Rozhoduji se na cyklistiku vzít si cyklistický dres (ne triatlonový trikot) a návleky. Kdo ví, jestli se oteplí a kdy. Dost se bojím deště. Organizačně je najednou vše jasné. Spousta ochotných pořadatelů, vše jde rychle.
Start přesně v sedm definitivně smazává můj dojem o špatné organizaci. Na startu dost diváků, v duchu jim slibuji předvést něco, co možná ještě neviděli.Plave se v neoprenech! Pořadatelé to avizovali na webu, je to prostě pohoda, příjemně teplá voda akorát, oproti brněnským nádržím čistá, nádhera. Uvolněně si hledám místo mezi více než sto plavci, což je po startu trošku problém hlavně v úseku mezi malým ostrůvkem a břehem (12 metrů?). Při plavání si uvědomuji, že mi chybí něco, co jsem v Otrokovicích měl. Nevím, jak to nazvat. Motivace? Zúžené vědomí zaměřené na dokončení? Něco takového. Jsem prostě na výletě. A jako výletník se v druhém okruhu srážím s ostrůvkem. Orientace na otevřené vodě pořád ještě není dokonalá. Ale co. První okruh za 22 minut, pohádkový čas, ani Tomáš Bednář mne nepředplaval! Stihne to až v třetině druhého okruhu. Vím, že takové tempo neudržím, ale plave se mi dobře. Ve třetím okruhu je znát, že je plavání na mne ještě dlouhé, cítím, že bych mohl mít náběh na křeče (asi fakt nemám uvolněné nohy), zvolňuji. A po třetím kole předvádím vložku pro diváky – sednu si na břeh, z neoprenu vytáhnu energy tyčku a v klidu si dávám pauzu. I hlasatel z tohoto přístupu na chvíli oněměl. Maďar za mnou mne vidí sedět a s bojovým výkřikem asi "Dostálsémczechúňa" nebo tak nějak se vrhá do vody. Doprovod mu přizvukuje "Zdrhénéžsédí". Jenže maďar je jeden z mála hobíků, má bříško a tuším, že se stane v průběhu dne mou kořistí. Není kam spěchat. Po svačince jsem neobvykle plný, nevěnuji tomu pozornost. V klidu doplavu za pro mne pohádkových 1:37 i se svačinovou vložkou. Oproti Otrokovicím zlepšení o půl hodiny. Bez křečí se plave fakt líp.
Hurá na kolo. I s delším převlečením opouštím depo před 1:45. Bezva. Kolo je v Nitře rovinaté, čas by měl být hodně rychlý. Užívám si, jak svištím v klidu rychlostí 35km/hod a testuji kvality nově pořízeného triatlonového představce. Jenže fouká vítr. Přímo od Nitry, posledních 10km do ní rychlost klesne na 24. No, o to příjemněji se jede zpět. Narovnám záda, ať se vítr opře a svištím zase přes 30. Kopeček je vítané zpestření, na jednom okruhu dvě občerstvovačky, mám ze svého výkonu dobrý pocit. Nájezdové kolo 1:07, dvě další každé 1:04. Ale cítím se malinko divně. Na občerstovačkách je sladké, slané, všechno možné, voda, ionťák, kola, ale mně to nesedí. Nevím proč. Ve čtvrtém kole přichází krize, nohy zčistajasna ztvrdnou. Je to asi tím, že já na kole nerad jezdím po rovině. A proti větru vůbec neumím. Snažil jsem se jet podle kadence, ale asi jsem to přesto moc tahal. Musím zařadit lehoučký převod, zpomalit a čekám, jestli nohy zregenerují. Trochu se chytly, přesto pro jistotu zastavuji v každém kole na dvě minuty, pomáhá mi to. Těším se na konec kola, dnes je to pro mne utrpení. Jiný cyklista by si tu snadno zajel osobák, trať je i s větrem docela rychlá. Oproti Otrokovicím, kde je část kola a běhu společná, mi v Nitře trochu chybí v posledních kolech kontakt s ostatními. No, zdá se, že i na kole s problémy je ještě někdo za mnou, těším se na běh. Většinou jsem schopen pár soupeřů předběhnout.Při převlékání do běžeckého si uvědomuji, že jsem unavený víc než v Otrokovicích. Nebo je to jen chybějící nadšení?
Vypiju ve věcech schovaný Gatorade a vyrážím. Mám pocit, že se mi běží špatně, přesto první kolo za 42 minut. To jde! Ale je mi divně. Ve druhém kole cítím hrozné pohyby v břiše. Co s tím? Na foru Slovakmana se jeden nováček ptal, co dělat, když se mu chce na velkou. Odpověď ze 4.7. byla poučná, cituji "Zastavíš a vyserieš sa". No, je mi jasné, že se musí zastavit. Ale raději než se schovávat ve křoví doběhnu kolo a najdu záchod na stadionu. Uf. Ještě že je okruh jen 7km. Divně se cítím pořád. Přesto mám půlmaraton za cca 2:10 i se zastávkou. No běžet pod 4:30, to by bylo úžasné! Ale dnes nebude. Ve čtvrtém kole po vypití dalšího kelímku vody se mi dělá hodně zle. Chce se mi zvracet (ale nějak není co), motá se mi hlava. Musím přejít do chůze. To kupodivu jde. Jdu skoro tak rychle jak někteří běží, aspoň mám takový pocit. Chvilkami se zkouším rozběhnout, nejde to víc jak 50 metrů, hned je mi zase špatně. Na občerstovačkách se vyhýbám vodě, piju kolu, kterou normálně moc rád nemám, můžu i meloun. A jdu a jdu a jdu. Kupodivu jsem schopen obejít kolo rychleji než za hodinu. To znamená, že se maraton dá za šest hodin i ujít? Je to asi tak… V pátém kole se mne slečna na občerstovačce ptá, jestli končím. Říkám, že bohužel ne. Odpovědí je mi krásný úsměv, říká, že se moc těší, že mne ještě znovu uvidí. No kdy mi toto naposledy řekla krásná osmnáctka? Přestože mi občerstvení nesedí, organizačně je vše skvělé, všeho dost až do konce závodu, policisté zastavují dopravu přes jedinou silnici i pro ty, co už jen jdou. Začíná drobně mrholit, na obzoru obrovský mrak. Na stadioně si jdu ke kolu pro bundu, nechci se v dešti nachladit. A vydávám se do posledního kola. Je mi jasné, že budu mezi posledními. No, na tom není nic divného. Ale dokončím. Vidím před sebou pár pomalých běžců, normálně bych jim utekl, ale musím je nechat být a jít pokorně za nimi, i když občas popoběhnu už i tak dvě stě metrů.Cíl! 13:39 je pro mne skvělý čas.
No, asi by to v Nitře šlo i rychleji, tak třeba příště. Mám krásnou další medaili od usměvavé slečny. Dnes to pro mne bylo určitě těžší než Moraviaman. Rozhodně není normální, abych měl pořadí v plavání lepší než na kole nebo běhu!Den ještě ale nekončí. Bydlím v hotelu hned vedle stadionu, jdu se rychle osprchovat. Dávám si recovery drink. Moc od něj nečekám, kupodivu se za pár minut cítím líp. A jdu řešit poslední věc. Auto je v Šuranech. Podle Jarka bylo na rozpravě řečeno, že tam občas někdo zajede s řidiči, aby se auta dovezly zpět. Skončil jsem docela pozdě, snad ještě někdo pojede. Odchytávám prvního pořadatele – velmi ochotného – říká že o odvozech moc neví, před chvílí tam někdo byl, ale je vidět, že řešení najde a někoho mi na odvoz "přidělí". Rozhodne se to probrat s ředitelem závodu. Ten mne sjede pohledem a se slovy, že bylo jasně řečeno, že máme dát někomu klíče a oni auta převezou během dne mi bere naději. Má plný stadion a musí řešit jiné věci. No, nečekal jsem, že mne odveze přímo on. To je fuk. Možná Jarek špatně rozuměl, co teď? Je půl desáté, všichni na vyhlašování. Snad nikdy jsem nejel stopem, dnes to zkouším, zároveň jdu směrem ven z Nitry. Auta jezdí jen místně, přesto jedno z mála co pojede z města ven mi zastavuje. Může mne vzít jen do půlky. Ach jo. Je mi jasné, že na silnici místního významu mi další auto zastaví těžko. A já budu muset k dnešním 226 km přidat možná 15. Ale nechce se mi nechat auto v dáli, nasedám. V autě zkusím poprosit řidiče, jestli by mne nezavezl až do Šuran, že mu to zaplatím. Tonoucí se stébla chytá. Chvíli si povídáme, jak se tam auto ocitlo, jaký byl závod a než se rozkoukám, vidím ceduli Šurany! Málokdy vidím tak rád ceduli vesnice jako v tomto případě. Řidič si i se ženou a dvěma malými dětmi zajel 15km tam a to stejné zpět, jakoukoli úhradu odmítl. Díky díky díky a ještě jednou díky doprostřed Slovenska!. Vůbec mám dnes ze všech slováků skvělý pocit. Na závodě pár fanoušků, na občerstvovačkách profesionální přístup. Jen jedna osoba mi poněkud nesedla. Ale je jasné, že mi nemusí sedět každý.Přiznám se, že jsem tajně uvažoval ještě o startu na Elbamanovi. Ale nechám to na jindy, musím opravdu zlepšit plavání a kolo, abych si závody ještě víc užil. A kratších závodů bude pár i u nás. Takže pro letošek konec Ironmanské sezony. Ale není to konec mých Ironmanů. Pevně doufám. A taky se těším, že na dalších závodech potkám někoho z vás, kdo právě čtete mé neumělé dílko. Ironman občas bolí. Ale je to výborná zábava. Fakt. Zkuste to.
